Expedice Paklenica 2012

Úvodní záležitůstky

S blížícím se svátkem svatého Jiří, na něhož vylézají hadi a štíři, se přiblížila také další, v pořadí třetí, amatérská herpetologická expedice. Uvedená pranostika víceméně platí pro naši zeměpisnou šířku. V cílových částech Evropy jsme předpokládali, i vzhledem k vývoji počasí, že budou plazi i obojživelníci povylezlejší než u nás. Tak se snad tentokrát konečně trefíme do termínu.

Již po loňské Expedici Peloponés jsme špekulovali, že příště navštívíme třeba oblast Gibraltaru ve Španělsku nebo jih Itálie. Ve finále nás od těchto západních destinací odradila náročnost dopravy – ať po kolejích či vzduchem by cesta tam i zpět vyšla příliš draze. Nejvýhodnější by byla cesta automobilem, nikdo z nás však nedisponoval takovým samohybem, který by nás dopravil tolik lidí tak daleko.

A tak jsme se nakonec rozhodli zůstat na Balkáně a navštívit pro našince dobře známé pobřeží Chorvatska. Hlavním cílem se stal herpetologicky atraktivní Národní park Paklenica, po němž se celá expedice pojmenovala. Další cíle jsme si naplánovali v jižnějších částech země.

Symbolicky den po onom sv. Jiří, tj. 25. dubna, jsme se všichni, jako už kdysi, sešli večer na brněnském hlavním nádraží, nyní ve složení Éťa, Jelák, Spasitel, Pikolík a Kořalka. Letos jenom 5 členů, neboť někteří v posledních chvílích odpadli. Zajímavé je, že každý rok máme jinou kulturní referentku. Zřejmě málokterá žena pojede podruhé na výpravu s podivíny, prodírajícími se trním a nechávajícími se kousat od užovek. Nicméně zatím každá z nich byla půvabná, odvážná a bystrá dívka a náleží jim pochvala a poděkování.

Přespali jsme na privátě u našeho fotografa Pikolíka. Večer v hospůdce jsme raději dlouho neřádili, aby si pak zase někdo nezapomněl vzít na výpravu pas.

Ráno jsme tentokrát měli dost času. Odjeli jsme až před polednem vlakem EC do Vídně, kde jsme se podívali do Schönbrunnského zámeckého parku, symbolizujícímu rovněž historický útlak našeho národa habsburskou monarchií. Odtud nám jel jediný denní spoj do chorvatské metropole Zagrebu, z něhož jsme dojeli za chladného a velmi brzkého rána, v pátek 27.4., do Gospiće.

Přes Velebit

Gospić není zrovna malé městečko, ale jeho nově zrekonstruované vlakové nádraží i celá trať jsou zcela na okraji, takže to vypadalo jako bychom vystoupili na konci nějaké vesnice. Původně jsme chtěli hned pokračovat dál v cestě, ale trocha mizerného spánku ve vlaku nás donutila zalézt na nejbližší neoplocený pozemek, kde jsme se dospali.

Po probuzení jsme se potřebovali dopravit co nejblíže k v mapě nalezené cestě do Velebitu, někam do okolí Papuče. Jak zeměpisně znalý čtenář jistě již pochopil, plánovali jsme dostat se do Paklenice ne vstupem od pobřeží, ale z druhé strany, přechodem přes nejvyšší část hřebene rozlehlého pohoří Velebit.

Autostop se nedařil, tak nás do Papuče za dobré slovo dopravil výlukový autobus, jež zajišťoval náhradní dopravu za vlak z Gospiće do Kninu. S touto železniční výlukou jsme o několik dní později při návratu domů měli velmi kuriózní zkušenost.

Z Papuče jsme se vydali po asfaltové silničce směrem do hor. Byli jsme tu v nadmořské výšce okolo 500 m a stav vegetace tu odpovídal soudobému českému nížinnému vnitrozemí – většina dřevin ještě nebyla plně vyrašena. Bylo vidět, jak zde, pouhých 12 km vzdušnou čarou od moře, působí na klima horský předěl Velebitu. Zde se díky tomu klima projevovalo spíše jako kontinentální a právě pásmo Velebitu a od něj jihovýchodně pokračující pásmo hor Dinárského krasu chrání pobřežní středomořské klima před drsnějšími vlivy z vnitrozemí.

Ale i tady bylo počasí již příjemné – jasné, s teplotou lehce přes 20°C, takže herpetologicky potenciální. Však jsme také učinili první nálezy – ještěrku obecnou (Lacerta agilis) a párek ještěrek zelených (Lacerta viridis). Prvním hadem byla na cestě přejetá mladá (nejspíše loňská) užovka obojková (Natrix natrix). Nálezy se uskutečnily v okolí jakéhosi mokřadu a bylo jasně vidět, že jeho široké okolí bylo ještě před nedávnem zcela zaplavené.

Brzy jsme došli k rozlehlému povrchovému vápencovému lomu s přilehlou zpracovnou. Byla zde řada vodních ploch, kde jsme při osvěžování objevili krásné zástupce batrachofauny – rosničku obecnou (Hyla arborea), ropuchu zelenou (Bufo viridis) a ropuchu obecnou (Bufo bufo). Při svačině na kraji lesa jsme nalezli první ještěrku zední (Podarcis muralis). Tento druh byl v horách jednoznačně nejhojnější ještěrkou, při pobřeží již méně. Úplně původně jsme tohoto jedince považovali za ještěrku mosorskou (Dinolacerta mosorensis). To jsme se však zmýlili, pravděpodobnější by byla záměna s ještěrkou chorvatskou (Iberolacerta horvathi), které mají s j. zední dosti podobnou kresbu a zbarvení.

