Bát se hadího uštknutí na Balkánském poloostrově?

A je tu zase jaro. Je pravdou, že letos, v roce 2007, na naše podmínky přišlo poněkud brzy, ale přece. S jarem a vůbec obdobím od nějakého května, někdy i dubna, přes letní měsíce až po konec října přichází pro našince doba cestování za teplým mořem, žhavým sluncem a divokou přírodou. Někdo samozřejmě cestuje v průběhu celého roku, ale většina z nás si dopřává cestování, turistiku a odpočinek právě v tomto období. Např. minulý rok odjelo k Jaderskému pobřeží údajně na 1,5 miliónu obyvatel ČR. A proč hovoříme o Chorvatském pobřeží? Protože tento článek chce alespoň částečně odstranit dogmata, která se honí hlavou běžného turisty, který jede na dovolenou, nejčastěji u mořského pobřeží Balkánu, a rozhodně se nechce dostat do křížku s jedovatým hadem. Často jsme osobně, telefonicky, e-mailem a i zde na Balcanice dotazováni, jak je to s jedovatými hady na Balkáně. Jaká je pravděpodobnost, že se s nimi člověk dostane do kontaktu při běžné letní dovolené ať už na pláži či horách někde v Chorvatsku, Černé Hoře, Řecku, Bulharsku či Rumunsku. Jak rozeznat ty nebezpečné druhy od nejedovatých, jak postupovat při uštknutí nebo lépe jak se mu naopak vyhnout. Jak uvidíte v následujících řádcích, nejedná se o takový problém, jak to na první pohled vypadá.

Než se dostaneme k popisu jednotlivých druhů a situací v daných státech bylo by dobré zmínit pár základních informací. Především všichni hadi (i ti jedovatí) mají z člověka přirozený respekt a strach. Už z tohoto důvodu se snaží všemi možnými způsoby jakémukoliv kontaktu s lidmi předcházet a díky svým schopnostem vnímat otřesy půdy (lidská chůze) většinou mizí ještě před tím, než si jich vůbec stačíme všimnout. To samé platí i o jejich způsobu života, který vedou velmi skrytě. Dojde-li ke kontaktu s člověkem opět se snaží co nejrychleji uniknout a až v případě, že se cítí ohroženi na životě, tzn. je jim nějak ubližováno nebo znemožněno odplazit se, začínají se bránit např. syčením, děláním mrtvého, výpady proti útočníkovi a případně kousáním. Dojde-li nakonec k uštknutí, tak je na vině vždy dotyčný člověk, který hada ohrozil natolik, že mu nezbylo nic jiného než bránit svůj život všemi dostupnými prostředky. Žádný had nikdy sám od sebe na člověka neútočí.

Dále je třeba zmínit fakt, že většina hadů patří mezi ohrožené živočichy a tudíž jsou poměrně vzácní. Na území Balkánského poloostrova se vyskytuje celkem 22 druhů hadů. Šance, že budete patřit k té malé hrstce turistů, kterým se poštěstí vůbec nějakého hada spatřit, a když tak mizející ocásek někde v houští vzdáleném několik metrů, je minimální. Ještě méně pravděpodobné pak je, že to bude zrovna jeden z těch 7 jedovatých druhů. Navíc jeden druh je toxicky tak bezvýznamný a svým typem chrupu nedokáže vpustit do člověka jed, takže prakticky žádnou otravu nezpůsobuje. Dalších 5 druhů pak má buď velice omezený areál výskytu a nebo jsou tak vzácní, že i profesionální herpetolog (člověk zabývající se odborně plazy a obojživelníky) by mluvil o štěstí nebo náhodě, když by se mu po týdnu hledání podařilo nějakého najít. Pokud tedy už náhodou na nějakého jedovatého hada narazíte, bude se nejspíše jednat o zmiji růžkatou (Vipera ammodytes), která se vyskytuje na většině území Balkánu a je velmi přizpůsobivá co se týče prostředí ve kterém se vyskytuje.

Nicméně náhoda je blbec, takže si pojďme říct, jak rozeznat jednotlivé druhy jedovatých hadů Balkánu:

Zmije růžkatá (Vipera ammodytes)

Jedná se o poměrně krátkého (v dospělosti 50-70 cm), pomalého a robustního hada s klikatým pruhem na zádech a trojúhelníkovou hlavou, kterého lze bezpečně určit podle asi 2-5 mm dlouhého růžku na špičce čenichu, který nemá žádný jiný druh hada na Balkáně. Má svislou zorničku. Detailní popis a další podrobnosti k biologii tohoto druhu naleznete zde. Vzhledově je poměrně variabilní a ráda vytváří několik odlišných forem, čímž dělá v hlavách herpetologů neustálý zmatek. Různorodost tohoto druhu na fotografiích naleznete zde. Tato zmije je nejrozšířenějším jedovatým hadem Balkánu a vyskytuje se běžně od pobřeží, včetně většiny ostrovů (chorvatský Vir, Krk, Cres, řecké Kyklady atd.) až do hor (cca 2000 m). Není vybíravá na své přirozené prostředí. Většinou ji lze nalézt pod kameny, kusy kůr apod. Vyskytuje se jak v lesích, tak v kamenitých oblastech s minimem vegetace.

