Chorvatsko 24.7. - 7.8.2004, Cetina, Svilaja, Biokovo

23.7.2004 - Odjezd vlakem z Brna hl.n., JADRAN EXPRESS, noc z 23.-24.7. ve vlaku.

Vlak dorazil okolo jedné 24.7. do Splitu s hodinovým zpožděním, za největšího žáru si fotím Split z přístaviště. Na první pohled jsou nápadné dvě horstva za Splitem a průrva mezi nimi (Kozjak+Mosor, v průrvě se nacházející Klis). Jdu směrem na Sinj a kousek od centra přede mnou utíká juvenilní P. muralis pod spáru v betonu, dále ještě v samotném Splitu nacházím dva vysušené šírohlavce (jednoho dokonce uprostřed mostu). Vydávám se po nově vybudované dálnici "1" do Grlo-Klis (dále pak směr Sinj, avšak obyčejná cesta), která je však nejdelší možnou variantou jak se tam dostat, což jsem podle starší mapy netušil, jelikož dálnice zde ještě nebyla zaznačená. Jedinou výhodou tohoto úseku je, že se zde nachází množství tunelů, které využívám k odpočinku ve stínu, z dálnice totiž není možné odejít (často je na pilířích a nebo oplocená). V podvečer se dostávám do Grlo-Klis a chytají mě nepředstavitelné křeče do lýtek a stehen. Několikrát na mě troubí několik aut s rozjařenou posádkou a něco na mě pokřikují. V Grlo-Klis nalézám několik různě velkých kudlanek Mantis religiosa. Nacházím si klidné místo na spaní nad Grlem-Klis (1.), a snaží se mě sežrat množství kobylek.

Spím bez stanu, ráno (25.7.) nacházím několik různých částí těl oněch dříve zmíněných kobylek, které jsem v noci při převalování usmrtil. vydávám se po poměrně jednotvárné silnici do vesnice Muć (na ni nacházím přejetých/umlácených několik hadů, rozpoznávám H. gemonensis ). V průběhu cesty několikrát s různou intenzitou prší. V Mući se na hlavní křižovatce nachází pramen, takže se částečně koupu a osvěžuji. V plánu mám dostat se terénem nejkratší cestou přes hřeben Svilaji do Hrvaće nebo Potravlje. Asi 2 km v kopcích nad Mućem začíná silně pršet, a jsem donucen schovat se pod stan, kde trávím asi 2 hodiny, dokud slejvák neustal. Vzhledem k neprostupnému terénu i vegetaci vzdávám pokus dostat se na druhou stranu Svilaji a snažím se zkratkou vrátit do Muće. To se však nedaří díky hustému lesu a tak jsem nucen přenocovat zde (2.). Nacházím ještě před setměním jednu P. melisellensis, a daří se mi ji vyfotit.

Ráno (26.7.) se mi daří najít cestu zpět do Muće a rozhoduji se jít po cestě do Sinje, odkud se dá dostat do Hrvaće. Zhruba uprostřed cesty mezi Mućem a Sinjem vede štěrková cesta poměrně hlubokým a vlhkým údolím potoku Sitina. potom asi 6 km před Sinjem nacházím zajímavou odbočku přes Lučane do Karakašice, která však není v mapě zakreslená, přesto se touto cestou vydávám. Přestože se zde cesta několikrát rozděluje do různých směrů, aniž by bylo jasné kudy se dát, tak docházím až na hlavní cestu do Karakašice a odtud se vydávám do Hrvaće (to je mimochodem velmi dlouhá a roztahaná vesnice, nejdelší co jsem v Chorvatsku zažil, nacházím zde také jedinou suchozemskou želvu - Testudo hermanni středně velký exemplář přejetý u cesty), a dále pak směrem na Knin. Cesta je místy velmi úzká a na jedné straně se svah hned u cesty prudce svažuje dolů. K večeru docházím ke břehu Peručko jezero, kde během začínajícího deště stavím stan. Několik set metrů ode mě se postupně usidluje několik rodin s auty a karavany. Jde slyšet, že někteří z nich se baví česky, ale také německy.. Patrně zde dočasně kempují (samozřejmě na černo, jako já, protože v okolí jezera je to mimo vyhrazená místa zakázáno). Ještě večer využívám nádherně čisté vody v jezeře ke koupání, které pak bude na ještě poměrně dlouhou dobu jedno z posledních.

