Bulharsko 11.6. - 16.6.2004, jižní údolí Strumy

Je okolo deváté ráno 10.6.2004 a já, který jsem právě před několika dny úspěšně složil zkoušku z dospělosti, čekám v Brně na Zvonařce na autobus vypravovaný z Prahy do Sofie. Vše je mi jasné, všemu rozumím, nic mě nemůže překvapit a celý svět mi leží u nohou. Toto byly mé hlavní pocity onoho červnového rána, kdy byl na počátku uskutečnění můj sen o samostatném výletu za plazy do těch nejvyhlášenějších lokalit jižního Bulharska. Jak snadno se doma jezdí prstem po mapě, a jak těžce se pak některé plány aplikují v terénu jsem se měl přesvědčit už za pár dní. Ale k tomu se dostanu ještě později. Autobus přijel s pravidelným dvouhodinovým zpožděním, z čehož však žádný z domů se vracejících Bulharů čekajících se mnou na nástupišti nebyl oproti mě překvapen, protože je to na této lince obvyklé. V autobuse si sedám vedle jednoho Bulhara, ale při hraničních kontrolách si všímám, že jeho pas společně s mým je poněkud odlišný, od většiny ostatních. Na čelní straně má totiž zlatavou kresbu klokana. To jsem teda ještě neviděl, říkám si. Jenže to samé si myslí i on o mém pasu, a našem velkém státním znaku, který je obvykle na našich pasech, a protože se nakonec dáváme do řeči a zjišťujeme, že jsme si jeden o druhém mysleli že jsme Bulhaři. Proč, to hned vysvětlím. Autobusovou linku kterou jsme jeli provozují, a také v ní jezdí většinou Bulhaři. S tím jsem počítal, a tak když jsem si k němu přisedával, zeptal jsem se rovnou v bulharštině jestli je vedle něj "svobodno mjasto" (=volné místo), na což také bulharsky odpověděl, že ano a pokračoval v bulharštině v rozhovoru se svým kamarádem, který seděl o sedalo před ním. A až později jsme pak při pasových kontrolách navzájem zjistili, že vlastně Bulhaři nejsme.  On se sice v Bulharsku narodil, ale záhy s rodiči emigroval do Austrálie (proto ten klokan na pasu), kde žije dodnes. Původně se jel do Bulharska podívat za svými přáteli a příbuznými, ale chytlo ho tam slepé střevo a protože nechtěl být operován v bulharské nemocnici, zajel si na operaci do Prahy a nyní se vracel už s odoperovaným apendixem zpět do Sofie a odtamtud letadlem s přestupem do Austrálie.

Tak tomuhle se říká smůla. Každopádně mi však během povídání velmi pomohl cennými radami ohledně některých bulharských zvyklostí, za což jsem mu velice vděčen.

Po příjezdu do Sofie (11.6.) se snažím zkontaktovat s herpetologem Borislavem, se kterým se znám již z dřívějška, ale zatím jen prostřednictvím emailů. Po menších peripetiích spojených s jeho přestěhováním, o kterém jsem nevěděl se nakonec setkáváme. Problém je, že má další den odjet na dva týdny na zoologický průzkum do Bulharské části Dobrudže, a tak by na mě neměl čas. Jdeme tedy alespoň navštívit Přírodovědné muzeum a Zoologický institut, kde si narychlo prohlížím zdejší sbírku plazů a obojživelníků a jsem jeho prostřednictvím seznámen s některými zdejšími pracovníky, jejichž jména si dnes již bohužel, až na jedno, nepamatuji. Tím jedním je Dr. Stoev, zaměřením především entomolog, který si mě přebírá, a protože má zrovna namířeno do jedné vesničky v podhůří Pirinu při Řeckých hranicích, bere mě se svými dvěmi neuvěřitelně dotěrnými psy (jejichž jména jsem už také zapomněl :)) sebou. Jedeme jeho autem, světlým a totálně vybrakovaným trabantem, s dírou v podlaze, kterou je vidět skrz na silnici. Zručnost a hbitost se kterou pan doktor ovládá své vozítko v zácpě, přičemž volí různé zkratky přes chodníky a trávníky okolo paneláků, je obdivuhodná. Je vidět, že takto nejede poprvé, a tak se z centra Sofie na dálnici vedoucí na jih dostáváme velmi rychle. Holt jiný kraj, jiný mrav. Silným zážitkem pak pro mě byla pak i samotná cesta, kdy jsme sice stovkou a více po proděravělé silnici předjížděli všechny auta před námi, ale při zastavování na jednom semaforu vypověděl motor službu, a tak jsme museli zase pro změnu tlačit my sami traboše kupředu, a než se motor znovu umoudřil a naskočil, tak nás většina aut předjela zpátky...

