Za krátkonožkou Ablepharus kitaibelii (Bibron & Bory ST– Vincent , 1833)

Ablepharus (Lichtenstein, 1823), rod krátkonožek, který je dnes zastoupen celkem osmi druhy vyskytujících se od jižního Slovenska, v jihovýchodní Evropě až po Střední Východ. Pět druhů tohoto rodu je monotypických, zbylé tři vytvářejí několik poddruhů. Mezi druhy polytypické patří právě i krátkonožka Ablephaus kitaibelii, o které budou pojednávat následující řádky.

Krátkonožka evropská je velice drobným ještěrem patřícím do čeledi Scincidae. Tělo tohoto ještěra je štíhlé a válcovité po celé délce jakoby stejně široké. Ocas je často dlouhý stejně jako tělo, někdy i delší. V bazální části pak širší jako na koncích. Zakončen je jemnou špičkou. Je velmi lámavý, proto je ve volné přírodě možné pozorovat jen malé procento jedinců s původním, neregenerovaným ocasem. Drobné přední a zadní končetiny jsou v rámci těla navzájem dosti vzdáleny.

Hlava je rovněž drobná, s očima která mají srostlá průhledná oční víčka (odtud latinský rodový název).

Zbarvení je velmi nenápadné a je přizpůsobeno k prostředí, které druh obývá. Hřbetní část je bronzově hnědá, hnědá až olivová s kovovým leskem. Spodní strana těla je většinou bělavá, tmavošedá, světle hnědá, zelenavá až modrošedá. Po bocích těla se od očí táhnou tmavošedé až černé pruhy. Tělo působí pro pozorovatele velmi leskle, což je způsobeno hladkým ošupením. Na svrchní a boční straně těla se mohou vyskytovat drobné tmavé, ale i světlé skvrnky. Samci mají sklony být tmavěji zbarveni jako samice. Celková délka krátkonožky evropské se pohybuje od 100 po 120 mm.

Areál rozšíření krátkonožky evropské je omezen pouze na evropský kontinent. Sahá od jihu Slovenska, přes převážnou část Balkánského poloostrova (nevyskytuje se ve Slovinsku). V Chorvatsku pak byla nalezena v okolí nejvýchodnějšího města země - Ilok (Tvrtkovič, 1984 nepublikováno). Dále se vyskytuje v Albánii, Černé Hoře, Srbsku, na jihu Makedonie, Bulharsku, Rumunsku, Řecku + některých jeho ostrovů a evropské části Turecka. Je vlastně také jediným zástupcem rodu Ablepharus vyskytujícím se v Evropě. Dříve bylo rozšíření krátkonožky uváděno až po Střední Východ.

Na tomto území bylo z hlediska taxonomické historie popsáno několik subspecií a názory na jejich postavení byly, a někdy i jsou, nejednotné. Fuhn (1969a, 1970 in Poulakakis et al. 2005) navrhoval existenci 5 poddruhů (kitaibelii, fitzingeri, stepaneki, chernovi, fabichi). V roce 1996 byla navíc popsána subspecie A. k. budaki z Kypru (Göçmen et al.). Schmidtler (1997) však ve své obsáhlé revizi populací rodu Ablepharus z Turecka, Kypru a mediteránní oblasti Blízkého Východu mimo jiné povýšil subspecie budaki a chernovi na samostatné druhy. Druh budaki, byl ale považován stále za pouhý poddruh A. kitaibelii. Až v nedávné studii byla potvrzena genetická odlišnost a A. budaki se tímto stal plnohodnotným, samostatným druhem (Poulakakis et al. 2005).