Od lomu začínal souvislý les a cesta počala do hor stoupat. Po této dosti divoké trase nás míjelo několik terénních aut. Byli to hledači min se zdravotníky pro případ nehody. Námi navštívená oblast a mnohé další v celém Chorvatsku stále ještě nejsou od srbsko-chorvatské války z počátku 90. let zcela odminovány. Prohodili jsme s nimi několik slov. Ubezpečili nás, že úsek, který projdem po nich, je bezpečný. Obecně je také bezpečno v pěti metrech od okrajů cest (tam se odminovávalo nejdříve). Mnohde jsou umístěny varovné cedule či kolíky, ale mnohde chybí, protože si je jako suvenýr odnášejí nezodpovědní turisté.

Min je několik druhů – od těch nejlehčích, jež zpravidla utrhnou nohu (cílem nebylo nepřátelského vojáka vyloženě zabít, ale zbavit bojeschopnosti) až po ty nejničivější s možným fatálním dosahem do 100 metrů. Jakmile v lese při došlápnutí uslyšíte cvaknutí, je osud zpečetěn. Ledaže byste navěky zůstali stát – při zvednutí nohy se totiž odjistí pružina a mina vyskočí z hrabanky několik decimetrů nad zem, kde exploduje. Hledači minu po nalezení nejprve označí a po pár dnech je pomocí jiné trhaviny likvidují. Ještě večer se vraceli domů. Varovali nás před medvědy, proto jsme raději v našem nocležišti u cesty nenechali přes noc otevřené odpadky a zbytky jídla. Žádný bručoun nás ale nenavštívil.

V sobotu ráno, 28.4., jeli odminovači opět do hor. Bodří chlapíci nám dovezli lahvové pivo a balenou vodu (s vodou tu byl problém, museli jsme nabrat dole, potoky byly vyschlé, ale spásu přinášely občasné zbytky sněhu). Po společném fotografování s nimi jsme pokračovali vzhůru. Cestou od 1000 do 1200 m n.m. jsme občas zahlédli ještěrky zední a obecné. Postupně jsme došli do malebného horského sedla, kde již víceméně začínal národní park. Kousek od jednoho sněhového pole jsme nalezli velkého mloka skvrnitého (Salamandra salamandra).

Ve finále jsme došli až na hřeben, kde jsme se utábořili v dolíku pod vrchem Malovan, těsně pod hranicí 1700 m n.m. Odtud již bylo vidět na moře.

Po jasné, ale větrné noci jsme v neděli, 29.4., pokračovali dále po hřebenové cestě (či spíše pěšině) směrem k hoře Vaganski vrch, jež je se svými 1757 m nejvyšším vrchem Velebitu. Brzy se západním směrem pod námi otevřel nádherný pohled na celý Národní park Paklenica.

V této nadmořské výšce jsme příliš nečekali herpetologické nálezy, až na zmije – přáli jsme si nalézt vzácnou zmiji ursiniho (Vipera ursinii), jejíž výskyt správní centrum NP uvádí. Na hřebeni jsme však nenarazili ani na ni, ani na jiný druh zmije. Zato nás potěšil nález samičky slepýše křehkého (Anguis fragilis). S počínajícím sestupem se tu a tam objevila j. zední.

Potřebovali jsme sestoupit do osady Ramići, která leží v nadmořské výšce okolo 600 m, tudíž nás čekalo kilometrové „přenížení“, a to přímo po spádnici klikatými pěšinami, v horní části dokonce přímo suťoviskem. Sestup to byl opravdu příšerný s 20 kg na zádech a alespoň já osobně jsem si sáhl na dno sil.

Mezi 1300 a 1200 m n.m. začínal vegetační stupeň s horskými buky. Ještěrky zední pak byly stále četnější. Kulturní referentce Kořalce se mihl první živý had – podle jejího popisu se jednalo stoprocentně o zmiji růžkatou (Vipera ammodytes). Do Ramići jsme nakonec polomrtví téměř za tmy došli, a to konkrétně k jednomu osamělému bungalovu, kde momentálně nikdo nebyl. Tak jsme si posloužili sami a využili venkovní sprchu a ohniště. Po strhujícím výkonu jsme se posilnili společným kotlíkem krupicové kaše a ulehli k tvrdému spánku.

Paklenica – klenot Chorvatska

Poslední dubnový den, pondělí 30.4., se počal jako oblačný. Přesto však bylo teplo, takže pravděpodobnost úspěšných nálezů byla vysoká. Hned po desáté hodině dopolední se nám přímo za bungalovem na kamenné zídce ukázala samička užovky hladké (Coronella austriaca) a slepýš křehký. Lesem jsme se dále vydali severně od bungalovu nad jedním vodním tokem.

Nejprve jsme odchytovou holí chytili a nafotografovali 25 cm dlouhého samečka zmije růžkaté (Vipera ammodytes). Samci tohoto druhu bývají stříbřití až šedí a samice spíše hnědé až do červena. Hřbetní klikatý vzor mají samci většinou velice tmavý, až černý, zatímco u samic je světlejší. Toto rozlišení je takřka podobné jako u zmije obecné. Celkem jsme za tento den nalezli v okolí osady 4 jedince a podle uvedených znaků se snad u všech jednalo o samce. Jeden statný adultní jedinec byl rychlejší než naše obě hole a v díře ve skále nakonec unikl. Ve finále byla zmije růžkatá asi nejhojnější had celé expedice.

Na této lokalitě jsme hledali hlavně užovku stromovou (Zamenis longissima). Podařilo se nalézt jednoho jedince (kousek od první růžkaté zmije toho dne) 60 cm dlouhého. Had ležel přímo u otvoru jedné menší jeskyně, což zprvu svádělo k domněnce, že v ní přezimoval a tudíž přezimování zcela nedávno ukončil. Nebylo to však pravděpodobné, hadi tu byli jistě vylezlí již delší dobu.