Jedná se o velice plachý druh, který před člověkem většinou rychle prchá. I přesto, že se může vyskytovat v blízkosti lidských obydlí, nejčastěji ji potkáte v opravdové divočině. Tedy po konci koupání vás na pobřeží v písku rozhodně nepřekvapí. A to i přesto, že to má ve svém druhovém názvu. Slovo "ammodytes" totiž znamená něco jako "písečný potápěč".

Šírohlavec východní (Malpolon insignitus)

Rychlý a hbitý druh hada aktivní pouze za dne. Má kulatou zorničku a jakési "obočí" (supraoculární štítky) táhnoucí se od čenichu až za oko, které dodávají této balkánské "kobře" zlý výraz.

V dospělosti dorůstá od 70 cm až přes 2 m. Většinou jednobarevný v nejrůznějších odstínech od olivově zelené, tmavě hnědé až šedé. Může se objevovat světlé síťování nebo světlé tečky po těle. Břišní strana je jednolitě krémové až nažloutlé barvy bez vzoru. Detailní popis a další podrobnosti k biologii tohoto druhu naleznete zde, fotografie zde. Šírohlavec se vyskytuje především v pobřežních oblastech, do vnitrozemí zasahuje pouze do nížinných oblastí podél větších řek a přilehlých podhůří. Méně dokonale vyvinutý, tzv. opistoglyfní chrup, má umístěn až v zadní části tlamy.

Skvrnovka kočičí (Telescopus fallax)

Štíhlý had dosahující délky do 80 cm s vejčitou hlavou a výraznýma vystupujícíma očima se svislou zorničkou. Tělo je šedě zabarvené s množstvím většinou obdélníkovitých černých skvrn na hřbetě a menšími tmavými skvrnami po bocích. Břišní strana je špinavě šedá. Jedná se o poměrně vzácného hada vyskytujícího se především v pobřežních kamenitých oblastech Jadranu a Egejského a Iónského moře. Aktivní je především za soumraku a v noci. Má zadní jedové zuby, ale účinky jedu jsou na člověku prakticky nulové, takže není vůbec třeba vyhledávat lékařskou pomoc, maximálně vydesinfikovat drobné krvácející ranky po zubech. Pravdou je, že kousnutí tímto hadem jsou z přírody tak vzácná, že by se spíše jednalo o netradiční suvenýr, než o to poslední co v životě zažijete. Detailní popis a další podrobnosti k biologii tohoto druhu naleznete zde, fotografie zde.

Zmije obecná (Vipera berus)

Jedná se o malého zavalitého hada většinou s klikatým pruhem na zádech, svislou zorničkou a délkou mezi 50-70 cm. Na území Balkánského poloostrova se jedná o striktně horský druh vyskytující se v horách až od výšky 1000 – 1500 m. Detailní popis a další podrobnosti k biologii tohoto druhu naleznete zde, fotografie zde. S výjimkou Rumunska a severní poloviny Bulharska se na Balkáně vyskytuje poddruh "bosniensis", jejíž jed má poněkud odlišné složení a může být člověku nebezpečnější. Dojde-li k uštknutí je potřeba vyhledat lékařskou pomoc.

Zmije Ursiniho (Vipera ursinii)

Drobná a velmi vzácná zmije dorůstající max. 40-50 cm se svislou zorničkou a více zarovnaným klikatým pruhem na zádech. Tak zvané "horské" poddruhy se vyskytují jen v některých pohořích Balkánu nad 1500 m. (např. Velebit, Pindos). Nížinnou formu najdeme v okolí delty Dunaje a na SV Rumunska. Tento druh obývá tak specifické a odlehlé biotopy, že setkat se s ním ve volné přírodě, je někdy vyložený zázrak. Detailní popis a další podrobnosti k biologii tohoto druhu naleznete zde. Ačkoliv má z balkánských zmijí nejslabší jed, je dobré, pokud již budete mít tak neuvěřitelné "štěstí" a tento had vás uštkne, vyhledat lékaře.

