TSP za nejen přírodními šperky Albánie, Srbska, Makedonie a Černé Hory – 10.6. – 23.6.07

Myslím, že nikdo z účastníků této cesty, pořádané CK Carabus nevěděl, co může v průběhu 14 dnů čekat. Vždyť přece nejen Albánie patří mezi země, do které se podle některých, člověk se zdravým rozumem prostě nevydá. A právě v tomto měla cesta své kouzlo. I samotná herpetofauna, která byla některými z nás to primární, kvůli čemu jsme si tuto cestu vybrali, je v této zemi celkem neprobádaným pojmem. Je sice známo co, jak a možná kde, ale přesnější studie, nebo průzkum zahraničních expedic prováděn nebyl. To ale vlastně tak trochu platí i pro ostatní země, které jsme v průběhu cesty navštívili. Cesta, která byla jinak perfektně připravena a promyšlena, však nebyla zaměřena čistě na studenokrevné bratrstvo těchto končin a tak jsme každý večer čekali, co následující den přinese.

První den cesty byl ještě ve znamení cestování, ale již druhý den, v Srbsku, jsme obdivovali krásy nejstarší přírodní rezervace Evropy - Obedska bara. Ta se rozkládá v podobě podkovy podél řeky Sávy mezi obcemi Kupinovo a Obrež. Její plocha je asi 23 000 ha a údajně se zde vyskytuje až 220 druhů ptactva. Z plazů jsme zde pozorovali ještěrky Lacerta viridis, užovky Natrix natrix a N. tessellata. Obojživelníci zde byli zastoupeni skokany Pelophylax ridibundus, P. kl. esculentus. Zaslechli jsme i skřehotání rosniček Hyla arborea. V Srbsku jsme pak strávili ještě den a půl, v rámci něhož jsme navštívili nádhernou krajinu Sokolkých hor, kde se vyskytovaly užovky Coronella austriaca, zmije Vipera ammodytes ammodytes a hojně ještěrky Podarcis muralis. Přes Titovu Užici jsme se druhý den v Srbsku dostali až k hranici s Černou Horou.

Černou Horu jsem podstatě viděli jen přes okno autobusu, ale i tak byly hory a kaňony zdejších řek úchvatné. Jedinou delší zastávkou v Černé Hoře byl NP Biogradska gora, kde mne osobně překvapil skokan Rana graeca. Z ocasatých obojživelníků jsme zde naopak nalezli čolky Mesotriton alpestris. Pak jsme již, díky značnému časovému skluzu, jeli na albánskou hranici.

V Albánii jsme byli všichni, až na průvodce Mgr. Kamila Hanáka, poprvé. Všechny nás však maximálně zaujala a překvapila. V rámci nejdelší etapy cesty, kterou jsme měli strávit právě v Albánii, jsme projeli území kolem Skadarského jezera, známé město Krujë, Západoalbánskou nížinu, která se táhne od Tirany po město Vlorë, liduprázdné pláže mezi Himarë a známým a jediným přímořským letoviskem v Albánii - Sarandë. Každý večer jsme nocovali jinde. Většinou v kempech či polokempech a jednou dokonce v albánském hotelu. Přičemž nejkurióznější byla hned první noc v Albánii u Skadarského jezera, kde jsme nakonec všichni spali v místní škole. Nejzajímavější noc pak, z pohledu herpetologického, byla v okolí kláštera Ardenica, kdy jsme, spolu s několika dalšími nočními nadšenými lovci, nalezli skokany Rana dalmatina, Phelopylax shquipericus, ropuchy Bufo bufo spinosus a Pseudepidalea viridis, želvy Eurotestudo hermanni, ještěrky Podarcis tauricus a Lacerta viridis, gekony Hemidactylus turcicus a slepáka Typhlops vermicularis.

I další albánská herpetologická pozorování byla celkem úspěšná. V NP Llogarë jsem pozoroval ještěrkovce Algyroides nigropunctatus, ješterky Podarcis muralis albanica a Lacerta trilineata a slepýše Anguis fragilis. Z hadů jsem zde nalezl zmije Vipera ammodytes a nádherný exemplář štíhlovky Platyceps najadum. Zdejší pohoří Cikës je opravdu monumentální. Dalším zajímavým místem, které jsme navštívili, tentokrát už na pobřeží Jónského moře, byl Národní park Butrint. Ve zdejším známém archeologickém nalezišti jsme měli možnost vidět zejména želvy Emys orbicularis hellenica a Mauremys rivulata. A když už jsme u želv, tak na všech navštívených místech v Albánii byly velmi hojné želvy zelenavé (Eurotestudo hermanni). Na jednom z míst jsme např. za 10 minut nalezli každý po 3 želvách, což je opravdu vysoký počet. Zde v Butrintu, jsme se dostali v rámci cesty nejjižněji, pak jsme již jen „stoupali“ zpět směrem k Makedonii. Pár dní v Albánii nás ale ještě čekalo.

