Rumunsko se zastávkou na Slovensku – 3.5. – 9.5. 2008

Tato cesta se uskutečnila tak, jak to mám rád – řeklo se, že se díky pár květnovým dnům volna, jež jsme jako oba zúčastnění měli, prostě pojede do Rumunska. Žádná zdlouhavá očekávaní, přípravy, komplikovaná balení – nic. Sice jsme o cestě v tento směr uvažovali již minulý rok v srpnu, ale tehdy jsme to díky nedostatku času a informací o daném místě neuskutečnili. Nic jsme však neztratili ani nepromeškali. Nejkrásnějším obdobím je z hlediska faunistiky přece jen jaro...

Oba zúčastnění? Asi si říkáte kdo. Tak tedy předně již starý známý kamarád Marián Gál, který jako nadšenec je vždy pro nějakou tu terénní akci za nejen studenokrevným bratrstvem. Byl to necelý měsíc co jsme se oba vrátili z herpetologicko – teraristické poznávací exkurze po západním Maghrebu a již jsme oba měli chuť vyrazit opět do zahraničí. Aspoň teda co nám čas a možnosti dovolí.

Rumunsko bylo rozhodně tou správnou volbou. Já potřeboval, díky mapování Balkánské herpetofauny, na Balkán, i když severozápadní Rumunsko není geograficky Balkán v pravém slova smyslu. Marián si chtěl prostě jen prodloužit dovolenku v pěkném prostředí. Proč právě ale severozápadní Rumunsko? Odpověď není tak složitá. Předně je to přece jen Balkán. Balkán, na kterém jste přes střední Slovenko a cíp SV Maďarska za pár hodin. Jistě, můžete nyní oponovat, že ve Slovinsku budete za pár hodin také a také na Balkáně. Jenže co si budeme povídat. To co uvidíte po překročení Maďarsko/Rumunské hranice to ve Slovinsku, jakožto čisté, pořádkumilovné a pravidly okleštěné zemi, vidět nemůžete. Pobíhající, žebrající, hladové a otrhané děti na téměř každé periferní křižovatce prvního velkého města do kterého jsme v Rumunsku vjeli, města Oradei, hovořily za vše.

Situace u rumunských zmijí Vipera ursinii

Mně osobně totiž ale stále nedají spát mé oblíbené zmije Vipera ursinii. A to byl ten pravý důvod, proč se vydat právě do této oblasti. V oblasti okolo města Cluj – Napoca (čti Kluž – Napoka) byla totiž v nedávné době znovuobjevena populace tohoto druhu, přesněji poddruhu Vipera ursinii rakosiensis. Aby jste tedy chápali souvislosti, tak zde je v krátkosti něco o „ursinkách“ v Rumunsku především pak historie této „Klužské“ populace.

V Rumunsku se vyskytují (byly zaznamenány) dva poddruhy zmije Ursiniho. První, Vipera ursinii rakosiensis, která je v této zemi známa pouze z Transylvánské roviny Karpatského oblouku na západě země. Vipera ursinii moldovica se pak vyskytuje na hranicích s Moldávií (a v Moldávii) a v samotné Dunajské deltě na východě země. V roce 1936 byla však, podle tehdejších zpráv v Rumunsku zaznamenána také subspecie Vipera ursinii macrops, která patří, na rozdíl od předchozích dvou jmenovaných, k tzv. „horskému typu“ tohoto druhu. Tento jediný jedinec byl nalezen v pohoří Bucegi ve středním Rumunsku (Bacescu, 1936 in Edgar & Bird, 2006). Dnes však již víme, že exemplář byl zaměněn s druhem Vipera berus (Fuhn and Vancea 1961; Török 2002; L. Krecsák pers. com. in Edgar & Bird, 2006). Vraťme se ale k situaci kolem samotné zmije Vipera ursinii rakosiensis, která se stala hlavním objektem našeho zájmu v oblasti.

Podle zprávy Paula Edgara a Davida R. Birda: Action Plan for the Conservation of the Meadow Viper (Vipera ursinii) in Europe je situace populací V. ursinii rakosiensis v Rumunsku velmi kritická, dokonce horší nežli v Maďarsku. Jako lokalitu, ze které byl nález tohoto poddruhu posledně hlášen, uvádí přírodní rezervaci Fînaţele Clujului (případně Fanaţele Clujuluj), která se nachází severovýchodně od města Cluj – Napoca. A právě tato lokalita byla naším cílem. I když zde byla zmije prokazatelně nalezena a pozorována naposledy někdy v 60. letech 20. století (Ghira pers. com. 2008), stálo za to místo alespoň vidět. Ne, že bychom byli malicherní a dělali si nadsazené představy, že nějakou zmiji najdeme. Lákala nás představa možného recentního výskytu, ale také fakt, že nedaleko města Cluj byla početná populace v roce 2002 znovuobjevena. Proč by se teoreticky nemohly zmije vyskytovat i v místech do kterých jsme mířili my? Krajina je zde v okolí přece jen velmi podobná ne-li stejná...

Co se týče přesné polohy znovuobjevené lokality, tak místo tohoto nálezu jsme samozřejmě neznali. Tato nová lokalita je rumunskými herpetology přísně utajována a podle článku Dr. Ghira Rediscovery of Vipera ursinii rakosiensis in Transylvania (Ghira 2007) se nachází někde v místech jihovýchodně od pohoří Apuseni. I přesto, že jsem se předčasem spojil s Dr. Ioanem Ghirou z Rumunské herpetologické společnosti, vysledovat se mi, hlavně díky nedostatku času, přesnou lokalitu nepodařilo. Vlastně jsme se 100% přesností ani nevěděli kde je lokalita Fînaţele Clujului, měli jsme pouze mapku Rumunska, kde byla tato rezervace, jakožto místo výskytu hlaváčka Adonis volgensis, vyznačena i s koordináty. Přehnané naděje, že bychom takto „naslepo“ tuto lokalitu našli, jsme si ale také nedělali. Spíše jsme byli jen zvědavi, jak to vlastně na těchto místech vypadá. Nuž exkurze mohla začít...

