Bulharsko 1.7. - 16.7.2003, jižní pobřeží Černého moře

Je konec června a vyjíždíme s rodinou na svou čtvrtou společnou cestu do Bulharska. Opět autobusem, stejnou trasou jako dříve. V duchu lituji ostatní nezkušené cestující v našem autobuse, kteří patrně poprvé jedou na tak dalekou cestu autobusem. My už víme co nás čeká, jsme vybaveni dostatkem jídla, pití a zkušeností jak s co nejmenší úhonou přežít dva dny v autobuse, teď už nás nic nepřekvapí. Jenže to by nebyl Balkán Balkánem, kdyby se něco nepřihodilo. A taky že ano. Při průjezdu úzkým kaňonem rumunských Karpat nás najednou prudce zastavuje a nutí sjet z cesty nějaký ozbrojený uniformovaný muž, a vedle už na nás čeká skupinka jeho dalších "kolegů" v maskáčích a se samopaly. Zdá se že jde do tuhého. Náš řidič a jeho kolega vycházejí ven z autobusu a s místními bandity, kteří se zde živí vybíráním "mýtného", živě gestikulují a hádají se. Další ozbrojený muž si nás prohlíží přímo v autobuse. Nakonec se patrně nějak podaří ujednat výši "poplatku" a je nám dovoleno vyjet zpět na silnici. Zbytek cesty již probíhá bez větších problému.

Okolo poledne přijíždíme do Vasilika, což je v podstatě jižní část městečka Carevo (dříve Mičurin), které je moderním, ale ještě poměrně klidným přímořským letoviskem. Vzdálenější Vasiliko, ke kterému vede necelých 2 km dlouhá asfaltová cesta z Careva, je místy dlážděná, většinou však prašnými cestami lemovaná osada skládající se z ještě poměrně zachovalých starších zrenovovaných domků, kde jsme byli ubytováni také my. Po okrajích vesnice však již vyrostlo, a také se staví množství nových restaurací a apartmánů pro turisty, což značně kazí dřívější klidný až zapadákovský dojem z tohoto místa. Pláž zvaná Nestinarka ve stejnojmenném kempu, se nachází pár minut pěšky od našeho domku, je z obou stran obehnaná útesy, a její vzhled je až kýčovitý, jakoby vystřižený z katalogů.

Ještě první den, po návratu z prohlídky města, kousek od našeho baráčku, kde jsme byli ubytováni se odtrhávám od naší skupinky, s tím že je ještě doženu. Upoutalo mě poměrně zarostlé a opuštěné staveniště, a hned pod první pohozenou dlaždicí nacházím stočeného, asi osmicentimetrového gekonka Cyrtopodion kotschyi. Potěšen prvním, ale sice poněkud drobným úlovkem se již nemůžu dočkat co přinese další den.

Brzy ráno (2.7.03) se tedy vydávám na jih cestou vedoucí k vesnici Varvara. V tůňce pod silničním mostem mě upoutává pohyb, a při bližším prozkoumání zjišťuji, že se jedná o subadultní užovku obojkovou, která však svým zevnějškem připomíná u nás se běžně vyskytující užovky, a ne "persu" se dvěma podélnými pruhy.

Postupně narážím na přejetého blavora, při prozkoumávání skalnatého pobřeží (viz foto) sleduji hbité, hnědě zbarvené ještěrky travní.

