Albánie, Srbsko, Makedonie a Černá Hora 10.6. - 23.6.2007

Balkánské země jako Chorvatsko, Bulharsko, Slovinsko a Řecko jsou dnes, z pohledu cestovatelského, již celkem běžnými cílovými destinacemi. Také proč ne. Je zde stále co vidět, poznávat a nechat se unášet jejich nejrůznějšími krásami. Já jsem však dlouho toužil poznat právě země, do kterých se až tak nejezdí, nebo, v případě právě Albánie, se cestuje jen zcela výjimečně a když už tak, jak se říká, na „vlastní pěst“. Plně mi proto v tomto ohledu vyhovovala cesta, kterou zorganizovala CK Carabus v čele s Honzou Hromádkou. Právě přírodní šperky Albánie, Srbska, Makedonie a Černé Hory, jak byla tato stále průlomová expedice vlastně nazvána, se stala mou červnovou cestou Balkánem. O této cestě jsem se dozvěděl v rámci Teraristické společnosti Praha, jejíž jsem členem, někdy na podzim roku 2006 a okamžitě jsem se předběžně přihlásil. O připravované cestě jsem řekl i svému kamarádovi MVDr. Mariánu Gálovi, který rovněž dlouho neváhal a jako nadšený cestovatel se rozhodl jet také.

Cestu jsem chtěl podniknout v rámci toho, že Balkán je herpetologicky mým hlavním studijním územím a bylo by fajn navštívit a tím si i „oťukat“ tato místa pro případné další cesty do těchto končin, poznat místní přírodu, vztahy a lidi. Když jsem dostal koncem zimy 2007 předběžný plán cesty byl jsem nadšen a nemohl se dočkat desátého dne měsíce června. Cestu jsem sice bral spíše z pohledu poznávacího, kdy nebude moc času na podrobnější studium herpetofauny jednotlivých lokalit, ale i tak jsem doufal, že uvidím a nafotím co jsem vidět a nafotit chtěl. Jak to vše nakonec dopadlo se dočtete v následujících řádcích.

Nastalo několik dní před odjezdem a já se teprve začal chystat, protože předcházející týdny pro mne byly v mnoha směrech dosti náročné. Jelikož se předpokládalo, že celá cesta bude ve formě kempování, sháněl jsem narychlo nejrůznější „zbytečnosti“, které jsou k tomuto potřebné. Jak se mi začaly věci hromadit do takové míry, že mi zabíraly podstatnou část plochy mého pokoje, řekl jsem si dost a provedl drastickou selekci. I tak mi ale v konečném důsledku naplnily celou 70 l krosnu. V sobotu, den před odjezdem, jsem ještě zabezpečil svá terária, udělal nutné věci a šel spát.

Přišla neděle, 10.6.07 den odjezdu, den č.1. Dopoledne ještě pár posledních úprav, oběd a pak, v 13:15 odjezd do Karviné, kde jsem změnil ještě nějaké koruny na „€čka“ Zajel jsem pro Mariána, který mne čekal u místní veterinární správy a jelo se na nádraží do Bohumína. Zde nám jel, ve 14:16, přímý rychlík do Brna. V Brně byl něco kolem 17 hodiny a tak jsme měli celé dvě hodiny do plánovaného příjezdu autobusu, který již byl na cestě z Prahy a kterým jsme měli absolvovat celou cestu. Přesně v 19 hodin na nás někdo začal volat „albáánie“, to jsme ještě sice nevěděli o koho jde, ale věděli jsme, že je to náš člověk. Přišli jsme k autobusu, krátkými pohledy jsme se seznámili s dalšími účastníky zájezdu, vybalili jsme potřebné věci, zbytek věcí do úložného prostoru a zaujali místa na rezervovaných sedadlech číslo 25 a 26. V 19:07 přesně jsme od autobusového nádraží naproti hotelu Grand v Brně vyjeli na cestu, která měla trvat celé dva týdny. Chvíli za Brnem se nám představil průvodce Mgr. Kamil Hanák, který nám cestou na česko – slovenskou hranici představil komplexní plán cesty, včetně dvou změn, které v původním plánu cesty nebyly. Znělo to i tak velmi zajímavě. Cesta ubíhala celkem rychle, až na ty časté zastávky. 20:30 jsme byli na hranici se Slovenskem, kolem čtvrt na deset v Bratislavě a 21:32 už na hranici mezi Slovenskem a Maďarskem.

Při nočním přejezdu Maďarskem nám cestu zpestřily nádherné blesky, které jsou v tomto rovinatém kraji dobře pozorovatelné a velmi fotogenické. Noc se nachýlila do pozdějších hodin a většina lidí již spala. Mně osobně se však vůbec nechtělo a při pozorování těchto nádherných elektrických výbojů jsem si vychutnával pocit z dalšího cestování. Nakonec však i mne spánek na chvíli zmohl. Probudil jsem se kousek od Budapeště a pak až o půl třetí ráno, 11.6. (den druhý), na maďarsko (Röszke) – srbské (Horgoš) hranici. Tady, ještě v celním pásmu, jsme změnili první eura na místní měnu – srbské dináry. Vjeli jsme tak do severního Srbska, Vojvodiny, kde já osobně, v rámci hromadění lokalitních údajů, jsem již měl balkánské území. Geograficky zde v Srbsku však Balkán začíná až průjezdem řeky Sávy, či Dunaje u Bělehradu, do nějž se zde Sáva vlévá. Projeli jsme Novi Sadem a Bělehradem. Já jsem však zbytek tohoto brzkého rána pak jen prospal.