Dnes jsou tedy u druhu Ablepharus kitaibelii uznávány tyto poddruhy:

• Ablepharus kitaibelii kitaibelii (Bibron & Bory, 1833) – z jihozápadní části Bálkánu a Řecka + některých Iónských a Egejských ostrovů.
• Ablepharus kitaibelii fabichi (Štěpánek, 1938) – ostrovy Mikronisi, Amathia, Kasos a Karpathos.
• Ablepharus kitaibelii fitzingeri (Mertens, 1952) – vyskytující se v Maďarsku a jižním Slovensku.
• Ablepharus kitaibelii stepaneki (Fuhn, 1970) – z Rumunska, Bulharska, východního Srbska a evropské části Turecka.

Krátkonožka Ablepharus kitaibelii stepaneki.	Detailní pohled na samici A. k. stepaneki.	Krátkonožka evropská - pohled z vrchu.
Mladý samec z oblasti NP Strandža.	Národní park Strandža.	Lesní cestičky v kopcích Strandže. Lokality nejen krátkonožek.

Krátkonožky osídlují biotopy, majíce svá specifika. Najdeme je většinou na teplých a prosluněných suchých stráních s množstvím vegetace, křovinami a nízkými stromy. Charakter lokalit a jejich úkrytové možnosti se liší podle jednotlivých oblastí. Většinou žijí ve světlých hájích, na krajích lesa a na travnatých svazích. Ukrývají se nejčastěji pod spadaným listím, v hustém podrostu, pod kameny, spadanými kusy kůr, v děrách, štěrbinách apod. Zde zaujímá typickou polohu v kruhu, kdy zadní nohy dosahují až za hlavu (Bannikov et al. 1977 in Baruš, Oliva et. al. 1992).

Během dne jsou krátkonožky aktivní především z rána a dopoledne a pak až pozdě odpoledne a navečer. Mezi tím nejčastěji odpočívají a ukrývají se před poledním žárem. Podmínkou aktivity je slunečné počasí. V rámci roku jsou aktivní přibližně od března po říjen. Po zimování dochází k páření, které je velmi krátké a trvá od 30 – 60 s. Při kontaktu dochází ze strany samce k zakousnutí do zadní části těla samice a samotné kopulaci. Samice pak nejčastěji koncem června klade 2 – 6 vajec, která ukrývá do vlhkého substrátu, pod kameny, listí apod. Vývoj trvá přibližně 9 týdnů. Po vylíhnutí jsou mláďata velká 25 až 35 mm. Dospívají přibližně ve třetím roce života.

Potravou krátkonožek je drobný hmyz a jeho larvy. Hlavně blanokřídlí, motýli, dvoukřídlí, brouci, malí pavouci drobní kroužkovci atd. Potravu loví aktivně, přičemž je zajímavé pozorovat, jak adultní jedinci využívají plazení místo pohybu nohou, podobně jako někteří jiní zástupci Scincidae.

Krátkonožka Ablepharus kitaibelii je pro mne jakýmsi oblíbencem mezi ještěry Evropy a má, relativně iracionální sympatie, k tomuto druhu s tímto spojená se tak podepsala i na tom, že jsem se rozjel na nejen její lokality s cílem najít a pozorovat ji ve volné přírodě.

V červnu roku 2006 jsem herpetologicky navštívil Bulharsko, přesněji jeho poslední část černomořského pobřeží na nějž navazuje Národní park Strandža. Tento park se celkem rozkládá na 1116 km2 a je tak největší přírodní rezervací Bulharska. Celé území parku je až k pobřeží hustě porostlé duby Strandža a tak skýtá vhodné prostředí nejrůznějším organismům. Za dobu zdejšího pozorování jsem nalezl celkem 15 druhů plazů a 3 druhy obojživelníků (Jablonski, 2006). Mezi nimi byli právě i jedinci Ablepharus kitaibelii poddruhu stepaneki. Tento poddruh je, na rozdíl od jižněji se vyskytující nominotypické subspecie, větší a robustnější s širší hlavou, kratšími končetinami a se štítky uspořádanými ve 20 řadách uprostřed těla. Své poddruhové vědecké označení nese po českém významném herpetologovi Otakaru Štěpánkovi.