Cesta na východní Slovensko

Je sobota, brzké bratislavské ráno, 3.5.2008. Ještě je všude tma. Ticho oživuje jen májový zpěv ptactva, no já se probouzím 3:55 abych stihl ICečko mířící do Žiliny, kde mně má naložit Marián a odkud bychom měli mířit směrem na Košice. Vlak má odjezd 5:40, první autobus z Mlynské doliny vyjíždí 4:50. Vše je připraveno, zabaleno. Jen se opláchnu, krátce nasnídám a společně s mou frajerkou, jenž mne šla odprovodit, vyrážíme na nádraží. Cestou ještě v autobuse pozorujeme menší incident, který zinscenovala místní podnapilá omladina. Na nádraží pak zmatky s lístky na vlak a odjezd. Ve vlaku mne pak ještě čekalo překvapení v podobě doplatku za jízdné. Český studentský ISIC na slevu jízdného jaksi na Slovensku neplatí... jen dodávám, že v Egyptě jsem díky slevě, kterou tato karta studentům umožňuje, projel celé údolí Nilu. Na doplatek jsem neměl dost Sk, proto mi mladá dívka, jež brzy ráno cestovala se mnou v kupé nabídla doplacení v podobě 50 Sk. Nakonec to však průvodčí nějak vyřešil a já to vše „zacvakal“ ze svého. Trnava, Leopoldov, Trenčín...šlo to rychle a něco po osmé jsem se objevil v mé oblíbené Žilině. Po chvíli přijel Marián, naložili jsme věci a jelo se.

Několik dní před odjezdem jsem si pořídil turistickou GPS. Vzhledem k mým mapovacím aktivitám, fylogeografii a hromadění nových lokalit obojživelníků a plazů zejména na Balkáně, to již byla nepostradatelná věc. Dlouho jsem rozvažoval, porovnával a hledal vhodný přístroj, no ke koupi jsem se nemohl odhodlat. Jelikož jsem si však po zkušenostech z Afriky řekl, že v brzké době si již přístroj opravdu pořídím, slib sám sobě jsem dodržel a jak se ukázalo, byla to opravdu dobrá volba. Hned jsem ji tak mohl vyzkoušet v terénu a výsledek byl nad očekávání...I přesto, že se jedná o turistickou GPS, naviguje výborně i po silnicích a hlavně v terénu se skvěle osvědčila. Práce v terénu se tak stála ještě pestřejší.

NP Slovenský kras: Zádiel

Cesta do naší dnešní zastávky, NP Slovenský kras, uběhla rychle. Ani jsme se nenadáli a před námi se otevřel největší kaňon na území Slovenska (i Česka) Zádielská tiesňava, jež překypuje zajímavostmi a vzácnostmi. Jedná se o monumentální krasový kaňon, který je téměř 400 m hluboký, přes 3 km dlouhý a v nejužším místě jen 10m široký. Nelézt jej můžete ve východní části Slovenského krasu u obce Zádiel v Košickém kraji. Kaňon byl vytvořený činností Blatného potoka, který tvoří v mnoha místech Zádiela vodopády. Celý kaňon je chráněným územím od roku 1954. Největší zajímavostí této tiesňavy je 105m vysoká jehlanovitá skála vymodelovaná erozní činností vody a díky svému tvaru je nazývána Cukrová homole. Jedná se o nejvyšší věžovitý skalní útvar na Slovensku.

Co se týče flóry a fauny tohoto území tak je lokalita, díky hraničnímu umístění mezi Slovenským krasem a Slovenským rudohořím, dosti specifická. Stýká se zde karpatská a panonská flóra. Roste zde okolo 900 druhů cévnatých rostlin, což je podmíněno mnohými okolnostmi. Celé území je z fytocenologického hlediska známe tzv. zvratem vegetačních pásem. My jsme si zde prošli celý naučný chodník, který vede nejprve dnem kaňonu a pak následně stoupá na planinu. Zde teprve můžete plně vychutnávat výhledy do okolí a krásu místní přírody. Hlavně jaro je zde opravdu úchvatné. Z flory vzpomenu např. hlaváčky jarní (Adonis vernalis), koniklece Pusatilla grandis a Pusatilla patens, Primula vernis apod. Z plazů jsem pozoroval ještěrky Lacerta viridis a Podarcis muralis. Vyskytují se zde však např. také užovky Zamenis longissimus. V okolí je mnoho jeskyň a krasových zlomů a, jak jsme se později dozvěděli, v den, co jsme byli v Zádieli se zde stala nehoda, kdy právě malé dítě spadlo do jedné z těchto proláklin.

Čas na takovýchto místech utíká opravdu rychle a tak jsme se po této exkurzi rozhodli vyjet k našemu dnešnímu cíli – Strede nad Bodrogom, kde jsme se příští den měli setkat s našimi přáteli z Košic. Cestou jsme hledali nějaké rozumné ubytování, ale nic vyhovujícího jsme nenašli. Do Stredy jsem dojeli kolem půl osmé večer a zamířili k „poľovnické chate“, která slouží místním ochranářům a myslivcům. Chata však zrovna byla obsazena myslivcem z Košic, proto jsme si udělali pohodlí na nádvoří. Marián si postavil stan, já jsem unavený přespal v autě. Je chladno, začíná pršet a já tak s několika poznámkami v sešitě rychle usínám...