Do nejmenované vesničky v podhůří Pirinu jsme dojeli v podvečer. Po chvílí nás přišli zkontrolovat pohraničníci, kteří tábořili o pár údolíček dál, a po menším vzrušeném rozhovoru s Dr. Stoevem zase odcházejí. Chystám se na krátký průzkum údolíčka, ale protože se po chvilce stmívá, žádného plaza už nenalézám a vracím se zpět k našemu tábořišti. Pavel, jak se myslím pan Stoev jmenoval křestním už měl přichystanou výbavičku a sbíral na osvětlené plátno nalétávající hmyz. Občas přirejdila i nějaká ta Scolopendra, kterých zde bylo opravdu hodně.

Další den se probouzím pokrytý menší vrstvou hlíny, kterou na mě nahrabali věčně hyperaktivní dva psi, které jsme brali sebou. Dávám se výše do svahu, který je však značně vyprahlý, a většinou se zde vykytují jen ještěrky Erhardovy (Podarcis erhardii). Občas přede mnou uteče i nějaký větší exemplář zeleně zbarvené ještěrky, druh však není možné určit. Později plaším i asi metrového hnědě zbarveného hádka, který prchá do koruny menšího stromku, a tak si říkám, že mám vyhráno, odtud mi nemá šanci uniknout. Jenže se po něm slehla zem, a na stromku jsem jej už nenašel. Mimo to však nacházím nádherně kontrastně vybarvenou želvu zelenavou Testudo hermanni. Jenže k úplné dokonalosti svého druhu jí jak následně zjišťuji chybí dělený nadocasní štítek.

Jelikož se na téhle lokalitě mají vyskytovat i slepáci Typhlops vermicularis, snažím se převracet i spoustu kamenů na svahu, až z nich mám sedřené ruce, nacházím však jen značné množství různých kolonií mravenců, kterými se slepáci živí. Postupně začíná slunce hodně pálit, a tak se po poměrně neúspěšném hledání vracím k odstavenému trabantu. Po menším obědu jen tak z nudy obracím pár pro slepáky vyloženě nevhodných kamenů asi dva metry od místa kde jsem v noci spal. Jenže pod jedním z nich skutečně nacházím jedno malé, lesklé a růžové tělíčko tohoto podzemního evropského háděte. Nechce s mi věřit vlastním očím, to co jsem celé dopoledne tak úporně hledal po širokém okolí, nakonec najdu na tom nejméně očekávaném místě přímo pod nosem. Na omak je slepák poměrně tuhý a vůči okolnímu prostředí docela chladný. Vydávám se tedy do spodní a vlhčí části údolíčka, kterým protéká nádherně čistý potůček s příjemně chladnou a křišťálově průhlednou vodou. Hned je cítit zvýšená vlhkost v okolí zelenajících se vzrostlých stromů, které ve vyšších částech údolí, jež jsem dopoledne procházel, nahrazují pichlavé jalovce a celkově trnité porosty macchie. Když sahám hned na první kámen asi tři metry nad úrovní potůčku a obracím ho, nacházím pod ním stočené dva slepáky (viz fotky). Svým pohybem a stavbou těla by se dali přirovnat k blavorovi: oproti hadům se totiž nedokážou ohnout v jedné části těla o 360 stupňů nazpátek a celkově i při focení sebou neustále jen neobratně mrskají do všech stran.

Bohužel se už blížilo poledne, a Dr. Stoev se musel vrátit zpět do Sofie, a protože do tohoto místa nejezdí žádné autobusy, musel jsem jet i s ním část cesty zpět. Nechal jsem se vysadit ve vesnici jménem Kresna, a dál už byl výlet jen v mých rukou. Hodlal jsem tedy prozkoumat oblast severně od města. Zdejší oblast je jednou z nejbohatších plazích nalezišť a díky tomu, že skrz vede poměrně frekventovaná silnice, i já sám zde nalézám množství přejetých slepáků a dalších plazů, jako třeba přejeté mládě blíže neurčené suchozemské želvy Testudo sp.

Bohužel se má tato cesta ještě rozšířit v dálnici, což by znamenalo ještě větší ztráty na životech zde migrujících plazů a obojživelníků (zvýšení počtu jízdních pruhů = větší vzdálenost, kterou musí dané zvíře přes silnici urazit, a tedy i větší pravděpodobnost, že jej něco zajede). Dálnice se již začala budovat ze směru od Sofie a je otázkou času, kdy se dotkne i okolí Kresny a zdejších vzácných plazů a obojživelníků. Jako protest proti současné variantě stavby dálnice skrz Kresensko Gorge (jak se nazývá daný prolom údolí řeky Strumy, kde se má silnice změnit v dálnici) vznikly stránky "Save Kresna Gorge" které určitě stojí za to navštívit.

