Velebit a ostrov Krk - 14.7. - 21.7. 2007

Jednoho slunečného jarního dne, kdy jsme s mým kamarádem Petrem Vlčkem vyjeli do Beskyd fotografovat zmije, jsme se cestou samozřejmě pustili do debaty o nejrůznějších herpetologických tématech. Zabrousili jsme i k herpetofauně Balkánu a hlavně pak k té chorvatské. Nápad vydat se na některá lákavá místa Chorvatska přišel totiž právě na konci měsíce dubna 2007. Petr měl sice již jednu cestu do Chorvatska naplánovanou na květen, ale pozdější cesta pro něj byla také zajímavá. Impulsem bylo několik zajímavých herpetologických zjištění poslední doby z této země, o kterých jsme byli informováni našimi přáteli v Chorvatsku. Hlavně nás však lákalo podívat se vědečtěji na určitou, námi vybranou, problematiku populace užovek Natrix natrix z ostrova Krk. Takto jsme debatovali a cestou se rozhodli, že určitě tuto cestu, buď hned po mém návratu z Albánie nebo pak až v polovině července, uskutečníme. To vše však bylo ještě dlouho před naším odjezdem. Mezi tím jsem dokončil pár podstatných věcí, cestoval, a také navázal některé kontakty, které jsem pak i pro tuto cestu využil.

Většinou, když už se člověk někde vydá, má zvláštní potřebu vidět a stihnout maximum věcí. Často je to ovšem v mnoha případech nemožné. Někdy však do sebe jednotlivé věci tak neuvěřitelně zapadají, že nám z toho vznikají vhodně načasované souvislosti a náhody. V té době se mi totiž do rukou dostalo pár pěkných fotografií zmijí Vipera ursinii macrops z Chorvatska. Tyto zmije mne vždy fascinovaly a fascinují. Napadlo mne proto, když už jsme měli v plánu navštívit i některá místa v pohoří Velebit, napsat pár známým do Chorvatska, zda by se nedala podniknut jimi vedená exkurze na některou z lokalit těchto zmijí v tomto nádherném koutě země. Jinak by to pravděpodobně stejně nebylo možné. Jedním z důvodů je fakt, že zde tyto zmije obývají jen určitá místa, která nejlépe poznají právě lidé zainteresováni do této problematiky. Vydat se a hledat zde v dost časově omezené době, kterou jsme na cestu měli, nové, či staronové lokality je holá zbytečnost. Další důvod je pak prostý a jednoslovný – miny. Tyto fragmenty války jsou stále opravdovou hrozbou. Napsal jsem tedy e-mail mému známému panu Berislavu Horvatićovi a čekal co odpoví. Odpověď se mi dostavila záhy. Ne však od Berislava, ale přímo od vedoucího projektu ochrany a zachování populací zmijí Vipera ursinii v Chorvatsku Dušana Jeliče, kterému napsal právě Berislav. První dopis jsem si přečetl s nadšením. Byl jsem velmi rád, protože Dušan se zdál velmi ochotný ukázat nám místa výskytu zmijí. Zároveň si však hned vytyčil dvě pochopitelné podmínky, které mu musím předem slíbit a přes které, jak se říká, nejede vlak. Tedy neprozradit místo (lokalitu) výskytu, což dodržíme i nadále a v případě úspěšného pozorování nevyvézt z lokality ani jednu ursinku. Toto jsem mu s radostí odkýval a další korespondence probíhala již na úrovni přípravy předem dohodnuté schůzky. Emaily jsem přeposílal i Petrovi, který byl rovněž velmi nadšený. V jednom mailu, několik dní před odjezdem, mi Dušan poslal i zajímavou mapku. Nejen, že na ni bylo vyznačeno místo a datum schůzky a naplánovaná trasa, ale hlavně plošné zobrazení minových polí, které by našince jezdící na běžnou dovolenou k Jadranu určitě velmi nemile překvapilo. I já jsem byl celkem zaskočen tou obrovskou červenou plochou, která představovala zaminované oblasti v jedné z významných oblastí Chorvatska.

S Dušanem jsme si mailově vyměnili telefonní čísla, dohodli poslední detaily a pevně se domluvili na ráno dne 15.7.07. Bylo tedy třeba vyrazit někdy v poledne předchozího dne. Kolem 12:30 14. července pro mne dojel Petr, společně se svým synem Davidem, který měl cestu absolvovat s námi a všichni tři jsme vyjeli. Jeli jsme již klasicky na Vídeň, Štýrský Hradec, slovinský Maribor, Ptuj a od „čáry“ na Záhřeb. Cestou přes Ptuj nás skřehotáním zdravily rosničky Hyla arborea, což nám zvedlo náladu, protože cesta horkým červencovým dnem byla dosti únavná. Do Zagrebu jsme dorazili něco kolem 22:30. Cesta do této doby pokračovala celkem bezproblémově. Teprve v Zagrebu nás zaskočilo nepřesné značení a místo abychom odbočili směrem na Split, jeli jsme rovně směrem na srbskou hranici, což je nějakých 350 km dálnice. Jedeme už nějakou chvíli, ale nikde žádný sjezd, který by nás vyvedl zpět a nasměroval na správnou trať. Naštěstí na hranici Zagrebu byl exit vedoucí do centra. Úspěšně jsme se vymotali a najeli na správnou část dálnice. Vnitrozemím jsme se unaveni dostali někde na úroveň města Perušić (15.7.07), kde jsme na odpočívadle byli nuceni se alespoň na několik hodin prospat. Probouzíme se celí zkřehlí, teplota venku totiž klesla na pouhých 9 °C (ve dne bylo až 32 °C!), takže je jasné, že jsme na sobě neměli žádné teplé oblečení. Mohl jsem ale alespoň předpokládat, že v těchto končinách východní strany Velebitu, jsou rána poněkud chladnější, jelikož teplotu ovlivňuje kontinentální klima. Ráno bylo každopádně nádherné. I když byla ještě tma, mezi horami se již rozjasňovalo. Nízká, zato dosti hustá mlha určitý nepopsatelný dojem ještě umocňovala a já se těšil co nový den přinese. Měl přinést hodně…

Obrovac.

Rozcestí.

