Transbalkan roadtrip 12. – 25.5.2010

Na tuto cestu jsem se dostal úplnou náhodou a jak už to tak několikrát v mém případě bylo i velmi náhle a bez plánování, které je většinou i tak na nic. Vzhledem ke konání konference v tureckém Edirne a účasti organizátora cesty Dr. E. Stloukala jsem neodolal možnosti na 14 dní projet některými balkánskými zeměmi až do Turecka a tam rovněž uskutečnit další terénní pozorování, která jsou jak známo z této oblasti země na rozhraní Evropy a Ásie velice raritní. Dne 12.5.2010 jsme se tak ještě s Dr. P. Fenďou, třetím účastníkem cesty, vydali směrem balkánským.

Cestu začínáme u Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, kterou opouštíme okolo 12:30 SLČ. Počasí nám však nepřeje a ač to ještě nevíme, bude naší společnou cestu celou dobu dosti znepříjemňovat. Ba co více, celá Evropa se v té době dostala do nepřízně přírody a značné přívalové dlouhodobé deště zvedly hladiny mnoha řek a zaplavily mnohá území. Byli jsme ale plni optimismu, jedeme přece na slunný a často spíše vyprahlý Balkán! Již ale v oblasti Debrecénu v Maďarsku nás potkala tak silná bouře, která jakoby určila i další chod počasí v následujících dnech.

Rumunsko

Do Rumunska se dostáváme v 18:20 (19:20 rumunského času) a samozřejmě prší. Zima však není (cca 19°C), a tak již na první zastávce, kde hodnotíme kam dále ještě dnes dojedeme, nalézám rybník plný skřehotajících skokanů Pelophylax ridibundus. Naším dnešním nocležištěm se stala obec Pocola, kde poblíž penziónu Roxaura nacházím zajímavý rybníček, od kterého slyším již mnoho druhový žabí koncert. Sice mi trošku kazí náladu místní toulaví psi, kteří jsou neuvěřitelně dotěrní a ze kterých mám po zkušenostech z Indie velký respekt, no první lokalitní záznamy této oblasti však na sebe i tak nenechají dlouho čekat. Mimo velkého množství skokanů skřehotavých, zde nalézám i rosničky Hyla arborea a kuňky Bombina bombina. Když tak ale svítím baterkou na noční hladinu rybníčka, zalesknou se mi v koutku očí drobné žluté skvrnky a já si v prvním momentě nejsem jist, zda se mi s pokročilou noční hodinou již jen něco nezdá. Nezdá! Úžasně velká samice želvy Emys orbicularis číhá na kraji rybníka a snaží se něco ulovit. Místo toho je však ulovena sama a řádně nafotografována. Při tom myslím na nokturální aktivitu těchto želv za teplých nocí a říkám si, zda jde o nález současné distribuce druhu v této oblasti, či o nějakým způsobem zaneseného jedince. Každopádně se jedná o pěkné zpestření večera a zároveň milé zakončení dnešního dne. Začíná to tedy pěkně a s myšlenkami co přinese druhý den zaléhám o půlnoci k spánku.

Ráno se probouzím již trošku časněji abych ještě před odjezdem dále stihl mrknout lokalitu i za denního světla. Počasí je přece jen o mnoho řádů lepší – nebe blankytné a oblaka jen sem tam. Opět však pozoruji pouze skokany, proto si alespoň lokalitu nafotografuji a již po 8 hodině našeho času pokračujeme dále. Před námi se zvedá pohoří Bihor, které jsem z části navštívil již v oce 2008 cestou z rumunského Kluže. Projíždíme městečkem Beiuş a za Şteiem odbočujeme do oblasti, kde někde v okolí se vyskytují i zmije Vipera ursinii. Krajina je čarovná; spásané kopečky, nízké keře a v pozadí hory s ještě značným množstvím sněhových polí. V okolí osady Băiţa zastavujeme a prozkoumáváme okolí podhorského potoka. Podél cesty je zde vedena zajímavá polorozpadlá kamenná zeď, na které využívaly již opět vzácných slunečních paprsků ještěrky Podarcis muralis a v okolí pak Lacerta agilis. V potoku pak, jak jsem předpokládal, byly kuňky Bombina variegata. Zase se rozpršelo a my pokračujeme dále do sedla Vacanta ve výšce okolo 1200 m, kde člověk žasne nad tím, jaké gýče jsou schopni do jinak nádherné rumunské horské přírody zasadiť místní investoři. Nález v sedle v podobě bohužel přejeté ropuchy Bufo bufo však potěšil. I když není počasí nic moc a udělalo se i chladněji porozkoumáváme v oblasti Bihoru jednu jeskyni, jejíž okolí s mechem obrostlými větvemi stromů působí jak z jíné zeměpisné šířky. Náladu kazí jen houstnoucí déšť a tak pokračujeme déle do městečka Deva, ve kterém si děláme kratší pauzu. Deva je rumunské město v župě Hunedoara, na řece Mureş a zároveň i jejím hlavním městem s 88 000 obyvateli. Nad městem se vypíná hrad Magna Curia a podle zdrojů svůj název dostala Deva právě díky pevnosti. Název města totiž pochází nejspíše ze starého dákského slova dava, které označovalo pevnost. Toto město mi přišlo až nesmírně rušné, připadal jsem si, že se tu všichni znají, každý komunikoval s každým, nikdo nikam nespěchal a místní „umělec“ si tu kytarou přivydělával hned u prodejny s mobilními telefony.

My ovšem míříme dále na město Petroşani za nímž se dostáváme do průsmyku přes jižní hradbu Karpat a jejímž přejetím se dostáváme do oblasti rumunského Valašska. Mračna zůstala za Karpatami, a tak se nám u vesnice Bumbeşti Jiu naskýtá nádherný pohled na slunce prosvítající přes hustou oblohu nad vrcholy tohoto pohoří. Kousek od místa, kde fotografuji pak slyším skřehot desítek rosniček zelených ozývajících se od nedaleké nádrže. Krajina i počasí se změnilo. Od horských upršených roklin jsme se přesunuli do spíše mírně kopcovité oblasti s řídkým porostem jalovců. Dokonce nám i před tím než zapadlo trošku vylezlo slunce, aby před chladnou nocí zahřálo místní krajinu. Již se stmívá, a proto pokračujeme ještě o něco dále k městu Târgu Jiu, kde jsem původně zastavili kvůli zajímavým močálům táhnoucích se podél cesty. Zajímavé však byli jen při matném pohledu z auta, když jsme však zastavili, okamžitě jsem zjistili, že nic z toho co by nás potencionálně zajímalo, tam žít nebude. Plasty, plechovky, spreje, staré věci a hromady mrtvých psů mi ještě teď při pomyšlení zvedají žaludek. Proto rychle fotíme poslední denní světlo u přehrady Vǎdeni a jedeme dále až k obci Tismana pod pohořím Mehedinti, kde jsme strávili další noc. Večer však koketuji s myšlenou podívat se do okolí, odkud slyším mnoho skřehotajících rosniček. Pěšky se mi to však díky opět značnému množství toulavých psů nedaří, a tak se s Dr. Stloukalem domlouváme na obhlídku okolních potoků dále za vesnici, kde by již mohl být větší klid. Cestou však nalézám jen velké množství ropuch obecných přecházejících místní silnici. Unaveni pak uléháme k spánku.