Turniansky hrad
Zádielská idylka...
Pohled do kaňonu Zádiela.
Potok Zádielské Tiesňavy, který napomohl modelování kaňonu až do dnešní podoby.
Zádielský kaňon
Bílá krása Zádiela

---

Tajba

Ráno 4.5. se počasí oproti noci příliš nezměnilo. Probouzíme se do zamračeného dne a v přesný okamžik kdy poskládáme stan se opět rozprší. Je něco kolem osmé. Na snídani si dávám skvělou ovocnou konzervu a po té již vyrážíme k restauraci „Topoľ“, kde jsme si dali na 9h „stretnutie“. V restauraci se poprvé seznamuji s Peťom Havašom a Adrianou Burešovou. Měl zde být ještě Stano Danko a Peťo Šiman, ti však přijíždějí až pozdějším vlakem. Mezi tím si dávám skvělou místní zelňačku a konverzujeme. Hlavně o plazech, zejména želvách, o Balcanice, kterou Peter k mému potěšení dobře zná, o fenoménu jménem Tajba apod. Toto všechno jsou právě lidé, diky jejichž práci se stále želva bahenní, na této její jediné stálé a největší slovenské lokalitě, vyskytuje.

Nádraží Streda nad Bodrogom.
„Tajba“
Příprava na exkurzi k Tajbě u restaurace „Topoľ“.
Ospalý střed vesničky Streda nad Bodrogom.
Ráno u polovnické chaty ve Strede nad Bodrogom.

---

Počasí se trošku umoudřilo a my se tak konečně vydali na Tajbu. Doufal jsem, že uvidím adultní exempláře želv, jak se sluní na březích a kmenech tohoto močálu. Jakmile mi ale Peťo Havaš řekl, že někdy neviděl želvy třeba dvě sezóny, naděje mne přešla. Zatím jsme však k Tajbě teprve vyrazili, takže uvidíme, co uvidíme...

O této lokalitě již bylo napsáno mnohé. Neuškodí si však některá fakta zopakovat. Tajba jakožto „Národná prírodná rezevácia“ je vlastně mrtvým ramenem řeky Bodrog, která se nachází v katastru obce Streda nad Bodrogom. Celková výměra této lokality je 27,36 ha. Území je chráněno od roku 1966 a to zejména díky výskytu právě želv bahenních (Emys orbicularis). Tato rezervace to nikdy neměla jednoduché. Z historického hlediska byla zasažena několika negativními faktory, které se odrazily i na populačním stavu místních želv. Nejzávažnější zásah tato rezervace zažila při havárii podniku s topnými oleji, které unikly odpadním kanálem ve Strede nad Bodrogom do jižní části chráněného území. Později bylo zjištěno, ze výskyt želv se soustřeďuje právě v těch místech, která byla mimo přímý dosah splašků z daného podniku a mimo dosah olejové havárie (Voskár 1986 in Rigler 1993). Dnešním a největším problémem NPR je však pomalé vysychání, které nastalo při úpravě koryta řeky Bodrog. Každým rokem hladina klesá a pokud se nevymyslí a finančně nezajistí plán, jak dostat vodu zpět do Tajby, může lokalita a s ní nejspíše i želvy zaniknout úplně. Jak však bylo zjištěno, želvy se nevyskytují jen na Tajbě, ale také v okolních kanálech bylo nalezeno množství jedinců (Havaš in verb. 2008).

K Tajbě to od místa našeho setkání není daleko. Za cca 15 minut jsem již spatřil břeh této rezervace a pomalu začal vyhlížet „korytnačky močiarne“. Tajba je rozdělena hrází na dvě poloviny. Hráz je však v době větší vody také úplně ponořena. Kousek za hrází se s Peťom vydáváme k jednomu místu. Před chvíli tam údajně zahlédl slunící se krunýř. Jak sám řekl, má už na to oko. Dojdeme k danému místu a opravdu. Na vyschlém, položeném rákosí se vyhřívá dospělý samec želvy bahenní. Jaké štěstí! Okamžitě přehazuji na fotoaparátu objektiv na 300 mm a fotím. Povedlo se! Když jsem se pak s Peterom dívali na náhled snímku, byli jsme až překvapeni jak dobře se podařilo záběr teleobjektivem „přitáhnout“. Vrátili jsme se k ostatním a domluvili se, že se rozdělíme. My s Peterom šli obhlídnout Tajbu pěkně z vyhlídky, ostatní se pomalu vrhli na hlavní náplň dnešního dne – vyhrabávání snůšek želv a zhodnocení jejich stavu po zimě.

Když jsme se opět setkali, Stano Danko akorát zarazil lopatku do země a pomalým rozhrabáváním půdy začal hledat vajíčka. Vše si fotím. Přece jen to budou velmi zajímavé záběry. První snůška však byla pro všechny spíše zklamáním. Z deseti vajec byly jen 4 vylíhnuté, 3 neoplozené a zbytek byla vyvinutá, ale uhynulá embrya. I to je však výsledek. Nic, jdeme tedy na další místo snůšky. Třeba budeme mít více štěstí. Mezi tím pozoruji několik ještěrek obecných (Lacerta agilis) a zelených (Lacerta viridis), rosniček Hyla arborea a skokanů P. ridibundus. Počasí se pomalu vylepšuje. Když rozhrabáváme další snůšku už ze začátku je jasné, že to bude určitě lepší výsledek. A opravdu. Vytahujeme nejen vyklubané zbytky skořápek, ale dokonce živé malé želvy Emys orbicularis. Nevěřím vlastním očím. O embryonální hibernaci jsem už u tohoto druhu četl, ale vidět tento jev na vlastní oči je úplně jiný zážitek. Uvědomme si, že malé želvy tak byly v zemi prakticky celý rok! Takto to pokračovalo i u dalších snůšek, které jsme měli označeny. Během odpoledne, jež jsme tak Tajbe věnovali, jsme ve výsledku vyhrabali několik desítek malých želviček, které tak poslouží pro další populační posilnění bodrogské populace.

Čerstvě vylíhlá mláďata „tajbských“ Emys orbicularis.