Na zdejší jedince jsem narazil relativně náhodně, kdy jsem při prohledávání terénu sešel do prosluněného dubového lesíku, kde bylo množství spadaného listí. Aniž bych je vyloženě hledal, zaslechl jsem a následně si i všiml mírného pohybu v listí. To jsem již předpokládal, co se to přede mnou asi skrývá. Pod několik suchými dubovými listy jsem následně našel dospělou samici tohoto druhu. Lokalita byla velká asi 100 x 50 m a vztahovala se čistě na prosluněné okraje dubového lesíka, kde byla vysoká vrstva suchého listí. Od osady Achtopol byla vzdálena asi 4km, nedaleko hlavní a jediné pobřežní komunikace vedoucí do poslední vesničky bulharského pobřeží – Rezovo. První exemplář jsem nalezl přibližně kolem 16 hodiny místního času.

Další jedinci a nálezy pak na sebe nenechaly dlouho čekat. Zdejší populace tvořily převážně adultní a subadultní jedinci, kteří vzájemně obývali jednotlivé, navzájem oddělené lokality. Velikost se pohybovala v průměru mezi 8 – 9 cm.

V průběhu pobytu jsem pak nacházel ještě několik podobných lokalit s celkem početnými populacemi krátkonožek. O vyloženě plošném rozšíření druhu, jako je to zde například u ještěrek Podarcis tauricus tauricus (Pallas, 1814), se však mluvit nedá. Z mého pohledu se nejvíce početné lokality nacházely max. 3 km od pobřeží. Čím jsem se vzdaloval dále od pobřeží, tak se počet pozorovaných jedinců snižoval. Přímo v kopcích NP Strandža pak byly nálezy jen ojedinělé. I přes krátkou dobu pozorování mohu ale říci, že zdejší A. kitaibelii stepaneki nejsou v současnosti ohrožovány žádnými negativními faktory, které by populaci mohly do budoucna ohrozit.

Toto se již až tak úplně nedá říci o lokalitách Ablepharus kitaibelii fitzingeri na Slovensku, za kterými jsem se, i z tohoto důvodu, vydal koncem července roku 2006. V průběhu dvou dnů jsem zde navštívil asi nejznámější lokalitu krátkonožek Slovenska, NPR Kováčovské kopce u města Štúrovo. Tato státní rezervace zde byla vyhlášena právě i díky výskytu tohoto, na Slovensku, velmi vzácného zástupce plazů. Společenská hodnota tohoto ještěra, vydaná k vyhlášce MŽP SR, je na Slovensku 30 tisíc Sk za jedince.

V rámci druhu dosahují populace krátkonožek evropských na Slovensku nejsevernějšího rozšíření. Celkově je na Slovensku popsáno 8 lokalit tohoto druhu, vyskytujících se od oblasti Ipeľu přes Slovenský Kras až po lokality u Královského Chlmce a Zemplínské Šíravy (Baruš, Oliva et al. 1992, Kočárek, Palochová 1997).

Pohled na lokalitu krátkonožek nad vesnicí Kamenica nad Hronom.

Oblast výskytu krátkonožek poblíž města Štúrovo.

Znak obce Kamenica nad Hronom, ve kterém je mimo jiné vyobrazena i krátkonožka evropská.

NPR Kováčovské kopce patří mezi geomorfologický celek Burda, který z jihu hraničí s Dunajem a Maďarskem. Nejvyšším bodem celého území je vrch Burdov (387,7 m n. m.), který najdeme v centrální části NPR. Toto chráněné území bylo vyhlášeno roku 1966 na výměře 364, 14 ha.