Nejzapeklitější bylo ovšem určování četných ještěrek. Začínali jsme nalézat první ještěrkovce dalmatské (Algyroides nigropunctatus), jejichž určení bylo vcelku nejspolehlivější. Totéž se dalo říci i o ještěrkách zedních (kromě nevyloučených záměn s j. chorvatskou).

Hlavolam však bylo rozlišování v námizvané „skupině zelených ještěrek“. Mohli jsme tu narazit na ještěrku balkánskou (Lacerta trilineata), j. zelenou (Lacerta viridis) a j. dvoupruhou (Lacerta bilineata). Posledně jmenovaná se dříve uváděla jako j. zelená. Ona žije v západní Evropě, ale může zasáhnout až na chorvatskou úroveň a tam se již její areál překrývá s j. zelenou. Obě jsou si velmi podobné a příbuzné a rozlišení je obtížné, tak se i dnes často uvádí dohromady jako jeden druh. Pokud jsme nalezli samce ve svatebním šatě s modrým hrdlem, mohli jsme trilineatu vyloučit. Horší to bylo se samicemi. Zelenohnědou se žlutými pruhy na těle jsme mohli považovat za trilineatu – tento znak jejích mláďat může přetrvat i do dospělosti. Bilineata mívá však na hřbetě také 2 podélné pruhy, někdy i v dospělosti, ale také jim mohou zcela chybět a naleznou se naopak u viridisek. Jindy zase, vyskytovali se jedinci, jimž se takové pruhy rozplývali a ještěrka vypadala jako celá žlutě kropenatá s hustším kropenatěním v liniích pruhů. Takové rozdílné exempláře jsme nalézali celou expedici, zkrátka zmatek nad zmatek, myslel jsem si, že se z toho zblázním.

Barevná variabilita těchto druhů je opravdu značná. Nakonec se však ve všech případech jednalo o druh Lacerta viridis/bilineata. Trilineatu jsme tedy možná po celou dobu výpravy žádnou nenalezli, přestože bude někde níže uvedena – jedinci nefotografovaní a nepodložení, na první pohled za ni považovaní.

Po několikadenním odloučení od civilizace jsme dostali chuť na nějaké hospodské posezení a navíc byl den pálení čarodějnic, o kterém však Chorvaté nemají ani ponětí. Zašli jsme do bungalovu Ramića Dvori, kde jsme se při několika skleničkách rychle seznámili s majitelem Máriem. Když se dověděl, co jsme zač, hned z něj vylezlo, že zrovna dnes zabil růžkatou zmiji – dělává to často, přirozeně hlavně kvůli strachu o děti. I poučili jsme milého osadníka o lepších řešeních, avšak život již nešlo vrátit, tak jsme se rozhodli v zájmu vědy ještě čerstvé hadí tělo ukuchtit a ochutnat tak poprvé hadí maso.

Jedinec byl opět samec, o čemž jsme se přesvědčili i palpací. Hadi se nejlépe stahují z kůže tak, že se nařízne malým nožíkem podélně od krku až k ocasu na hranici břišních a hřbetních šupin. Pak se jen obřízne kousek kůže po obvodu krku a po celém těle jde pak lehce vcelku stáhnout. Tělo po stažení jsme naložili do trocha oleje, nasolili a nacitrónovali a uložili na zítřejší snídani.

Debata se hezky rozvinula a tak jsme se dověděli mnoho užitečných informací. Mário nám pak ukázal zajímavou knihu: „Vodič kroz prirodnu i kulturnu bastinu Nacionalnog parku Paklenica“ od autorů Lukač, Vujcú-Karlo, Božicevič, Marasović z r. 2007 (omlouvám se za případné překlepy, citace v terénním zápisníku nebyla příliš čitelná). Vyčetli jsme z knihy mnoho zajímavého. Například kdyby se nám podařilo najít v Paklenici zmiji ursiniho, byl by to velmi cenný objev – byla zde totiž nalezena pouze třikrát: r. 1937, 2001 a 2007. Jinak dle knihy jsme tu mohli narazit mimo jiné na užovku pardálí, levhartí, skvrnovku kočičí i šírohlavce.

Za tmy jsme si vyprosili alespoň přenosné ohniště a vyrobili z darů lesa malou čarodějnici, abychom hostům i provozovatelům bungalovu předvedli a popsali tuto hezkou českou tradici. Po bujarém večeru jsme si nakonec zaplatili levný skromný pokojík s postelemi.

Prvomájovou snídani jsme tedy zpestřili smaženou zmijí. Koření jsme nepoužili, neboť jsme chtěli poznat čistou chuť hadího masa. Přirovnal bych ho ke smažené rybě a lze bez problému pozřít i křehká žebra. K nasycení by ale bylo potřeba sníst minimálně zmiji gabunskou.

Osadu jsme opustili a vydali se směrem k Parići a potom dolů k řece Velké Paklenici. Tato řeka totiž pramení v severovýchodní části parku a nejprve teče severozápadním směrem a teprve pod Ramići se stáčí na jihozápad k moři, kde tvoří atraktivní kaňon.

Cestou proti proudu jsme narazili na několik mokřadů a slepých ramen, v nichž jsme hledali „vodní“ hady. Chytili jsme 2 jedince užovky obojkové (Natrix natrix). Jedno loňské mládě a druhá o něco starší, ale též juvenilní, obě „obyčejné“ nepruhované nebalkánské formy. Jedinci balkánské formy mají totiž pruhy výrazné od narození.