A už je venku...
Emys orbicularis z Tajby.
Peťo při sčítaní snůšek želv.
Pozdrav z Tajby

---

Tajba mne tedy opravdu okouzlila. Ovšem naším hlavním cílem cesty bylo Rumunsko a jeho herpetofauna. Večer bylo tedy na čase pomalu Stredu opustit. Po několika neúspěšných pokusech se někde v okolí najíst (Topoľ nám zavřeli, v jedné neměli dostatek jídla a z jiné restaurace nás dokonce vyhnali, když Stano zmínil jejich podivnou provozní dobu) jsme se rozhodli jet až do Košíc odkud pocházeli všichni zúčastnění. Peťo Šiman odjel dřívějším vlakem, takže jsme se do auta i pěkně naskládali no a já, který v sobě neměl ani kapku moku na oslavu našeho setkání, jsem to musel „odšoferovať“ až do Košic. Zde jsme přespali u Stana a jeho rodiny v bytě a v 10h ráno se vydali směr rumunská Oradea.

5.5.2008 o půl jedenácté projíždíme hranici a vjíždíme do Maďarska. Máme zadán směr Miškolc a Debrecén. Cesta ubíhá rychle. Pod Tokajem si dáváme skvělý maďarský guláš a také díky špatnému označení směru na Debrecén chvíli bloudíme. Nakonec však dosáhneme rumunské hranice a před 16 h odpolední vjíždíme do této balkánské země divoké přírody, hor, medvědů a Drákuly, na kterém zejména v Sedmihradsku mnoho obyvatel ekonomicky profituje. Do Velkého Varadína, jak je česky Oradea nazývána, je to od hranice nějakých 20 km. Neuběhne tedy ani půl hodinka co se zmiňuji o „proslulém“ stavu rumunských cest, o věčných zácpách velkých měst Rumunska, o žebrajících dětech, které si stoupnou doprostřed cesty a čekají, že zastavíte. Až se tak stane obklíčí Vaše auto v mnohem větším množství a žádají si na řidičích malý dar. Často, aby obměkčili srdce posádky auta, sebou tahají domácí zvířata, která mrzačí vypíchnutím očí apod. Ano i toto vše o chviličku již vidíme na vlastní oči. Město samotné, respektive jeho centrální část ležící na řece Crişul Repede, je však celkem pěkné a z historického hlediska více než zajímavé. Byl zde například pochován Zikmund Lucemburský. My však bažíme zejména po těch biologických zajímavostech a zvláštnostech. Protože ale z tohoto hlediska v Oradei není moc k vidění, co nejrychleji směřujeme po E60 na Cluj.

Rumunsko

Jsme již na Balkáně, tak je třeba se pomalu rozhlížet po nějakých těch pěkných místech, kde se dá nějaká ta fauna pozorovat. Prozatím ale nic příhodného nevidíme. Zastavit bychom však již měli – na nás oba doléhá únava a také hlad. V rámci krátké svačiny kterou jsme absolvovali za jednou sedmihradskou vesničkou se na nás ale štěstí v podobě skákající žáby, nebo vyhřívající se ještěrky neusmálo. Nevadí. Říkáme si, že příležitostí snad bude ještě dost a dost. Pokračujeme dále, ale již se notně připozdívá. Je jasné, že dnes Cluj – Napoca, největší město této oblasti, ještě neuvidíme. Na hlavní spojnici vklíněnou mezi pohoří Muntele Ses a Muntele Padurea Craiului znovu zastavujeme. Zahlédli jsme totiž možnost ubytování a protože jsme zatím po cestě nenašli vhodné místo k přespání ve stanu, dáváme přednost této variantě. Cena 25€ za osobu a noc nás však dostatečně odradila. Nevzdáváme se a Marián se optává jednoho místního maníka, který zde připravuje jakýsi „rumunský kebap“ Z toho co jsme pochopili by prý údajně v další vesnici s názvem Negreni mělo být další a mnohem levnější ubytování. Za užitečnou, zatím ale neověřenou radu alespoň ochutnáváme připravený „kebap“. Byl opravdu výtečný.

Do Negreni je to cca 3 km a již zdálky vidíme penzión u cesty. „Route 60,“ jak je tento penzion prozaicky a trefně nazván, je opravdu levnější a na nás až moc luxusní. Za 24 € pro dvě osoby zde trávíme noc s tím, že zítra ráno vyrazíme dále.

6.5.2008 se brzy ráno probouzíme do nového dne. Čekala na nás lokalita V. ursinii tak hurá na ni. Před autem ještě snídáme. Je pěkné slunečné ráno a za námi přichází dva staří manželé, tak kolem osmdesátky. Když ale zjišťují, že nejsme Rumuni, vzdalují se. Bylo jasné, že chtějí někam „stopnout“, což je v Rumunsku úplně běžný a hojně využívaný způsob dopravy v místech, kde vlakové či autobusové spojení selhává. Pár se sice vzdálil a vydal se do své cílové vesnice pěšky, ale my mezi tím udělali místo na zadních sedačkách, kde jsme měli naházeno všechno možné a při odjezdu je zastavujeme a nabízíme svezení. Neskutečný vděk! Místo kde měli namířeno bylo vzdáleno snad 8 - 10 km! Chlapík ještě dává odměnu za svezení, což je v Rumunsku přirozené, my ji ovšem rázně odmítáme. Dobrý skutek je dobrý skutek.

Míříme dále. U jedné kočovné osady na souřadnicích N 46°52´ E 022°59´ se zastavujeme, protože zde vidíme několik periodických tůní. Úspěch se dostavuje. První lokalitní nález byla uhynulá Bombina bombina a pěkný adultní jedince skokana Rana dalmatina. Fotím, ale jedním okem pozoruji obyvatele zmiňované osady. Pomalu se zde blíží jakýsi „vyslanci“ v podobě dvou mladých snědých kluků. „Lei, Lei“ říká zatím klidně starší z nich. Zatím si je nevšímáme, ale když začíná naléhat stahujeme se zpět k autu. Maríán mu věnuje 2 Lei„ ale to prý nestačí. „Pojeďme“ říká Marián. Souhlasím. Když odjíždíme tak klučina jen trošku navztekaně mávne rukou a jde si po svých.