Další den (14.5.) ať jsem to ještě ráno netušil, měl přinést zajímavé nálezy. Ještě před tím, než jsem vyjeli dále, jsem si včera večer všimli, že kousek nad vesnicí se tyčí hrad nebo snad klášter, a tak jsme se rozhodli ještě na toto místo mrknout. Jednalo se opravdu o zajímavý a rozsáhlý Tismanský monastýr a pro mne byl poutavý zejména z toho důvodu, že se v jeho okolí hojně vyskytovaly ještěrky Porarcis muralis. Po nafotografování se vydáváme dále na Orşovu, ale již nedaleko od vesnice Padeş nás zaujaly kopce zvedající se v pozadí. Byla to dobrá volba, protože okolí bylo opravdu krásné, vesničky malebné, všude pastevci se stády ovcí a samozřejmě plazi. Dorazili jsme zde až k přehradě Lacul Valea Mare a cestou zpět se zastavili na několika zajímavých místech. Navíc okolí již bylo v rámci NP Domogled Valea Cernei. Po místních kamenech pobíhalo množství ještěrek Podarcis muralis, ale největším překvapením bylo mládě Vipera ammodytes ammodytes, které se vyhřívalo přímo u cesty ve výseku zdi zpevňující svah. Odchytu ani fotografování se nebránila, a tak jsme se na ni fotograficky vyřádili. Na další zajímavé lokalitě u vesničky Obãrşia – Cloşani jsem pak nalezl několik adultních ještěrek Lacerta viridis, Podarcis muralis a kuňek Bombina variegata a v údolí Valea Cernai Natrix natrix, čerstvě přejeté mládě Zamenis longissimus a v okolí jedné obzvláště pěkné podhorské nádrže další skokany (P. ridibundus, Rana dalmatina) a pulce ropuch obecných (Bufo bufo). Celá tato oblast národního parku je nesmírně zajímavá, nicméně je zde vidět značný tlak ze strany lidí, což značné hromady odpadků jasně potvrzovaly. Okolní potoky a nádrže však byly čisté. Navštívili jsme zde i zajímavý kaňon Cheile Corcoaia v jehož okolí byly opět hojné ještěrky P. muralis a L. agilis. V mělkých nádržkách se pak rozmnožovali čolci Mesotriton alpestris. Pokud se tedy někdy dostanete do této oblasti návštěvu opravdu doporučuji.

My se následně přes Bǎile Herculane dostali až k Orşově a známému vodnímu dílu Železná vrata (Porţile de Fier). Jedná se vlastně o průlomové údolí Dunaje na západě Jižních Karpat na rumunsko/srbské hranici, široké do 150 m. V letech 1964–1972 zde byla vybudována přehrada vysoká 63 m a dlouhá 1200 m, s hydroelektrárnou o kapacitě 2100 MW. Dolnodunajskou rovinou jsme se pak přesunuli k pohraničnímu městečku Calafat, abychom se na trajektu přeplavili přes Dunaj do Bulharska. Nebylo to však tak jednoduché. Za samotný vstup do přístavu zaplatíte za auto 6 eur, pak vás překontrolují a následně můžete vjet do prostoru, ze kterého čekáte na trajekt. Pokud však máte zaplacenu cestovní daň! Na tu vás samozřejmě cestou do Rumunska nikdo neupozorní a ani se o ni nikde po příjezdu nedočtete, no na hranici se již nemohou dočkat, až neznalého turistu pěkně zkasírují. Daný úředník chtěl původně 150 eur jako pokutu, nakonec se to však po značném přemáhání podařilo usmlouvat na pouhých 20 eur, které mu nejspíše šly do vlastní kapsy. To však s poplatky nebyl konec; dalších 23 eur se platilo jako lístek na trajekt za auto plus 9 eur za tři osoby. Okolo 21 h našeho času jsme se nalodili na trajekt a 21:15 jsme již byli v Bulharsku. Tady si naopak Bulhaři vymysleli 5 eur za používání jejich cest a 3 eura na osobu za pojištění (?!), které ani samotná bulharská úřednice neuměla vysvětlit na co nám bude dobré, když jsme do zahraničí sami pojištěni. Sečteno potrženo, cesta trajektem na rozdíl od pozemního přechodu, není žádným laciným špásem. Na druhou stranu, kdo ví, co by si i na pozemním pohraničním přejezdu nějaký úředník vymyslel.

Bulharsko

Byli jsme tedy v Bulharsku, a protože noční hodina pokročila, bylo nutné najít nějaké nocležiště. Vydali jsme se tedy směrem od Vidinu na Belogradčik, který je známý zejména svým rozsáhlým skalním městem. Bivak jsme rozbalili rovnou pod místním hradem nad městem a jelikož byla nádherná jasná noc plná hvězd, druhý den jsme počítali s konečně povedeným počasím…