Pohled z ostrova na známé letovisko Jadranu – Crikvenica.

Teď už bez přestávky míříme na místo schůzky. Do malého městečka Obrovac, ležícím v kaňonu řeky Zrmanja, přijíždíme něco kolem půl šesté ráno. Zastavujeme na parkovišti v centru. S Dušanem se máme setkat až před osmou hodinou. Rozespalý jsem mu napsal zprávu na mobil, že jsme již v Obrovacu a tedy může přijet i dříve. Celé město ještě spí a všude je klid. Sluneční paprsky zde, díky situovanosti města, padají až později jako na jiných místech, která již v tuto dobu byla žhavena mediteránním sluncem. Řekl jsem si, že přece jen by již venku mohlo něco „běhat“. Chci se trochu protáhnout a proto směřuji k mostu přes řeku. Mrknu se na průhlednou hladinu a co nevidím. Plně vzrostlá samice želvy Emys orbicularis se prohání blízko břehu a hledá si něco k snědku. Volám na Petra a oba se smějeme, že sotva dorazíme, tak narazíme na tento, ne až tak běžný plazí druh Chorvatska. Tyto želvy jsou zde svým rozšířením závislé především na řekách, kterých v Dalmácii není mnoho. Odchytit želvu pro nafotografování bylo nemožné, proto ji alespoň pobaveně sledujeme při lovu malých rybek. Čas nám pomalu ubíhá, Obrovac se probouzí, blíží se hodina schůzky. Je něco po osmé a díky malému zmatku co, nebo kde je vlastně centrum Obrovacu se s Dušanem potkáváme o něco později. Nevadí. S Dušanem se zdravíme, nasedáme do aut a vyjíždíme.

Velebit

Jedeme poměrně dlouho. U jednoho nejmenovaného městečka parkujeme auta a nasedáme do džípu, který patří rovněž pracovníku ochrany přírody. Pochopitelně teď již detailně cestu na lokality V. ursinii macrops popisovat nemůžu. Každopádně jedeme vysoko do hor, což nám poskytuje nádherné výhledy na okolní krajinu. Po zdánlivě několika kilometrech zastavujeme. A to už na vhodně exponovaném šutru pozoruji pár vyhřívajících se exemplářů Podarcis melisellensis. Narychlo fotím a pouštím se do krátké debaty s Dušanem. Řeč padla i na miny. Jsme totiž na rozsáhlé planině před hřebenem hor. Zde údajně miny nejsou, ale místa za hřebenem jsou zaminovaná. Jak jsem se později přesvědčil těmito místy dokonce vede jakási turistická cesta, takže miny zde zřejmě opravdu nejsou. Je dost horko a my s Petrem nevyspaní po vyčerpávající jízdě se dosti plahočíme. I přestože do hor, dokonce vyšších jako jsou nejvyšší vrcholy Velebitu, chodím poměrně často a tedy mám již nějaké zkušenosti, tak na sobě celkem markantně pociťuji stupňující se únavu. Malý David, který jde rovněž, i když neochotně s námi, se zdá celkem fit. Taky proč ne. Celou noc prospal a žádný batoh tahat nemusí. Alespoň jsme jej pověřili úkolem hlásit každé šustnutí.

Zastavujeme se u malé studánky. I když sebou vleču několik litrů vody, hasím žízeň místním pramenem. Vody je v této krajině málo, pod hřebenem pohoří jistě žádná nebude a proto je třeba šetřit. Po chvíli oddychu postupujeme dále. Teplota je dost vysoká, což není dobré. I když ursinka pro nás byla velkou motivací, říkal jsem si, že při takovéto teplotě ji venku pozorovat i tak určitě nebudeme. Byli jsme již dost vysoko a tak jsem nepředpokládal nějaké markantní snížení teploty, která by se mohla dostavit překonáním dalších výškových metrů. Cestou lovím samici ještěrky Lacerta viridis, další P. melisellensis a pozoruji několik velmi agilních ještěrek, které se zdají být na skalách téměř nechytatelné. Zdálky jsem zaznamenal, že se může jednat buď o ještěrky Podarcis muralis nebo Iberolacerta horvathi. Tyto dva druhy i přes svou fylogenetickou vzdálenost jsou si externě velmi podobné a tak kolikrát není jasné, o který z těchto druhů se jedná. V těchto končinách se vyskytují oba druhy a z krátkého pozorování, kdy míhající se malý flek pozorujete z několika metrů, už nepoznáte téměř nic. Svah stoupá, procházíme kolem několika nádherných lilií zlatohlavých, které zrovna kvetly. Po dalším několikametrovém převýšení zastavujeme u vysokého a košatého buku. Dušan ukáže na planinu s mnoha zakrslými borovicemi před námi a s úsměvem povídá: „So, here is locality Vipera ursinii macrops. Get cracking!“ Po krátkém vydechnutí tedy všichni vyrážíme na průzkum terénu. Já odkládám batoh a pouze s foťákem jdu hledat vysněnou zmiji. Obcházím zejména okraje zakrslých borovic, kolem kterých je často vrstva drobného kamení. Opravdu více než vhodný habitat pro tato zvířata. Je však vedro. Stále si nechci přiznat, že za takovéhoto počasí přece tento druh volně pozorovat nemohu. Realita je však nepříjemně jasná. Zkouším tedy alespoň opatrně odvalovat ze země různé přírodniny, pod kterými by se zmije mohly skrývat. Marně. Takto postupuji až na nedaleký vedlejší hřeben, odkud se mi naskýtají další nádherné pohledy. Na hlavní hřeben je to však stále daleko a tak od snahy vystoupat na něj odstupuji a raději se rozhoduji pořádně prozkoumat okolní místa. To se mi vyplácí. Hned vedle jedné z malých borovic přede mnou prchá několik vyhřívajících se exemplářů ještěrek Lacerta agilis bosnica. Do žil jakoby mi začala proudit čerstvá krev. Vrhám se po jedné samici, ale bohužel. To odpoledne jsem si fyzicky připadal jako „praštěný pytlem“ a tak po nezdařeném výpadu mi zůstal v ruce jen konec ocasu. Další jedince tohoto balkánského poddruhu ještěrky obecné jsem již neviděl. Bylo to možná proto, že ani jich již v tomto parnu moc nepobíhalo, možná proto, že jsem to jako zklamaný a unavený, přestal sledovat.