Srbsko

Probouzím se až někdy kolem půl šesté hodiny ranní, kdy znova zastavujeme, abychom si na chvíli odpočinuli, ale hlavně se seskupujeme k mapě, kde diskutujeme nad plánem dnešního dne. Plán je jasný. Za zhruba dvě hodinky bychom se měli dostat k první lokalitní zastávce v Srbsku, ale vlastně i na cestě samotné, k přírodní rezervaci Obedska bara. Mezi tím snídám a využívám ještě chvíli ke spánku. K této přírodní rezervaci se dostáváme kolem půl osmé, připravujeme věci na dopolední program a vyrážíme do okolí. Obedska bara (srbsky Обедска бара) je mokřadní oblast rozpínající v podobě podkovy podél řeky Sávy v jižní Syrmii nějakých 40 km od Bělehradu. Toto místo vzniklé zánikem meandru řeky Sávy je situováno mezi obce Obrež a Kupinovo. Plochou zabírá asi 23000 ha a leží v nadmořské výšce kolem 71 – 82 m. Tato oblast je nejstarší přírodní rezervací na území Evropy, založena byla roku 1874 a od roku 1977 je zahrnuta mezi oblasti Ramsarské konvence. Z fauny se zde údajně vyskytuje až 50 druhů savců, 220 druhů ptactva, 11 druhů plazů, 13 druhů obojživelníků a 16 druhů ryb.

Po krátkém zhodnocení prvních dojmů se vydáváme k jedné z vodních odnoží Obedske bary. Takové množství skokanů rodu Pelophylax jsem již dlouho neviděl. Jsem nadšený a okamžitě vytahuji fotoaparát. Při fotografování hlasitě přemýšlím a diskutuji s Mariánem, co vše se zde asi může vyskytovat. Nadělal jsem několik fotografií, ale abychom viděli i jiná místa odcházíme směrem k blízkému lesíku. Hned při prvních krocích v trávě mě překvapuje charakteristický hadovitý pohyb. Rychle reaguji a z podrostu vytahuji mladší samici užovky Natrix natrix. Had se kroutí, vypouští charakteristickou „vůni“, ale já se ji pokouším uklidnit pro pár lepších snímků. Za asistence Mariána se to daří, dělám několik fotografií a jdeme dál. Chvíli pozorujeme okolní krajinu, fotíme zajímavá zátiší v měkkém ranním slunci a sem tam se podíváme co se kde šustne. Nic nás však dále nepřekvapuje. Jdeme chvíli podél hlavní cesty, kde nacházím několik rozjetých druhů žab a přes křoviny se dostáváme do zmiňovaného habrového lesa. Nic zde však, krom spousty odpadků a několik exuvií cikád, není. Pomalu se vracíme, ale zastavujeme se u mostku, kde jsem něco v pořádném odstupu zahlédl. Vidím něco jako hadí tělo, nebo je to jen kus hrubší větvě? Ne, nemýlím se. Opravdu statná samice Natrix natrix nás zahlédla a dala se do pohybu. Mizí v kanálu, který je pod mostem. Nestíhám seběhnout ani fotit. Tím však přehlídka těchto hadů nekončí. Na stejném místě pak pozorujeme ještě několik jedinců, vzhledově převážně asi samců. Přecházím z jedné strany mostku na druhou a můj pohyb vyvolal pohyb nádherného samce Lacerta viridis viridis, kterého jsem až to této doby přehlížel. Pomalu se k němu přibližuji a teleobjektivem ho zaměřuji, abych měl aspoň jednu jeho fotku. Podařilo se. Později mi jeden účastník expedice prozradil, že na stejném místě pozoroval i samici Emys orbicularis. Já osobně jsem zde tyto želvy nezahlédl, ale jejich výskyt jsem zde předpokládal, protože lokalita je to více než vhodná. Vracíme se na místo, kde jsem fotil skokany, slyšíme skřehotání rosniček Hyla arborea, ale přecházíme dál za budovu, kde byl přistaven autobus. Údajně tady někdo zahlédl další jedince druhu Lacerta viridis. Ty jsem nenašel. Zato při procházení kolem jednoho zdejšího dřeveného plotu lovím opravdu zajímavě vybarvenou a velkou samici Natrix tessellata. Nálezem jsme s Mariánem velice potěšeni a po uklidnění hada fotografujeme. Byl jsem opravdu rád, protože to bylo během chvilky několik druhů zdejší herpetofauny. Vracíme se směrem k místu se skokany. Měli jsme zde totiž slíbenou projížďku na loďce směrem do samotné močálovité podkovy Obedske bary. Na malou dřevěnou loďku se nás naskládalo šest a naše váha byla okamžitě znát na jejím ponoru. Stálo to však zato. Celkový charakter tohoto mrtvého ramena měl podobu Dunajské delty. Všude spousty leknínů, které v některých místech zaujímaly takový pokryv hladiny, že se zde nedalo loďkou proplout. Na loďce s námi byli lidé, kteří v Dunajské deltě byli a potvrdili, že toto je její jakási mnohem menší sestřenice. Po asi půlhodinové projížďce, kterou jsem využil hlavně fotograficky, jsme se vrátili zpět na pevnou zem. Nafotil jsem si zde ještě několik skokanů, mimochodem se zde vyskytovaly druhy P. ridibundus, P. kl. esculentus, a šlo se k autobusu. Pomalu jsme se loučili s Obedskou barou, ve které se nachází mnoho tajemných a nedostupných míst a tak někdo s nadsázkou a jistou dávkou humoru nadhodil, že se zde možná skrývají tolik hledaní Mladić s Karadžićem.