Při ústí jednoho vyschlého potoka do moře se nevědomky dostávám na vzdálenost asi čtvrt metru ke slunící se štíhlovce kaspické. Jakmile si po pár krocích konečně uvědomuji co se stalo, tak už jen zahlídám, jak poslední zbytek ocásku mizí kdesi ve skále pod trnitým keříkem. Obdobná situace se pak opakuje o pár dní později a několik set metrů dále, když jsem se snažil z hustého keřovitého stromku uřezat vhodnou větev pro tvorbu prutu na chytání ještěrek do oka, a v tom se dívám, jak se mi jen pár centimetrů od ruky opaluje v onom stromku propletená užovka kaspická. Nevím proč, ale v daný okamžik jsem zůstal bez pohybu zařezaný na místě, a jen jsem němě zíral jak se zjevně také tak překvapená štíhlovka pomalu spouští z keře a v klidu se plazí kdesi pryč do houští. Trochu smutnější byl poté nález ubité užovky podplamaté, kousek od místní pláže a kempu Nestinarka. Několik těchto užovek jsem pak nalezl i další den při ústí Zirkovské řeky, přičemž v jejím rákosem porostkém okolí se nacházely rosničky zelené Hyla arborea, na březích stovky skokanů skřehotavých Rana ridibunda, a přímo v řece, nedaleko proti proudu i skupinka velmi plachých želv bahenních Emys orbicularis.

Přímo na okraji pláže jsem pak odchytil vysoce březí samičku ještěrky zelené, která se zde patrně pod kupami naplaveného rákosu a dalšího rostlinného materiálu snažila najít vhodné místo pro snůšku.

Třetí den (3.7.) se vydávám nejčasnějším autobusem do Sinemorce, vesnice při ústí Veleky, tak že se lehce po šesté hodině ráno dostávám na vyvýšeninu severně od vesnice, ze které je nádherný výhled na Veleku, její písečnou kosu a okolí.

Konečně jsem tady! Jedno z míst o kterých jsem snil, a já mám tu možnost ho prozkoumat. Při sestupu a prohledávání okolí však zjišťuji, že realita nebude tak růžová. Písečná kosa je zřejmě pravidelně využívána jako pláž turisty, písčité okolí ústí také nese následky lidské i sběratelské činnosti. Značná část plochy je rozježděna motorovými vozidly a prakticky všechny vhodné kameny a další úkryty pro plazy jsou zjevně jednou, ale i vícekrát vyvráceny ze své původní polohy. Náhodou nalézám typicky zabarvenou N. natrix persa. Nejhojnějsí jsou při březích řeky skokani skřehotaví, kterých jsou zde stovky, všech možných velikostí i zbarvení. Žádného plaza nenalézám ani při průzkumu perspektivního pahorku tyčícího se nad Velekou. Takhle jsem si teda toto místo nepředstavoval.

Rana ridibunda - adultní jedinec	Rana ridibunda - juv.	Natrix natrix - Sinemorec, Veleka
Sinemorec, pahorek nad řekou Veleka

Okolo osmé hodiny, již slunce nesnesitelně pálí, ale já se vydávám ještě na průzkum kopců v okolí Sinemorce. Jistou útěchou mi je nález dospělých želv Testudo hermanni a Testudo graeca a jednoho mláděte druhého jmenovaného druhu.

Testudo graeca - adultní samec

Testudo graeca - juv.

Testudo hermanni - adultní samec

Vracím se tedy zpět do Sinemorce, ovšem problém je nalézt autobusovou zastávku, žádná tu totiž není. Intuitivně si tedy sedám do stínu na lavičku naproti místu, kde jsem původně vystoupil a čekám, až zde snad něco zastaví. Svezení svým autem mi po chvíli nabízí dvojce Angličanů. Z rozhovoru s nimi chápu, že mají namířeno do Albánie?! To mi přijde trochu divné, posléze se však vysvětluje že nemyslí Albánii ("Albania"), ale Albenu ("Albena") na severním bulharském pobřeží, přičemž obojí vyslovují dost podobně... Přesto však původně lákavě vypadající nabídku na výlet do jediné evropské muslimské země, respektive do černomořského letoviska odmítám, ikdyž jedou přes Carevo. Nepomáhá ani chvála mé beztak otřesné angličtiny, prostě nehodlám nic riskovat, a tak Angličané odjíždějí beze mě. Naštěstí mi to vyšlo tak akorát, že po hodinovém čekání v 11:30 skutečně staví mikrobus směr Carevo, další (a taky poslední) 3. spoj za den by mi totiž jel až večer. Cestou zpátky při zastávkách v dalších vesnicích zcela jistě trháme rekord v tom, kolik lidí lze nacpat do našeho vozítka. Tělo na tělo, zavazadlo na zavazadlo, cikáni, Bulhaři a jeden poťouchlý středoevropan se mačkají jak nejvíce můžou aby přibírali další skupinky cestujících. Škoda jen, že u toho nenachomýtl nějaký ten komisař od měření rekordů. To by byl teprve záznam.