Opak byl však pravdou, a protože se počasí mění každou minutou do rána (15.5.2010) jsme měli monotónně šedě zatáhnutou oblohu, což byla škoda vzhledem k opravdu úchvatným skalním útvarům kolem nás, kterými se Belogradčik pyšní. Protože začalo opět pršet, rychle jme sbalili spacáky, ještě rychleji obešli okolí abychom měli alespoň pár ilustrativních snímků a kolem 7h ranní vyjeli směrem k Sofii s nadějí, že po přejezdu Starou planinou se počasí alespoň trošku umoudří. Jak jsme se mýlili. Celý den byl mimořádně deštivý, a tak jsem i přes mnohé zastávky na cestě nalezl toho dne jen skokany P. ridibundus a pod sedlem ve Staré planině Rana temporaria. Ze zajímavosti jsme však sjeli k Stobským pyramidám na úpatí pohoří Rila a samozřejmě navštívili proslulý Rilský klášter (Рилски манастир) - největší a asi nejznámější klášter pravoslavné církve v Bulharsku založený v 10. století Sv. Ivanem Rilským, který jako poustevník žil v pohoří Rila. Klášter patří k nejvýznamnějším památkám celého Bulharska a od roku 1983 byl zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Co se týče samotného pohoří, tak to je součástí geologicky nejstaršího území Balkánu – Trácko-makedonského masívu. Je tvořeno žulovými a rulovými skalami s krystalickými břidlicemi, vzniklé během prvohor a jeho jméno Rila pochází z thráckého jazyka, kde znamená „hodně vodné pohoří“, podle ledovcových jezer (okolo 200) a minerálních pramenů v podhůří. Pro nás bylo také „hodně vodné“ protože nám zde opět začalo silně pršet, všude se valila přívalová voda, a tak jsme raději sjeli zpět pod Rilu a mířili na Kresnu a Sandanski do Pirinu. Cestou do Sandanski se už nedalo moc zastavovat, protože pršelo, a tak jsem s těžkým srdcem jen pozoroval nádherný kopcovitý terén, který skrývá jistě mnohé zajímavé herpetologické klenoty. O to víc mne počasí mrzelo, z důvodu, že jsem v této oblasti Bulharska úplně poprvé. Co se však dalo dělat. Přes Sandanski jsme přejeli a jeli dále asfaltkou SV až téměř pod hřeben Pirinu. Žasl jsem kolik je v okolí postavených nových chat a hotelů a celkově jsem byl Bulharskem překvapen o kolik výstavba a modernizace postoupila. Navíc mi nepřišlo, že by to šlo nějak výrazně na úkor zdejší úchvatné přírody, právě naopak. Na druhou stranu to ale nemohu objektivně soudit, nakolik jsem v této oblasti strávil nanejvýš pár hodin. Nicméně protože vody neubývalo, právě naopak, a dále silně pršelo na bivak nebylo tentokrát v Pirinu ani pomyšlení. Tak jsme zkusili nalézt nějaké vhodné ubytování. Světe div se, za pouhých 6 eur na osobu jsem v tomto turisticky vyhledávaném pohoří nalezli perfektní chatu, ve které nám byla uvařena vynikající polévka a zde jsme tedy nakonec i přenocovali. Bouře venku však neustávala celou noc, a tak jsme byli zvědavi, jak to ráno venku bude vypadat. Asi nejdeštivější den na celé cestě však byl za námi.

Probuzení (16.5.) však nebylo tak skličující, jak to večer vypadalo. Celkem se rozjasnilo a navíc úplnou náhodou jsem při odnášení batohu do auta narazil na mloka Salamandra salamandra, což mi tedy notně zvedlo náladu. Již jsem si říkal, že je divné při takovém počasí a žádný mlok no a jednoho jsem měl přímo pod nohama. Ještě jsme obhlídli okolí místního vodopádu a pak jsme sjeli zpět do Sandanski a vydali se do Melniku obhlédnout nejen proslulé Melnické pyramidy. Melnik je město v Blagoevgradské oblasti na jihozápadě Bulharska v oblasti pohoří Pirin. Leží asi 20 km od hranice s Řeckem a je architektonickou rezervací s 96 domy prohlášenými za kulturní památku. Zhruba před 100 lety bylo domovem asi 20 tisíc lidí, ale dnes je se svými 385 obyvateli nejmenším městem v Bulharsku. Status města si však dodnes drží z historických důvodů. Díky své jedinečné architektuře a nedalekému Roženskému klášteru, vzdálenému pouhých 6 km severovýchodním směrem od města, je Melnik oblíbeným cílem bulharských i zahraničních turistů. Je též spojován s působivými přirozenými pískovými pyramidami, jež připomínají obří houby, pradávné věže či obelisky a nacházejí se na území o velikosti 17 km2 mezi Melnikem, Kurlanovem a Roženem. Melnik je též proslulý svou vinohradnickou tradicí sahající až do roku 1346. Z hroznů zdejší révy Melnik se připravují robustní, temně zbarvená červená vína. Na mne zanechalo opět hluboký dojem a spojovat si jej budu nejen s výjimečně dobrým počasím, které jsme v Melniku chytli, ale také se zajímavými nálezy v podobě želv Testudo graeca nalezených na zdejším zarostlém fotbalovém hřišti, ještěrek Podarcis erhardii, Podarcis tauricus a Lacerta viridis a 80 cm velkého samce Vipera ammodytes meridionalis. Toho jsem objevil při odjezdu právě ze zmiňovaného hřiště, kdy jsem se díval oknem auta do okolní trávy a samec zmije se vyhříval přímo vedle cesty. V podstatě jsem nevěřil vlastním očím, a tak jsem z auta vyběhl s tím, že jsem se snad opravdu nemýlil. Bylo to tak, samec tam dosud nehnutě ležel, já však neměl po ruce nic, čím bych jej mohl opatrně odchytit a potom nafotografovat. V okolí navíc, jako naschvál, neležela žádná vhodná větev a já si sám v duchu nadával jak jsem nepřipraven. Naštěstí měl kolega dobrý nápad a zapůjčil mi svůj jednoramenný stativ, kterým jsem zmiji opatrně přitiskl hlavu k trávě a za ocas ji vytáhl z křoví. Ani se moc nebránila. Za to až si uvědomila co se vlastně stalo se nadala vůbec nijak uklidnit a sekala kolem sebe svými relativně dlouhými jedovými zuby. Rychle jsme nafotili sérii snímků a hada pustili. Milé mu to očividně nebylo. V takových okamžicích se však člověk příliš nesoustřeďuje na kvalitu fotografií a byl jsem rád, když mi alespoň jedna, dvě fotky vyšly. I na zdejší lov ještěrek mám milou vzpomínku. Při krátké zastávce na fotografování zmiňovaných pískovcových útvarů, jsem si všiml velkého množství P. erhardii všude kolem a také hydrantu zavedeného do země a přikrytého ne moc kvalitně těsnícím víkem. Jakmile se nějaká ještěrka dostala pod víko a chtěla se dále schovat, okamžitě spadla do 1,5 hluboké pasti, ze které se již dostat ven nemohla. O nebezpečnosti těchto zařízení vypovídalo množství uhynulých ještěrek na spodku nádrže. Bylo jich tam však i dost živých a ty bylo potřeba vytáhnout. Víko jsem tedy odklopil a zalezl do ne moc široké jámy hustě opředené pavučinami, ve které jsem se nemohl ani otočit. Nakonec se mi však podařilo všechny živé, ale značně podchlazené ještěrky dostat ven a zadosti učiněním tak pro mne bylo, že jsem si je mohl v klidu nafotit aniž by měli tendenci utíkat. Teplota jejich těla jim to totiž nedovolovala.