Vyjeli jsme a za nedlouho jsme minuli řeku Sávu, čímž jsme se oficiálně dostali na Balkánský poloostrov. Další zastávkou bylo město Loznica a Tršič, kde se nachází skanzen, který zde vznikl, díky rodišti Vuka Stefanoviće Karadžiće, což je však jiný Karadžić než výše zmiňovaný. Jedná se o srbského jazykového reformátora. Skanzen je situován v odlehlé a klidné části obce a je kombinován s ubytovnou a jinými podobnými zařízeními. První co však vidíme, je nedávno vyhořelá budova, která sloužila jako restaurace. Blížíme se ke vstupní bráně a překvapeně zjišťujeme, že vstup do skanzenu je volný. V Srbsku jsou celkově takováto místa bez poplatků, protože jsou zde za každého návštěvníka velmi rádi. Samotný skanzen tvoří několik dobových i novodobých budov, restaurace, ubytovna a plácek, kde se konají nejrůznější akce. Já a Marián jsme to rychlým tempem prošli a pokračovali jsme dále do okolní krajiny. Postupujeme kolem místního potoka, který zde protékal. V jeho okolí jsem předpokládal, že bych mohl narazit na slepýše Anguis fragilis, ale první na co jsem zde herpetologicky narazil byli pulci skokanů Rana sp. Jdeme dál a vystupujeme po zalesněném kopci po kterém vede lesní cesta. Všude kolem nás jsou porosty již odkvetlých konvalinek a árónů, některé také fotografujeme. Cestičkou se zde však dostáváme k malému prosluněnému prostranství, ve kterém Mariána zaujal pohyb. Oba pozorujeme mladou Lacerta viridis, kterou se snažím nafotit. Marián mezitím pokračuje dál do kopce k místnímu hřbitovu, na kterém se, až s podivem, z plazů nemihne nic. Potupujeme ještě výše a na hromadách cihel, které se zde nacházely poblíž místních obydlí nalézám dospělé Lacerta viridis a nechytatelné ještěrky Podarcis muralis. Zkouším je proto fotografovat aspoň z dálky. Jelikož čas však postoupil, museli jsme se vrátit. Dole jsme si dali ještě narychlo jednu srbskou specialitu a pokračovalo se autobusem dále.

Cestou zpět na město Loznica jsme se tak dostali k bosensko – srbské hranici, kterou jsme pokračovali celou cestu, jejichž dnešním posledním cílem byl klášter Sokol v Sokolských horách. Přirozené hraniční pásmo zde vytváří řeka Drina, která se táhne po značné délce až po soutok s řekou Sávou. Od Bosny a Hercegoviny jsme tak v některých místech byli vzdáleni jen něco kolem 100 m. Projížděli jsme i kolem hraničního přechodu do bosenského města Zvornik, které bylo, díky zdejší největší hlinikárně na Balkáně před osmi léty bombardováno. Dost silně zde zapršelo. Kolem hranice jsme si však udělali i krátkou zastávku na tradiční „fujipoint“, při kterém jsme na zajímavých místech vyběhli na cca 10 – 15 minut z autobusu a fotili, případně zkoumali okolí. Pro místní, kteří nás na určitých místech pozorovali, to byla určitě úsměvná a netradiční podívaná.

Chvíli jsme pak ještě jeli podél řeky Driny, ale několik minut po 18h jsme se od ní odklonili a po vedlejší cestě jsme stoupali mírnými serpentinami v Sokolských horách směrem ke klášteru Sokol. Čekal jsem, jako asi většina z účastníků, že se bude jednat o starý, chladný klášter, ve kterém budou chodbami bloudit mniši. Jak se překvapivě ukázalo, šlo o vcelku moderní stavbu se vším sociálním zařízením, vyhlížejícím spíše jako standardní horský hotel. Pro většinu příjemné překvapení. Krajina kolem tohoto kláštera byla rovněž úchvatná. Hned u kláštera se zvedaly dva strmé štíty, na nichž se, po ubytovaní, mělo jít. Navíc bylo po dešti, takže jsem se nemohl dočkat až vyrazím do terénu. Dostali jsme s Mariánem dvoulůžkový pokoj, hodili batohy a šli. Ještě v klášteře mne zastavil Honza Hromádka, že pro mne něco má. Chytil dospělou ještěrku Podarcis muralis muralis, jejíchž výskyt, jak jsem se pak přesvědčil, byl zde bohatý. Kuriózní však bylo, že ji odchytil přímo ve své koupelně. Po krátkém nafocení a odběru vzorků, jsem konečně vyrazil do terénu. Bylo ještě pořád dost světla. Chvíli kráčím cestou a z dálky narážím na hlouček lidí, jak ukazují na něco v podrostu. Přiběhnu, mrknu se a vytahuji gravidní samici Coronella austriaca. Skvělé. Dozvídám se, že ji nechtěli chytat, co kdyby to byla zmije. Kresebně tito hadi občas zmiji připomínají, ale zrovna tato užovka byla až moc „koronélní“. Nadšeně fotím a pomáhám s jejím pózováním i dalším fotografům. Abych však viděl více z rychle se krátícího dne, jdu dál. Odvaluji několik kamenů a hned pod prvním mne překvapuje několik štírů rodu Euscorpius. Pobíhají zde i další „murálisky“. Zanedlouho se s Mariánem, který byl střídavě přede mnou a za mnou, dostáváme k potoku a následně ke skále ze které rychlým proudem tříští vodopád. Marián vytahuje foto stativ, ale ani já nemeškám a pokouším se nafotografovat proudící vodu z ruky. Světla však pod stromy rapidně ubylo a tak si půjčuji stativ od Mariána. Fotky se povedly. Mezi tím hlouček lidí, se kterým jsme se jakoby turisticky držely, někde zmizel a my se proto rozhodli jít na jeden z vrcholů, kde byl vystavěn obří kříž. Procházíme nádhernou krajinou, kterou já pochopitelně komentuji jako velmi vhodnou pro výskyt zmijí Vipera ammodytes. Jak jsem se mnohem později dozvěděl, zmije růžkaté zde, v podobě mláděte a mrtvého dospělce, opravdu pozorovali. Po nenáročné túře jsme vystoupali na vrchol, rozhlédli se po neuvěřitelně nádherném okolí a šli zpět. Fotit už nemělo smysl. Jen několik snímků západů slunce se ještě povedlo. Stálo to však zato. Cestou zpět nás provázely světlušky a sílící skřehotání rosniček Hyla arborea, přicházející od nádrže pod klášterem. Samotné rosničky jsme však neviděli a tak jsme unaveni zalehli kolem 23 hodiny do postelí.