Odpolední cesta přes Veliku Močilu do Malé Paklenice nepřinesla žádné nálezy, ani ještěrek. A to i přes teplé a slunečné počasí a na příhodných lokalitách s křovinami a suchými zídkami, jako např. Njive Lekine. Pouze až v podvečer při sestupu do kaňonu Malé Paklenice javorovou tyčkovinou nám zmizela v trávě pod pěšinou mladá zmije růžkatá. Asi dnes i plazi drželi sváteční den a odpočívali.

Nad kaňonem byly alespoň nádherné výhledy na severovýchod Velebitu. V korytě řeky jsme se umyli v tůňkách a pokračovali mimo dohled řeky ještě kousek po proudu. Hučící řeka však najednou zcela utichla, jako kdyby se vlila do země. Zjistili jsme, že proud rychle slábnul až po malý pramínek, jež se asi vsákl do podzemní vody. I když jsme si mysleli, že se řeka cestou opět „vynoří“, tak celou trasu až k moři jsme šli jen vyschlým korytem. Na tuto cestu jsme se ale nejprve vyspali na břehu.

Středu 2.5. jsme hned dopoledne zahájili herpetoprůzkumem v okolí nocležiště v 580 m n.m. Okolo desáté hodiny technický asistent Spasitel nalezl (ale nechytil) metrovou užovku stromovou (Zamenis longissima). Tímto jsme více potvrdili výskyt tohoto druhu v NP Paklenica, jež se zde uvádí jako sporadický.

Já jsem místo hada nalezl ve strmém břehu stařinou zarostlý loňský shoz jelena evropského. Paroh byl 80 cm dlouhý, o pěti výsadách. Tento vzácný nález tak o 2 kg ztížil batoh a vláčel jsem ho po celý zbytek výpravy až domů. S touto mikinou zakrytou překážkou na zádech se pak nedobře proplétalo v uličkách vlaků či autobusů. Později ve splitském přístavu jsem s ním pak nechtěně pošťouchal pár mladých Chorvatek či málem shodil malý motocykl ze stojanu.

Přestože jsem věděl, že jde v podstatě o pytláctví, myslím, že málokdo by takový suvenýr nechal ležet. Co se týče myslivosti, není tu jistě zdaleka na takové úrovni jako u nás. Na území Paklenice i celého Velebitu žije vysoká zvěř i velké šelmy, nikde jsme tu však nenalezli stopy mysliveckých zařízení – žádné krmelce či soliska, posedy či kazatelny. Proto jsem se ospravedlnil tím, že odcizení jednoho shozu nebude pro zdejší myslivecké hospodaření znamenat ztrátu.

Cestou dolů korytem se počaly objevovat ještěrky, i když ne příliš hojně. Většinou se jednalo o ještěrky zední. Poprvé jsme však nalezli i ještěrku jadranskou (Podarcis melisellensis) Tato ještěrka má dosti variabilní zbarvení. Jsou jedinci „barevnější“, podobné k j. italské, nebo s výraznými pruhy či jednolitě zelenohnědé se žlutavým břichem. Zmíněný exemplář a většina ostatních během výpravy měly podobu posledně jmenovanou. I ve výše uvedené knize o národním parku byly fotografie tohoto druhu jen s tímto zbarvením. Měl jsem podezření i na objev ještěrky dalmatské (Dalmatolacerta oxycephala), která se na území parku nalézá asi nejméně. Malá, tmavší, jakoby tečkovaná ještěrka však v mžiku zmizela a bez fotografie, pročež není záhodno ji řadit do nalezených druhů.

Cestou korytem jsme měli štěstí na hady. Jeden statný samec zmije růžkaté mi utekl do díry mezi kameny. Byl asi dost rozlobený. Jednak jsem ho podle sykotu nalezl a ještě jsem dlouho poslouchal jeho zlostné syčení z díry. Další nalezená zmije byla bohužel mrtvá, asi zabita turisty předešlý den přímo v korytě. I této jsme stáhli kůži a navíc ji řádně nasolili. Aby obě kůže řádně vyschly, nosili jsme je ve stálém slunečném počasí omotané kolem klobouků. Dále jsme za celý den pochodu korytem našli minimálně 4 „obojkovky“ různých velikostí a tentokrát většinou balkánské formy.

Dostávali jsme se stále níže, což se projevovalo měnícím se vegetačním stupněm, resp. druhovým složením dřevin. Mezi 15. a 16. hodinou se na kraji rychle odplazil neurčený had, barvou mi dokonce připomínal „Malpolona“. To však vyvrátilo brzké chycení první štíhlovky balkánské (Hierophis gemonensis), jednoho z nejběžnějších hadů této části Chorvatska. Na jejím základním hnědavém zbarvení jsou po celém těle znatelné tmavé pruhy, na konci těla výraznější, zatímco v přední části převládá bílá skvrnitost. Tělo se tedy od hlavy k ocasu opticky ztmavuje. Jak jsme zjistili, toto zajímavé zbarvení při rychlém pohybu této štíhlovky splývá v jednolitou barvu (nejspíše schválně), proto zmíněný uniklý had jistě patřil také k tomuto druhu.

O štíhlovce balkánské je známo, že je velmi rychlá, čilá, hodně kousavá a útočná, o čemž jsme se na tomto jedinci plně přesvědčili. 70 cm dlouhá (asi) samice prst koordinátora Éti doslova žvýkala. Časem se však uklidnila a předvedla nám, že umí i dobře šplhat. O kousek dál jsme našli ještě dvaceticentimetrové loňské mládě balkánské štíhlovky. Tato kousla jen jednou při chycení a jinak byla velice klidná. Herpetofaunu tohoto dne uzavřel mrtvý slepýš v korytě.