27.7. Ráno se vydávám do obce Maljkovo (401 m. n. m) a z touto obcí nalézám u cesty místo, které se stává na několik následujících dní moji základnou, protože zde po dobu mých výprav do okolí ponechávám většinu svých věcí (bez dozoru, ukryté v křoví). Program následujících dní je následující: prohledávám okolí, a snažím se najít cestu na vrchol Svilaji (1509 m. n. m), kde by se mohly vyskytovat Vipera ursinii macrops nebo Vipera berus bosniensis. Tato oblast je však zaminovaná, a tak mé cesty na vrchol často po pár kilometrech končí z důvodu vlastní bezpečnosti. Nacházím asi 16 štírů, uniká mi samice C. gemonensis, a chytám ještěrky P. sicula, P. meliselensis, i ještěrku zelenou L. viridis nebo. Plná ještěrek P. sicula je i cesta mezi Maljkovem a Hrvaće. Na této cestě i v okolních bukových a dubových lesích je množství roháčů obecných.

29.7. Vzhledem k zaminování celé oblasti a neexistenci jakékoliv cesty nebo pěšiny na vrchol nebo hřeben Svilaji vzdávám svoji největší touhu najít zde ursínku nebo bosniensisku, a hodlám se zaměřit na čistě středomořskou herpetofaunu. Vracím se tedy směrem na Sinj. ještě před ním ale hodlám navštívit vrch Derven (444 m. n. m) tyčící se u hráze Peručko jezera, ležícího na řece Cetině, podél jejíhož toku by se mohly do vnitrozemí dostávat i vzácnější plazi z pobřeží. A právě částečně zalesněný kopec Derven nacházející se navíc u západního okraje Sinjsko polje by tak mohl být podle mého tušení významným útočištěm plazů z údolí Cetiny. Tuto moji teorii jsem však neměl možnost vůbec ověřit, protože jsem opět narazil na pásky přehrazující cestu a varující před nebezpečím min. Našel jsem zde svlečku šírohlavce. Dal jsem se tedy po jiné cestě podívat se alespoň ke hrázi Peručko jezera. Jen náhodou jsem doslova přišlápl samečka C. gemonensis, který se mi následně pokusil sežrat plátěný pytlík. V Sinji a okolí nacházím několik přejetých blavorů i šírohlavců. Stan si rozdělávám na vrchu Radašuśa (414 m. n. m), kde nacházím jednoho štíra.

30.7. Mým cílem pro tento den je dostat se na zříceninu hradu který se nachází několik km za Triljem a ostrohu u řeky Cetiny. Zříceninu skutečně nacházím, avšak její okolí slouží jako smetiště a nijak vábně nevypadá, takže opět zklamaní. Snažím se najít si místo pro stan nedaleko obce Rakičani, ale zjišťuji že se zde nacházejí medvědí stopy, a tak radši mizím. Předtím se mi však podařilo nalézt jednoho štíra. Přes obec Bisko se dostávám na silnici vedoucí do Blato na Cetini. Na svazích loveckého revíru na předhřebenu Malého Mosoru Karanj stavím stan a přečkávám noc.

31.7. Za tento den urazím patrně nejdelší jednodenní vzdálenost, přibližně 32 km. podle mapy se cesta z Biska podél bezejmenné přehrady na Cetině vyznačuje krásným pohledem do krajiny. Podle mého zjištění však téměř nic vidět není, protože obě strany cesty jsou porostlé asi třímetrovými stromky, které prakticky znemožňují výhled. Navíc je cesta poměrně jednotvárná a vyloženě nudná skoro až k Blatu na Cetini, ovšem pár kilometrů před městem nacházím pramen, kde se hodlám opláchnou, avšak jsem vyrušen dvěma hochy na traktůrku s povozem a káděmi, kterými asi zavlažují okolní vinice, a chtějí si je zrovna naplnit, takže si stíhám opláchnout obličej a radši mizím. V Blatu se kousek od mostu po pěti dnech opět koupu v řece Cetině, jejíž voda je neuvěřitelně čistá a průhledná. Na protějším břehu spouští na vodu několik raftů a kajaků, do nichž nasedá a následně i vyplouvá skupina lidí dovezená mikrobusem, poté co dostali instrukce (v angličtině) jak se zachovat v peřejích nebo když někdo vypadne ze člunu. Z Blata mířím na Šestanovac a po prvním výrazném stoupání se mi naskýtá úžasný pohled na masiv Biokovo a kaňon Cetiny, kde hodlám zkusit najít to, co se nepovedlo na zaminované Svilaji. V Šestanovaci zahýbám doprava na Zadvarje. Odtud vede velmi úzká cesta v příkrém svahu až do vesnice Poletnica. V úseku cesty od Poletnice až do Gornja Brela se silnice stává plazím hřbitovem. Nacházím zde přejetých několik desítek blavorů, štíhlovek a ještěrek. Doposud největší množství, co jsem kdy zaznamenal. I v průběhu dalších dní, kdy touto cestou chodím ze Škrabiči do Zadvarje pro pití a jídlo 8 km (je to v této oblasti nejbližší obchod), nacházím stále nově přejeté plazy. Důvodem je asi to, že tato cesta vede na pobřeží, takže je zde poměrně velký provoz.