Pak už jen přes město Huedin, krátká zastávka na jídlo, objevení nové lokality Lacerta agilis a jsme v městě Cluj – Napoca. Konečně. Naskýtá se však otázka co teď. Podle naší velmi orientační mapky by se lokalita Fanatele Clujuluj měla nacházet severovýchodně od města. Jenže cesta k ním může vést třeba od západu. Rumunsku je proslavené mimo jiné klikatícími se cestičkami...Zatím míříme na východ, dál se uvidí.

Kluž, Koloszvár, Klusenburg různé názvy pro jediné město. Toto známé a jedinečné centrum ležící v Sedmihradsku patří se svými 310 000 obyvateli k největším městům Rumunska. Město má bohatou historii. Již ve starověku zde existovalo dácké „sídliště Napoca“, které dalo název druhé části oficiálního jména města. Ve 12. století se stalo střediskem uherské župy, aby roku 1918 připadlo čistě Rumunsku. Za druhé světové války bylo však opět okupováno Horthyovským Maďarskem podobně jako jižní Slovensko. Dodnes si Maďarsko dělají historický nárok na tuto oblast. Dnes je Kluž kulturním centrem celého Sedmihradska, ve kterém se nacházejí vysoké školy, od roku 1919 pak i univerzita a výzkumné ústavy. Ve městě se vyrábí porcelán, obuv a také známé rumunské pivo Ursus. My jsme však z města viděli jen pramálo. V podstatě pouze klasicky zablokované křižovatky, městský chaos a podobné věci, jež mají velkoměsta společné.

Bylo třeba pomalu natankovat, protože poslední načerpání bylo před 2 dny v Košicích. Navíc na pumpě by mohli něco vědět o místní rezervaci. Přálo nám štěstí. Nejen, že o rezervaci jedna milá rumunská paní věděla, ale dokonce měla v sortimentu rumunské čerpací stanice „Lukoil“ i mapu Kluže a okolí. Navíc, na mapě byla rezervace vyznačena a to i s příjezdovou cestou. Co víc si přát. Koupili jsme tedy mapu a vydali se na cestu. Nebylo to tak jednoduché. Pomalu jsem si začínal zvykat na značení cest v mapách Rumunska. O čemž se musím zmínit. Takže, červená s bílou linkou uprostřed znamená dálnici, červená silnici I. třídy srovnatelnou s naší běžnou meziměstskou cestou. Žlutá již ale znamená něco úplně jiného. Krajnice odtržena a nahrazena naskládanými šutry, asfalt zformovaný do nejrůznějších tvarů, nejčastěji ale hrbolů a vln. Prostě „asfaltové moře“. Co víc, mnohdy má to moře i své útesy a prohlubně v podobě děr v zemi a jiných „zpomalovacích prahů“. Dokonce jsme si vzpomněl i na starou dobrou Albánii, kde byla v mnoha případech sice užší, ale zato kvalitnější silnice než zde. O „silnících“ označených v mapách bílou barvou se již však snad ani zmiňovat nebudu. Termín „polňačka“, a to doslova, myslím hovoří za vše. Přesně takovou „polňačkou“ nezpevněnou, hlinitou, udusanou cestou jsme se pomalu plazili k naší vytoužené lokalitě. Mezi tím jsem si však přímo v centru města Kluž užili lovu a fotografování hojných ještěrek Lacerta agilis a za městem dokonce překrásně zeleně vybarvených Lacerta viridis. Oba druhy tu byly opravdu hojné, i když na místech, kde se nacházela „viridiska“ nebyla z predačních a konkurenčních důvodů „agiliska“.

Strada Fanatelor, jak se nazývala ulice, která vedla do vesnice Valea Fanatelor nás dostala až na její konec a nám se naskytl krásný pohled do okolí. Zklamáním trochu bylo, že to zde vše vypadalo dosti monotónně. Pastviny, pastviny, kopečky, kopečky občas nějaký keř, strom, rybníček a opět pastviny a kopečky. Tak tady najít „ursinku“ nebude vůbec jednoduché. Takové prostředí je totiž pro ni plně vyhovující celkově. Byl zde však světlý bod - Fanatele Clujuluj - „naši“ rezervaci u vesnice Valea Fanatelor jsme před sebou měli jako na dlani. Naše první kroky však kupodivu nesměřovaly do těchto míst, nýbrž jsme chtěli obhlédnout hlavně široké okolí a naší lokalitě věnovat celý jeden zítřejší den.

Tak se i stalo. Pomalu projíždíme vesničkou a najednou zřetelně slyšíme silný žabí koncert. Krása. Někde tu musí být nádrž. Jak jsme později zjistili, vodních nádrží zde bylo opravdu hodně, a obojživelníků úměrně k tomuto faktu. Zastavujeme u středně velkého rybníčka a posloucháme. Odhaduji to na Pelophylax ridibundus. Opravdu. Desítky jedinců skáčou při sebemenším přiblížení do vody. Okamžitě nasazuji teleobjektiv abych měl alespoň nějaký snímek. Místní, nejspíš majitel, nás chvíli pozoruje a pak, asi aby nevypadal tak zvědavě, vytahuje udici a dělá, že loví ryby. Za chvíli se však pouštíme do unverbální debaty a on nám ukazuje, jak se dají tyto žáby chytat na udici. Připomnělo mi to slavný trik chytání vodních skokanů na kus stébla. Důležité je, že zabírá i toto a my si tak můžeme některé exempláře nafotit pěkně zblízka. Ve strouze vedoucí z rybníka objevuji také snůšku kuněk Bombina bombina. Pěkný začátek!