Tento den jsme vyjma plazů trochu zkoumali také jeskyně. Paklenica je totiž významnou vápencovou krasovou oblastí. Malá a volně přístupná byla jeskyně Kapljuvaća (psáno v mapě) či Kapljanka (psáno na místě). Uvnitř jsme si, vyzbrojeni čelovkami, přáli nalézt macaráta jeskynního (Proteus anguinus). I přes vhodné podmínky pro něj jsme ho nenašli. Není divu, tento „jugoslávský“ endemit je dosti vzácný a mnohde se místa s jeho výskytem individuálně chrání.

Další jeskyní byla Lucinka, jejíž největší jeskynní vchod v Chorvatsku se poměrně vysoko nad turistickou cestou jevil jako obrovský temný jícen. Jeskyně není veřejnosti přístupná, ostatně přístup ke vchodu byl takřka skálolezeckým výkonem – znalec lezectví Spasitel jej označil stupněm obtížnosti č. 3. Dovnitř jsme však raději nelezli, protože všude kolem jsme viděli a cítili stopy přítomnosti medvěda. Jen Pikolík se chtěl nechat sežrat. I on se však nakonec vrátil, on totiž medvěd je šelma plachá, pokud mu ovšem nevlezeme až do bytu. Kdyby on totéž udělal nám, budeme jistě také citelně protestovat.

Noc jsme strávili přímo v korytě pod velkým umělým přepadem (zaplavení zjevně nehrozilo). Na bezpečném ohni přímo uprostřed kamenného koryta jsme ukuchtili nóbl večeři – palačinky s pudinkem.

Čtvrtek 3.5. začal velice hezky. K prvním dopoledním nálezům patřila další premiéra – užovka pardálí (Elaphe quatuorlineata). Zcela nezávisle na sobě jsme našli pro porovnání adultního i juvenilního jedince. Mladý had byl ještě typicky strakatý, ale s již slabě naznačenými pruhy a už téměř 70 cm dlouhý. Jelikož mláďata tohoto druhu jsou již po narození dvaceticentimetrová a přebarvují v průběhu dvou let, mohl být náš exemplář teprve roční. Oproti tomu stodeseticentimetrový dospělec měl již plně dospělou pruhovanou kresbu a ani stopy po skvrnách. Obě věkové kategorie však mají v rozdílné kresbě společný znak – tmavý proužek od očí po ustní koutek. Oba hadi byli velice klidní a dobře šplhali ve větvích.

Na stejné lokalitě Pikolík našel na výpravě první blavory žluté (Ophisaurus apodus). 2 chycení jedinci měli červený nádech. Taková barva však není žádný svatební šat a podobně (jak jsme se zprvu domnívali), ale je to jen obyčejná barevná varianta. Červené blavory jsme však dosud neviděli ani v Bulharsku ani v Řecku.

Další 2 blavory, tentokrát spolu zápasící, jsme našli cestou ke vstupu do Malé Paklenice. Tam byla objevena i štíhlovka balkánská. To však bylo již po 13. hodině a vzhledem k vysokým teplotám plazů ubývalo. Jinak se zřetelně směrem k pobřeží četnost herpetofauny zvyšovala. Zlepšovala se také cesta – po vyvedení mimo koryto už opravdu jako cesta vypadala. Pochod v prostřední úrovni kaňonu skalnatým a kaskádovým korytem rozhodně není vhodný pro pohybově labilnější jedince.

Brzy jsme byli u vchodu do parku a pokračovali jsme západně přes osady Jukići, Jusupi, Jurline a Škiljići-Dadići. Po pěti dnech jsme se tak ocitli v opravdové civilizaci, přesto jsme kromě automobilů a jiných vymožeností potkávali i některé plazy. Bylo to celkem 5 blavorů (červení i nečervení), 2 ještěrky jadranské (tady již trochu pestřeji zbarvené) a ještěrkovec dalmatský. Vše uvedené bylo na krajích cesty nebo přímo na cestě. Průzkum výše nad silnicí ve vhodných biotopech nic neodhalil. Pouze Éťovi utekli bez určení 2 hadi. Podle rychlosti asi štíhlovky – buď gemonensis nebo klidně š. útlé (Platyceps najadum), na jejichž výskyt v těchto místech jsme měli tip.

Došli jsme až blízko k hlavnímu vchodu do Velké Paklenice. Tam jsme se v řece umyli (a asi pohoršili mladou maminku s dětmi) a na vyhlédlém nocležišti pečlivě schovali zavazadla. Poté jsme nalehko vyšli do Starigradu vyhledat restauraci, kde se řádně navečeříme a dáme si pár konečně točených piv na dobrou noc.

V pátek, 4.5., dopoledne jsme vyšli do kaňonu Velké Paklenice, a to hlavním vchodem, takže jsme snad zaplacením vstupného podpořili ochranu přírody v národním parku. Turistů tu bylo až moc. Tolik horolezců/skálolezců pohromadě jsem nikde neviděl (kam se hrabe Adršpach). V úseku lezecky přístupných skal tu byla jedna skupinka těsně vedle druhé, takže v nich nebyl problém potkat několik našich krajanů. I my jsme celou expedici nosili v krosnách horolezeckou výbavu, pro případ spouštění se do roklin za hady, avšak nikdo ji nakonec nepoužil, ani zde.

Oproti tomu, plazů jsme potkali poskrovnu. Pouze dospělou ještěrku balkánskou a mláďata, něco málo ještěrek italských či jadranských a ještěrkovců dalmatských a jednoho blavora. Ani průzkum lokality Anića luka, kde jsme měli tip na „situly“, neodhalil více než jen občasné zašustění ještěrky. Zato tu však kvetly krásné vstavače a bramboříky.