Mojí základnou pro následující 4 noci se stává plošina pod dílčím hřebenem Biokova – Ljubovčica, kousek za vesnicí Škrabići. Kamenitý terén na tomto místě je tvořen mnoha prohlubněmi a dutinami, které využívám pro uskladnění chycených zvířat, jelikož je v nich poměrně chladno a jsou stíněny, a navíc není jednoduché je vypátrat, takže zde nechávám i většinu svých věcí, v době svých výprav do okolí. Kousek od mého tábořiště jsem objevil několik km dlouhý skalnatý kaňon, který jsem se jal prozkoumat. Samotné údolí kaňonu bylo poměrně silně zarostlé, což značně ztěžovalo pohyb, a vedlo v něm i v tu dobu již vyschlé koryto potoka. V jednom místě však potok vymlel ve skalním podkladu větší prohlubeň, a tak se zde ještě na počátku srpna zadržovala voda. Zde jsem také chytil Natrix n. persa, a vyskytoval se zde hojně i místní poddruh kuňky žlutobřiché – Bombina variegata kombatovici, to mě však tehdy nenapadlo, a tak jsem si tuto vzácnost ani nevyfotil, přestože byly snadno polapitelné. V tomto kaňonu a jeho okolí, se mi podařilo ulovit i adultní H. gemonensis a ještěrku Archaeolacerta oxycephala. Mimo to mi téměř o fous uniklo i několik dalších štíhlovek a vyskytovaly se zde i ještěrky L. trilineata, i subadultní proužkované kusy, všechny však byly nesmírně plaché a vyskytovaly se vždy ve značně členitém terénu. při průzkumu kaňonu jsem narazil i na zbytky kostí a lebky už těžko určitelného zvířete, čemuž jsem ale ještě nevěnoval větší pozornost. Důvodem proč jsem se rozhodl zůstat právě tady bylo to, že podle mapy z vesnice Gornja Brela vede turistická stezka a několik dalších cest na třetí nejvyšší vrchol Biokova – Miletnjak (1619 m. n. m). A právě okolí tohoto vrchu jsem měl v plánu prozkoumat. Turistickou značku v G. Brele se mi z počátku nedařilo najít, a tak jsem se rozhodl jít jinou cestou, která by se na ni stejně napojovala. Na tuto napojující cestu mě po dotázání odkázal také jeden z místních starousedlíků, přičemž tvrdil, že z G. Brely žádná turistická stezka nevede (což jak jsem později zjistil, tak vede, avšak těžko říct kam přesně, protože když jsem se po ni vydal, tak se značení postupně ztrácelo v terénu).

2.8. jsem se tedy s nadšením vydal na túru po cestě doporučené oním dědou, která měla vést do údajné vesnice Sokoli (ta však patrně vůbec neexistuje). Stoupal jsem tedy po poměrně široké, a původně i pro auta zpevněné cestě, která vedla pěkným kaňonovitým údolím. Když v tom se najednou údolím ozval silný řev nějakého zvířete, který se v kaňonu částečně měnil v ozvěnu.. V tom jsem si vzpomněl na již dříve nalezené kosti a na fakt, že se zde teoreticky mohou vyskytovat i medvědi, na jejichž stopy jsem narazil již dříve nedaleko Trilje. Byl jsem však přesvědčen, že se mi nic nemůže stát, a s pepřovým sprejem, který jsem měl již od počátku cesty, jsem sebevědomě vyrazil dál. Po chvíli jsem došel až k nějakému pochybnému komplexu stavení, z něhož bučely krávy, v okolí se potulovaly slepice, a začínal se ozývat štěkot psů. Okolí vypadalo jako velká skládka všeho možného. Okamžitě jsem tedy přidal do kroku, abych byl z tohoto podezřelého místa pryč. Asi po padesáti metrech od stavení jsem si všiml že na cestu vyběhla štěkající smečka několika různě velkých psů, které jsem slyšel už před tím. Naštěstí za mnou nepokračovali, takže se mi ulevilo, ale byl jsem rozhodnutý nevracet se již stejnou cestou zpět, abych se s nimi již nemusel střetnout, což by bez přítomnosti jejich majitele nemuselo dopadnout dobře. Takže jsem pokračoval dál v cestě do Sokoli. Brzy jsem ovšem stál před oploceným vojenským areálem s několika budovami, přes něhož vedla moje cesta do Sokoli a hor Biokova. Brána byla zavřená a na ní cedule, z níž jsem pochopil, že není dobré se v okolí objektu zdržovat. Okolí bylo porostlé nepropustnou vegetací a borovým lesem, takže se tento areál nedal ani obejít, což jsem však ani nechtěl riskovat, aby mi tak nevznikly zbytečné komplikace při vysvětlování co zde pohledávám.