Pokračujeme. Cesta se stále zhoršuje, navíc značně stoupá a my máme strach, že pokud by začalo pršet, nemusíme se odtud přes vzniklé bláto dostat. Již teď, kdy byla cesta na některých místech podmáčená od místních struh, jsme měli občasné problémy. Kdo však neriskuje, nevyhraje a my se přes pěkný „stoupák“ dostáváme na místní zatravněné kopečky. Situace se s prvními pohledy do okolní přírody diametrálně otočí. Překrásná krajina. Tady se bude stanovat jedna radost říkám si. Herpetologicky to od začátku také nebylo vůbec špatné. U větších mělkých periodických mokřadů nalézám rosničky Hyla arborea a dokonce dospělou užovku Natrix natrix, kterou bych zde spíše nečekal. Nálezy jen potěšily! To však již vidím jak se k nám blíží dva pastevečtí psi, na první vzezření hroziví, ale už na ten druhý bylo jasné, že jsou krotcí jako beránci. Těch tu bylo také požehnaně. Místní mladý pastevec jménem Štefan si vedl své stádo a byl velmi zvědavý co tu provádíme. Nabídli jsme mu sušenky a snažili se trošku komunikovat. Ukázali jsme mu také námi hledanou zmiji. Jak nám ale řekl, nikdy takového hada neviděl. K mému překvapení ale věděl, že hada kterého si zrovna fotím, tedy odchycenou užovku obojkovou, se nemusí vůbec bát, že je to jen neškodná užovka. Tak když to může vědět rumunský pastevec, proč si to stále nemohou zapamatovat i někteří lidé v Česku! Štefan byl milý člověk. Ukázal nám místní okolí a nabídl i přespání u jeho rodiny. Bylo to příjemné setkání. My se však rozhodli, že je pěkně a chtěli bychom tedy přespat pod širákem nebo ve stanu. Navíc noční představa výpravy za místními obojživelníky byla také lákavá. Se Štefanem jsme se tedy rozloučili a vyjeli dále po koňskými povozy vyježděné travnaté cestě.

Naší cílovou zastávkou byla planina na cestě zabočující zpět směr vesnička Valea Fanatelor. Toto místo bylo nejen velmi hezké a klidné – řekl bych pro stanování přímo stvořené – hlavně jsme zde ale zaslechli hlasy několika obojživelníků a tak bylo o dnešním nocležišti rozhodnuto. Po lehkém jídle vyrážíme do terénu. Soustava několika kaskádovitě, ale zjevně náhodně uspořádaných mokřadů nás uchvátila. Z obojživelníků nás zde překvapili skokani Rana dalmatina, Pelophylax ridibundus, kuňky Bombina bombina, rosničky Hyla arborea a dokonce čolci Lissotriton vulgaris. V noci jsem pak vyrazil pozorovat kuňky při námluvách. Nezaměnitelné kuňkání, při kterém se mi vždy vybaví scéna z filmu „Na samotě u lesa“, se pak neslo vlahou nocí až do brzkých ranních hodin 7.5.2008. Probudil jsem se do krásného rána bez mráčků a jak to tak po ránu bývá, čekal než se mysl po spánku vyjasní. Ještě chvíle bezmyšlenkovitého polehávání a pak už na mne čekal nový den.

Chtěl jsem se ráno na stejné lokalitě poohlédnout znova po čolcích, které jsem včera neměl možnost nafotit. A hned u prvního jezírka jsme měli štěstí. „Mlok!“, neboli slovensky čolek, vykřikl nadšením Marián a chytil párek čolků obecných. Jedince se tak mohlo pořádně fotograficky zdokumentovat. U zmiňovaného jezírka nás také překvapil párek ještěrek obecných (Lacerta agilis), jež se bez obav vyhřívaly na březích zmiňovaného mokřadu. Po skokanech skřehotavých, kteří tu v noci pořádali pořádný „koncert“, však nebylo ani vidu ani slechu. Když jsme se vraceli k autu, vyplašil jsem ještě juvenila erythronotní Lacerta agilis a pak jsme již opustili toto velmi zajímavé a po všech stránkách krásné, klidné místo.

Skokan v nádrži s kuňkami. Sekret, který tyto žáby vylučují mu evidentně nevadí.
Jak jsme se později přesvědčili, kuňky Bombina bombina zde byly opravdu hojné.
Rosnička Hyla arborea.
Natrix natrix
Skokani Pelophylax ridibundus čekali do poslední chvíle než byli nafoceni a pak honem do vody.
Opravdu zelená ještěrka zelená.
Valea Fanatelor.

---

„Dalmatiňáci“ z okolí Valea Fanatelor.

---

Padureni

Padureni, vesnička přes kopec od Valea Fanatelor. Zde se uskutečnila naše další, asi dvou hodinová zastávka. V plánu dnes sice bylo hlavně přímo okolí Fanatele Clujuluj, ale když jsme viděli zajímavý stepní kopec ohraničený světlým smíšeným lesíkem, nemohli jsme odolat. Jediné co jsme však pozorovali byly zbarvením velice variabilní ještěrky Lacerta agilis zastoupené snad ve všech věkových kategoriích. Na okraji lesa pak poskakovalo několik skokanů Rana dalmatina. V okolí místního potoka jsme také objevili několik míst s výskytem kuněk Bombina bombina.