Celkově se dělí na dvě rezervace: Kováčovské kopce – sever a Kováčovské kopce – jih. Územím pohoří vedou tři značené turistické trasy. Herpetologicky určitě nejzajímavější je ale červeně značená trasa vedoucí jižními svahy od obce Kamenica nad Hronom po železniční zastávku Kováčov. Tato trasa právě zahrnuje všechny zdejší lokality krátkonožky. Mimo krátkonožku se zde vyskytují např. užovky Zamenis longissimus, ještěrky Lacerta viridis viridis a z obojživelníků například ropuchy Pseudepidalea viridis.

Největší pozornost jsem zde věnoval lokalitě vzdálené po této trase 2 kilometry od obce Kamenica nad Hronom. Na tomto prosluněném, ale velmi křovinatém místě se mi v dopoledních hodinách podařilo pozorovat exemplář krátkonožky A. kitaibelii fitzingeri. Jedincem byla asi 10 cm samice, která se slunila v polostínu jednoho z keřů. Z tohoto, i když jediného pozorovaného jedince, jsem měl poměrně radost, protože před odjezdem do zdejší oblasti se mi dostalo několika vágních informací o tom, že se zde tento druh již nevyskytuje. Naštěstí je tomu jinak.

Otázkou ale stále zůstává, zda-li jsou zdejší populace natolik početné, aby odolaly mnoha vnějším vlivům. Zdejší populace krátkonožek jsou totiž celkem izolovány od ostatních slovenských populací. Navíc jakási migrace z maďarské strany je, díky Dunaji, jen těžko možná. Velkou roli hraje také relativně nízká reprodukční schopnost druhu, selekční tlak ze strany predátorů, přílišné zarůstání vhodných lokalit atd.

Naštěstí je na Slovensku krátkonožce z ochranářského hlediska věnována velká pozornost a i mezi místními lidmi je tento druh dobře známý. Dokonce v samotném znaku obce Kamenica nad Hronom je vyobrazena krátkonožka, a i toto znamená, že je s těmito místy doslova spjata. Doufejme, že to takto, nejen zde, zůstane i nadále.

Literatura:

Arnold, E. N., Burton, J. A., 1992-2002: A field guide to the Reptiles and Amphibians of Britain and Europe. Collins, London: 186 pp.

Balej, P. & Jablonski, D. (eds.) 2006-2007: Balcanica.cz, dostupné z: https://www.balcanica.cz/

Baruš, V., Oliva, O., a kol. 1992: Plazi – Reptilia, Fauna ČSFR, svazek 26. Academia, Praha. 73-78 pp.

Gocmen, B., Kumlutas, Y., Tosunoglu, M. 1996: A New Subspecies, Ablepharus kitaibelii (Bibron & Borry, 1833) budaki n. ssp. (Sauria: Scincidae) From the Turkish Republic of Northern Cypru. Turkisch Journal of Zoology, 20: 397-405 pp.

Herczeg, G.; Tóth, T.; Kovács, T.; Korsós, Z.; Török, J. 2004: Distribution of Ablepharus kitaibelii fitzingeri MERTENS, 1952 (Squamata: Scincidae) in Hungary. Russian Journal of Herpetology 11(2):99–105 pp.

Jablonski, D. 2007: Bulharský Narodní park Strandža z pohledu herpetologického. Akvárium Terárium. 50 (9/10): 50–56 pp.

Kočárek, P., Palochová, A. 1997: Nová lokalita krátkonožky evropské v SR. Živa, Praha, XLV(4):181 pp.

Poulakakis, N.; Lymberakis, P.; Tsigenopoulos, C.S.; Magoulas, A.; Mylonas, M. 2005: Phylogenetic relationships and evolutionary history of snake-eyed skink Ablepharus kitaibelii (Sauria: Scincidae). Molecular Phylogenetics and Evolution 34: 245–256 pp.

Ponec, J., 1978: Zo života plazov. Príroda, Bratislava: 52-61 pp.

dříve publikováno (původní zdroj článku):
Jablonski, D. 2007: Za krátkonožkou Ablepharus kitaibelii (Bibron & Bory ST– Vincent , 1833). Fauna, 22: 6-10

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 25.11.2007