O tom, že jsem byl již vyčerpaný svědčila také následující příhoda, na kterou patrně již nikdy nezapomenu. Po zklamání, že nemohu najít další „bosniky“, jsem si řekl, že si prohlédnu alespoň tmavá zákoutí pod zdejšími roztroušenými balvany. Hned u prvního, který se mi zdál jako vhodný úkryt pro některé místní živočichy, mne doslova zamrazilo. Sehnu se a najednou cítím jak se mé levé části hlavy dotkne a kolem „projede“ za silného syčení dlouhé tělo. Hned mi bylo jasné o co se jedná. Teď jej i vidím. Opět jedna z velkých velebitských samic zmije Vipera ammodytes, která podle výrazného pruhu na hřbetě připomínala spíše samce. Zmije se vyhřívala hned vedle kamene a jakmile jsem se přiblížil a sklonil hlavu, lekla se a sklouzla pod balvan podél mé hlavy. Když mi došlo co se stalo a co se stát mohlo, byl jsem rád, že byla zmije chytřejší než já. Uštknutí do hlavy, případně krku je všeobecně velmi nebezpečné, podmínky ve kterých jsem se však právě nacházel, by tomuto faktu jen mnohonásobně přidaly. Zmiji jsem však měl na dosah ruky a protože jsem si řekl, že ji musím mít nafocenou, rozhodl jsem se jednat a z pod balvanu ji dostat. Místa bylo málo a tak jsem si utrhl tenkou ale pevnou větvičku z nedalekého keře. Po očku jsem však okolí sledoval, jestli se zmije nepokouší dostat rychle pryč. I o to se pokusila. Šila sebou, ale nebylo ji to moc platné. Jakmile jsem ji však klacíkem dostal určitou částí tělo z úkrytu a nafotil aspoň hlavičku, zajela zpět a já jsem svůj pokus musel opakovat znova. Začala být pěkně nervózní a zkoušela se dostat hlouběji mezi velmi úzkou škvíru, ze které bych ji vytahoval jen velmi těžce. Rozhodl jsem se proto do škvíry strčit ruku a zatáhnout ji za ocásek. V ten moment jsem však úplně ztratil kontakt s její hlavou a neviděl jsem tento konec těla. Řekl jsem si, že to risknu, že hlava bude pravděpodobně již někde hluboko ve škvíře. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se ji jen dotkl a ona vystartovala k přesnému útoku. Naštěstí po pravé straně pukliny bylo trošku více místa a já tak stačil uhnout. I přes určité zkušenosti z praxe s jedovatými hady v chovu i v přírodě jsem tím udělal jen další riskantní blbost. Lidé, kteří s těmito tvory pracují ví asi přesně o čem mluvím. Když se něco stane, tak si člověk řekne, že příště toto prostě již znova udělat nemůže... s odstupem času většinou ale udělá. Jak snadno se říká, že moudrý člověk najde poučení i v cizích chybách, zatímco hlupákovi k tomu nestačí ani chyby, kterých se dopustil sám. Ano, k většině chyb dojde tím, že se dostatečně nepoučíme z těch předchozích. Nakonec jsem však zmiji „vydoloval“ a udělal několik snímků. Řekl jsem si ale, že ji musím ukázat Petrovi a Dušanovi. Kvůli zmijím jsme zde přece přijeli. Ammodytka měla být alespoň slabou záplatou nad neúspěšným pozorováním zmijí Vipera ursinii. Nic jsem však s sebou neměl. Žádný pytlík, ani krabičku, pouze fotoaparát. Chytl jsem ji tedy opatrně za hlavičku a podpíral klacíkem. Takto jsem ji nesl až k místu kde jsem měl batoh. Cestou jsem potkal Dušana s párem turistů, jež si procházeli tuto část Velebitu. Všichni byli ze zmije nadšeni a překvapeni. Já byl konec konců překvapený také. Zde bych zmije růžkaté spíše nehledal. Petr s malým Davidem byli také z nálezu nadšeni. Zmiji jsme si proto ještě nafotili přičemž byla obzvláště nervózní. Pak si šla opět svou cestou.

Jižní masív Velebitu.	Okolí Baške Oštarije.	Lokality u Baške Oštarije vypadaly faunisticky opravdu dobře. Bohužel jen vypadaly.
Značení ve Velebitu.	Velebit.	Jedno z údajně zaminovaných míst.