Došli jsme kousek na odbočku k jeskyni Manita peć a vrátili se zpět. Tím jsme ukončili podstatnou část expedice a vydali se na autobus do dalšího koutu Dalmácie, přičemž jsme si stihli ještě trochu zaplavat v moři.

Exotická Krka

Tím dalším cílem byl Národní park Krka, takže jsme ze Starigradu jeli autobusem přes Zadar do Šibeniku. Jako dnes i jinde, provozuje v Chorvatsku autobusovou dopravu více společností. Ta, která obstarávala náš vyhlédnutý spoj byla bohužel dost předražená – za trasu, odpovídající zhruba vzdálenosti z Krkonoš do Pardubic, si účtovali za osobu v přepočtu přes 300 Kč.

Město Šibenik by stálo za prohlédnutí, ale neměli jsme čas, neboť brzy nám odjížděl autobus do Skradinu. Základ národního parku tvoří střední a dolní tok řeky Krky, která zde vytvaří velkolepé vodopády, jezera a peřeje obklopené vegetací. Hlavními jezery jsou Prokljansko jezero (blíže k ústí do moře) a Visovaćko jezero (blíže ke středu toku). Skradin leží na řece mezi těmito jezery, takže je v podstatě uprostřed parku.

Po příjezdu jsme už za tmy vyrazili přímo do parku. Prošli jsme opatrně mimo vstup a pokladnu a dlouho šli po asfaltce směrem k vodopádům Skradinski buk. Bylo velmi těžké najít vhodné místo na nocleh, nakonec jsme ho objevili náhodou, když jsme se doslova jako partyzáni schovávali před projíždějícím autem.

V sobotu, 5.5., dopoledne jsme došli ke Skradinskemu buku. Nad velkolepými kaskádovými vodopády vedou dřevěné chodníky mezi větvenou řekou a zátočinami. Pod spoustou vegetace si tu připadáte jako u tropické řeky. Tato místa jsme prohledávali jednak dopoledne, mezi 10. a 13. hodinou a potom ještě chvíli odpoledne do 18 hodin.

Nejdominantnější tvor z našich zájmových živočišných tříd byl jednoznačně skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus). Tato žába, podobná skokanu zelenému, na sebe upozorňovala hlavně svým skřehotáním, které tvořilo zvukovou kulisu průzkumu lokality.

Z hadů se tu daly jasně očekávat užovky obojkové (Natrix natrix). Chytili jsme a prokázali však jenom jedinou, mladou a jasně pruhovanou balkánskou formu.

Nejhojnější ještěrky tu byly italské (Podarcis siculus), krásně pestře barevní jedinci. Občas jsme zahlédli j. balkánskou (Lacerta trilineata) a bylo tu jedno podezření na j. jadranskou (Podarcis melliselensis), a to na barevnou variaci „pruhovanou“, avšak nepovedlo se ji zdokumentovat.

Období popolední jsme strávili v areálu mezi stánky, vodopády a bývalým mlýnem. Blízko u otočky autobusů a stánku se zmrzlinou, na kraji asfaltky, našla bystrá Kořalka skvrnovku kočičí (Telescopus fallax), bohužel však několik dní mrtvou. Všichni jsme tuto tajemnou evropskou bojgu viděli poprvé v životě. Byla evidentně ubita lidmi, ale stále byl druh snadno k poznání. Způsob její smrti přímo v srdci národního parku nesvědčí o moc dobré osvětě a uvědomění obyvatel a návštěvníků. A nejen tato skutečnost potvrzuje, že u některých národních parků jakoby ochrana přírody ani nebyla hlavní náplní, spíše jde o to, vytěžit z oné přírody peníze, jen šetrněji a jinak než mimo chráněná území. My pěší „vandráci“, přespivší bez zaplacení vstupného na území parku pod širákem, bychom za toto byli stíháni, přestože po nás nezůstaly prakticky žádné stopy, natož škody. Kdo na to však má, legálně dojede autem přímo ke Skradinskemu buku.

Na schodišti mezi stánky a mlýnem (dnes fungujícím jako vodní elektrárna) jsme našli další expediční premiéru – užovku podplamatou (Natrix tessellata). Loňské mládě nám krásně předvedlo thanatózu, věčný to fotografický námět. V těchto lokalitách jsme však čekali větší hojnost tohoto na vodu vázaného hada.

U paty vodopádů na velkém odpočinkovém prostranství, pár metrů od venkovní restaurace, jsme učinili bezpochyby nejcennější expediční nález. Éťa tu našel v rákosině na břehu rozšířené řeky loňské mláďátko užovky levhartí (Zamenis situla). To bylo radosti, dlouho jsme si prohlíželi a fotografovali tohoto nejpestřejšího evropského hada – jednalo se o častější skvrnitou, čili nepruhovanou formu. Této užovce vyhovují spíše vlhčí biotopy, avšak výslunné a s bujnou vegetací. Právě v takových podmínkách jsme zatím situlu hledali, ale úspěch přišel až nyní. Není divu, je to velice skrytě žijící tvor, a proto bylo opravdu štěstí nalézt dokonce drobné mládě. Navíc je užovka levhartí jeden z nejohroženějších evropských hadů, už proto by bylo žádoucí ji rozmnožovat i v zajetí, samozřejmě z legálně nabytých chovanců. Hádek dobře šplhal i plaval, i když se pak vrátil na souš, kde jsme se s ním konečně rozloučili.

I my jsme se nechali zlákat některými poutadly pro turisty. Ve zmíněné venkovní restauraci jsme pojedli rybí pokrmy a ve stáncích domácí vína a sladké pálenky. Tyto pálenky se dělají tak, že se do čisté rakije (pravá je pálená z vinných hroznů) na rok či déle naloží dané ovoce. Při nabízení ke koupi do vás místní prodejci lijí jeden vzorek za druhým až do lehké vláčnosti, za což si zasloužili nějaký ten kšeftík.