12.6. (den třetí), se probouzíme, opět za skřehotu rosniček, před 6 hodinou ranní. Večer jsme totiž koketovali s myšlenkou projít si okolí ráno. Bylo však zataženo, chladno a jemně pršelo, takže to nemělo smysl. Nasnídali jsme se, zabalili, udělali ještě několik fotek okolí kláštera a narychlo seběhli k nádrži pod budovou. Voda zde byla velmi kalná a ze živočichů jsem nalezl jen rozjetého skokana Rana temporaria. Něco po osmé vyjíždíme a tím opouštíme nádhernou oblast Sokolských hor. Míříme směr město Užice, místními stále nazývána Титово Ужице (Titovo Užice).

Chvíli ještě dospávám v autobuse, pozoruji krajinu a dělám zápisky. Stoupáme do hor. Nacházíme se totiž v členitém pohoří Tara. Autobus začíná přistavovat na popud mávajícího Srba. Značí zde totiž cestu a tak musíme chvíli čekat než barva zaschne. Chvíli využíváme pro nafotografování okolní krajiny, ale taky se podél cesty rozlézáme, kdyby zde náhodou něco bylo. A opravdu. Po chvíli narážíme přímo u cesty opět na užovku Coronella austriaca. Fotíme. To už však Kamil volá na odjezd a tak se jde. Tyto užovky zde budou nejspíše hojným druhem, protože pak jsem přímo z autobusu viděl ještě další exemplář, jak se sluní přímo u cesty.

Další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat - památník partyzánů Užice. Zde jsme se zdrželi čtvrt hodinky a pro mne byl zajímavý asi jen tím, že jsem zde nalezl exemplář ještěrky Lacerta agilis. Po krátkém sestupu se již kolem poledne dostáváme do samotného města Užice. Toto, dnes moderní město, které má v Srbsku výsadní postavení hlavně v oblasti průmyslu, bylo vždy nejdůležitějším centrem oblasti. V roce 1941 se stalo hlavním městem tzv. Užické republiky, která významně odolávala náporu německých vojsk. V roce 1999 se pak stala v oblasti cílem bombardování spojeneckých sil NATO, kdy zvláště 6. května došlo k masivnímu útoku na místní hlavní silniční spoje, letiště, ale i civilní budovy. Tehdy došlo na hlavním náměstí k významnému protestu obyvatelstva proti tomuto ničení. My jsme zdejší hodinovou přestávku využili hlavně k obhlídce města. I když já a Marián jsme popravdě zakotvili v místní restauraci, čehož jsme opravdu nelitovali. Dali jsme si perfektní telecí polévku, které bylo opravdu požehnané množství. Cestou zpět jsem přímo na ulici necelých 50 m od zdejšího vlakového nádraží zahlédl ještěrky Podarcis muralis, které jsem se pokoušel alespoň narychlo nafotit. Hned vedle, v malém parčíku, jsme objevili čerstvě zabitého slepýše, kterého jsem opět nafotil a samozřejmě sebral tolik důležitý vzorek tkáně.

Černá hora

Vyjeli jsme z Užice a tím nás čekal delší přejezd, při němž jsme se měli dostat až do republiky Černá Hora a zdejšího NP Biogradska Gora. Hned za Užicí jsme však stáli v řadě aut a čekali. Staví zde totiž moderní dálniční tah, který bude spojovat Bělehrad s Jadranem. Cestou jsme si všimli zajímavě vyzdobených brán domů. Dozvěděli jsme se, že se takto zdobí okolí domů při svatbách, přičemž v Srbsku jsou v tomto ohledu celkem zajímavé zvyky. Ženich, když si přijede pro nevěstu, zde musí sestřelit 25 jablek, jinak si svou nastávající nemůže už nikdy vzít. Zachránit ho může jen svatební kmotr, což se však stává jen výjimečně. Opravdu zajímavé a v některých případech to bude zřejmě neřešitelná situace. Za podobných diskusí a několika „fujipointů“ jsme se po trase dostali k městu Pripolje a za nedlouho i k vysoko položené hranici mezi Srbskem a Černou Horou. Republika Černá Hora je samostatně mladou zemí, která vznikla teprve 3. června roku 2006, kdy se voliči při referendu vyslovili pro vystoupení z unie se Srbskem. Na hranici jsme dorazili něco kolem půl třetí odpoledne a po delším odbavení jsme vjeli do Ráje plazů, jak je Černá Hora herpetology často nazývána. V době našeho příjezdu však silně pršelo a déšť provázel naši cestu po Černé Hoře celou dobu. Při krátké pauze za prvním velkým městem v ČH, Bjelo Polje, jsme nalezli u potoka mrtvou Natrix tessellata.

