Za herpetofaunou Země orlů (2)

Plazi

Z celkem 37 druhů albánských plazů se za dané období podařilo pozorovat 18 druhů. Nutno ale podotknout, že z celkové sumy zde se vyskytujících druhů plazů, je mnoho, kteří obývají území Albánie jen velice okrajově (např. T. marginata, E. jaculus), vyskytují se na velmi specifických stanovištích (V. ursinii, Z. vivipara), nebo jsou pouze, díky nejrůznějším aspektům své etologie, méně hojní až vzácní (Z. situla, T. fallax apod.). Většina druhů je však bohatě zastoupena na což navazuje fakt, že jsem měl plazy možnost pozorovat od hranice moře (NP Karavastasë) až po výšku téměř 2000 m nad mořem, kde však již druhová pestrost rapidně klesala (NP Llogarë).

Z  želv se v Albánii můžeme setkat se 2 druhy sladkovodních zástupců (E. orbicularis, M. rivulata), ze suchozemských pak dokonce se všemi evropskými druhy (E. hermanni, T. graeca, T. marginata). Aby byl výčet kompletní, tak je vhodné uvést, že u pobřeží Albánie byla také několikrát pozorována kareta Caretta caretta a jedenkrát kožatka Dermochelys coriacea (Haxhiu, 1995). Populačně početní primariát mezi sladkovodními želvami této země drží jednoznačně druh Emys orbicularis poddruhu hellenica, se kterou se tak můžeme hojně setkat na většině pro tento druh vhodných lokalitách. Obývá močály, kanály, sladkovodní jezera do nadmořské výšky cca 1000 m (Haxhiu 1998). Tato želva se také často prioritně nachází ve vhodných nádržích v blízkosti pobřeží. V Albánii jsem se s ní setkal na dvou lokalitách. Prvně v jednom ze zavlažovacích kanálů vesničky Radhimë (jižně od Vlorë), následně a v mnohem větším množství v NP Butrint, respektive v kanálech místního archeologického naleziště. Zdejší jedinci byli opravdu nádherně vybarveni s jasnými žlutými konturami kresby krunýře tak typických pro subspecii hellenica.

Slepýš Anguis fragilis z NP Llogarë
Kamenná pole a jejich okolí na úpatí hor v NP Llogarë jako vhodná útočuště druhům A. nigropunctatus, P. muralis, A. fragilis a Vipera ammodytes
Podarcis muralis albanica
Pseudopus apodus z NP Karavastasë

---

Další, již méně hojnou želvou je Mauremys rivulata. Tento druh obývá nížinaté oblasti. Hojnější je zejména v jižní Albánii (okolí Sarandë, Butrint), severněji se s ní setkáme vzácněji. V Albánii jsem ji nalezl právě jen v NP Butrint, respektive na stejných lokalitách jako Emys orbicularis. Tyto dva druhy želv zde sympatricky obývají stejné lokality, podobně jako i na jiných místech Balkánu, aniž by si výraznějším způsobem konkurovaly. Ze tří druhů suchozemských želv vyskytujících se v Albánii se rozhodně nejčastěji střetneme s druhem Eurotestudo hermanni. Želvy T. graeca a T. marginata do Albánie zasahují pouze okrajem svého celkového rozšíření. T. graeca byla pozorována v okolí Prespanského jezera, odkud zasahuje z Makedonie a Řecka. T. marginata je pak ještě vzácnější a z Řecka zasahuje striktně jen na několik lokalit JZ Albánie. Záznamy o pozorování pocházejí především z okolí města Sarandë, kde společně s E. hermanni obývá kamenité a skalnaté planiny, případně údolí s hustou vegetací (Haxhiu 1998). Želva zelenaná je v Albánii opravdu hojná. Zvláště lokality západní nížinaté oblasti jsou na výskyt druhu bohaté. Druh však vystupuje až do nadmořské výšky přes 1000 m n.m., což jsme měl možnost zaznamenat v NP Llogarë. Tyto želvy jsem dále nalezl v okolí Skadarského jezera, na lokalitách poblíž města Krujë, v NP Karavastasë, Ardenica, na neobdělávaných políčcích vesnice Radhimë, v oblasti Himarë, v NP Butrint, v údolí řeky Vjosë a okolí jezera Shelegurë. Preferuje otevřenou krajinu s porosty vyšší vegetace, roztroušenými křovinami a stromy, kde dosahuje vysoké populační hustoty. Obývá i zahrady a sady. Vyhýbá se však intenzivně obdělávaným půdám. Aktivní byly po celý den a to i za výrazně horkých dnů, kdy se většinou schovávají v hustých křoviscích a jiných úkrytech. V okolí Ardenice jsem několik exemplářů pozoroval za soumraku a jednoho jedince jsem nalezl dokonce v noci.