Připozdilo se. Bylo třeba sestoupit zpět k autu. Původním plánem bylo, že bychom nahoře přespali a po ranním případném pozorování zmijí sestoupili na plošinu, kde by čekalo auto, které by nás odvezlo k našemu. My jsme však museli sestoupit ještě dnes a tak jsme se rozhodli ujít trasu až k autu pěšky. Rozloučili jsme se tedy s Dušanem, který zůstával na hoře a vyrazili. Naivně jsme si říkali, že to přece nemůže být daleko, že jsme tady byli celkem rychle atd. Ano, od lokality zmijí k plošině to až tak daleko nebylo, sestoupili jsme za necelé 2 hodiny, ale od plošiny k autu to již přestala být sranda. Cestu jsme přesně neznali, věděl jsem jen, že to musí být stále po této vyježděné horské cestě. Horší to bylo, když se cesta začala štěpit. Pár záchytných bodů jsme si ale přece jen pamatovali. To nám však začala docházet voda. Davidovi se už chodit nechtělo, není se čemu divit, dnes toho nachodil opravdu dost. My jsme na tom nebyli lépe. Cesta však šla alespoň z kopce. Byla nekonečná. Jdeme asi hodinu a za sebou uslyšíme zvuk přijíždějícího auta. To musíme využít. Bílou Ladu Nivu zastavujeme a místní, ač již tak přeplněni (tři dospělí a dvě velmi malé děti) nás ochotně nabírají. David se posadil na přední sedadlo na klín jednoho veselého chlapíka a my s Petrem jsme se naskládali do kufru. Velmi slabou a lámanou chorvatštinou jim vysvětluji situaci. Očividně nechápou. Nedivím se, také bych nepochopil. Maník s Davidem na klíně chtěl situaci pravděpodobně trochu rozveselit a tak mu říká, že má něco zazpívat. Ten by ale raději spal než zpíval a tak se tohoto úkolu zhostil sám. Každý kdo někdy sjel v létě do suché krajiny Chorvatska patrně zažil, jak zdejší cesty práší a typický červený prach je pak všude. Dovede si pak jistě přestavit jak jsme asi my dva s Petrem po chvíli cesty v otevřeném kufru vypadali. Opravdu líto mi však bylo těch dvou malých dětí, které starostlivá matka zakrývala čím jen mohla, aby se prachu zbytečně nenadýchali. Každou chvíli jsem čekal, kdy ji dojde trpělivost a řekne, že si musíme vystoupit. Nedošla, neřekla a my jsme jen s údivem, jak byla cesta dlouhá, dojeli až k našemu autu. Dovídáme se, že to bylo celých 20 km! Netroufám si říct jak a za jak dlouho by jsme takovýto úsek v těchto podmínkách ušli. Byli jsme tedy našim chorvatským přátelům velmi vděčni a tak jsme jim i přes jejich skromnost dali malý dárek a rozloučili se. Auto nám parkovalo u trati kudy se proháněla vozidla turistů z celé Evropy. Zaprášení, špinaví, unavení s batohy a foťáky jsme byli pro projíždějící cestovatele za mořem a odpočinkem zřejmě dosti zajímavým úkazem. My však měli jiné starosti. Blížil se večer a my se chtěli někde ubytovat. Najeli jsme na Jadranskou magistrálu a mířili severním směrem. Ne nezáměrně. Chtěl jsem se po dvou letech vrátit do míst, která jsem si tak oblíbil. Za nedlouho jsem již spatřil ty tak typické zářezy do masívu Velebitu, které jsou pozorovatelné již od hlavní trasy. Starigrad – Paklenica, do kterého jsme právě vjeli, se téměř, jak bylo z prvních okamžiků patrno, nezměnil. Napadlo mne, že bychom se mohli zeptat na ubytování ve stejném domě, jako jsem byl ubytován já před 2 lety. Přálo nám štěstí. Místo bylo volné, dokonce si mne majitel i pamatoval. Zaplatili jsme na příští dvě noci a šli se vybalit.

Chvíli jsme si odpočinuli a protože bylo ještě světlo a my jsme dostali chuť se ještě někde podívat, vyrazili jsme na okraj kaňonu Male Paklenice. Tady na mne čekalo překvapení. V době kdy jsem byl v Paklenici naposled byl vstup do divokého, v létě vyprahlého kaňonu Male Paklenice, volný. Dnes, podobně jako na jiných podobně turisticky zajímavých místech, zde došlo k „pokroku“ a na okraji kaňonu vyrostla trochu kýčovitá budova, ve které vám prodají upomínkové předměty, propagační materiály, ale kde hlavně vyberou vstupné. Bohužel, i zde tak platí, že vše plyne a nikdy nevkročíme dvakrát do stejné řeky. Okraj kaňonu jsme si prošli, nad hlavami nám lítalo množství netopýrů, ale z námi preferované skupiny živočichů jsme nenašli nic. Petrovi se to tu však obzvlášť líbilo a tak jsme se rozhodli, že zde zítra ráno vyrazíme ještě jednou.

Brzy ráno (16.7.07) jsme tedy byli v Male Paklenici opět. Byl tu již také ale výběrčí vstupného. Rozhodli jsme se tedy auto zastavit mimo vstup a vyschlým korytem řeky projít až do kaňonu. Trochu jsem to tu již znal a tak jsem věděl kudy. Nejsme nějak škudliví, ale platit zde, v našem případě, celkem vysoké vstupné nám přišlo dosti zbytečné. Vybírat vstupné do Velike Paklenice, kde je pro turisty nespočet lákadel, propracovaný informační systém a mnoho zajímavých výchozích bodů je pochopitelné, ale zde… Samozřejmě není v mé kompetenci soudit co je vhodné a co ne. Je pravda, že ekonomický potenciál oblasti je přece jen dosti vysoký. Tedy vyschlým korytem řeky jsme prošli až do kaňonu, z dohledu výběrčího a už se rozhlíželi kde se co plazí. Předpokládal jsem, že první co spatříme budou blavoři. Nezklamali. Jeden statný kousek se vyplašeně prodíral trnitým porostem. Pokusil jsem se jej odchytit, marně. Zajel do křoví a zmizel z dohledu. Bohužel již od rána bylo velmi horko a tak se nám další plazy, krom několika ještěrek P. sicula, nepodařilo pozorovat. Udělali jsem alespoň několik snímků Male Paklenice. To už ale kolem nás začali chodit proudy turistů a ani mne už nepřekvapovalo, když jsem kolem slyšel samou češtinu. Zpět jsme již prošli normálně kolem boudy s výběrčím a odjeli. K pozorování plazů je zde třeba jezdit minimálně o měsíc dříve. Ani těch blavorů zde v tuto dobu nebylo tolik, jako když jsem tato místa navštívil minule.

Kolem 14 hodiny jsem si šel projít Starigrad. Chtěl jsem vidět opět některá místa, která mne od minule zaujala. V tom horku se mi ale mnoho nechtělo. Nafotil jsem si tedy alespoň místní uličky, podíval se k pobřeží a do kopců, kde jsme před dvěma roky s kolegou pozorovali mnoho štíhlovek, blavorů a dokonce želvy zelenavé. Teď to ale nemělo smysl. I když je člověk na takovýchto zajímavých místech, v určitém období je mu to z hlediska pozorování herpetofauny k ničemu. Vrátil jsem se do našeho pokoje, kde mne to horké počasí uspalo.

Protože to byl ale poslední den ve Starigradu, rozhodli jsme se kolem 17 h navštívit kaňon Velike Paklenice. Vstupné se od minule zvýšilo, nápor turistů taktéž. Jinak to zde bylo celkem nezměněné. Došli jsme však pouze po nejužší místo kaňonu a chvíli pozorovali množství horolezců. Většina, jak jinak, z ČR. Z plazů jsme neviděli nic. Večer jsme si prošli ještě noční Starigrad, zabalili se a ráno byli připraveni vyrazit.