Zmije turecká (Montivipera xanthina)

Velká a mohutná zmije. Jsou známi jedinci dlouzí až 1,3 m, běžně však měří do jednoho metru. Samci bývají větší a štíhlejší jako samice. Samice v přírodě měří okolo 80 cm, samci okolo 90 cm. Hlava je trojúhelníkovitá a zřetelně odlišená od krku. Špička čenichu je kulatá. Na horní straně hlavy se nachází dvě skvrny podobně dešťovým kapkám, pod okem leží tmavá skvrna, která sahá až k tlamě. Typický je tmavý spánkový pruh od oka ke koutku tlamy. Na bocích jsou dvě rovnoběžné řady skvrn, které někdy splývají do jedné velké skvrny nebo pruhů. Základní zbarvení obou pohlaví je světlešedé, béžové, béžovožluté nebo světlehnědé. Hřbetní kresbu tvoří široký, oblý klikatý pruh, který může být přerušovaný.

Tito hadi obývají suché, kamenité a křovinaté biotopy. Na Balkáně se vyskytují od řeckého města Makri po hranici Evropy u Istanbulu. Zde se jedná o celkem hojné hady. Jelikož jde o velice vznětlivý druh, je nutná opatrnost. Tyto zmije se rády vyhřívají a až do poslední chvíle čekají, že nebezpečí v podobě přicházejícího člověka, pomine. Takto dochází k nejčastějším a zbytečným uštknutím. Jde o toxicky velmi významný druh, jehož uštknutí může končit fatálně. Detailní popis a další podrobnosti k biologii tohoto druhu naleznete zde, fotografie zde.

Zmije milóská (Macrovipera schweizeri)

Zmije, která patří mezi trpaslíky v rodě Macrovipera. V přírodě dorůstá nejčastěji jen 60 – 75 cm, výjimečně až 80 cm. Jedná se o zavalitou zmiji s hlavou zřetelně odlišenou od krku. Zbarvením je dosti rozmanitá. Většinou je však jednobarevně šedá, modrošedá, hnědá, pískově žlutá, narůžovělá nebo červenohnědá. Jedná se rovněž o velice vzácnou a ohroženou zmiji. Její dnešní populace se počítá na nějakých 2500 jedinců. Dnes ji můžeme najít jen na čtyřech západních ostrovech Kyklad. Na Kimolosu, Milosu, Polinou a Sifnosu. Zde se vyskytuje na zdivočelých loukách plných kamení, poblíž zdí, na haldách sutí s řídkou vegetací apod. Tuto zmiji bychom však mohli bez okolků definovat jako nejjedovatějšího evropského hada. Její uštknutí je velmi nebezpečné díky množství jedu, které je schopna vypustit při kousnutí, ale také díky jeho vlastní toxicitě. Zmije je však, pro klidný spánek turisty, který chystá dovolenou na jednom z těchto ostrovů, velice vzácná a žije zde dosti skrytě. Detailní popis a další podrobnosti k biologii tohoto druhu naleznete zde.

Uštknutí

Všeobecně však dojde-li ke kousnutí jakýmkoliv hadem o kterém si nejste jisti, že se jedná o ten daný, nejedovatý druh, je vždy potřeba vyhledat lékaře. V prvních chvílích je třeba zachovat klid a nepanikařit. Pokud se však o jedovatého hada opravdu jedná, tak postupujeme následovně. Je-li zasažena končetina podvážeme ji obinadlem či třeba kapesníkem směrem k srdci a po zhruba 10 – 15 minutách uvolňujeme a pokud je ta možnost, ihned se dopravíme k lékaři.

Klinické projevy po uštknutí zmijemi rodu Vipera a jejich závažnost jsou závislé na mnoha faktorech. Důležitou roli hraje druh zmije, velikost, stáří množství vstříknutého jedu, na lokalizaci, hloubce uštknutí apod. Z hlediska člověka pak na celkovém zdravotním stavu, stáří, hmotnosti, citlivosti na cizí složky, které jed obsahuje a době jež uplynula od uštknutí po poskytnutí pomoci. Pokud je uštknuto malé dítě, stará nebo nemocná osoba, je situace vždy kritičtější jako při pokousání zdravého člověka.