Detail jedince ještěrky Lacerta sp. pozorovaný poblíž uhelných slojí v NP Drenovë - možný zástupce taxonu Lacerta bilineata (viz text)
Ještěrka Lacerta viridis viridis
Ještěrka travní (Podarcis taurica ionica) vyfotografovaná v NP Karavastasë
Gekon Hemidactylus turcicus z pobřežních oblastí vesnice Himarë

---

Podřád ještěři je v Albánii zastoupen 4 čeleděmi. Čeleď Gekkonidae zastupují dva, resp. tři druhy. Totiž otázka výskytu druhu Tarentola mauritanica je dosti spekulativní. Tento gekon se sice přerušovaně vyskytuje téměř po celém pobřeží západní části Balkánu, z Albánie jsou však faunistická pozorování nepřesná a dubiózní. Zprostředkovaně uvádí tento druh z albánského ostrova Sazan pouze Silvio Bruno (1989). Dalšími dvěma, v Albánii naopak již celkem hojnými druhy jsou gekoni Hemidactylus turcicus a Mediodactylus kotschyi. I když tito gekoni spolu často na lokalitách vzájemně koexistují, setkal jsem se však opět jen s prvně jmenovaným, který je zde jistě dominantnějším zástupcem. Gekony turecké se mi podařilo nalézt na zdech a na okolních zídkách chrámu Ardenica a v rozbořených i obydlených budovách poblíž pobřeží, zejména v okolí vesnice Himarë. Do vnitrozemí, jako je tomu na většině jeho areálu rozšíření, spíše nezasahuje.

Ještěrkovití (Lacertidae) patří mezi běžné albánské plazy a s několika místními zástupci se není problém setkat. Tuto čeleď zastupuje v Albánii 6 rodů, kteří obecně obývají poměrně diverzifikované biotopy. Nejběžnějším druhem rodu Podarcis je ještěrka Podarcis muralis, která se v Albánii vyskytuje ve dvou poddruzích – nominotypickém muralis a příznačně pojmenované subspecii albanica. Poddruh muralis obývá sever země, albanica pak zbytek areálu odkud zasahuje i do sousedních zemí. Tento druh jsem pozoroval ve větší či menší míře téměř na všech navštívených lokalitách v celém výškovém rozpětí, tzn. i ve výšce kolem 2000 m n.m. Zajímavé bylo pozorovat značné morfologické rozdíly mezi jednotlivými populacemi a to zejména po stránce vybarvení těla. Ještěrky obývaly hromady kamení, okraje lesů, rozbořené stavby, ploty a jiná prosluněná místa. Velice podobným druhem je ještěrka Podarcis erhardii riveti, která je v Albánii spíše vzácná. Např. Haxhiu (1998) hlásí z Albánie jen jednu lokalitu z okolí vesnice Prespe. Bruno (1989) tento druh udává hned z několika lokalit východní a severovýchodní Albánie. Ve většině případů se však nejspíš jednalo o záměnu právě s druhem P. muralis. Tuto ještěrku jsem v Albánii pozoroval pouze v NP Drenovë, kde byly místně velmi hojné (Jablonski, 2007). Obývaly kamenitou krajinu téměř bez vegetace a také okolí zdejšího potoka poblíž stejnojmenné vesnice Drenovë. Posledním zástupcem rodu Podarcis, kterého se mi podařilo nalézt, byla ještěrka Podarcis tauricus ionica. Na východě Albánie se však vyskytuje také nominotypický poddruh tohoto druhu, který jsem nalezl až za hranicí na břehu Prespanského jezera v Makedonii. P. t. ionica se nachází na většině areálu, hojněji však především v nížinaté oblasti Západní prolákliny, kde jsem ji osobně také na některých lokalitách pozoroval. V Albánii vzácnější ještěrku Podarcis melisellensis fiumanus vyskytující se v S a SZ Albánii se pozorovat nepodařilo. Mezi další vzácné zástupce albánských ještěrkovitých patří Dalmatolacerta oxycephala, nově popsaný balkánský druh Dinarolacerta montenegrina (Ljubisavljević et al. 2007) a Zootoca v. vivipara. Naopak hojným je druh ještěrkovce Algyroides nigropunctatus nigropunctatus inhibitující zejména na vhodných lokalitách při úpatích albánských pohoří. Zde také vystupuje až do nadmořské výšky 1500 m. S druhem jsem se setkal v NP Llogarë, v okolí Gjirokastëru a v Butrintu. Rovněž místně početné jsou populace dvou největších, vzájemně si podobných ještěrek Balkánu – Lacerta viridis viridis a Lacerta trilineata major. Zatímco prvně jmenovaný druh obývá spíše křovinaté biotopy, v blízkosti vody a vyšší polohy, ještěrku Laceta t. major pak nalezneme hlavně na prosluněných, suchých a kamenitých stanovištích. Není to však podmínkou. Jak jsem se přesvědčil, obě patří mezi euryvalentní druhy vykazují vysokou ekologickou valenci. Např. v NP Llogarë se L. viridis vyskytovala na travnatých lokalitách po hranici lesa a spíše v nižších polohách parku, L. trilineata se zde naopak vyskytovala i na hranici 1200 m n.m. a obývala skalnatá místa a kamenité svahy hustě zarostlé přízemní vegetací. V dalších oblastech jsem je pozoroval poblíž lidských obydlí, na smetištích, v okolí cest apod. (např. NP Drenovë). V době práce na tomto článku jsem však byl, podle mnou pořízených fotografíí L. trilineata, právě z NP Drenovë, zprostředkováně upozorněn na fakt, že jsem v Albánii pravděpodobně nalezl ještě jeden druh zastupující rod Lacerta. Podle několika morfologických znaků patrných z fotografie byli daní jedinci (viz fotografie) identifikováni jako druh L. bilineata (dlouho synonymizována s L. viridis). Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to nejen nový druh plaza pro Albánii, ale hlavně nejvýchodnější zaznamenaný nález druhu celkově. Tedy přesněji její východní linie (Böhme et al., 2006). I přesto, že jsem s touto myšlenou koketoval již při morfologickém ohledání daných exemplářů přímo v terénu, netroufám si položit jednoznačné stanovisko. Možnost nálezu druhu Lacerta bilineata ale ani nezavrhuju a budu se tímto problémem dále zabývat. Aby byl výčet albánských Lacertidae kompletní, tak se v severoalbánkých horách můžeme setkat ještě s ještěrkou Lacerta agilis bosnica, obývající polohy od 1100 po 1700 m n.m.