Fanatele Clujuluj

Rezervace Fanatele Clujuluj nás však přitahovala jako vosy cukr. Kouzlo se umocnilo ještě silněji poté, když jsme z jedné vyhlídky měli celou rezervaci opět jako na dlani. Míříme hrbolatou cestou po níž jsme již jednou jeli. Pak zabočujeme ke statku na který nás upozornil i Štefan. V prvních chvílích po příjezdu jsem myslel, že ze statku někdo vyleze a vyhodí nás jako před chvílí dole u rybníka, kde jsem fotil další skokany. Nic se však nestalo. Vyšli jsme tedy pomalu do okolí. Hned u domu bylo několik malých, průzračně čistých tůní a na ně navazující rybníčky. Obyvateli byli samozřejmě kuňky obecné a spousty skřehotajících skokanů Pelophylax ridibundus. Jakmile jsem ale zahlédl v jedné z tůní velké typické tělo čolka, přestal jsem fotit místní žáby a vrhl se na tento skvost – čolci Triturus cristatus – a hned několik párů! Radost byla velká a abychom si je mohli pěkně nafotit, rychle jsem zběhl do auta pro průhlednou krabičku. Byl to opravdu pěkný lokalitní záznam a já byl zvědav co nás čeká dále. Prostředí okolo nás totiž vypadalo opravdu zajímavě! Míříme systematicky od jednoho jezírka k druhému, ale k našemu mírnému zklamání nalézáme pouze a opět hromady skokanů a kuňky. Mezitím vyleze ze statku starší pán a přátelsky na nás mávne. Jako by o nás věděl předem. Teď mne ale zajímají plazi. Na planině vyplašíme několik ještěrek obecných, fotíme zdejší hlaváčky Adonis volgensis, v mělkých tůních pozoruji další čolky obecné apod. Po hadech, i přes vhodnost biotopu, není ani vidu ani slechu. Jen Marián vyplašil dospělce užovky obojkové. Osobně bych zde čekal např. druhy jako Zamenis longissimus, Coronella austriaca, ale i právě zmiji Vipera ursinii pro níž jsou svahy porostlé nízkou stepí jako stvořené. Bohužel, a to je právě důvod, který je uváděn i v již výše zmiňované práci, na zmije zde působil silný tlak ze strany místních pastevců a hlavně pak dobytka, který zdejší okolí spása opravdu důkladně. Proti trendu zarůstání biotopu je to fajn, ale z hlediska přežití některých dalších terestrických obratlovců (i bezobratlých) je to činnost poněkud „kontraproduktivní“. Tady jde však v prvé řadě o to aby se dobytek kvalitně napásl.

Rumunská krajinka...
Překrásná krajina okolí Fanatele Clujuluj...chybí jen ty zmije.
Pohled na okolí Fanatele Clujuluj pěkně z vršku.
Statek našeho rumunského kamaráda.
Bukurešť je opravdu daleko. My naštěstí míříme opačným směrem.
Celkový pohled na Fanatele Clujuluj.
šteVzácnější hlaváček Adonis volgensis v rezervaci Fanatele Clujuluj.
Pohled na část lokality Fanatele Clujuluj.
Odkvetlé koniklece
Tandemové kuchtění -
Cvrček polní
Rumunský obrázek

---

Pomalu ztrácíme i tu nejmenší naději, že bychom přece jen naši zmiji našli. Když se ale vracíme hladoví ke statku seznamujeme se s dalším milým rumunským pastevcem – Daniel. To je náhoda! Vysvětluji, že jsem také Daniel. Máme sebou stručný rumunský slovníček a tak se pokoušíme komunikovat. Po nepochopení s fotografiemi, kdy se nám snažil vysvětlit, že by byl rád, kdybychom se společně nafotili a pak mu foto poslali, jsme se dostali k debatě co tu vůbec děláme. A protože domorodci nejlépe poznají své okolí, neotáleli jsme dlouho s tím, že hledáme a fotografujeme hady. Hned začal vysvětlovat jak je v okolí hadů velmi mnoho a že krom zimy vídá hady každý den. Chlápek má ale štěstí, říkám si. Po dotazu jaké hady vídá, odpověděl, že hlavně ty velmi dlouhé a mohutnýma rozpraženýma rukama ukázal délku těla ke dvěma metrům. Že by přece jen „longissimky“? Pak, že občas vídá menší kolem rybníčků, které mají za hlavou žluté skvrnky no a vzácně potkává malé a drobné hady, kteří jsou ale jedovatí, tak se jim vyhýbá. Vytřeštil jsem oči. „Oare une?“ (kde?). Poprosil o kus papíru a tužku a již začal načrtávat dané místo. Rukou ukázal na dva vrcholy erozně vytvořených „pyramid“ které tvoří základ rezervace Fanetele Clujuluj a pod nimi nakreslil hada se zřetelným vykreslením klikatého pruhu na zádech. To už opravdu nebyl jen výplod fantazie vytvořený druhotně navozenou informací, že hledáme zmije, protože tuto informaci neměl. Jsme nadšeni, ale zároveň skeptičtí. Každopádně je něco kolem 16 hodiny, takže šance, že bychom něco našli existuje. Pomalu se loučíme, rumunský Daniel nám odřízne kousek ze své domácí slaniny a dá ochutnat malinové šťávy, kterou dělá jeho manželka. Nakonec ještě popřeje šťastnou cestu - „Drum bun“ - a my vyrážíme.

Skřehotání skokanů P. ridibundus neustálo ve Fanatele Clujuluj ani na sekundu.
Čolek Triturus cristatus.
Ventrální pohled na samce čolka velkého (Triturus cristatus).
Průzračně čistá jezírka Fanatele Clujuluj obývali zejména čolci Triturus cristatus.
Slepýš křehký (Anguis fragilis), jehož nález zde mne velmi potěšil.
Májka v máji.
Iris od Fanatele
Daniel a Daniel z Rumunska.
Druhově nejrozmanitější lokalita okolí Fanatele.