Dojeli jsme k národnímu parku Biogradska Gora. Tento NP je jedním ze čtyř národních parků Černé Hory. Nachází se ve středu až severovýchodě země a jeho centrum tvoří Biogradsko jezero ležící ve výšce 1099 m. Celý park obklopují majestátné dvoutisícovky Zřízen byl v roce 1952. My jsme zajeli přímo k jezeru, k němuž vstup stojí 1€. Protože jsme byli v časovém skluzu, měli jsme na obhlídku okolí jen asi hodinku, kterou jsem využil hlavně k fotografování. Šel jsem kousek do řídkého lesa a tam na mne čekalo překvapení v podobě skokana Rana graeca, se kterým jsem se setkal vůbec poprvé. Podařilo se mi však udělat jen jedinou fotografii, protože mi skočil do skuliny, ze které jsem jej už dostat nemohl. Přestalo pršet a nad jezerem se zvedal nádherný opar. Nafotil jsem tedy okolí a spolu s Mariánem jsme pak šli k okraji kaňonu Biogradske řeky. Zde to bylo zvláště fotogenické.

Odjíždíme od tohoto jistě nádherného území a rychle míříme na hlavní město Černé Hory, Podgoricu. Projíždíme překrásnými scenériemi kaňonu řeky Morača v pohoří Durmitor, jejichž krajinu všichni s údivem pozorují. „Fujipointy“ se zde stávají nutností. Po dvacáté hodině se tak dostáváme do Podgorice. Člověk by ani neřekl, že se jedná o hlavní město. Na první pohled obyčejné a ani ne moc velké město, které dostalo svůj název podle kopce Gorica, pod nímž leží. Podgorica by určitě stála za delší zastávku, my jsme však co nejrychleji spěchali na albánskou hranici. Kousek za městem se zvedá pohoří Rumia, které odděluje Jadran od Skadarského jezera, které jsme již měli na dohled. K hranici míříme po spojnici Athény – Vídeň, která je úzká, v neuvěřitelně špatném stavu, ale místní nejdůležitější a vlastně jedinou cestou. I tady se prohánějí nákladní auta mířící na jih. Dostali jsme se do hraničního pásma ve kterém se nesmí zastavovat a už vůbec ne fotit. Dozvěděli jsme se totiž, že zde v nedávné době zastavil turista a byl zastřelen. Albánie a bývalá srbská republika Černá Hora spolu opravdu nemají dobré vztahy, což nám pomalu dochází. Dostali jsme se na hranici, někde u Skadarského jezera. Hranice se vynořila z křovin, že jsme ji ani nezaznamenali. Černohorci nás odbavili rychle, zato Albánci si museli všechny pasy skenovat a dát tolik důležitá razítka, což chvíli trvalo.

Albánie

Do Albánie jsme se dostali ve 21:30 a následně si rozdali pasy. Tato jediná muslimská země v Evropě je často charakterizována jako „Země orlů“. Já osobně bych k tomu přidal dodatek: „bunkrů a mercedesů“. Albánie je známa tím, že na celém jejím území vyrostlo za vlády Envera Hodži více jak 800 tisíc bunkrů. Čili jeden bunkr na asi tři až čtyři Albánce. Starší automobily značky Mercedes jsou pak nejoblíbenější automobilovou značkou Albánců. Téměř žádnou jinou značku, než tuto, jsme v Albánii neviděli. Stále ale zároveň platí, že je Albánie nejzaostalejší zemí Evropy, za což může její v minulosti nestabilní politická situace. Nás v této chvíli čekala trasa do největšího města severní Albánie – Shköderu (Scutari). Projíždíme neosvětlenou albánskou krajinou. Světla jsou jen kolem místních osad a městeček. V těch na nás hlasitě mávají místní, jako by jsme jim právě přivezli kus lepšího života. Přece jen turisty zde skoro nevídají. V pozdních hodinách se dostáváme do Shköderu, kde je hlavní magistrála rozkopaná, jako by se právě stavěla. Tady si vzpomínám na starší cestopis z tohoto místa, kdy tato ulice na fotografiích vypadala naprosto stejně. Při projíždění jedné z ulic se nás v malém autě snaží předběhnout místní omladina. Nějak se ji to ale nedaří, proto zastavují a naznačují abychom zastavili též. Zastavujeme a oni řidiči něco zuřivě „vysvětlují“. Zde polemizuji s myšlenkou, jestli v Albánii opravdu neznají a nepoužívají hanlivé výrazy, jak se tvrdí. Tato situace rozhodně nevypadala na výměnu vybraných slovíček. Mladíci si tedy ulevili a my pokračujeme dále. Dostáváme se na konec Shköderu k dřevěnému mostu s ocelovou konstrukcí, jedinou spojnici přes kanál spojující jezero a řeku Buenë. Cestou si všímám zajímavého ukazatele, který ukazuje směr a vzdálenost do italského Triestu, rakouského Salzburgu apod. Navazujeme zde na velmi úzkou cestu, po které projedeme jen opravdu my. Druhé auto, a už vůbec ne autobus, by se zde prostě nevešlo. Ono se však objevuje. Naštěstí v trochu širším úseku. Míjíme se a po 9 km dlouhé trati se dostáváme do osady Zogaj, která byla naším dnešním nocležištěm. Vystupujeme a Kamil jde domlouvat nocleh. Já se jdu s čelovkou podívat k jezeru. Zaslechl jsem totiž skřehotání skokanů. Zde jsem již předpokládal výskyt druhů Pelophylax shqipericus a Pelophylax kurtmuelleri. Opravdu jsem je zde nalezl. Navíc i druh P. ridibundus. Skokani se zde u břehu vyskytují celkem hojně. Přímo na břehu mne však čekala i nepříjemná záležitost – ubitá dospělá užovka Natrix tessellata. Další nepříjemná věc na sebe nenechala dlouho čekat. Kamil přichází se správou, že tu pro nás už nemají dohodnuté ubytování, ale že se můžeme uložit v místní škole. Což o to, mě to až tak nevadilo, ale ostatní již tak nadšeni nebyli. S Mariánem chvíli hledáme místo ke spaní, ale pak nás napadlo spát přímo na jednom mole Skadarského jezera. Skřehotání žab, ale jinak nádherné ticho a tma, kterou rušili jen hvězdy na nebi. Opravdu krása. Jenže jakmile jsme se vybalili, přišel majitel a vysvětloval, že zde spát nemůžeme. Chvíli to s ním Kamil řešil, ale pak jsme stejně skončili v zatuchlé budově místní školy. I to však byl zajímavý zážitek.