Příští den (17.7.07) jsme ze Starigradu vyjeli přesně v 8 hodin ráno. Mířili jsme opět severně. Místo, které jsme chtěli na dnešní cestě navštívit bylo Baške Oštarije, nacházející se v pohoří Velebit. Odbočili jsme tedy u městečka Karlobag z Jadranské magistrály a vyjeli do kopců. Cesta se prudce zvedala a nám se naskytly nádherné pohledy na moře a okolní ostrovy, zejména na ostrov Pag. Fotografování šlo samo. V asi 9:30 jsme dorazili do obce Baške a na to, že jsme cestou dělali časté zastávky, byli jsme zde dosti rychle. Krajina se od typicky pobřežní rapidně změnila. Před námi se otevřely nádherné paseky a louky, které oddělovaly jen kamenné zídky. Vypadalo to zde dost nadějně. Navíc i počasí bylo příjemné, horko rozhodně nebylo. Vytipovali jsme si několik míst. Chtěli jsme zde nalézt jeden druh hada, který zde byl údajně pozorován v předchozích letech. Obcházíme hlavně okraje lesů, ale nic. Chci najít alespoň něco, tak začínám odvalovat některé kameny. Jediné co však nacházím je střevlík rodu Carabus. Zastavujeme u jedné kamenné studánky, mohly by tam být přece larvy některých obojživelníků. Bylo zde ale jen několik uhynulých skokanů Pelophylax ridibundus. Vůbec to tu bylo dosti mrtvé a naše naděje se pomalu rozplývaly. Zastavili jsme tedy ještě u již zmiňovaných kamenných zídek. Rozdělili jsme se a s pocitem, že na něco narazit musíme, jsme se vydali podél hromady šutrů. Když jsem viděl, že je to asi zbytečné, zamířil jsem do místních kopců. Opět nic. Mrtvější krajinu jsem již dlouho neviděl. Poletovalo zde jen několik bělásků ovocných, ani známka po jakýchkoliv obratlovcích. Musím dodat, že se lokality snažíme oba prozkoumávat dost podrobně, ale toto bylo i na nás moc. Dali jsme si svačinu a vyjeli zpět.

Ostrov Krk

Dnes jsme již měli pouze jediný cíl, na kterém jsme chtěli setrvat po zbytek cesty – ostrov Krk. Najeli jsme tedy zpět na Jadranskou magistrálu a jeli podél západní hradby Velebitu směrem k ostrovu. U osady Jablanac je možné vybočit z trasy a sjet do NP Sjeverni Velebit. To jsme však nevyužili a raději již mířili na ostrov. Krk je podobně jako většina chorvatského území pro české občany velmi znám především jako turistické letovisko. Leží ve Kvarnerském zálivu a je největším chorvatským ostrovem (410 km²). Od roku 1980 je spojen s pevninou mostem, jehož betonová konstrukce je dlouhá 1403 m, čímž se řadí mezi jedny z nejdelších mostů na světě. Tento most jsme za povinný poplatek přejeli něco po půl třetí odpoledne a tím se ocitli na tomto známém jaderském ostrově. Petr se tu vrátil po necelých dvou měsících, já po osmi letech. Poblíž městečka Omišalj se uskutečnila naše první krátká terénní zastávka. Omišaljské jezero a jeho okolí, jež se nachází kousek od hlavní trati, je na faunu velmi bohaté. Po krátkém rozkoukání jsme pozorovali užovky Natrix natrix, ještěrky P. sicula, skokany P. ridibundus a dokonce metamorfované rosničky Hyla arborea, které pro nás byly příjemným překvapením. Kousek od městečka Omišalj se na ostrově nachází nejen tato zajímavá lokalita, ale také Rijecké mezinárodní letiště a dokonce ropná rafinérie, což není až tak známý fakt. S tím, že toto místo ještě určitě alespoň jednou v rámci pobytu navštívíme, jsem udělal několik snímků a jeli jsme se někde ubytovat. Měli jsme v plánu kempování ve známém kempu Ježevac, který se nachází v administrativním centru ostrova, městě Krk. Když jsme však viděli zdejší situaci zapříčiněnou množstvím lidí, rozhodli jsme se pro ubytování v soukromí. To byl ale trošku problém, všude bylo logicky plno nebo velmi draho. Nakonec jsme opět měli štěstí. Jedna stará paní měla volnou část svého domu, kde bychom se mohli na pár dní ubytovat. Souhlasili jsme. Přece jen jsme již byli utahaní.

Vybalili jsme se, odpočinuli, ale na večer jsme ještě vyrazili na jednu z velmi zajímavých lokalit. Konečně jsem navštívil okolí vodní nádrže Ponikve, o kterém jsem doposud jen slyšel. Je to tu opravdu pěkné a zajímavé. V některých místech se to tu vůbec nepodobá ostrovu v Jaderském moři, nýbrž pastvinám středoevropského charakteru. Cestou k nádrži Ponikve jsme procházeli lokalitami E. quatuorlineata, které Petr již velmi dobře znal. Prohledávali jsme terén, ale nemohli jsme narazit ani na ocásek. Kolem pobíhaly pouze ještěrky P. sicula a ještěrkovci A. nigropunctatus. Místo, kterému Petr dával největší naděje však nezklamalo. První kdo si všiml plazícího se hada byl David. Skočil jsem tedy do křoví a vytáhl větší samici užovky pardálí. Doma jsem tato zvířata, pocházející dokonce z ostrova Krk, již choval, ale v přírodě jsem tohoto vzácněji pozorovaného hada viděl poprvé. Udělám pár snímků, několik kroků a přede mnou pomalu a hlučně prchá další jedinec „gvátě“. Tentokrát samec. Pomalu ho dostávám z trnitého křoví s tím, že si jej také nafotím. Tento druh je známý svou velice klidnou povahou. Ani když je vyrušen a odchycen nemá potřebu kousat. Maximálně chvíli zasyčí, ale tím jeho aktivní obranné chování končí. Velmi sympatický druh. Lokalitu Ponikve jsme v průběhu dalších dní navštívili ještě několikrát, ale tyto dva exempláře, odchycené v rozmezí necelých pěti minut byly jedinými pardálkami, které jsme za dobu pobytu na Krku pozorovali. Že by čekaly jen na nás? To asi ne, ale představa, jako taková, je to zajímavá.