Vzácnějším zástupcem albánských Lacertidae je Podarcis erhardii riveti
Štíhlovka Platyceps najadum odchycená v pohoří Cikës
Pohled na část lokality v Butrintu, kde byly hojné zejména želvy E. orbicularis a M. rivulata
Emys orbicularis hellenica z NP Butrint

---

Se dvěma druhy slepýšovitých (Anguidae) se díky charakteru albánského georeliéfu, resp. prostředí můžeme setkat poměrně běžně. I tak mne ale překvapila hojnost druhu Anguis fragilis, kterého jsem nalezl např. nejen v horské oblasti NP Llogarë, ale také v suchém křovinatém prostředí nedaleko jónského pobřeží u vesnice Himarë. Obývá celé území Albánie, zejména však oblasti ve vyšších nadmořských výškách a s vyšší půdní i vzdušnou vlhkostí. Druhem inklinujícím spíše k sušším pobřežním nížinám je Pseudopus apodus. Několik exemplářů se mi podařilo pozorovat hlavně v NP Karavastasë a v okolí Skadarského jezera. Patří rovněž mezi běžné zástupce. Poslední čeleď Scincidae zastupuje v Albánii pouze jeden druh – Ablepharus kitaibelii. Obývá hlavně nížinaté oblasti, jakou jsou např. písečné lokality s porosty borovic a nízkou vegetací u Divjakë, jež jsem měl možnost také navštívit. Krátkonožky jsem ale nepozoroval. Na druh jsem narazil až na makedonské straně Prespanského jezera u osady Stenje, která je od albánské hranice vzdálena necelé 2 km.

Zmije Vipera ammodytes meridionalis
Juvenilní exemplář šírohlavce Malpolon insignitus
Vzácně pozorovaným zajímavým druhem hada je slepák Typhlops vermicularis
Nejběžnější suchozemskou želvou Albánie je Eurotestudo hermanni. Tento jedinec byl součástí populace od jezera Shelegurë.