4-8.7. Následující dny již trávím především výlety do kopců Strandžy, směrem do vnitrozemí, přičemž jako nejkratší spojnici používám především mezinárodní cestu (E87) vedoucí až do Turecka, která právě v Carevu odbočuje od pobřeží směrem do kopců až k hraničnímu městu Malko Tarnovo.

Ovšem mezinárodní úrovně a kvality dosahuje jen na mapě, a to červeným zvýrazněním, jinak spíše na naše poměry horší druhá třída... Příroda v kopcích je však úžasná. Většinou se zde vyskytují husté dubové lesy. Což značně usnadňuje hledání vhodných plazích lokalit – především na mýtinách a holinách, kde je dosatek slunce. Mimo to je stinný les úžasnou úlevou při přemisťování i odpočinku pod neúprosně pražícím Balkánským sluncem. Naprosto k nezaplacení, zvlášť ve srovnání s krasovým a machií porostlým Chorvatskem. Hned první den pobytu v kopcích přinesl řadu nových druhů. a jako prvního, nalézám obrovského samce blavora. Ale všímám si, že poblíž něco šustí ve spadaném bukovém listí. Blavora tedy dávám rychle do pytlíku, který nechávám na zemi vedle batohu, a jdu se podívat, co vyluzuje onen šustivý zvuk. Náhodou vyplaším subadultní ještěrku zelenou, jenže ta vydává naprosto jiný zvuk. Pak si náhodou všímám drobného pohybu v menší kupce větrem nafoukaného listí. Zaostřuji blíže a začínám mít jasno. Malé drobné a lesklé tělíčko patří krátkonožce Ablepharus kitaibelii stepaneki.

Avšak jakmile si všímá mého zájmu, okamžitě ladným pohybem těla sklouzává pod nejbližší list. Říkám si nevadí, kupka listí je dost malá a izolovaná, za chvilku ji přeberu a krátkonožku znovu najdu. Jenže to je omyl, i přes značnou práci není po krátkonožce ani stopy, přestože jsem všechno listí až na zem důkladně prohledal. Začínám si vyčítat, že jsem nebyl rychlejší a krátkonožku nechytil, co když bude moje poslední a žádnou další už neuvidím? Zklamaný se vracím k batohu s odloženým pytlíkem s velkým blavorem. Avšak zvedám jen pytlík, který nic neváží a vítr si s ním jen pohrává. To snad není možné, říkám si, kde je ten obrovský blavor co v něm ještě před chvilkou byl? Kontroluji jestli je pytlík dobře zavázaný, a je to v pořádku. Asi už začínám bláznit nebo mám nějaký úpal, říkám si a blavora jsem tedy zřejmě chytil jen v duchu, protože jsem si to tolik přál. V tom si vzpomínám jak jsem někde četl, že třeba slepáci jsou schopni protáhnou se i mezi stehy sešitého pytlíku a takto uniknout. Jsem už z téhle záhady připomínající ježka v kleci celý zmagořený, a přestože si pytlíky pečlivě šiju sám a ve spojích je přešívám nadvakrát, začínám kontrolovat místa šití, protože co když jsem se spletl, a něco špatně zašil. A jak tak jedu očima po spoji, směrem ke dnu pytlíku, nevěřím svým očím, uprostřed látky (tedy ne ve spoji) zeje protrhnutá díra, přesně ve velikosti průměru statného blavora, kterému pytlík zřejmě nebyl žádnou překážkou, a tak se asi prostě zapřel o druhý konec pytlíku a svojí špičatou hlavou si prorazil cestu ke svobodě. Snad je to tak lepší a snad neskončí pod koly aut, stejně jako další dva, které jsem našel po cestě sem přejeténa silnici. Výše na stráni pak na keřících a stromech běhají ještěrky zelené různých velikostí a nacházím i samce Testudo graeca.