Příští den (18.7.07) byla v plánu jedna z akcí, kvůli které jsme v podstatě na Krk jeli. Před odjezdem do Chorvatska dostal Petr zprávu, že na jednom místě u města Baška, byly pozorovány ještěrky Podarcis muralis. Takovýto nález by byl velkou senzací. To se muselo potvrdit, resp. vyvrátit. Projeli jsme tedy celý ostrov a dorazili do Bašky. Cestou se jede přes cca pěti set metrové pohoříčko ostrova Krk, jehož nejvyšší bod Obzova měří 569 m. K samotné Bašce se pak sjíždí vlhčím lesnatým údolím, v němž byla v minulosti nalézána užovka Zamenis situla. Prostředí by jejím nárokům opravdu vyhovovalo. Dojeli jsme do Bašky a zaparkovali na jednom z parkovišť. Popis lokality jsme měli více než přesný se vší fotografickou dokumentací, což nebývá zvykem. Lokalita byla od parkoviště kousek. Měla to být taková ta škaredá, ze všech stran zarovnaná zídka, která se staví u většiny zdejších domů, jež se diametrálně odlišuje od těch krásných, kostrbatých na zdejších políčcích. Když jsme lokalitu viděli a zpozorovali to množství ještěrek, ne však zedních, nýbrž až nezdravě běžných siculek, došlo nám, že muselo dojít k záměně. Je pravdou, že mladší jedinci mohou vzdáleně připomínat Podarcis muralis. Ale ta analogie je tak slabá, že k záměně může dojít jen výjimečně. Zklamání však přišlo pouze ve stopové dávce. Nějak jsme oba podvědomě nevěřili, že bychom zde tyto ještěrky opravdu pozorovali. A také nepozorovali.

Nafotografovali jsme alespoň několik ještěrek P. sicula a šli se podívat směrem k potoku Suho Ričina. Zde by se měly nacházet užovky Elaphe quatuorlinetata, štíhlovky Hierophis gemonensis a hlavně Hierophis viridiflavus, které jsem chtěl vidět za každou cenu. Tito hadi se zde vyskytují poddruhem carbonarius, který je nádherně antracitově černý a já osobně ji s nadsázkou, díky své mrštnosti, plachosti, někdy i agresivnímu obrannému chování přezdívám „balkánská černá mamba“. Kousek od těchto míst byl však obrovský kemp a množství lidí kolem bylo strašné. Nemohlo zde momentálně být, krom dalších ještěrek, nic. Odjeli jsme tedy na jiné, klidnější místo.

Cestou jsme se ještě jen pro zajímavost zastavili u pramene, kde byly v minulosti údajně nalezeny kuňky Bombina variegata. Po této krátké zastávce jsme konečně dorazili na mnohem zajímavější místo – Mišušalnica. Tato nevelká vodní plocha se nachází přímo u cesty směrem na městečko Vrbnik. Chvíli na to co jsme dorazili jsem již pozoroval užovky Natrix natrix, skokany P. ridibundus a také velké množství na Krk dovlečených rybek Gambusia affinis. Nás ale zajímalo, jestli zde nebudou želvy Emys orbicularis. Jejich výskyt na Krku je znám, ale jsou zde velice vzácné a vázané jen na některá místa. Najednou se před námi z vody vynořila typicky želví hlava. Již při našem příchodu jsme pozorovali něco, co se ponořilo do vody. To jsme však přikládali většímu skokanovi, kterých je zde opravdu dost. Teď to ale bylo jasné. Namířili jsme teleobjektivy a hle, další introdukovaný druh – Trachemys scripta elegans. Jak se zde asi dostala? I když nešlo o emysku, tak i to byl zajímavý lokalitní údaj. Člověk má alespoň představu o tom, jak jsou tyto želvy v evropské přírodě rozšířeny. Provedlo se dokumentační foto a jelo se zpět na místo ubytování. Červencové slunce našim zájmům opravdu nepřeje. Poledne a část odpoledne jsme tedy strávili odpočinkově v chládku našeho pokoje.

Zmije, jedni z mých nejoblíbenějších zástupců plazů. I proto jsem chtěl tyto plazy, v rámci poddruhu V. a. ammodytes, pozorovat zde na ostrově Krk. Místní populace mají dosahovat menších rozměrů, což je fakt shodující se i s ostatními ostrovními populacemi těchto zmijí. Opět jsme měli vytipovány některé lokality na Krku. Největší naděje jsme však dávali do okolí Dokolova, do kterého jsme se vypravili tentýž den odpoledne. Na místních pastvinách hned vedle jediné zdejší trati se nachází také nevelké jezírko. Zde jsme opět pozorovali pouze užovky Natrix natrix a skokany P. ridibundus. V jeho okolí nám pak unikl exemplář H. gemonensis. Vyskytují se zde i carbonarky, ale k mému zklamání jsem se jich opět nedočkal. Naše pozornost se však upírala ke zdejším nízkým kamenitých kopečkům, na kterých se měly nacházet právě námi hledané zmijky. Ač jsme tato místa prošli ve vhodnou denní dobu, prolezli značný prostor, tak krom několika velkých ještěrek Lacerta trilineata a pár vyplašených srnců, jsme opět nenalezli to, kvůli čemu jsme přijeli. Neměli jsme pravda moc štěstí.

Ale ač jsme to tehdy ještě nevěděli, hned druhý den (19.7.07) se vše mělo obrátit. Brzy ráno jsme se probudili a nad Velebitem jsme zpozorovali hustou kupovitou oblačnost. Říkali jsme si, že jako naschvál dojde ke vhodné změně počasí právě v době, kdy máme odjíždět. To ráno jsme měli namířeno opět k Ponikve. Na jednom z jeho míst se měly vyskytovat zde vzácné želvy Eurotestudo hermanni. Chtěli jsme tam být proto ráno co nejdříve. Pěšky to trvalo od místa, kde jsme měli auto k lokalitě asi hodinku. Teď jsem již procházel i pro mne známými místy. Co nás cestou ale zarazilo bylo, že jsme na pěšině vedoucí po obvodu Ponikve nenarazili ani na jednu užovku N. natrix. Jak mi Petr vyprávěl, před dvěma měsíci jich zde bylo velmi mnoho. Toto nás mrzelo dvojnásobně, protože jsme chtěli ze zdejší zajímavé populace nabrat nějaké vzorky. Dorazili jsme na místo údajného výskytu želv zelenavých. Lokalita vypadala opravdu zajímavě. Přece jen jsme ale asi již dorazili pozdě. Nalezli jsme pouze skořápky vajíček tohoto druhu, což nám alespoň zdejší výskyt potvrdilo. Našel jsem také svlečku z mé oblíbené H. viridiflavus. Obešli jsme si zpětně celou nádrž Ponikve, kolem níž jsme nafotografovali a pozorovali mnoho jedinců P. sicula a A. nigropunctatus. V malé napájecí nádrži pro místní zajímavé plemeno skotu jsme nalezli skokany skřehotavé.