Melnik se tedy vydařil, ale bylo potřeba pokračovat dále. Cestu jsem si zvolili trošku netradičně a přes evidentně málo frekventovanou „polňačku“ jsme dorazili do doslova vymírající osady Pirin pod jejím stejnojmenným pohořím, druhým největším v Bulharsku hned po Rile. Je pozdní odpoledne a my vyrážíme dál směrem k městu Gotse Delchev za nímž se již pomalu objevují muslimské vesničky s dominujícími minarety. Oblast je také známa výrobou kamenných desek na pokryv střech domů, kterých je kolem cest opravdu velké množství. Poslední zastávku děláme mezi obcemi Dolen a Satovcha, kde u potoka poprvé v Bulharsku nacházím skokany Rana graeca a P. kurtmuelleri. Již večer pokračujeme přes horskou planinu Rodop a teprve v okolí jezera Batak nocujeme. Venku je dosti chladno a místy zde jen o pár výškových metrů leží sníh. Podstatné však je, že neprší.

Probouzím se dosti svěží a jsem zvědav co nového tento den (17.5.) přinese. Dnes by jsme se totiž již měli přesunout do Turecka. Ještě je však ráno, a protože z dálky slyším skřehot rosniček, pomalu se chystám alespoň na chvíli vidět co se v trávě šustne. Hned nedaleko jednoho kanálu nacházím slunící se samici Lacerta agilis, skokany P. kurtmuelleri a pulce rosniček Hyla arborea. Jsme v nadmořské výšce 1132 m. Počasí vydrželo však jen ráno a hned za městem Krichim se pokazilo, začalo být dosti chladno a nepříjemně. V jedné dolině jsem ještě nalezl pár exemplárů B. variegata, P. kurtmuelleri, L. viridis a kolega také kraba rodu Potamon, pak to již však bylo k nevydržení. Teplota klesla na 6° C, a tak jsem Rodopy jen přejeli a jeli dále na Haskovo, kde jsme udělali malé zásoby, Harmanli a Svilengrad. Bylo sice již tepleji, ale i tak to z hlediska herpetologie nestálo za nic. A např. právě Harmanli je vykřičená lokalita na některé zajímavé druhy plazů.

Turecko

Nedá se nic dělat, posledním lokalitním údajem této cesty v Bulharsku byla přejetá ropucha Bufo bufo a my se tedy přesouváme do Turecka. Teda píše se to lehce, ale ono to až tak lehké opět nebylo. Předně pro mé dva spolucestující to byl šok v tom ohledu, že do Turecka jako občané Slovenské republiky potřebují vízum v hodnotě 15 eur. Já jej nepotřeboval, ale v konečném důsledku jsem jim ty pěkné známky v pase tak trochu záviděl. Mně turecká pasová kontrola odbyla jen v podobě málo zřetelného razítka, které bylo tak nezřetelné, že jsem jej pak musel ještě několikrát ukazovat příslušným úředníkům. Další věcí, která se nezdála zase tureckým celníkům bylo naše auto, podle kterých jsme jej snad do Turecka jeli zpeněžit. Bylo zapůjčené pro účely terénního výzkumu a Turci požadovali nějaký pro ně explicitní důkaz o tom, že tomu tak opravdu je. Již to vypadalo, že auto budeme muset na hranici nechat a až se budeme vracet, tak jej vyzvedneme. Naštěstí se vše vyřešilo jedním telefonátem a když se Turci dozvěděli, že míříme na Thráckou univerzitu do Edirne v rámci pořádání konference jejich chování se diametrálně změnilo a my se 20:44 našeho času dostali do Turecka. První setkání s Tureckem mělo ještě toho večera příjemnou dohru. Jednak jsme úspěšně dorazili na domluvené místo zahájení konference, jednak jsem se seznámil s velice ochotným prof. Nihatem Aktacem, který konferenci v Edirne pořádal a jednak jsme byli hned pozváni na skvělou tureckou večeři. Také naše ubytování v Edirne bylo zajištěno v rámci kolejí zdejší univerzity. Zázemí na dalších 5 dní jsme tedy měli zajištěno, a tak jsme se mohli pomalu přichystat společně s Dr. Fenďou na společnou cestu k nejjižnějšímu bodu evropského Turecka k Dardanelám.

Probouzím se 4:30 našeho času a připravuji se na dnešní den (18.5.2010). Podle včerejších informací by nám měl jet autobus do městečka Gelibolu v 6:15 našeho času. Jako bych to však netušil – v celém muslimském světě je čas široký pojem a cestování se tu odvíjí od často méně rozhodujících faktorů jako je jízdní řád. Nicméně ještě širším pojmem jsou peníze, které za cestování dáte. Když jsme dorazili na autobusovou stanici Edirne (mezitím jsem našel přejetou Epidalea viridis a skřehotající Hyla arborea), která je asi 2 km za městem a chtěli vědět kolik bude stát lístek do Gelibolu (předpokládal jsem tak okolo 4 – 5 eur na osobu) málem jsem dostal šok, po zjištění, že řidič požaduje 25 eur v jeden směr. To je samozřejmě naprosto nepřípustná částka za cca 120 km autobusem. Chvilku jsme tak debatovali, snažil jsem se cenu srazit, ale byl neoblomný. Po chvilce přemýšlení, jsem se však rozhodl, že nepojedeme až do Gelibolu, ale pouze do Keşanu. A tu najednou začal někdo vykřikovat „Keşan... Keşan!“ Neváhal jsem a rychle sjednal cenu 13 (chtěl 15) eur pro dva. To již bylo o dost lepší a s tím, že v Keşanu seženeme zase autobus do Gelibolu a dále, jsme vyrazili. Ještě před tím jsem se však snažil získat nějaké turecké liry. Předpokládali jsme, že by na autobusovém stanovišti nějaká ta směnárna měla být. Když jsem se ptal s 10 eurovou bankovkou jednoho řidiče, kde, že tu můžu směnit nějaké peníze, pohotově vytáhl 15 lir, vzal si bez mrknutí oka 10 eur a byli jsme vybaveni. Jenže, to jsem si až potom uvědomil (díky neznalosti kurzu toho dne), v jak výhodném kurzu pro něj jsme měnili. Nebylo to poprvé, co jsem ve světě měnil takto na ulici nějakou částku a ještě nikdo se mne ani v té nejzapadlejší indické, egyptské, či marocké vesničce nepokusil oškubat. Maníkovi z Edirne s šibalským kukučem se to však podařilo a já mu k tomu tímto gratuluji.