Později při odpoledním průzkumu oblasti jižně za hranicí Vasilika nacházím v kempu Nestinarka menší užovku obojkovou a množství skokanů skřehotavých, kteří zřejmě nadosmrti uvízli v některých zdejších do země zakopaných a vodou zaplavených železných  nádrží. Dál od městečka pak na jednom místě nedaleko od pobřeží nacházím velkou samici Testudo graeca (viz foto) s podivně utvářenými štítky na krunýři a dalšími deformacemi na hlavě, kterou pronásledoval menší sameček Testudo hermanni. Při zpáteční cestě pak v Zirkovské řece nalézám skupinku na plovoucím kmeni se slunících želv bahenních Emys orbicularis, většina jich však mizí ve vodě, jakmile se je snažím vyfotit.

Další den (5.7.) při procházení kopců za Izgrevem nalézám mimo jiné dvě menší, téměř metrové štíhlovky kaspické Dolichophis (Coluber) caspius pod jedním kamenem na lesní mýtině, přičemž mě pozoruje asi o dva metry vedle na kameni ležící pěkně vybarvený samec ještěrky zelené (Lacerta viridis meridionalis). Za městem Izgrev směrem na Balgari pak kromě jedné želvy zelenavé nacházím i blavora (viz foto), který kromě toho že se při odchytu kroutí a trousí kolem sebe ochotně vytahuje i oba hemipenisy (viz foto). Odpoledne si prohlížíme místní kostelík, umístěný osamoceně na poloostrově vybíhajícím přímo od pobřeží Vasilika a viditelný i z našeho okna. Večer se na pláži koná pro turisty obřad zvaný Nestinarka, což je něco ve smyslu tancování na žhavých uhlících (viz foto), což předvádí Bulharka oblečená v kroji.

blavor žlutý Pseudopus apodus - adultní samec

blavor žlutý Pseudopus apodus - hemipenis a rudimenty zadních končetin

krojovaná Bulharka tančící na žhavých uhlících

6-8.7. V těchto dnech při průzkumech pobřeží narážím zejména na ještěrky travní, jednou i na jednu ještěrku zední Podarcis muralis (viz foto) přímo na skalách těsně u moře. Zajímavý je pak také průzkum v zalesněném okolí vesnice Izgrev. Dokonce přímo při procházení stinnými lesními cestami i lesem se objevují ještěrky zední i krátkonožky. nalézám tak i statného samce roháče (viz foto), připadá mi neuvěřitelné, že se něco tak velkého a těžkého vůbec může vznést do vzduchu. Poblíž cesty mezi Carevem a Izgrevem nalézám také zajímavě atypicky zbarvenou adultní samičku ještěrky zelené Laceta viridis meridionalis (viz foto). Na jedné lesní mýtince pak objevuji svlečku zmije růžkaté Vipera ammodytes. Další den mě pak na stejném místě s přerušovaným syčením kříží cestu právě samička tohoto druhu. Okamžitě mizí v nejbližším keříku, ale na poslední chvíli ji chytám za zadní část těla a rozklepanýma rukama ji soukám ven což se nakonec daří. Říkám si, že by nebylo na škodu zkusit přeházet suť pod keříkem, kde chtěla zmije uniknout. A v hloubce si 30 cm nacházím stočenou další samičku, obě jsou značně malé 40-50 cm, přesto je jedna březí a druhá vypadá jako po porodu! Pod takovou vrstvou kamení je poměrně vyšší vlhkost a docela nízká teplota, takže druhá samička je téměř ztuhlá a vyndávání z úkrytu se téměř nebrání. Začínám si uvědomovat, jak to ty zmije a potažmo i plazi mají vymakané. Přesto že je léto, kdy teploty přes den jsou nesnesitelné, jsou si schopni zalézt do příjemného "chládku" a přesně si zvolit teplotu jaká jim vyhovuje.