Přes město Gjirokastër, mimo jiné rodné město Envera Hodži a spisovatele Ismaila Kadareho, jsme se dostali do údolí řeky Drino, projeli nádherné scenérie majestátných dvoutisícovek a cestovali na východ země. Tady jsme dojeli k dalšímu z jezer – Laskovickému (Shelegurë). Bylo to třetí z celkem šesti jezer, které jsme v rámci cesty navštívili. Dokonce bych řekl, že naše cesta byla ve znamení jezer. V Černé Hoře Biogradské, v Albánii jsme viděli jezero Skadarské, Laskovické a Ohridské, v Makedonii makedonskou stranu Ohridského a Prespanské, kde jsme konečně narazili i na pelikány kadeřavé. V Srbsku pak ještě jezero Vlasinské. Tento fakt byl jen ku prospěchu, protože většina té nejzajímavější fauny se často zdržuje, díky přítomnosti sladké vody, právě v okolí jezer. Zvláště místa kolem jezera Shelegurë byla zejména herpetologicky zajímavá. Pozorovali jsme zde velké a vzácné čolky Triturus carnifex macedonicus, Lissotriton vulgaris, skokany Pelophylax ridibundus a P. kurtmuelleri, kuňky Bombina variegata, rosničky Hyla arborea, značně vzrostlé želvy zelenavé, ještěrky Lacerta viridis a Podarcis muralis, ještěrkovce Algyroides nigropunctatus a zmiji Vipera ammodytes meridionalis.

Vipera ammodytes meridionalis nelezena v jednom z albánských pohoří.
Překrásná Emys orbicularis hellenica z lokality Butrint v jižní Albánii.
Albánský skokan Phelophylax shqipericus od Skadarského jezera.

---

Zajímavá byla však i další místa, jako NP Drenovë se svou vyprahlou krajinou a uhelnými slojemi, NP Galičica s bujnými porosty kavylů v Makedonii, osada Sv. Naum u Ohridského jezera apod. Bohužel však, díky stále se zvyšujícím teplotám, které doprovázely zejména druhou polovinu naší cesty, bylo poznávání dalších míst stále těžší. Ochlazení přišlo až u Vlasinkého jezera v Srbsku, které leží v pohoří Stará Planina. Příznačně pekelná horka ale udeřila na místě zvaném Ďáblovo město (Ђавоља варош), také v Srbsku, které je známé svými zemními pyramidami, vzniklými erozní činností andezitového podkladu. Odtud jsme se již vydali na poslední přírodní šperk cesty, do srbského Banátu a k rezervaci Deliblatská peščara. Měli jsme zde s místním průvodcem domluvené prohlídky tří nejzajímavějších lokalit, které jsme stihli během několika pár hodin. Pak jsme se již vypravili na cestu domů. 23.6.07 nad ránem jsme přijeli zpět do republiky.

V rámci cesty přišly i kritické okamžiky. Jedním z nich byl např. odjezd autobusu jednomu z účastníků, který se chvíli zdržel na tržnici v makedonském městě Prilep. Naštěstí jsme si na něj brzy vzpomněli a vrátili se. Byl opravdu rád. Další nepříjemnou chvilkou bylo, kdy některé z účastníků již nebavil časový skluz, který se pak odrazil na pouhém cestování v autobuse a chtěli se zdržet na některých místech déle. Vše se ale nakonec, ku prospěchu všem, podařilo s úspěchem vyřešit.

Celkovou bilancí cesty tak bylo pozorování 36 druhů obojživelníků a plazů, návštěva osmi národních parků nebo přírodních rezervací a prožití nejrůznějších neopakovatelných zážitků.

Poděkování nakonec patří hlavně Kamilu Hanákovi, který je perfektním balkanologem a znalcem místních poměrů, Honzovi Hromádkovi, který nás v autobuse vždy překvapil něčím malým z místních specialit, pánům řidičům, jež nás v pořádku převezli i těmi nejostřejšími a nejužšími albánskými zákrutami a dovezli v pořádku zpět domů a samozřejmě všem, kteří drželi na cestě skvělou náladu.

dříve publikováno (původní zdroj článku):
Jablonski, D., 2007: TSP za nejen přírodními šperky Albánie, Srbska, Makedonie a Černé Hory. Teraristická společnost Praha.

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 03.10.2008