Příznaky po uštknutí zmijí jsou jasné. Prvotní je rychlý nástup edému (otoku), v lehčích případech však k němu nemusí vůbec dojít. Uštknutému je velmi špatně, cítí tlak na žaludku, nebo dokonce silné křeče. Pacient trpí silným průjmem a pravidelně musí zvracet. Dochází k poklesu krevního tlaku a většinou zvýšení, vzácně snížení tepové frekvence. Objevuje se polyneuritida (současný zánět mnoha nervů), kdy každý dotek je velmi bolestivý. O uštknutí dochází k poklesu tělní teploty, po určité době se však objevuje horečka. V místě uštknutí se hromadí velké množství lymfatické tkáně, kůže praská a lymfa se hrne z rány. Složky jedu, které ničí tkáň, ji můžou natolik poškodit, že je nutná amputace (např. u zmijí rodu Macrovipera). Hemorrhagie může způsobit vnitřní krvácení, zvracení krve, krvácení z dásní a nosu, střevní krvácení a krev v moči. Rozbor krve prokazuje zvýšenou hladinu bílých krvinek. Při vážném, neošetřeném uštknutí oběť umírá v důsledku oběhového kolapsu a silného vnitřního krvácení.

Většinou však průběh otravy není až tak dramatický. Nevyskytne-li se alergická reakce na živočišné toxiny, anafylaktický šok či jiné komplikace, tak pobyt v nemocnici nezabere více než 2-3 dny, po nichž se pacient prakticky bez následků vrací do běžného života.

Jak je to s jedovatými hady v nejčastěji navštěvovaných destinacích Balkánu:

Chorvatsko, Černá Hora

Na jadranských ostrovech a při pobřeží se lze setkat pouze se zmijí růžkatou (chorvatsky Poskok), šírohlavcem východním (chorvatsky Zmajur) a skvrnovkou kočičí (Ljuta crnokrpica). Až ve vyšších horách jako je Velebit, Durmitor či Lovćen lze najít zmiji obecnou (chorvatsky Ridjovka) a zmiji Ursiniho (chorvatsky Planinska ridjovka).

Bulharsko, Rumunsko

Na pobřeží obou států se vyskytují zmije růžkaté (bulharsky Pepeljanka, Rumunsky Viper cu corn). V oblasti jižně od Burgasu se pak navíc lze setkat ještě se šírohlavcem východním (bulharsky Vdibnatočeleň / Málkočelustnyj smok). V pohořích Stara planina, Vitoša, Rila, Pirin, Rodopy a v celých Karpatech se pak lze setkat od výšky cca 1500 m i se zmijí obecnou (bulharsky Usojnica, rumunsky Vipera / Naparca).

Řecko

Řecko má nejvíce druhů jedovatých hadů. Opět prakticky po území celého státu vyjma nejvyšších hor se vyskytuje zmije růžkatá (řecky Ochiá) a dále také šírohlavec východní (nazývaný Koilopéltés, Sayrófido, Sapítés). Skvrnovka kočičí (Gatófido, Agiófido) zde místy zasahuje i více do vnitrozemí. Zmiji obecnou (řecky Astrítés) najdeme pouze v nejsevernější části země v hraničních horách. Zmije Ursiniho se vyskytuje velice vzácně v nejvyšších nadmořských výškách pohoří Pindos. Vzácná je rovněž zmije turecká (Boynóchentra), která se vyskytuje jen v severovýchodním cípu země. Zmije milóská Macrovipera schweizeri (Ochiá tés Méloy) se vyskytuje na již výše zmiňovaných ostrovech v Egejském moři.

Jeden příběh na závěr:

Jedovatí hadi v moři? Ne!

Příběh: V létě někde na pláži v Bulharsku se najednou v jedné části pláže začal šířit pokřik "zmije", šlo o hada, který plaval v moři na okraji pláže. Samozřejmě se všichni z oné části pláže okamžitě rozutekli ve snaze zachránit svůj život před jedovatým hadem. Pak se našel nějaký místní "borec", který bez újmy hada ve vodě odchytil a odnesl jinam.

1. "zmije" znamená v bulharštině "had" a to obecně jak jedovatý, tak nejedovatý. Takto stejně však nazývají hady třeba i v Chorvatsku.

2. Nikde na pobřeží Balkánu a v okolních mořích se nevyskytují žádní mořští hadi, jak je znáte z dokumentárních filmů z některých tropických mořích. Jediní dva jedovatí hadi, kteří se na černomořském pobřeží (jen na pevnině) vyskytují, avšak do moře by nikdy nevlezli jsou zmije růžkatá a šírohlavec východní. Had z příběhu výše byl s nějvětší pravděpodobností nejedovatá, klidná užovka podplamatá, která pobřežní vody poblíž skal využívá k lovu ryb a mohla se zatoulat i na okraj pláže. Uvidíte-li tedy kdekoliv na plážích Balkánu v moři hada, není třeba se ho obávat, protože se nemůže jednat o jedovatý druh a nehrozí naprosto žádné nebezpečí.

autor/autoři:
Petr Balej
Daniel Jablonski

datum publikace: 09.03.2007