---

Cesta netrvá dlouho a my již zblízka vidíme úvary z jílu. Vjíždíme do kopce a na konci cesty zastavujeme. Zde i rozbalujeme stan, protože dnes by již stejně nemělo smysl hledat jiný plácek na nocleh. Lokalita vypadala opravdu pěkně – nízká tráva, závětrná výslunná místa, díry po hlodavcích a v okolí několik menších jezírek, ze kterých se ozývali opět skokani skřehotaví. Jen vykročím tak z trávy vyskočí další skokan Rana dalmatina a z louže se ozve kuňka Bombina bombina. Procházíme systematicky nevelké území rozdělené na dvě části právě zmiňovanými útvary. Vystupuji i na tyto útvary, ze kterých se mi naskýtá opravdu krásný pohled do okolní krajiny. Přes všechno úsilí však ani ocásek. Jediným nálezem, který mne opravdu potěšil a trochu vykompenzoval zklamání, byl samec slepýše Anguis fragilis. Je již večer a po krátké večeři uleháme unaveni do spacáků. Zítřejší ráno je poslední možností, kdy zde můžeme nalézt zmiji Ursiniho... Pak již tuto lokalitu musíme opustit a vydat se pomalu na cestu zpět domů.

Ráno 8.5. se probouzíme okolo šesté, balíme stan a vše co nepotřebujeme na nynější průzkum zamykáme v autě. Opět procházíme stejná místa jako včera odpoledne, opět se soustřeďuji zejména na okolí děr po hlodavcích, ale opět nic nenacházím. Objevuji jen další lokalitu čolků obecných a kuněk B. bombina a v porostu kavylů mi mizí několik juvenilních a jeden dospělý exemplář ještěrky zelené. Tří hodinové ranní pátrání žádný další výsledek nepřineslo a nezbylo tedy nic jiné než s tímto faktem opustit nejen Fanatele Clujuluj, ale i krásnou krajinu kolem Valea Fanatelor a vlastně i město Cluj – Napoca....

Cestou zpět

Míříme na Huedin a Buceu. V místech mezi Gârbău a Căpuşu Mare objevuji lokalitu Lacerta viridis v podobě přejetého samce tohoto druhu. Naší jednodenní zastávkou na cestě domů měl být národní park Muntii Apuseni. Toto rozsáhlé pohoří tvoří horské celky Bihor a Vladeasa. Za vesnicí Bucea jsme tedy odbočili jižním směrem a vydali se silnicí do hor. Ze začátku se zdála být komunikace v dobrém stavu, ale jak jsme pokračovali údolím a pomalu stoupali silnicí která kopírovala potok Iad, začala se notně zhoršovat. Jinak se ale bylo rozhodně na co koukat. Totiž téměř polovina masívu je vápencová a tak není nouze o nejrůznější krasové jevy. V osadě Remeti zastavujeme u jednoho krasového jezírka, které se nacházelo přímo u cesty v centru obce. I zde se podařil nález v podobě dvou jedinců skokana hnědého (Rana temporaria). Cestou dále jsme pak v okolí bývalého turistického střediska Cesu objevili několik louží ve kterých právě probíhalo rozmnožování čolků Mesotriton alpestris a Lissotriton vulgaris. Zejména samice čolků horských zde byli opravdu vzrostlé a samci naopak výrazně vybarveni. V ještě vyšší nadmořské výšce jsme pak našli lokalitu kuněk Bombina variegata a opět čolků Lissotriton vulgaris. Jinak se nám ale příliš nevedlo. Cesta mezi Bucea a Stana de Vale, která se měla stát naším dnešním cílem, měla být sice dlouhá 41 km, ovšem taková vzdálenost je při katastrofálním stavu komunikace nekonečná. Navíc začalo silně pršet a něco se stalo i s ruční brzdou. Kolem 20 hodiny jsme se dostali do turistického střediska Stana de Vale, kde měl být hotel, ve kterém jsme se chtěli ubytovat. Cena za noc však byla zcela mimo naše aktuální možnosti a za jednu noc nám rozhodně nestála. Navíc, když jsme si uvědomili jaké je počasí a jakou hlásí předpověď počasí na další den, všechny aktivity v Apusenech nás přešly. Nálada byla na bodu mrazu a tak jsme se po krátké debatě rozhodli odjet do města Beius vzdáleného asi 20 km odtud a zde strávit noc. Prudkou serpentinou ze Stana de Vale se zase ozvaly technické problémy našeho vozidla, díky nimž jsem však na komunikaci mohl nafotografovat jedince Bufo bufo, který se tak stal oficiálně naším posledním pozorovaným druhem této cesty.

Rana temporaria byla po nemalém množství Rana dalmatina vítanou změnou.
Nádherné krasové jezírko v centru osady Remeti bylo lokalitou skokanů Rana temporaria.
Samice čolka horského (Mesotriton alpestris).
Překrásný samec čolka horského.
Lissotriton vulgaris byl v loužích pohoří Bihoru ještě hojnější.
Poslední nalezený druh cesty – ropucha Bufo bufo.

---

Ve městě Beius se nám v jednom levnějším penzióně přespat podařilo a ráno 9.5. jsme vyrazili směrem Oradea. Za vesnicí Pocola jsme ještě nalezli další lokalitu čolků obecných a jediné co nám kazilo náladu byla skutečnost, že nad pohořím Bihor bylo krásné azurové nebe...

Cesta zpět utíkala rychle. Už v půl jedenácté jsme byli na hranici s Maďarskem, pak Debrecén, Miskolc, přechod na Slovensko u Putnoku, směr Lučenec, Žiar nad Hronom a Vrútky odkud jsem již cestoval vlakem do Karviné, protože Marián zůstával na víkend u rodiny.

Tolik tedy tato cesta. Zmiji Ursiniho se sice nalézt nepodařilo, ale to vůbec nevadí, protože i přes tento fakt, byla exkurze velmi zajímavá, jež přinesla další nové lokality a hlavně poznatky.

Na závěr bych si dovolil poděkovat zejména manželům Dankovým za velmi příjemné pohoštění u nich doma v Košicích a ostatním, tedy Peťo Havašovi, Peťo Šimanovi a Adrianě Burešové, za perfektní exkurzi po NPR Tajba.

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 26.09.2008