ještěrka zední Podarcis muralis

mohutný roháč obecný - samec

ještěrka zelená Lacerta viridis meridionalis atypicky zbarvená dospělá samice

Teď trochu odbočím. Vzpomínám si i na opačný případ, kdy jsem na jaře o Velikonocích ulovil v Jeseníkách samice zmije obecné. Od pusy mi šla pára, mrholilo a postupně začaly padat kroupy a jemně sněžilo. Přesto jsem na kupce tlejících rostlin našel vyhřívající se samičku. Na omak byla opravdu teplá a suchá! Místo vyhřívání bylo kolem dokola kryto vysokým a hustím houštím, takže bylo od okolních vlivů počasí značně chráněno, a tohoto dokázala zmije dokonale využít. K neuvěření. Prostě další důkaz úžasné přizpůsobivosti plazů kteří si v dostatečně heterogenním prostředí dokáží téměř za jakýchkoliv podmínek vždy najít vyhovující teplotu.

Ale teď už zpět do dubového lesa kdesi v jihovýchodním Bulharsku, kde jsem se rozhodl nejít zpět do Vasilika po cestě, ale zkrátit si cestu přes jeden zalesněný svah. Tento úžasný nápad jsem si však začal velmi rychle vyčítat, poté co mi došlo, že jsem zabloudil. Logicky jsem tedy usoudil, že se dám dolů malým údolíčkem, a musím se tak dostat k nějakému potoku a ten jak jinak musí vést do moře. No a když se dostanu k moři tak mám vyhráno protože podél pobřeží již vede asfaltka. Fajn, mířím si to tedy údolím dolů, když v tom přede mnou na vrstvě napadaného listí nedaleko skalnatého přepadu leží něco dlouhého šedo-černého. Když se přiblížím, zjišťuji že se jedná o téměř nehybného 1,5 dlouhého poměrně chladného hada, jenže o jaký druh jde? Něco takového jsem ještě neviděl. Nakonec zjišťuji, že se jedná o atypicky zbarvenou užovku stromovou Elaphe longissima , která však, jak se později z literatury dozvídám bývá v této oblasti takto zabarvená poměrně často. Nacházím také skokana štíhlého.

Postupně se dostávám k menšímu, klikatícímu se potůčku, který na skalnatém povrchu vymlel spoustu tůněk a přehrádek které obývá množství skokanů skřehotavých. Když se zastavuji, slyším jakési šustění na druhém břehu potůčku a úpěnlivé kvákání. To právě užovka obojková zezadu polyká jednoho ze skokanů. Souboj se však odsouvá mimo můj dohled a tak pokračuji dál malebným údolíčkem. Narážím na stádo koz vedené jeho pasákem. Rukama nohama mu vysvětluji, že jsem se ztratil a potřebuji se dostat na cestu. Ukazuje mi rukou, že se mám dát přes potok a směrem dál do svahu. Tak taky činím a cestu skutečně nalézám. Cestou zpátky odmítám tři (!) nabídky na svezení autem (a to jsem jen 5 km před Carevem nijak se nesnažím stopovat, přičemž z jedné nabídky vyplývá i cosi ve smyslu, že mají pěknou dceru a jestli bych se s ní nechtěl seznámit) pokaždé však zdvořile avšak k nepochopení posádky a snad i vdavekchtivých rodičů nabídky odmítám. Vyvrcholení pak přichází v podobě tři za sebou jedoucích cikánských povozů tažených koňmi, i oni mě chtějí svézt! Co dodat, Bulharsko musí být stopařům zaslíbená země. Plný zážitků nakonec docházím do Vasilika a plánuji výlet na další den.