Vraťme se ale k naší cestě na jih. Do Keşanu jsme se dostali okolo 8 hodiny ranní a hned jak jsme vystoupili z busu, začali kolem nás obíhat další řidiči s dotazy kam chceme jet. Všichni při tom automaticky mysleli, že buď do Istanbulu nebo Izmiru. „Gelibolu“, hovořím a již sedíme v dodávce směřující do tohoto města. Cenu jsme však nestanovili, a tak po krátké debatě s řidičem se dostáváme na částku 6 eur pro oba. A teď si to spočítejme. Edirne – Gelibolu 19 eur, tedy 9,5 eur pro jednoho. Je to rozdíl z původních 25… Z toho tedy plyne poučení, pokud se budete chtít přepravovat z určitého místa, raději se přesouvejte na etapy z jednoho většího města do druhého. Ani časově nebudete ochuzeni, protože i přes jakoukoliv absenci řádů spojů, přes mnou doposud nepochopený systém odjezdů a příjezdů, jsme na spoj a odjezd nečekali déle než 10 minut.

Po příjezdu do Gelibolu jsem však byl poněkud znechucen. Řidič nás vysadil na kraji města a my šli směrem k centru. Byla však na danou oblast neuvěřitelná zima, snad jen okolo 11° C, a tak jsem si začal říkat, že z toho dne zase nic nebude. Navíc začalo pršet, a tak jsme se rychle schovali pod přístřešek jedné soukromé přepravní firmy. Když už jsme ale dojeli až sem, tak se pokusíme dojet úplně na jih do Eceabatu, resp. Kilitbahiru. Předpověď na další týden však nebyla příznivá. Údajně má stále pršet a být zamračeno. No uvidíme. Za dalších 5 eur pro oba míříme tedy ještě jižněji. Krajina začíná být náhle trošku zajímavější, protože až doposud to byla samá pastvina, pole, monokultura, rýžoviště. Tady jsou to již i skalnatá místa, remízky, křoviny apod. Řidič nás měl vysadit v Eceabatu, ale ten jen projíždíme a dostáváme se rovnou až do Kilitbahiru… kdo by co chtěl v Eceabatu, když v Kilitbahiru mají pevnost z roku 1462 a odehrála se zde jedna z největších bitev první světové války.

V bitvě o Gallipoli (1915/1916), vedené Velkou Británií a Francií proti Osmanské říši, šlo o kontrolu strategicky důležitého Dardanelského průlivu, tedy o přístup k Marmarskému moři a tím i o možnost napadnout tehdejší hlavní město Istanbul. V Turecku je tato bitva známa jako „bitva o Çannakale“ (podle města na asijské straně průlivu), v britské historiografii se hovoří o „operaci Dardanely“ (Dardanelles Campaign). Gallipoli, turecky Gelibolu, je poloostrov (a zároveň město) v evropské části Turecka, který tvoří severní stranu průlivu Dardanely. Plány, obsadit průliv do Marmarského moře, byly diskutovány v britské admiralitě již mezi lety 1904 a 1911, byly však jako neproveditelné zamítnuty. Počátkem první světové války se stoupenci této operace prosadili (mimo jiné i na žádosti Ruska), což vedlo k bitvě o Gallipoli mezi únorem 1915 a lednem 1916, na které se mimo britských a francouzských spojeneckých jednotek podílely i kontingenty z Indie, Austrálie a Nového Zélandu o celkové síle kolem 16 divizí. První pokusy, kde se jednalo výlučně o námořní akce bitevních lodí, se nesetkaly s úspěchem, proto byla od konce dubna do celé operace zapojena i armáda. Ani její účast však nepřinesla žádané výsledky, turecké jednotky se velice úspěšně bránily (jedním z velitelů turecké armády byl i pozdější zakladatel moderního Turecka, Mustafa Kemal Atatürk). Neúspěchy vedly k několika demisím ve Velké Británii, v lednu 1916 pak byla akce ukončena. Jako důvod pro neúspěch se uvádí neschopnost vojenského vedení, taktické chyby, nezkušenost na akci se podílejících jednotek, zastaralá výzbroj (včetně bitevních lodí) a naprostý nedostatek munice. Některé prameny se zmiňují o 131 tisících padlých a 262 tisících zraněných, jiné hovoří o celkových ztrátách 214 tisících jen na straně spojeneckých armád. Jediným úspěchem celé operace byla skutečnost, že tato jednoroční bitva vázala silné turecké armádní svazy, které tak nemohly zasáhnout do bojů na ruské frontě.

Samotné Dardanely (turecky Çanakkale Boğazı) dříve známé jako Helléspont, tedy „Hellino moře“, jsou úzkým průlivem v severozápadním Turecku spojující Egejské a Marmarské moře a oddělující evropskou (poloostrov Gallipoli) a asijskou část Turecka. Průliv je 61 kilometrů dlouhý, 1,2 – 6 kilometrů široký, průměrná hloubka je 55 metrů a maximální hloubka je 82 metrů. Průliv je mezinárodní vodní cestou a prochází jím jediná námořní trasa spojující Černé a Středozemní moře. Největším městem na březích průlivu je Çanakkale. Jméno Dardanely pochází od Dardana, syna Dia a Elektry, resp. od řeckého starověkého města Dardania, které bylo podle něj pojmenováno.