Dávám se tedy směrem severně od Kresny, jenže zdejší téměř neschůdný terén a to, že jsem řádně spálený od slunce mě totálně zmáhá, a tak nocuji na svahu kousek od silnice.

Další den (13.6.) se mi daří najít vhodnější lokalitu na průzkum, avšak zcela bezmračné počasí a fakt že mám definitivně spálené a zrudlé ruce i nohy mi neumožňuje chodit do terénu jindy než mezi 7-9 hodinou dopoledne a pak až k večeru, přičemž zbytek času musím trávit ve stínu pod neustálým náporem zdejšího dotěrného hmyzu, což mi také nepřidává na sebevědomí. Z plazů nacházím jen pár ještěrek.

Další den se zhledem k neschůdnosti většiny okolního terénu definitivně rozhoduji zkusit se podívat do oblasti jižně od Kresny, která je už výrazně rovinatější a přístupnější. Díky nesrovnalostem v mapě ale odbočuji úplně jiným směrem než jsem chtěl.. Kolem cesty se prohání množství ještěrek Podarcis erhardii a ještěrek zelených.

Rozhoduji se nevracet se úplně celou cestou zpět až na místo, kde jsem špatně odbočil, ale volím zkratku, kterou bych si měl ušetřit spoustu času. Jenže mě opět zklamává úžasná turistická mapa Pirinu, která ač v idelním měřítku 1:55000 a s vrstevnicemi, opět moc neodpovídá realitě, a narážím na neschůdné pískovcové srázy, podobné těm, které jsou všeobecně známy i z okolí Melniku.

Výsledkem toho všeho je, že ztrácím další celý den, kdy jsem prakticky nic pořádného neviděl a jen jsem utahaný neustálým přemisťováním se s těžkým batohem pod pražícím sluncem. V tento okamžik jsem již definitivně zlomený, a rozhoduji se, že tímto předčasně ukončím svůj původně plánovaný třítýdenní výlet po Bulharsku, nemluvě o tom kam všude jsem měl ještě v plánu se zajet podívat. Přespávám tedy na kopci za Kresnou, pozoruji jak k večeru shání z okolních kopců poslední pasáci svá stáda ovcí a koz do ohrad.

Další den (15.6.) brzy z rána vyrážím autobusem zpět do Sofie, kde se mi daří zařídit dřívější odjezd, než jsem měl původně udaný na své zpáteční jízdence. Problém je, že budu muset přečkat v Sofii jednu noc. Známý Borislav, u kterého jsem předpokládal že přespím však byl jěště v Dobrudži, jak jsem se už na začátku zmínil, a tak jsem se začal shánět po nějakém tom ubytování. Tehdy se mi nepodařilo sehnat nic levnějšího než pod 500 Kč za noc, i když zde byly i daleko levnější ubytovny, o kterých jsem však nevěděl, a tak jsem se rozhodl přečkat noc na sofijském hlavním nádraží. Co k tomu dodat, prostě naprosto šílený nápad, zvlášť když se v jeho prostorách neustále pohybuje množství zlodějíčků a dalších podivných živlů. Jenže o půlnoci nádraží zavřeli a všechny bezdomovce, mezi které jsem se vlastně počítal už i já vyhodili ven. Než abych na sebe upoutával pozornost někde na lavičce, rozhodl jsem se skrýt do křoví poblíž jednoho potoka lemovaném frekventovanou silnicí v centru. Byla to jedna z probdělých nocí na které asi do smrti nezapomenu, a přestože jsem ji přečkal bez fyzické úhony (pokud nepočítám mravence a další hmyz který na mě stačil za tu dobu nalézt), tak události které jsem měl možnost skrz křoví na okolní ulici shlédnout je asi lepší nechat si pro sebe.

16.6. ráno se dostávám na autobusové nádraží a již jen čekám na odjezd mého autobusu zpět do Česka. Ačkoliv mi to v tu chvíli tak nepřipadá, odvážím si sebou řadu cenných zkušeností, které pak náležitě zužitkuji při svých dalších, již daleko povedenějších výpravách do Bulharska.

seznam pozorovaných druhů:
Dolichophis (Coluber s.l.) caspius
Lacerta trilineata
Podarcis erhardi
Testudo hermanni
Typhlops vermicularis

autor/autoři:
Petr Balej

datum publikace: 27.03.2006