Vrátili jsme se k autu a Petra napadlo, že by možná nebylo marné poohlídnout se rovnou po jedné místní lokvě, jak se říká chorvatsky rybníku, ve které byly pozorovány emysky. Dobrý nápad, řekl jsem si. Neznali jsme však přesnou polohu a tak jsme se ji pokusili dohledat jen podle několika indicií, které jsme měli k dispozici od Berislava Horvatiće. Povedlo se. Místo vypadalo opravdu dobře a já jsem měl dojem, jako bych jej už někdy někde viděl. Petr vzal dalekohled a projel okolí jezera. Viděli jsme zatím jen několik skokanů P. ridibundus. Pak ale Petr zahlédl želví krunýř. Potichu mne na to upozornil a ukázal směrem na místo, kde jedince pozoroval. Půjčil mi dalekohled, ale já k našemu zklamání musel konstatovat, že se jedná „pouze“ o další trachemysku. Řekl jsem si, že to není možné, ty želvy jsou snad v každé zdejší nádrži. Pak jsme ale oba zpozorovali ještě jeden želví krunýř hned u břehu, jak se ve vodě prodírá hustým rákosím. Emyska! Rychle jsem teleobjektivem nafotil alespoň hlavičku, abychom měli dokumentační foto. Želva se totiž začala potápět. Po chvíli ji ale pozorujeme ještě blíže břehu. Toho musíme využít. Petrovi jsem řekl ať mi podrží ruku, že ji zkusím vytáhnout. Nevěřil jsem, že se to podaří. Tyto želvy obyčejně velmi dobře vidí a na každý pohyb reagují útěkem do vody. Tato ale jako by nás ani nevnímala. Natáhl jsem se, rychlým hmatem ruky jsem zajel pod hladinu a…želvu jsem chytil. Skvělé až nemožné. Bylo to celkově obrovské štěstí. Na brouzdání měla celý rybník, ona se však rozhodla být v tu dobu u stejného břehu jako my. Z nálezu jsem byl tak nadšený, že jsem na želvě vyfotil téměř celý film, „ehm“, tedy kartu. Parádní zakončení dopoledne. Celé okolí „lokvy“, jejichž polohu pochopitelně neprozradím, vypadalo zajímavě a tak jsme byli rozhodnuti vyrazit právě zde i zítra ráno. Na dnešní poledne ale rychle na pokoj.

Okolí Dokolova.	Okolí Bašky na Krku.	Cestou k Ponikve.
Jezero Jezero u Omišalje.	Naše „lokva“ místo výskytu P. ridibundus, Natrix natrix, Trachemys scripta a Emys orbicularis.	Nymfa kundlanky Mantis religiosa od Ponikve.

Uběhlo několik hodin a protože zítra už byl poslední den zdejšího pobytu, bylo na čase vrátit se do okolí Omišalje. Chtěl jsem si navíc nafotit i Krčki most a jeho okolí. Bohužel jsem si neuvědomil, na které straně bude v té době právě slunce a tak jsem musel udělat jen několik technických fotek. Každopádně jak budeme pozítří ráno odjíždět z ostrova zastavíme se zde a nějaké fotky ještě uděláme. Teď rychle na lokalitu, kde se měly nacházet užovky Z. longissimus, E. quatuorlineata, štíhlovky H. gemmonensis, H. viridiflavus a blavoři, kteří rovněž patří mezi vzácněji nalézané plazy ostrova. Lokalitou byl pěkný výsek lesa, který byl momentálně porostlý nízkými křovisky a bylinami. Stačilo pár metrů a přede mnou jsem zpozoroval pohyb, který vyloženě zbožňuji. Rychlé hadí tělo zajelo do křovin a jako by zmizelo. Člověk se pak marně snaží dohledat jej. Naštěstí nebylo jediné a já po další pokusu již držel v ruce jednu z mých starých známých a vždy pěkně kousavých gemonensisek. Po chvíli se ale uklidnila a David mi ochotně asistoval, když jsem si ji potřeboval nafotit. Pozoroval jsem takto ještě dva hady, ale oba mi uprchli. V tom nepřehledném porostu byl odchyt přece jen problematický. Co mě však mrzelo, bylo, že mezi dvěma pozorovanými hady byl i jedinec H. viridiflavus, který tak opět unikl možnosti zvěčnit se na mých fotografiích. Hold neví o co přichází. Začalo se stmívat a tak bylo třeba vrátit se k autu. Cestou zpět jsem ale měl nutkání ještě něco najít. A opravdu. Na kraji lesa jsem odchytil velkého blavora.

Sarančata Prinotropis hystrix.

Intordukovaná rybka Gambusia affinis.

Křižák Argiope bruennichi číhající na břehu jezírka u Dokolova.