Je ráno 13.6., něco po páté hodině a svítá. Bez snídaně jsme se s Mariánem rozhodli rychle se sbalit a do terénu, ať alespoň něco z okolí vidíme. Obhlížíme ranní Skadar, kde pozorujeme několik lovících „teselát“. V okolí Skadarského jezera se ale mají vyskytovat velmi zajímavě zbarvené zmije Vipera ammodytes, proto vyrážíme do okolních kopců. Jsme asi 500 m od Černohorské hranice. Před námi prchá několik ještěrek, které jsme však neidentifikovali. Já se blížím hustou macchií, mimo jiné opředenou pavučinami mnoha křižáků, když se přede mnou něco hlasitě ukrývá. V poslední chvíli lovím blavora Pseudopus apodus, který leknutím upustil část svého ocasu, jak mají tito slepýšovití ještěři ve zvyku. Po nafotografování jej pouštím a zkouším odvalit několik volně ležících kamenů. Hned pod prvním na mne čekalo překvapení v podobě gravidní samice štíra Mesobuthus gibbosus. Mám radost, tyto štíry jsem měl vždy v oblibě. Odvaluji ještě několik kamenů a pod každým jeden či dva štíři tohoto druhu. Stoupáme výše, chtěli jsme se dostat aspoň na hřeben, ale vidíme, že to nemá smysl. Počasí se nad Skadarem rychle mění, a tak ze slunného rána se náhle stává temně modře zamračený den. Vracíme se, ale nemůžeme najít vyšlapanou trasu, po které jsme dorazili nahoru. Bereme to přímo, což nebylo zrovna nejlepší řešení. Celí doškrábaní vylézáme u jednoho obydlí, kde albánsky zdravíme předpokládaného majitele domu. S úsměvem a nadšením nám odpovídá. K autobusu docházíme právě včas, už se po nás i sháněli. Přepokládaný odjez se totiž posunul a my odjíždíme o něco dříve. Chvíli čekáme až zde dojede místní linka, divím se, že tu vůbec jezdí a pak odjíždíme zpět na Shköder. Stačíme ještě zamávat místním dětem, které již vykukovaly ze školy, netušíc, že v noci mezi jejich lavicemi spalo skoro tři desítky lidí. Opouštíme Zogaj, krátkým „fujipointem“ se loučíme i s městem Shköder a míříme na město Krujë, položené v horách. Cestou dospávám, ale při první zastávce si již obhlížím okolí a nacházím nádrž s množstvím skokanů P. shqipericus. Stoupáme do hor, přímo na cestě pozoruji zmatenou želvu Eurotestudo hermanni, která se snaží dostat ze silnice. Želv zde v okolí bylo opravdu hodně. Při kratičké desetiminutové zastávce u jedné místní vápenky nalézáme všichni, kteří vystupujeme z autobusu, alespoň jednu želvu. Od mláďat po opravdu nádherné vzrostlé kusy. Škoda, že jen deset minut. Jsme však opět ve skluzu a tak rychle do Krujë.

Toto město je opravdu nádherné a to zejména svou polohou, která měla významnou strategickou úlohu v době tureckých válek. Známé je pak hlavně díky největšímu národnímu hrdinovi – Skanderbegovi. Zde vyměňujeme peníze, jíme a fotografujeme. Z plazů jsem pozoroval jen ještěrky Podarcis muralis a to přímo pod sochou samotného Skanderbega. Město je sice okouzlující, ale my jsme měli v dnešním plánu ještě několikahodinovou exkurzi do NP Karavastë. Do tohoto chráněného území na pobřeží Jadranu jsme se přesunuli kolem 16 h. Jeho hlavním centrem je laguna, která dala název celému parku. V okolí této laguny se měl vyskytovat pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus), žádné jsme však neobjevili. Celkově celá oblast vypadala dosti mrtvě. Byl to však, alespoň z pohledu výskytu plazů, jen dojem. Hned po prvním prozkoumání terénu jsem objevil několik juvenilních želv Eurotestudo hermanni a pozorováni byli také dospělí jedinci. Z ještěrů se zde hojně vyskytovali zejména ještěrka Podarcis tauricus a Podarcis muralis, místy jsem pozoroval výrazně zbarvené Algyroides nigropunctatus. Při procházení okraje kanálu spojujícího moře a lagunu, jsem zahlédl mizející hadí ocásek do hromady oloupané borovicové kůry. Řekl jsem si, že bude nejspíš pod touto hromadou, protože utéct neměl kam. Hromadu rozebírám část po časti a, jak už to tak bývá, pod posledním kusem kůry rychle lovím mizejícího hádka. Celkem překvapeně zjišťuji, že se jedná o roční exemplář druhu Malpolon insignitus. Mrskající hádek kolem sebe kouše a syčí. Snažím se jej uklidnit pro nafotografování, což se kupodivu podaří. Pokračuji dále a překračuji most, který spojuje lagunu s ostatní části parku. Přímo na cestě nacházím mrtvé užovky Natrix natrix „persa“ a slepýše Anguis fragilis. Kousek dál pak rozhrabanou želví snůšku. Od ostatních účastníků, kteří byli rychlejší a obhlídli si okolí přímo laguny, se dozvídám, že jít dále nemá cenu, takže se vracím s tím, že po zpáteční cestě opět něco najdu. A opravdu. Rozhlížím se kolem a u nízkého kopečku písku, který byl porostlý vegetací vidím dlouhé hadí tělo s rozhlížející se hlavou. Obrovský šírohlavec zajel do křoví a i přes mou pohotovou reakci jsem jej již nenašel. Fotím tedy alespoň vyhřívající se samici ještěrky zední. Postupuji podél plotu tvořeného ostnatým drátem, když tu, provokativně, se vyhřívá opravdu statný jedinec blavora Pseudopus apodus. Volám na Mariána, který byl náhodou nedaleko, ale než se přiběhl podívat, blavor mizí v trnitém podrostu. Rychle překračuji drát a s rukama od krve se vrhám do křoví. Blavor však byl již pryč a já si nadávám, proč jsem se za ním nepustil hned. Pak se s Mariánem rozdělujeme. Jde směrem k pobřeží, já k lesu. V podstatě až do odjezdu již ale nic nenacházím. Proto se vracím k autobusu. Cestou zpět na mne však volá Marián s ostatními z místního restaurantu a mává na mne plátěným pytlem. Přicházím a dozvídám, se, že nakonec blavora chytil on. Dobrá zpráva, kterou si jdu nafotit. Okamžitě se však seběhli místní, kterým byl pohled na hadovité tělo vyloženě nepříjemný. Blavora nakonec pouštíme dále od lidí do hustého podrostu, přesouváme se k autobusu a po sedmé hodině večerní míříme na naše dnešní nocležiště.