Zajímavé je, že veškeré nálezy jsme učinili u cest a na cestách, a to na frekventovaných místech. Průzkum okolo vody na kamenitokřovitých svazích nám přinesl jen škrábance a trny v kůži. Ve vodních biotopech jsme čekali také přítomnost vodních želv, nenašli jsme však ani jedinou. Tak jsme se večer vydali cestou k hornímu vchodu. V nedohledu u cesty jsme rozbili tábor a na opatrném ohníčku jsme mimo jiné připravili i pár místních hojných škeblí. Nejednalo se však o nějaký vzrušující žaludeční zážitek, spíše naopak.

Nedělní dopoledne, 6.5., jsme se rozhodli ještě prozkoumat svahy nad údolím Krky okolo místa noclehu. Přestože bylo oblačné počasí (téměř poprvé), učinili jsme pár nálezů. Hlavně jsme našli poprvé na letošní výpravě želvu, a to želvu zelenavou (Testudo hermanni). S jinou suchozemskou želvou jsme se tu ani přirozeně nemohli potkat, a to i zde v Chorvatsku zabírá areál jejího rozšíření víceméně pouze přímořskou část státu. Jí podobná želva žlutohnědá (Testudo graeca) obývá menší areál Balkánu, konkrétně východní část (zjednodušeně řečeno). Nalezli jsme juvenilního jedince a poté ještě sedmnácticentimetrového dospělce.

Z hadí říše jsme se rozloučili se štíhlovkou balkánskou (Hierophis gemonensis). Oba nalezlé exempláře byly ve „svlékací fázi“ – jedna právě pokožku svlékala, druhou se zakalenýma očima obnova povrchové vrstvy kůže teprve čekala. Ještěrky jsme potkali balkánské a italské, ale velmi málo.

Na počátku odpoledne jsme se od horního vchodu (pro nás východu) do parku vydali ke vsi Gulin, odkud bylo reálnější chytnout autobus do Šibeniku. Na křižovatce Knin – Šibenik jsme kousek za zastávkou směrem na Šibenik našli posledního hada. Byla to mladá quatuorlineata, ale bohužel byla přejetá.

Na ostrov a hajdy domů

Měli jsme dilema, zda strávit následující poslední den v herpetologicky úspěšné Krce (jít třeba směrem na Rośki Slap) nebo navštívit, jak jsme si předem naplánovali, jeden z blízkých ostrovů, kde jsme ale nevěděli, co nás prakticky po herpetologické stránce čeká. Nakonec zvítězila druhá varianta.

Z Šibeniku jsme tedy autobusem jeli do druhého největšího chorvatského města – Splitu. Po krátké prohlídce historického jádra, kde právě probíhaly rušné trhy, jsme se ve zdejším významném přístavu nalodili na trajekt k vybranému ostrovu – Šoltě. Šolta patří spíše k menším Dalmatským ostrovům, polohou ke středodalmatským a je od Splitu (na nějž je z ostrova vidět) vzdálen necelou hodinu plavby. Ve zdejší přístavní vsi Rogač jsme se vylodili již za tmy a po chvilce stoupání za hranici hlavní zástavby jsme si postavili přístřešek na spaní v olivovém sadu – obloha se totiž „tvářila“ na deštivé počasí.

V noci skutečně sprchlo, a to poprvé za celou dobu expedice. Byl to ale jen takový májový deštík. Soukromé pozemky s olivovými sady bývají na Balkáně rozděleny suchými kamennými zídkami. Majitel toho, na kterém jsme přespali, patřil k těm méně příjemným ostrovanům. Přestože jsme byli k jeho pozemku nehluční a čistotní, láteřil a sledoval nás i po jeho opuštění. A nedalo mu to a pro jistotu na nás zavolal strážce zákona. Těm jsme se ochotně legitimovali a museli uznat, že jsme pro ostrov relativně neškodní. Šli jsme raději dál od vesnice. U hřbitova jsme pečlivě schovali krosny, vzali si jen potřebné věci a pondělní průzkum, 7.5., jsme směřovali na okolí Rogače. Už i proto, že jsme v sadech okolo nocležiště nic nenašli.

Průzkum trval asi od 11 do 15 hodin, v dobrých biotopech při pobřeží i směrem na sousední vesnici do vnitrozemí ostrova – jakýsi okruh okolo Rogače. Poslední herpetologický den na třetím působišti však byl negativní. Ukázalo se nám pouze několik ještěrkovců dalmatských a mladých ještěrek jadranských. Po hadech ani stopy, přesto se tu několik druhů normálně vyskytuje.

Zato se tu všude hojně ozývali bažanti. Nic proti této pernaté zvěři, ale nekontrolovatelné množení takových plazích predátorů, kteří sami nemají dostatek přirozených nepřátel, může mít pro herpetofaunu neblahé důsledky. Zcela odstrašujícím případem je chorvatský ostrov Mljet, kde v minulosti lidé vysadili promyky mungo, právě proto, aby zde zlikvidovaly hady (jedovaté). Hadi zde již skutečně nežijí, zato si teď nevědí rady s promykami.

Místo výzkumu plazů jsme se tedy alespoň kochali krásným výhledem z ostrova na moře a přilehlé pevniny a ostrovy, vykoupali se v malém zálivu a Pikolík chytil v moři 2 ryby, kterými jsme zpestřili odpolední svačinu před odplutím zpět do Splitu.