Vydal jsem se tedy naštvaný nazpět, přičemž jsem narazil na stezku, díky níž jsem mohl obejít již dříve zmiňovaný pochybný statek se smečkou psů. V pohodě a s polovinou BeBeček v ruce, které jsem zároveň snídal, jsem se tedy vracel po pěšině zpět na cestu. Po chvilce se na mou stezku souběžně napojovala další stezka, na níž jsem spatřil pasoucí se stádo asi deseti vzrostlých oslů, které se pomalu přemisťovalo mým směrem. Lehce jsem odhadl, že s mou rychlostí chůze stádo bez problémů předstihnu, a nebudu se do něj muset vmísit, což by znamenalo problémy. Přidal jsem tedy do kroku, a když se po stádu ohlížím, tak zjišťuji že oslové také přidávají do kroku a už se ani moc nepasou. Takže přidávám ještě více na rychlosti, a všímám si, že ze stáda mým směrem vybíhá mohutný šedo-černý oslí samec. Míří přímo na mě a začíná přidávat na rychlosti, vypadá poměrně vztekle, a patrně se snaží bránit stádo. V tom okamžiku již dávám do zaječích, a upouštím nedojedené oplatky. Osel mi je v patách a zjevně mě dohání. Rychle se rozhoduji uniknout do borovicového lesa, jehož stromky však dosahují maximálně 4 m výšky, takže je ještě poměrně hustý, a tak doufám že se sem za mnou osel nedostane. Omyl! Oslí samec je neuvěřitelně obratný a bez problémů kličkuje za mnou mezi stromky, ještě se naposled ohlížím a skáču na nejbližší strom, na nějž se snažím vydrápat, přičemž si rozbíjím koleno, když pode mnou praská větev. V posledním okamžiku se chytám silnější větve, a vyhoupávám se výše, když v tom pode mou probíhá rozzuřený oslí samec. Tak tak, mě minul.

Mezi tím šplhám z posledních sil ještě výše, aby se ke mě osel nedostal, ten mezitím obíhá okolo mého stromu. Když už jsem v bezpečí, asi tři metry v koruně borovice, začínám si více všímat okolo stromu ještě stále kroužícího oslího samce. Je opravdu mohutný, a za krkem se mu směrem k předním nohám táhne výrazný černý pruh. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby mě dostal, ne otevřeném místě. Asi bych tu už nebyl. Po chvilce osel mizí i se stádem směrem ke stavení, kterému jsem se vyhnul. Slézám ze stromu, a asi poprvé si pořádně uvědomuji, jak krásné je žít a volně dýchat. Vše mi připadá skvělé, ani tak krev co, mi teče z rozbitého a bolestivého kolena, mi nevadí.

Mířím tedy definitivně zpět na hlavní cestu, a daří se mi chytit juvenilní štíhlovku C. gemonensis. Kousek od ní pak také chytám svoji první štíhlovku C. najadum. Ta moje má asi 90 cm,je neuvěřitelně tenká, a jako všechny zástupkyně tohoto druhu má úžasně zabarvenou hlavu a krk. Z počátku ještě kouše, ale pak mi dává pokoj. Její tělo je neuvěřitelně pevné, na to jak je tenká. pro tento den jsem tedy naprosto spokojený. V dalších dnech při průzkumu okolí mi uniká několik blavorů )ale jednu samičku se mi náhodou daří chytit), dále pak i ještěrek L. trilineata, a pár štíhlovek H. gemonensis a P. najadum. na zmije růžkaté nenarážím vůbec, a to ani na cestách, za dosavadní dobu mého pobytu. Vydávám se i podívat na pobřeží, severně od Brely. Na serpentině cesty napojující se z vnitrozemí na jadranskou magistrálu nacházím mrtvého samečka Vipera ammodytes ammodytes. Je výrazně zabarvený, ale není nijak poškozený (přejetý) a navíc je nažraný, jen má z tlamky vyteklou krev. Patrně musel spadnout z prudkého svahu. Při doplňování zásob v Zadvarje, přede mnou utíká a do hromady kamenů se ukrývá dospělá H. gemonensis. Neváhám a postupně ji z pod hromady kamenů nepoškozenou vyndávám. Je mým posledním úlovkem z této oblasti, která se stala také mou nejúspěšnější, a trávím zde ještě poslední 11. noc.