My jsem tedy krátce obhlédli pevnost, místa bojů i jiné zdejší zajímavosti a pak vyrazili za zdejší přírodou. Já osobně jsem zde tajně doufal v nález zmije Montivipera xanthina, která by se zde měla vyskytovat. Z poněkud zemědělského okolí jsem však byl poněkud zklamán. Hned na to mi ale náladu zvedl nález zajímavých ještěrů Ophisops elegans dlouhých 15 – 18 cm. Jejich hlavní morfologickou zajímavostí jsou srostlá oční víčka tvořící průhlednou čočku podobně, jako je tomu u hadů. Od toho jejich odborný rodový název „ophis-„ „ops“. Několik, v podstatě nechytatelných exemplářů se prohánělo přímo pod hradbami pevnosti v Kilitbahiru. Jelikož nemělo smysl vzhledem k množství vojenských hlídek v oblasti pokračovat dále až k mysu poloostrova, rozhodli jsme se jít směrem na Eceabat a pak odbočit do okolních kopců směrem na Kabatepe. Cestou autobusem jsem v tomto směru viděl pár zajímavých míst, a tak by se mi mohlo podařit něco nového nalézt. Měli (mohli) by zde být např. užovky Zamenis situla, Eirenis modestus, ale třeba i bojgy Telescopus fallax. Hned za městem vcházím do křovinatého terénu mimo silnici a pod kameny nacházím ropuchu E. viridis, která okamžitě ze žláz produkovala množství mléčně bílého toxinu. Mezi starými střešními taškami pak doluji mladého gekona Hemidactylus turcicus a kousek od místa nacházím svlečku patřící nejspíše užovce Dolichophis caspius. Radost mi dělají nejen nálezy, ale zejména počasí! Neprší, vyjasnilo se a slunce přímo hřeje. Dorazili jsme zpět do Eceabatu a tam přímo u pobřeží moře nacházím v místní stoce několik želvy Mauremys rivulata a množství skokanů Pelophylax bedriagae. Za Eceabatem pak přímo u cesty v žitném poli nalézám velkou samici Testudo graeca, snad největší co jsem kdy viděl. Pokračujeme na Kabatepe, osadu na druhé straně poloostrova, a i když je zde krajina dosti stereotypní, opět přímo u cesty pozoruji juvenily Lacerta trilineata a v odvodňovacích nádržích množství želv Mauremys rivulata. Den se tak pomalu přehoupl a bylo tu již pozdní odpoledne, kdy jsme pomalu chtěli hledat vhodné místo k bivakování. Obloha byla jasná, a tak to vypadalo slibně. Směrem na Kabatepe jsem po pravé straně zahlédl kopec, který se nám z dálky jevil jakoby tvořený kamenitou sutí. To by mohlo být zajímavé a dokonce k němu vedla i polní cesta! Šlapeme tedy do kopce, podél cesty se prohánějí „ophisopsové“, kvetou první zmijovce (Dracunculus vulgaris) a mně tu něco nehraje… Proč je zde najednou tolik racků a nějak více odpadků? Pár metrů chůze za další zákrutu mi dalo jasnou odpověď. Neměl bych to snad ani psát, ale to co se z dálky jevilo jako dokonale nádherný kamenitý svah bylo vlastně obrovské smetiště situované na kopec nad Eceabatem. Tomu říkám dokonalé mimikry. Dorazili jsme úplně nahoru a nějaká rodina tam zrovna hledala věci, které již jiným nebyly k ničemu. Otec malého dítěte navíc posílá svou ratolest k nám a to natahuje svou drobnou ruku a nesmělým hlasem vykřikuje „many!“ Raději hned mizíme za další zákrutu. Pach, který se řinul ze smetiště byl v tom teple nesnesitelný. Bivakujeme o nějaký ten kilometr dále v přítmí borovicového lesa, stranou od pastevců, toulavých psů i jiných dotěrných zvědavců. I přes relativně brzkou večerní hodinu ulehám a ze spánku mne v noci ruší jen noční chlad, který se pomalu vkrádal pod můj již evidentně značně opotřebovaný spacák. Jedno je však podstatné. Neprší!

Ráno (19.5.) se probouzíme okolo 6 hodiny našeho času a pozorujeme, že z JZ se opět ženou nějaká mračna. Již včera jsme se shodli, že nemá cenu dále zůstávat zde, jih jsme v podstatě viděli, a tak postoupíme zpět k Edirne a zítra vyrazíme na opačnou stranu do Strandže. Sbalili jsme si tedy věci a vyrazili zpět k Eceabatu chytnout nějakého stopa do Gelibolu, případně dále. Ještě před tím však v místním napajedle lovím dalšího skokana P. bedriagae.

Chytit stopa však není tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. Žiji totiž v domnění, že zde lidé nemají až takové předsudky k cizincům, a tedy budou vstřícní jako v jiných částech muslimského světa. Evropské Turecko je však svět sám pro sebe. Když jsem kdysi vytáhl ruku na výpadovce do jordánského Ammánu, hned první auto, i když bylo plně obsazeno, nás naložilo na korbu a my si vesele jeli do této nádherné metropole. Tady mi to však připomínalo střední nedůvěřivou Evropu. Bude to možná ještě málo, ale minimálně 20 aut projelo, než se našli dva mladíci, kteří nás s radostí svezli až do Galibolu. Odsud jsme si počkali na linku mířící přes Keşan do Istanbulu (to byla jiná úroveň – pevné ceny, registrace pasažérů, autobusová obsluha, komfortní servis) a z Keşanu opět místní linkou do Edirne. Cestování je tady opravdu zážitkem. Mně asi nejvíce utkvěl v paměti jeden cestou z Keşanu do Gelibolu, kdy si jedná stará žena musel přesednout do kufru (bez sedadel), protože se na palubu vozidla přidal navíc jeden středně starý muž. Místo mu uvolnila bez většího protestu, jen něco zamumlala a odešla trpět do zadní části auta. Vrátila se teprve tehdy, až si daný muž opět vystoupil. Na jak dlouho, to už nevím, protože jsme tehdy vystupovali i my. Nuž i přes relativně liberální Turecko je kulturní evoluce silným činitelem. Do Edirne jsme nakonec dojeli něco kolem 14 h našeho času a celý den jsme pak odpočívali.

Dvacátý den měsíce května, resp. jeho dopoledne jsme si vyhradili na obhlídku samotného města Edirne, které je po Istanbule největší na evropské části Turecka se 120 tisíci obyvateli. Do města se dostanete snadno, protože je zde vedena síť městské hromadné dopravy (kdekoliv za 1 TL/0,5 EUR). No a je zde opravdu co k vidění. Předně Selimiyeova mešita z roku 1575, která se tyčí nad městem a je jeho jasnou dominantou. Kolem ní se více méně koncentruje život města a nedaleko ní jsou i zastávky městské hromadné dopravy. Město je to klidné, nikdo nikam nespěchá a pokud chcete zažít poloviční orient hned za hranicí s Bulharskem je Edirne tím správným místem. Navíc zde, ostatně jako všude v Turecku, dělají vynikající jídla, která jistě stojí za ochutnání. Uprostřed města ve fontáně pak můžete nalézt např. skokany Pelophylax ridibundus.