---

Z hadů se v Albánii můžeme setkat hned s několika zajímavými zástupci. Běžným ale lokálně se vyskytujícím druhem je slepák Typhlops vermicularis. Tento subterestricky žijící, stenofágní druh se vyskytuje převážně v oblasti Západní prolákliny, kde jsem jej měl možnost také pozorovat. Jediný exemplář jsem nalezl v noci ve střední Albánii na okraji mraveniště při lovu kukel mravenců, které mu složí jako potrava. Z dalších pozorovaných zástupců Serpentes zmiňme hlavně užovky Natrix natrix a Natrix tessellata, které se hojně vyskytovaly v okolí všech velkých jezer Albánie. Zejména N. tessellata byla velice hojná, o čemž svědčilo velké množství ubitých exemplářů na březích těchto jezer. Dále štíhlovky Dolichophis caspius, které se rovněž vyskytují na celém území Albánie a které jsem zaznamenal v okolí jezera Shelegurë v nadmořské výšce kolem 1000 m. Vzácnějším albánským druhem tzv. štíhlovek je Platyceps najadum, kterou jsem nalezl ve výšce 1200 m n.m v pohoří Cikës (součást NP Llogarë). Vyskytuje se především v západní části Albánie, nikde však není hojná. Ubité jedince jsem nalezl v NP Butrint a v městě Gjirokastër. Šírohlavec Malpolon insignitus patří spolu s hady rodu Natrix k nejběžněji pozorovaným druhům hadů Albánie (Haxhiu 1980, 1998). Osobně jsem však pozoroval jen jediný juvenilní exemplář v NP Karavastasë. Přejetého jedince jsem nalezl na silnici u vesnice Dhërmi. Zmije jsou v Albánii zastoupeny třemi druhy. Nejběžnějším zástupcem je však zmije Vipera ammodytes (albánsky Nepërka), která se na zdejším území vyskytuje ve dvou poddruzích – ammodytes a meridionalis. Poddruh ammodytes je na území Albánie znám zejména od Skadarského jezera, kde se vyskytují opravdu velice nádherně vybarvené exempláře. Běžnější je však poddruh meridionalis, který zaujímá většinu areálu rozšíření druhu v Albánii. Tento poddruh zmije růžkaté jsem měl možnost nalézt na dvou lokalitách. Prvním stanovištěm byla kamenná pole na úpatí pohoří Cikës, která zmijím poskytovala dokonalá útočiště. Odlišný charakter měla druhá z lokalit u jezera Shelegurë. Pastviny ohraničené pásmem stromů a hradbou skal pod kterými se roztroušeně nacházely malé hromady kamení byly rovněž vhodným habitem pro tento druh zmije. Ubitou zmiji růžkatou jsem nalezl v NP Drenovë. Zbylé dva druhy Vipera ursinii macrops a Vipera berus bosniensis se vyskytují vzácně v  horách severní a severovýchodní Albánie. Z albánsko – makedonského pohraničí je u V. ursinii např. udávána lokalita v pohoří Korab (Sterijovski,  2006). Tyto dvě zmije stejně jako zbylé albánské druhy hadů Coronella austrica, Eryx jaculus turcicus, Hierophis gemonensis, Elaphe q. quatuorlineata, Zamenis longissimus, Zamenis situla a Telescopus f. fallax se za časově i místně omezená pozorování nepodařilo faunisticky dokumentovat.

Albánie to však samozřejmě nejsou jen obojživelníci, plazi a překrásná příroda. Tato dlouho zapovězená země má nejen biologovi co ukazovat a představovat. Její kulturní bohatství, které si dokázala i přes svou bouřlivou minulost udržet, propastné rozdíly různých druhů, paradoxy a určitá exotika smíšena s pocitem nejisté bezpečnosti, kterou v této podobě nezažijete v žádné jiné evropské zemi, v člověku zanechá pocit, kvůli kterému se zde možná bude chtít opět vrátit. Je zde stále co objevovat a osobně, kdybych si měl vybrat ke studiu herpetofauny některou z balkánských zemí, bude to nejspíše právě Albánie.

dříve publikováno (původní zdroj článku):
Jablonski, D., 2008: Za herpetofaunou Země orlů, část 2. Akvárium terárium, 51 (9-10): 50-55.

Použitá literatura:
Beshkov, V., Nanev, K. 2006: Amphibians and Reptiles in Bulgaria. Sofia. 40-41.

Böhme, M., U. et al. 2006: Phylogeography and cryptic variation within the Lacerta viridis complex (Lacertidae, Reptilia). Zoologica Scripta (7): 1-13 pp.