Poslední den (20.7.07) v terénu na ostrově Krk, byl celkově věnován zajímavému okolí naší „lokvy“. Vybaveni dalekohledem jsme chtěli pozorovat další emysky. Ráno jsme ale na žádné nenarazili. Za to mi u jedné zídky, přímo u rybníka unikla velká štíhlovka H. gemonensis. Rozdělili jsme se a procházeli si paseky oddělené jak jinak než kamenitými zídkami. Nám obou unikla další gemona. Z mých oblíbených H. viridiflavus, ale i přes vhodnost lokality, opět nic. Zato jsem na jedné pasece, která byla hojně využívána k pastvě ovcí natrefil na něco jiného. V nízké trávě se válela černá, hned od pohledu plná, peněženka. Zavolal jsem na Petra, který byl nedaleko, ať se jde na nález podívat. Zvedl peněženku a oba jsme zvědavě nahlédli dovnitř. Bylo tam vše. Peníze (550 kun), doklady (OP, řidičák), vizitky a dokonce doklad z obchodu. Datum na dokladu ukazovalo začátek května. Předpokládal jsem, že ztráta peněženky bude právě z této doby. Ale, ležela tam snad už dva měsíce? Jelikož bylo z peněženky známo komu patří a kde dotyčný bydlí, věděli jsme hned, že se majitele pokusíme dohledat. Částka v peněžence přece jen rovněž nebyla malá. Bylo však ještě poměrně brzy ráno a my chtěli pozorovat ještě nějaké plazy. Kousek od rybníka jsme natrefili ještě na jednu paseku, kde byla vana plná vody. Když jsme nahlédli dovnitř byla plná pulců rosničky Hyla arborea. Něco jsme nafotografovali a šli dále. V mírném kopečku u rozcestníku s ukazatelem na osadu Kosić, jsme se vydali cestičkou lemovanou z obou stran kamennými zídkami. Co se týče ještě toho názvu Kosić. Je zajímavé, že se na Krku člověk setká právě s ukazatelem nesoucí jméno této osady a to na různých místech, která ukazují vždy jiný směr. Zda je to záměr nevíme. Zajímavou náhodou však bylo, že i pán, který ztratil námi nalezenou peněženku nesl podle občanského průkazu také příjmení Kosić. Asi je to zde široce rozšířený název. Ale zpět k plazům. Zrovna jsme s Petrem hovořili o ještěrkách, když nám ve štěrbině jednoho kamene zmizel jedinec P. melisellensis. Chvíli jsme počkali jestli vyleze, ale nevylezl. Šli jsme proto ještě trošku dále s tím, že se na zpáteční cestě po ještěrce poohlídneme. Měli jsme štěstí. Když jsme šli zpět, odpočívala přímo na stezce. Pokusím se ji chytit, řekl jsem si. Před tím jsem ale udělal raději alespoň pár snímků. Co kdyby unikla… Odchyt se však zdařil. Byli jsme oba rádi, protože tyto ještěrky jsou na ostrově Krk vcelku vzácné. Provedlo se nutné detailní foto a pak jsme pokračovali zpět k autu.

To se však již chýlilo k poledni a my si řekli, že musíme najít dotyčného, jemuž patří ztracená peněženka. Dojeli jsme do vesnice, která byla nedaleko a hledali jeho bydliště. Chvíli jsme bloudili, ale pak nás jedná stará paní navedla na úzkou ulici, na jejichž konci se měl nacházet barák, který jsme hledali. A opravdu. Překvapená, možná i trošku vystrašená rodina nás se smíšenými pocity pozvala dál a my jsme vítězoslavně vytáhli nalezenou peněženku. Hned věděli o co se jedná a jejich tváře se rozjasnily nebývalým vděkem. Dostali jsme odměnu v podobě dvou cihel skvělého ovčího sýra a dokonce 200 kun. Dary jsme odmítaly, ale rodina se nedala odbýt. Byli nám opravdu vděční a jediná otázka zněla, kde jsme ji objevili. Vše se tedy pokoušíme vysvětlit. Byla jen škoda, že doma v té době byla pouze matka, manželka pana Kosiče, se synem. Pan Kosić si akorát někam odběhl, jak jsme se dozvěděli. Cestou zpět si ale Petr na cestě všiml starého pána, který nápadně připomínal toho z občanského průkazu. Přistavujeme a ptáme se, zda se jmenuje Kosić. Udiveně odpovídá, že ano a my mu vysvětlujeme, že jsme našli jeho peněženku. Kupodivu naši směs srbochorvatštiny a češtiny chápe a velmi děkuje. Loučíme se a s pocitem dobré věci se vracíme zpět na pokoj.

Odpoledne a počátek večera posledního dne jsme pak zakončili opět výletem do okolí naší lokvy, které nás velmi zaujalo. Na protějším břehu jsme pozorovali několik želv, z pod jedné ze zídek nám utekla další gemonensiska a já jsem při procházení kolem jedné cesty konečně viděl v plné kráse jedince Hierophis viridiflavus. Bohužel jen viděl. Pozoroval jsem i několik velkých ještěrek Lacerta trilineata a u již zmiňované vany, která sloužila jako napáječka pro dobytek, jsme si nafotili několik dalších pulců rosniček u nichž nás zaujalo patrné ohryzání konců jejich ocásku. Pak se už setmělo a my jsme se museli připravit na zítřejší cestu domů.

Ráno po snídani jsme vyjeli kolem 8 hodiny. První lokalitou naší cesty po Krku bylo okolí jezera Jezero (u Omišalje) a tak jsme to zde i zakončili. Petr chtěl mít nafoceny malé metamorfované rosničky. Rosničky jsme pozorovali, ale byly exponovány na tak špatném místě, že se fotit ani nedalo. Já chtěl mít zase nafocen Krčki most při lepších světelných podmínkách, a tak jsme jen sjeli z hlavní cesty a most nafotili. Následně jsme tento most přejeli a dostali se tak zpět na pevninu. Mířili jsme na Rijeku a hranici se Slovinskem. Zde nás čekalo poslední pořádné překvapení na cestě. Slovinský pasovák si všiml našeho zadního kola a říká, že máme pravděpodobně defekt. Opravdu. Kolo na cestě pěkně „sedělo“. Naštěstí hned za hranicí byl pneuservis, kde nám za 10 € dali vše do pořádku. V plánu jsme měli ještě Postojnou jamu, ale tu jsme, díky špatnému značení na dálnici, bohužel minuli. Nevadí. I tak jsme domů dorazili až kolem 22 druhé hodiny. Takže snad třeba příště…

Závěrem bychom s Petrem rádi poděkovali panu Berislavu Horvatićovi za poskytnutí zajímavých informací týkajících se Chorvatska a jeho herpetofauny a Dušanu Jelićovi za přípravu cesty na zajímavou lokalitu v pohoří Velebit.

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 02.01.2008