Okolí chrámu Ardenica ve střední Albánii se stalo pro dnešní noc odpočinkovou zastávkou. Chrám byl položen v kopcích a ještě kolem 21 h jsem zde při jízdě v autobusu pozoroval suchozemské želvy. Místo to bylo zajímavé, ale já přesto neočekával zajímavé nálezy. Jak jsem se mýlil, to jsem v ten večer ještě nevěděl. Uvařil jsem si dobrou polévku a pomalu si chystal nocleh pod vzrostlým cypřišem. Byl jsem celkem utahaný. Na chvíli mne vzpružila informace, že zde někdo pozoroval obrovskou ropuchu, kterou pak zahodili do křoví. Chvíli jsem po ropuchách pátral, ale nic. Vrátil jsem se ke spacáku, dojedl polévku a chystal ulehnout. Někteří ještě klábosili a popíjeli u ohně. Z dálky si však všímám dvou lidí, kteří s baterkou prozkoumávají okolí. Chvíli je pozoruji a když vidím, že něco objevili, tak vstávám a jdu se podívat. Vida, tak přece. Pěkný exemplář Bufo bufo spinosus. Seznamuji se tak s manžely Trávníčkovými, které také okouzlují nejen plazi a obojživelníci. Řečí se dostáváme dokonce i k webu Balcanica.cz, který dobře znají a právě z této cesty se chystali něčím přispět. Seznamuji se i s Jirkou, který právě přiběhl s novinkou, že u chrámu viděl gekona. Vydávám se tedy s foťákem k chrámu. Nakonec se tam potkáváme všichni čtyři. Pozoruji zdi a gekonů Hemidactylus turcicus, jak vidím, je zde opravdu dost. Několik jich lovím a fotografuji. Protože jsem se ale opět lovecky probudil, rozhoduji se, že si projdu cestu celou až k nedaleké ubytovně. To byla dobrá volba. Jdeme nakonec všichni čtyři. První co nalézám je skokan Rana dalmatina, cestou odchytávám další a další jedince tohoto druhu a snažím se je při svitu baterky nebo čelovky nafotit. Velmi příjemným překvapením byl nález dalších Bufo bufo spinosus a dokonce ropuch Pseudepidalea viridis, kterých zde bylo rovněž dost. Největším nálezem za celou noc však byl objev slepáka Typhlops vermicularis, kterého jsme nalezli při vkrádání do mraveniště, jejímž kuklami se tento hádek živí. V poslední chvíli jsem chytl ocas slepáka, který se všemocně snažil dostat co nejhlouběji. Za pomocí nožíku a Jardy Trávníčka, jsem ho však nakonec dostal ven. To jsem byl už naprosto vzbuzený a jako bych ani unavený nikdy nebyl. Všichni jsme měli radost. Slepáka jsem se snažil nafotografovat, ale nešlo to. Všemožně se kroutil, zahrabával a proto jsem jej strčil do plátěného pytle s tím, že si ho ráno nafotím a pustím. Průzkum terénu však nekončil. Cestou níže jsme objevili zalezlou želvu E. hermanni, která měla zadní část karapaxu prasklou. Nejspíše od auta. Nalezl jsem i několik skokanů P. shqipericus, ještěrku Podarcis tauricus a několik rozjetých jedinců na cestě, mezi nimi i samice Lacerta viridis. Prostě kouzelná noc. To však již bylo 14.6. (5. den) a my se rozhodli jít něco kolem jedné ráno konečně spát.

Ráno po svítání jsem šel nafotografovat slepáka a několik lokalit. Při návratu pozoruji většinu z nás, kteří jsme spali pod širákem, jak jsou více či méně poseti červenými tečkami po celém těle. Já na sobě skoro nic nepozoruji, což si vysvětluji celkovým zakuklením do spacáku. Navštívily nás totiž noční muchničky, v této oblasti významné přenašečky nemoci leishmanióza, jejichž kožní formu způsobuje prvok Leishmania tropica. Tento nebezpečný prvok se vyskytuje v celém Středomoří, jaká je však situace s výskytem v Albánii nikdo pořádně neví. Někteří měli již z pouhého pokousání silnou reakci, kdy jim natekli ruce apod. Bylo však třeba se zabalit a vyrazit dále, toto byla celkem vedlejší věc.