Odpoledne jsme již měli zajištěn program v rámci konference. Na dnešek byl naplánován výlet k jeskyni Dupnisa Magarasi ve Strandži nedaleko bulharské hranice. V těchto místech, ale na bulharské straně, jsem již byl před 4 lety, a proto jsem byl potěšen, když jsem mohl krajinu srovnat i ze strany Turecka. Je to zde dosti podobné. Políčka střídají dubové lesy, půda je typicky červená a i zde se hojně vyskytují krátkonožky Ablepharus kitaibelli. Ty jsem našel právě v okolí dané jeskyně. Spolu s Lacerta viridis zde byli nejběžnějšími plazy. Cestou zpět byla ještě naplánována zastávka v osadě Demirköy, kde nám připravili vynikající pstruhy se sýrem a žampiony no a jako bonus jsem zde našel i skokany a pulce ropuch.

Zajímavostí a zároveň novinkou dnešního dne pro mne bylo to, že jsem se dozvěděl jak se turecky řekne čaj. No přece „çay“ (čti čaj). Jak je to možné? Historicky, resp. z výslovnosti čínského 茶 – „čcha“ v mandarínském a kantonském dialektu; v dialektu min významného přístavu Sia-men čteno „te“ – odtud pojmenování v některých jiných jazycích a Turci stejně jako my, údajně vozili čaj z oblasti, kde se mu říkalo „čcha“ a ne „te“. No a ještě jedna kuriozita na konec dnešního dne. Když jsme měli odstaveno naše auto u jednoho hotelu v Edirne, přišli si jej prohlédnou místní mladíci a velice se podivovali na tím, která země znamená „SK“. Dlouho přemýšleli a pak jeden vykřikl, že „Skandinavia“, na čemž se všichni shodli a odkráčeli si svou vlastní cestou.

Rovněž následující den (21.5.) jsme jíž měli připraven celodenní program a na ten jsem se obzvláště těšil z toho důvodu, že jsme měli navštívit město Istanbul, ve kterém jsem až dosud nebyl. Z Edirne do Istanbulu je to nějakých 250 km, a tak cesta autobusem trošku trvala. Navíc Istanbul je přece jen megapol, a tak jsme při chycených dopravních špičkách ráno i podvečer strávili další čas. Istanbul jako největší turecké město, důležitou obchodní křižovatku a bránu Orientu asi není třeba představovat. Proslulé je zejména jako město ležící na dvou kontinentech, které spojuje a zároveň rozděluje Bosporská úžina. V evropské části se nachází většina význačných památek a také historické centrum města, původem ještě z dob Římské říše. Bospor je strategická mořská úžina, dopravně velmi využívaná. Její název znamená „Ten s úzkým hrdlem“. Hloubka tohoto průlivu je 118 metrů, dlouhý je 31,5 kilometrů. Tato mořská cesta spojuje Černé moře s Marmarským. Podle pověsti přepluli Bospor jako první argonauti hledající Zlaté rouno. Hagia Sofia, Sulejmanova mešita, Dolmabahce a Topkapi, obrovské bazary to vše je Istanbul. Opět není třeba představovat, jen zažít. Otázka je ale kdy. V podstatě kdykoliv se do Istanbulu vyberete asi se nevyhnete obrovskému náporu turistů, které jsem zažil jen snad v indickém Tádž Mahálu. I tak je to ale nevšední zážitek pro mne umocněný pozorováním množství ještěrek Podarcis siculus hieroglyphicus na okolních památkách.

Je sobota ráno (22.5.) a my již definitivně opouštíme Edirne, abychom pokročili zas o kousek dále. Na dnešní den si chceme ještě užít trocha Turecka, a proto se vydáváme zpět do okolí Strandže až k Černému moři. Severní část evropského Turecka totiž stojí za to. Již na začátku dne objevuji lokalitu s mladou užovkou Natrix tessellata a skokany P. ridibundus a kousek dále poblíž města Kirklareli úžasnou lokalitu, ze které jsem odcházel jen velmi těžko ač mne zde potkalo štěstí a smůla zároveň. Na první pohled mne zaujaly roztroušené balvany jako někde v australské buši a ji po pár metrech jsem mezi nimi lapil dospělou a samozřejmě notně kousavou samici Dolichophis caspius. Radost z úlovku mi zatemnila rozumné uvažování, a tak místo toho abych ji pevně chytl uprostřed těla, držel jsem ji za ocas a chtěl rychle ukázat zvědavým kolegům. Štíhlovka se však mrštně vyškubla a rychle zmizela v trávě. Ač jsem marně pátral, další jsem již nevypátral. To však nebylo vše. Poodešel jsem snad 10 metrů a tu se z čista jasna objevila adultní zmije Vipera ammodytes. A já opět nic po ruce a na nohou navíc sandále. Nic se nedalo dělat, zkusil jsem ji rychle chytit za mizející ocas, ta se však prudce ohnala a těsně minula mou pravou ruku. Řekl jsem si, že nemá cenu zbytečně riskovat, a tak jsem aspoň pohotově udělal jeden rozmazaný snímek. Byl jsem na sebe neuvěřitelně naštvaný a náladu mi spravil pohled jen na zdejší množství ještěrek Podarcis tauricus a obrovských Lacerta trilineata. Na lokalitě se dokonce vyskytovaly želvy Testudo graeca, což dokladoval nález uhynulého juvenila. Chtěl jsem lokalitu prozkoumat alespoň na hodinu, a tak jsem spolucestující požádal ať se jedou mrknout na své lokality a mne tu na chvíli nechají. Byli jsme domluveni, že se do hodiny vrátí a já mezi tím nachytám hromadu hadů. Kolegové se vrátili, no já už nechytl ani ocásek. Bylo to však jedno z nejlepších herpetologických míst co jsem kdy viděl a dal bych ruku do ohně za to, že jsem z diverzity herpetofauny této lokality neviděl vlastně ještě vůbec nic.

Bylo však potřeba pokračovat dále. Ještě dnes jsme chtěli přejet do Řecka. Den se nakonec i tak vydařil. U jednoho potoka již nedaleko pobřeží jsem narazil na lokalitu s ještěrkami Darevskia praticola, P. muralis, L. viridis, krátkonožkami A. kitaibelli a skokany Rana dalmatina, u říčky Madana se hojně vyhřívaly želvy Emys orbicularis a cestou již k řecké hranici jsme narazili na největšího evropského ještěra Pseudopus apodus, který byl čerstvě sražený nějakým automobilem. Zajímaví byli i někteří nalezení bezobratlí, jako obrovské stonohy rodu Scolopendra či raci Austropotamobius torrentium. Opouštíme Turecko, které se teď podvečer halí do těžkých bouřkových mračen. Ještě to však není vše. Jako by na pozdrav a mírnou provokaci zároveň se loučí 180 cm dlouhým exemplářem nádherné a nesmírně vzácné, resp. skrytě žijící užovky Elaphe sauromates, přejeté nedaleko Edirne. Jaká škoda! V dáli už jen pozoruji dnešní výbornou lokalitu a hovořím si, že Turecko jistě nevidím naposled. Do Řecka se dostáváme bez větších problémů v 19:45 našeho času.