Ve Splitu jsme chtěli čas před odjezdem večerního vlaku strávit v nějaké přístavní restauraci, kde bychom se patřičně s Chorvatskem rozloučili. Toto město má tu výhodu, že jsou zde přístav, vlakové i autobusové nádraží na stejném místě. V restauraci s výhledem na tento dopravní terminál jsme moc piv nestihli, zato jsme povečeřeli některé chorvatské speciality – například černé rizoto se sépií. Zdali je jeho černá barva rýže způsobena sépiím inkoustem jsme nezjistili, každopádně to barví jazyk a zuby jako borůvky či živočišné uhlí.

Naše už doma zakoupená zpáteční jízdenka platila až z Gospiće, takže jsme museli ve Splitu zakoupit hromadnou jízdenku tam. Drahou variantu lehátkového vozu jsme odmítli a dobře jsme udělali. Okolo půlnoci, když už jsme téměř v sedadlech usnuli, totiž na nádraží v Kninu přišel průvodčí, že vlak dál nejede a musíme venku počkat na náhradní výlukový autobus do Gospiće. Po půlhodinovém čekání na peróně nás průvodčí posadil zpět se slovy, že onen autobus přijede až za 2 hodiny.

Tuto výluku jsem zmínil už v počátku vyprávění, takže trvala již více než týden. Přesto nebyly chorvatské dráhy schopny mít včas připravený autobus. Jak se asi cítili ti, kteří v drahém lehátkovém voze chtěli pokojně spát celou noc až do cíle, ale o půlnoci budíček a hybaj do autobusu? A co teprve majitel jednoho osobního auta v přepravním vagóně, který si mohl bez starosti o řízení ve vlaku popíjet? Jeho auto autobus na laně netáhl, tak že by ho poslali si ten výlukový úsek odřídit? To jsme se nedozvěděli. Raději jsme se taky ovínili, abychom se z toho zbytečně nezbláznili. Autobus nakonec přijel a dopravil nás asi 100 km do Gospiće. Nejvíce si asi výluku „vychutnal“ pán, který měl rozbité opěradlo a téměř 2 hodiny se v autobusu nemohl opřít. V Gospići jsme ještě minimálně půl hodiny čekali na pokračovaní vlaku a tak jsme na tomto nádraží zažili již podruhé chladné ráno. Ono se totiž začalo ochlazovat a tady ve vnitrozemí to bylo znát.

Největší problém však byl, že nám v Záhřebu ujel jediný přímý přípoj do Vídně. Bylo nutno jet oklikou, na kterou jsme však neměli jízdenku. Jet přes Maďarsko by bylo další peklo na zemi (známe maďarské dráhy, že?) a tak jsme zvolili výhodnější možnost přes Slovinsko a rakouský Villach. Nebyli jsme však ochotni za jízdu oklikou připlácet ani vindru, nebyla to přece naše chyba. To nám nakonec prošlo a tak jsme si užili vyhlídkovou jízdu napříč Slovinskem a krásným rakouským Štýrskem.

V rámci bilancování se každému spočítaly expediční body. Za každého nalezeného hada se dotyčnému přidělil 1 bod. Nález živé skvrnovky, malpolona a situly nebo chycení rychlé najady mělo být oceněno dvěma body. Body se přidělovaly i za některé neherpetologické počiny – například Pikolík jeden obdržel za vynikající domácí uzené, jež jsme snědli už v počátcích výpravy. Vítězem se stal Éťa, a to hlavně kvůli nálezu vzácné užovky levhartí. Odměnou mu byla lahvinka pálenky z Krky, která po kolování dlouho plná nezůstala.

Z Vídně už jezdí dostatek spojů do Brna a dále, takže se ještě většina účastníků dostala ještě pozdě večer, v úterý 8.5. až domů.

Co dodat závěrem. Jako naše zatím třetí výprava byla expedice Paklenica po herpetologické stránce nejpestřejší a nejúspěšnější. Nalézt 9 druhů hadů ze čtrnácti na cílovém území žijících, toho jsme si opravdu cenili. Do toho prokazatelných 9 druhů ještěrů a jeden druh želvy, to je celkem 19 druhů plazů z 36 chorvatských, takže zhruba polovina.

Kéž by i následující výpravy byly podobně úspěšné, krásné, pospolité, poučné a alespoň nepřímo dané přírodě prospěšné.

Tak „šupinám zdar!“ a příští rok opět někde

Závěrečné díkuvzdání

Jako vždy se patří poděkovat subjektům, bez nichž by výprava tak dobře neproběhla a řádný článek o ní nevznikl.

Redakčnímu týmu balcanica.info za druhové určení mnoha jedinců ještěrek (pro nás méně znalé to byl mnohdy skutečný oříšek) a některé informační prameny. Panu Karlu Rozínkovi za objasnění některých otazníků v terénních zápisech. Autorům map a četných průvodců a zeměpisných informací z internetu.

Všem členům výpravy – kulturní referentce Katce Pantůčkové alias Kořalce za deník, bystrost a pohlazení pro každého; technickému asistentovi Jirkovi Königovi alias Spasitelovi za pilnost a vždy chladnou hlavu; fotografovi Martinovi Novákovi alias Pikolíkovi za fotografie, čaje z místních bylin a výpravu kořenící odvážné a riskantní počiny; Petrovi Onderkovi alias Éťovi za složitou organizaci, iniciativu a fotografie; a geografickému referentovi Markovi Jedličkovi alias Jelákovi za sumarizaci expedice v podobě tohoto článku a ne vždy dobré trasování a navigování.

Konečně díky bodrým Chorvatům – osadníkům v Ramići, partě minohledačů, ale i obsluhám v restauracích, průvodčím ve vlacích, prodávajícím v obchodech a dalším a dalším. Ale hlavně chorvatské přírodě se vším všudy, jíž všichni v pokoře tímto vzdáváme hold.

autor/autoři:
Marek Jedlička

datum publikace: 19.12.2012