Bousbouras, D. & Ioannidis, Y. 1994: Amphibien und Reptilien des Prespa-Nationalparks und der Gebirgsregion um Florina (Mazedonien, Griechenland). Salamandra 30(3): 209-220.

Bousbouras, D. & Ioannidis, Y. 1997: The distribution and habitat preferences of the amphibians of Prespa National Park. Hydrobiologia 351:127-133.

Bruno, S. (1989): Introduction to a study of the herpetofauna of Albania. British herpetological Society Bulletin 29: 16-41.

Deliana, M. et al. 1999: State of the Environment Report 1997 – 1998. Republic of Albania – National Environmental Agency.

Džukić, G.; Kalezić, M. 2001: The biodiversity of amphibians and reptiles in the Balkan Peninsula in: Balkan biodiversity. Papers from the ESF Exploratory Workshop on Balkan biodiversity - Koper, September 2001. Griffiths, H.; Krystufek, B.; Griffiths, J. (eds.)

Engelmann, W., E. et al. 1985: Lurche und Kriechtiere Europas. Neumann Verlag, Leipzig – Radebeul.

Frost, Darrel R. 2007: Amphibian Species of the World: an Online Reference. Verze 5.0. k  1. únoru 2007. Electronická databáze dostupná z: https://research.amnh.org/herpetology/amphibia/index.php. American Museum of Natural History, New York, USA.

Gasc, J.-P., Cabela, A., Crnobrnja-Isailović, J., Dolmen, D., Grossenbacher, K., Haffner, P., Lescure, J., Martens, H., Martinez Rica, J. P., Maurin, H., Oliveira, M.E., Sofianidou, T.S., Veith, M., Zuiderwijk, A. (eds.) 1997: Atlas of Amphibians and Reptiles in Europe. Collection Patrimoines Naturels, 29, Societas Europaea Herpetologica, Museum National d'Histoire Naturelle & Service du Petrimone Naturel, Paris. 496.

Gavrilović, V., Cvetković, D., Djukić, G., Petkovski, S. 1999: Komparative morphological study of Rana balcanica and Rana ridibunda Contribution stothe Zoogeography and Ecology of the Eastern Mediterranean region 1: 205-210.

Haxhiu, I. 1980: Te dhëna paraprakë mbi familjen Colubridae ne Shqipëri. Buletini i shkencavë të natyrës. 2:85-91. Překlad uveřejněný v časopise Terarista pod názvem: Zpráva o rozšíření čeledi Colubridae v Albánii. Terarista (1991). 2, 3-4:2-5.

Haxhiu, I. 1994: The herpetofauna of Albania. Amphibia: species composition, distribution, Witats. Zoologische Jb. Syst. (Jena) 121: 321-334.

Haxhiu, I. 1998: The reptiles of Albania: composition, distribution, habitats. Bonner Zoolgische kitrage, 48: 35-57.

Haxhiu, I. 1995: Current Data on the Chelonians of Albania. Chelonian Conservation and Biology. 1(4): 326-327.

Hixhiu, I. 1995: Results of Studies on the Chelonians of Albania. Chelonian Conservation and Biology. 1(4): 324-326.

Jablonski, D. 2007: Albánie, Srbsko, Makedonie a Černá Hora 10.6. – 23.6.2007. Balcanica.cz, dostupné z https://www.balcanica.cz/1/13/36

Kocourek, I. 1994: Teraristické postřehy z jižní Albánie. 37(11): 30-31.

Ljubisavljević, K.; Arribas, O.; Dzukić, G.; Carranza, S. 2007: Genetic and morphological differentiation of Mosor rock lizards, Dinarolacerta mosorensis (Kolombatović, 1886), with the description of a new species from the Prokletije Massif (Montenegro) (Squamata: Lacertidae). Zootaxa 1613: 1-22.

Sofianidou, T. S., Schneider, H. & B. Asimakopoulos 1987: Distribution of the water frog Rana epeirotica (Amphibia, Anura) in Greece. Proceedings of the 4th Ordinary General Meeting of the Societas Europaea Herpetologica: 365-367.

Sterijovski, B. 2006: A new record of Vipera ursinii (Reptilia: Serpentes) from Macedonia in: Vences, M.; Köhler, J.; Ziegler, T.; Böhme, W. (eds.) Herpetologia Bonnensis II. Proceedings of the 13th Congress of the Societas Europaea Herpetologica. 181-182.

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 25.11.2009