Řecko

Prví lokalitní nálezy z Řecka pocházejí ještě z tohoto dne a to i přesto, že již hodina notně pokročila. I přesto na cestě nacházíme množství přejetých exemplářů Pseudopus apodus. Noc pak trávíme v obci Provatonas. Další den (23.5.) projíždíme dále do Řecka. V plánu máme sjet k Alexandropolis a Makri z důvodu zdejšího výskytu zmijí Montivipera xanthina. Počasí je ale opět velice zlé. Již od rána je obloha jako pokrčený šedý plášť pokrývající celé nebe. Sice míříme na jih, ale to nám příliš nepomohlo. Dojíždíme k rozbouřenému Egejskému moři, fouká silný vítr a občas spadne nějaká ta kapka. Stále je ale relativně teplo, a tak u jedné zajímavé lokality zastavujeme a já se jdu mrknout do okolí, zda se pod ležícími kameny něco neskrývá. Mohli by tu být např. slepáci Typhlops vermicularis či jediný hroznýšovitý had Evropy Eryx jaculus. Pod kameny se však prohánějí jen velké „scolopendry“ a zástupci Isopoda. Začíná pršet v dálce se na obloze metají blesky, a proto lokalitu jen rychle oběhnu. Když však vystupuji z vyschlého koryta řeky něco se přede mnou rychle pohne a já neváhám a chytám tvora v polovině těla. Blavor! Je jich tu opravdu hodně a cestou vidíme i další přejeté kusy. Rychle jej fotografuji a pak už mizíme na silnici směřující na Xanthi. Počasí je opravdu přelétavé a proměnlivé, a tak, když jsme v Makri téměř zmokli, tak směrem na západ již začalo být opět pěkně a my zase vyběhli na chvíli do okolních kopců. Všude se to hemžilo želvami Testudo graeca a Testudo hermanni, po kamenitých svazích pobíhaly mladé i dospělé ještěrky Lacerta viridis a pod kameny se schovávaly velké exempláře ropuch Epidalea viridis. V této oblasti východního Řecka je vidět značný turecký vliv jako pozůstatek z dob minulých, a tak se v horách Menikio setkáváme zejména s mnohými mešitami. Den zakončujeme přejezdem horských cest kolem vodního díla Nestos Potamos, kde si užíváme nádherných scenérií zapadajícího slunce mezi mračny. Ve vesnici Sidironero pak přečkáváme jednu z chladnějších květnových nocí.

V pondělí 24.5. již máme namířeno do Makedonie a přes Srbsko dále domů. V plánu byla ještě Bosna a Hercegovina a také Kosovo. To se však z časových důvodů nakonec nepodařilo. Ráno tedy odjíždíme z vesničky Sidironero, kde přímo u našeho nocležiště nacházím několik ještěrek Lacerta viridis a dokonce další želvu Testudo graeca. Milým překvapením však byl nález slepýše Anguis fragilis s.l. „Konečně“, řekl jsem si, protože, zatím jsem měl na tento druh v rámci cesty celkem smůlu. Mimo to byla lokalita zajímavá i množstvím ještěrek zedních, které se zde proháněly a vyhřívaly po několika minulých deštivých dnech. Míříme směrem na město Dráma a Serres a podél malého hraničního pohoří Kerkini Oros se dostáváme k Dojranskému jezeru a do Makedonie (15:38).

Makedonie

Dojran jsem znal od malička, kdy jsem si o něm četl v knihách, ve kterých se psalo, jak velké množství hadů se v okolí vyskytuje. A opravdu, jen jsme přejeli makedonskou hranici, už tu byly přejeté štíhlovky D. caspius, v okolí Dojranu hojné překrásně vybarvené Natrix natrix a v okolních kopcích zase Malpolon insignitus. Jednoho zrovna před námi cestou do makedonské Strumice přejelo auto, a tak jsme zastavili, zda ho to jen srazilo a omráčilo, nebo je opravdu mrtvý. Byla to samice a když jsem se k ní blížil, viděl jsem, že se kolem ní motá ještě jeden jedinec, pravděpodobně samec. Ten byl okamžitě pryč, když viděl, že se přibližuji. Pár byl pravděpodobně zaujat namlouváním a nevšímal si hrozícího nebezpečí ze strany vozidel, což samici naneštěstí stálo život. Makedonii jsme v podstatě jen přejeli, ale i tak jsem u monastýru Hamzali nalezl početnou populaci Lacerta trilineata, v sedle Prevedena (pohoří Plačkovica) Salamandra salamandra, pulce Rana temporaria a dalšího slepýše A. fragilis s.l. Kolem Skopje jsme to pak v podvečer vzali přímo do Srbska, kde jsme kousek za hranící přenocovali.

Srbsko

Poslední den (25.5.) jsme již měli v plánu dorazit k večeru do Bratislavy. Bylo však ještě ráno a my se rozhodli vidět trošku srbské přírody. Vydali jsem se tedy k Vlasinskému jezeru u bulharské hranice. To jsem již dobře znal z doby před třemi lety, kdy jsem jej navštívil v rámci cesty do Albánie. Tehdy mi však přišlo poněkud vyschlé a zarůstající. Jaké bylo mé překvapení, když jsem jej viděl nyní. Jezero bylo plné vody a také plné života. I když bylo chladno a já jsem po těch deštivých dnech byl poněkud prochladnutý a unavený, pár fotkám okolí jsem neodolal. Po vodní hladině se proháněli skokani Pelophylax ridibundus a v tišinách lovily volavky a kormoráni ryby. Pak jsme už sjeli níže a jedním z posledních lokalitních nálezů v rámci cesty se stal kompletní, čerstvě uhynulý slepýš, pravděpodobně Anguis graeca u vesničky Brod a také početné P. muralis a L. viridis. U města Leskovac jsme vyjeli na dálnici a tou pokračovali na Bělehrad, Novi Sad u kterého jsme se rozloučili s Balkánem, maďarský Szeged, Budapešť, Györ a Bratislavu, ve které jsme byli okolo 19:30 večer. Zde jsme se rozloučili a oficiálně zakončili naši společnou, trošku deštivou, ale přesto vydařenou cestu celým balkánským poloostrovem.

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 06.07.2010