9.7. Jedu autobusem do Primorska. Mám v plánu dostat se do Ropotama. Bohužel volím sice nejkratší cestu přes 2 km dlouhou pláž plnou rožnících se turistů, chůze pěšky pískem je však značně vysilující a tak když se konečně dostávám na okraj pláže, jsem už dost vysílený, přesto mě vzrušení z možných nových nálezů plazů žene dál. A skutečně návštěva oblasti jižně od rezervace Ropotamo stála za to. Prvně jsem se chtěl dostat na poloostrov Maslen Nos, avšak cesta k němu vedoucí je přehrazena závorou a skupinkou Bulharů, tak rychle přehodnocuji své plány a mířím k vrcholu Kitka. V jeho okolí nalézám želvy Testudo graeca a Testudo hermanni. Posléze doslova zakopávám o slunícího se blavora, který celý vyjukaný mizí v houští. V zalesněném okolí vrchu Kitka se prohání také množství mladých i dospělých ještěrek zelených a ještěrek travních. V jednom kaňonovitém údolíčku pak v malé tůňce pozoruji mládě užovky podplamaté (Natrix tessellata) (viz foto). Na cestě zpátky pak plaším obrovskou štíhlovku kaspickou s amputovaným ocasem, která okamžitě mizí v kamenité suti. Na avtogaře v Primorsku zjišťuji, že autobus do Careva pojede až k večeru, takže se rozhoduji jít těch zhruba 17 km zpátky do Vasilika pěšky. Úžasný nápad, zvlášť v době okolo jedné hodiny odpoledne... Dávám se tedy po "cestě smrti" jak ji později nazývám, E87, kterou jsem již dříve zmiňoval. Důvod tohoto označení má hned dva významy. Jednak šlo o mé sebezničení v podobě toho, že se mi v půlce cesty rozpadla podrážka na jedné botě, takže se mi zbytek boty zkroutil tak, že při každém kroku nepříjemně až do krve drásal okolí kotníku, dále mi došla voda, a po příchodu jsem byl také pěkně spálený od slunce. Druhým důvodem názvu "cesta smrti" byl vysoký počet plazů a obojživelníků, které jsem zde našel přejeté. Cesta zde totiž vede skrz řadu mokřadů a říček, ale i další jinak zajímavé krajiny, takže jsem zde našel  přejeté rosničky zelené, ještěrky zelené, užovky obojkové, štíhlovky kaspické a nejsmutnější byl pohled na několik rozmačkaných želv bahenních, přičemž jednou se jednalo o vysoce březí samičku, která se patrně přechodem cesty chtěla dostat na místo kladení, jenže už nedošla ... Opravdu nic pěkného na pohled. K večeru pak ještě chytám samce želvy bahenní Emys orbicularis.

Další den (10.7.) se rozhoduji pro menší vycházku na v okolí více než třiceti km nejvyšší vrch – osamocený vrcholek Papija s 501 m n. m. Vyšší vrcholy se již ve Strandže nacházejí až u hranic s Tureckem v okolí Malko Tarnova. To byl hlavní důvod, proč jsem zvolil právě tento vrchol, který tak byl v širokém okolí ojedinělý, a říkal jsem si, že snad ne jen nadmořskou výškou, ale že mě zde překvapí i nějaký zajímavý plaz. Cestou mi skřížil pádící sameček Testudo graeca. V okolí silnice se vyskytovaly ještěrky zelené. Někde ve čtyřech stech metrech se my naskytl nádherný výhled do údolí silně meandrující řeky Veleka v okolí vesnice Brodilovo. Až zde byl patrný celkový pohled na zelenající se zalesněné kopce pohoří Strandža. Při postupu dále nahoru kolem mě po štěrkové cestě projel naložený vojenský jeep. Po chvíli další. Říkám si no nic, asi nějaká náhoda. Pak si všímám nějaké cedule u cesty, je skoro celá zkorodovaná, takže nemohu přečíst co na ni je napsané a pokračuji dál. Opět další výstražná cedule, i když přesně nechápu co je tam napsané, je mi jasné že před něčím asi varuje, ale kašlu na to, chci se přece dostat až na vrchol a udělat nějaké super fotky okolí, které ještě nikdy nikdo neudělal. Vrchol už je na dohled, ale přes cestu je závora. Začínám mít pochybnosti, jestli nejsem náhodou v nějakém vojenském prostoru, nebo soukromém loveckém revíru. Mezi stromy směrem na vrchol prosvítají obrysy nějaké budovy. Jak se tak rozhlížím, lesem se z vrcholku začíná z více míst se zvyšující se intenzitou ozývat nějaké šustění. Rázem mi dochází, že na mě běží se štěkotem skupinka psů. Neváhám ani vteřinu a utíkám zpátky po cestě dolů. Naštěstí se psi u závory zatavují, a já si oddychuji, jaké jsem to měl štěstí. Cestou zpátky mě míjí další zelený jeep, a nakonec jsem rád, že jsem se nakonec na vrchol nedostal. Matně si vzpomínám, jak jsem dříve kdesi na internetu našel skvělý tip na výlet na vrchol Papija, že je to prý pěkná procházka, a má tam být nádherný výhled, hm, tak teď už vím své.