4.8. Od tohoto dne se již vrací zpět směrem na Split. Před Zadvarje odbočuji dolů do údolí Cetiny směrem k hydroelektrárně a mezi obcemi Kostanje a Zvečanje rozkládám stan, protože již nejsem schopný pořádně chodit. Nohy mám již od prvního dne plné puchýřů a na jednu nohu nemohu pořádně došlápnout. V okolí se nacházejí vinice a množství kobylek, kteří se mě jako o první noci v u Klisu snaží ožírat. Jinak je toto místo poměrně nezajímavé.

Ráno (5.8.) se vydávám dál směrem na Gata, ale ještě než odbočuji na hlavní cestu, tak mi uniká asi metr ode mě se slunící šírohlavec. Další pátrání po něm je však marné, zmizel v neprostupném houští, což je hady i ještěrkami oblíbená úniková taktika. Dostávám se do Gaty a kousek před odbočkou na Omiš, která je nově opravená, si schovávám hlavní batoh, a dávám se na Omiš, kde se vlévá Cetina do moře v nádherné skalní soutěsce, končící její kaňon. Tam si dávám nejlepší pizzu na světě (po stravě z instantních polívek, paštik, oplatků a chleba mi alespoň nejlepší připadá). Ke konci odpoledne se vracím zpět pro batoh a hodlám se na noc usadit na vrcholku nad Omišem, kde se nachází i kostelík. Bohužel se zde objevují turisté, takže se balím a mířím po cestě asi kilometr dál, kde je už klid, a v lese si rozdělávám za tmy stan. V dálce ve tmě na moři přitom vidím svítící střediska Brače – Postiru a Supetar.

6.8. Předposlední den mého pobytu se vracím přes Tugare, Srinjine (zde kousek od obrovského lomu na cestě nacházím vysušenou zmiji růžkatou) a Žrnovnicu ke Splitu. Po šesti dnech se opět myji v potoce u Žrnovnici. V jeho okolí pobíhají P. sicula. Když se procházím po pobřeží zátoky Stobreč ve Strožanaci, opět zde nacházím obrovské množství P. sicula v různých velikostech a zbarveních. Mimo to mě znenadání píchá do brady vosa, vše je však bez následků. Snažím se najít si místo pro stan v horách nad Strožanacem a po úporném proklesťování se macchií se dostávám na plošinku s olivovníky a jabloněmi, avšak jak postupně zjišťuji, tak okolní bílá hlína je velice přilnavá, a navíc to vypadá na něčí sad, takže odtud mizím. Kousek dál a výše v tyčícím se svahu masivu Perun nalézám vhodné místo pro stan. Okolí je vypálené, a zdá se že zde nebude nic žít. Protože do večera mám asi ještě hodinku čas, tak se vydávám na průzkum výše ke hřebenu. Nic však nenalézám, avšak když se vracím jinou cestou, tak náhodou narážím na polorozbořené základy menšího domku. V dutých tvárnicích čirou náhodou nacházím už za šera stočeného obrovského a nádherně zbarveného samce H. gemonensis. Asi můj poslední, ale za to nádherný úlovek na rozloučenou. Ještě si fotím Split se zapadajícím sluncem v pozadí a jdu spát.

Následující noc ze 7.-8.8. trávím již na zpáteční cestě ve vlaku.

Seznam pozorovaných druhů:
Hierophis (Coluber s.l.) gemonensis
Platyceps (Coluber s.l.) najadum
Archaeolacerta oxycephala
Lacerta trilineata
Podarcis melisellensis
Podarcis sicula
Podarcis muralis
Testudo hermanni
Vipera ammodytes ammodytes

autor/autoři:
Petr Balej

datum publikace: 27.03.2006