11-15.7. V těchto dnech při procházení kopců kolem Izgrevu již nacházím jen většinu z dříve jmenovaných druhů. Jednou se tak vracím po cestě zpět z tahové hoto výletu a v tom přes cestu převádí své stádečko koz přesně ten samý pasák, co mi již dříve pomohl najít cestu, když jsem se dříve ztratil v lese. Nějak se dáváme do řeči. Když zjišťuje, že mluvím česky, začíná také mluvit lámanou, ale srozumitelnou češtinou. To je překvapení! Říká, že kdysi dělal mnoho let v Praze, Liberci a jiných českých městech číšníka, a tak se naučil i česky mluvit. Nyní to však byl už postarší pán, a protože důchod, pokud nějaký vůbec dostával byl minimální, tak si přivydělával pasením koz, se kterýma pravidelně celý den trávil na pastvě. Povídal taky o tom, jak jen pár kilometrů od pobřeží ve vnitrozemí, jsou všichni značně chudí, a tak většina se snaží sezónně pracovat v turistickém ruchu na pobřeží, jenže o starší lidi už na takové práce není zájem, takže se živí pasením nebo pěstováním ovoce a zeleniny, kterou potom prodávají na pobřeží. Nakonec jsme se rozloučili, a každý šli svou cestou.

Rád bych se ještě vrátil ke gekonovi hrbolkatému Cyrtopodion kotschyi, kterého jsem hned první den našel pod kamenem, protožeto nebyl ojedinělý nález. Jednoho večera, mě rodiče, sedící na balkoně zavolali, že na lampou zdi protějšího domu (viz foto) běhají nějaké ještěrky. A skutečně, byli to dospělí gekonci. Bylo opravdu zajímavé je pozorovat. Jednou na zeď přiletělo nějaké velké saranče, nebo cvrček a postupně šplhalo od dola nahoru přes jednotlivé miniteritoria jednotlivých gekonů kteří zeď obývali. Postupně jej jednotlivý gekonci jeden po druhém napadali a okusovali, leč marně, protože saranče bylo téměř stejně velké jako gekoni samotní, a tak se mu podařilo bez újmy prolézt po zdi až nahoru ke střeše domu. Gekonci byli mimo jiné také hodně hašteřiví a při vzájemných střetech vrtěli ocásky a vydávali jemné cvrčivé zvuky, které trvaly od 1 až do 5 sekund. Jednoho jsem pak našeli přes den přímo na našem domě i na jiném blízkém baráčku, takže zde byli asi poměrně rozšíření.

seznam pozorovaných druhů:
Ablepharus kitaibelii stepaneki
Cyrtopodion kotschyi danilewski
Elaphe longissima
Emys orbicularis
Dolichophis (Coluber s.l.) caspius
Hyla arborea
Lacerta viridis meridionalis
Natrix natrix persa
Natrix tessellata
Podarcis muralis
Podarcis taurica
Pseudopus apodus
Rana dalmatina
Rana ridibunda
Testudo graeca
Testudo hermanni
Vipera ammodytes montandoni

autor/autoři:
Petr Balej

datum publikace: 27.03.2006