V dnešním, ráno pozměněném, plánu byl kratší přejezd se zastávkou u pobřeží Jadranu a pak cesta do národního parku Llogarë. Po sedmé hodině ráno vyjíždíme od chrámu Ardenica a míříme směr město Vlöre a pak jižně k jedné osadě s názvem Lamëmborschi, kde zastavujeme. Protože jsem spíše pro průzkum terénu, vyrazil jsem do okolních kopců. Ostatní si šli odpočinout k moři. Bylo celkem horko, proto jsem si procházel jen olivový háj. Nic jsem však neviděl. Pak jsem potkal Jirku, který rovněž vyrazil do terénu a ten mi dal typ na jedno údolí, kde pozoroval želvy. Šel jsem tedy tím směrem. U mostku na hlavní silnici, od kterým byla jakási stoka plná smetí jsem se chvíli zastavil a podíval, jestli tam něco nezahlédnu. Jak jsem si uvědomil, byl jsem zahlédnut dříve já sám. Dole se totiž vyhřívala obrovská samice Emys orbicularis, která se okamžitě schovala pod vybetonovaný břeh. Pospíchal jsem dolů s naději, že ji ještě chytím, nepodařilo se. Navíc při rychlém sklouznutí jsem si hluboko rozřízl část dlaně o vyčnívající drát, což mi na náladě nepřidalo. Nechal jsem ji být a šel na želvy suchozemské. V podrostu nacházím dospělého samce E. hermanni, tak aspoň něco. Je však čas se vrátit, protože za chvíli byl naplánován odjezd dále. Opouštíme Vlörský záliv, jehož ohraničuje na protějším břehu poloostrov Karaburun a celkem rychle se přes údolí dostáváme do vyšší nadmořské výšky pohoří Cikës.

Již v oblasti NP Llogarë zastavujeme na několika „fujipointech“ z nichž na jednom nalézám nádherného malého pavouka stepníka rudého (Eresus cinnaberinus). Z plazů však zatím nic. K tomu se zatahuje a začíná pršet. Přijíždíme k táboru, na kterém za deště rozbalujeme stany. Jsme v průsmyku uprostřed NP Llogarë. V rámci túry máme na výběr dva vrcholy. Vybírám ten vyšší, protože jsem právě od tohoto místa očekával výskyt Vipera ursinii macrops. Vrchol je dobře orientován a navíc vychází z vnitrozemí, ne od moře jako druhý. Spolu s Mariánem vyrážíme. K vrcholu zde měla vést vyšlapaná cesta, ale tu nenacházíme. Teprve pak se dozvídáme, že doopravdy žádná neexistuje. Vše je zarostlé. Dostáváme se do vyschlého řečiště a na kamenná pole, po kterých bychom se mohli dostat pod hřeben. Jenže jakmile jimi postupujeme, stává se cesta absolutně neschůdná. Navíc je zde plno zajímavých míst, takže se rozhodujeme obhlídnout situaci ve vyschlém řečišti. Je to škoda, ale zítra půjdeme jinou stranou také k vrcholu, takže si to třeba vynahradíme. Dalším impulsem zde byla mizející zmije Vipera ammodytes, kterou jsme se marně snažili dostat z haldy kamení. Hojně se zde vyskytovali i ještěrkovci Algyroides nigropunctatus a ještěrky Podarcis muralis. Nalezli jsme živé i mrtvé slepýše Anguis fragilis, ale z hadů již nic. Floristicky zde byl zajímavý výskyt několika druhů čeledi vstavačovitých, např. okrotice Cephalanthera rubra. Trochu zklamáni se vracíme do tábora. Tam se dovídáme o lokalitě Bombina variegata a Salamandra salamandra, která měla být někde u cesty jižním směrem, tedy do výše položeného sedla parku. Po krátkém posilnění opět vycházíme. Klikatou, silně stoupající cestou se dostáváme k sedlu. Cestou nacházíme několik nádrží, ve kterých jsou pulci skokanů a kolem cest spousty ještěrek Podarcis muralis. Na jedné obzvlášť pěkné skále přímo u cesty se vyhřívá nádherný jedinec Lacerta trilineata, který mizí hluboko ve škvíře, jakmile nás zaregistruje. Dostáváme se do sedla. I zde jsou bunkry. Pokračujeme ještě kousek dále a naskýtá se nám nádherný pohled na nejvyšší vrchol oblasti s výškou 2044 m, který je nádherně zahalen mraky. Z druhé strany pak, o hodně níže, se modrá hladina Jónského moře. I když jsme již byli dost unaveni, stoupáme na jeden kopec, který, jak jsme později zjistili byl podkopán a vytvořen z něj obrovský bunkr. V okolí pozorujeme spousty ještěrek Lacerta trilineata. Slunce zapadá přes vrchol, na kterém jsou umístěny vysílače. Je to nádherný pohled, ze kterého vyšlo několik pěkných fotografií. Za soumraku sestupujeme zpět do tábora. Cestou ještě fotografuji rozjetého šírohlavce a jednu „trilineatku“. Lokalitu mloků a kuněk jsme nakonec nenašli. V táboře si dáváme skopové na rožni a místní specialitu, tzv. Kos, což je zkvašené ovčí mléko našlehané do jogurtové konzistence. Opravdová pochoutka. Unaven pak zalehám do spacáku.

Ráno hned po probuzení (15.6.) fotografuji ještěrku Lacerta viridis. Naše tábořiště bylo totiž přímo na lokalitě těchto ještěrů. Během chvilky se balíme, nabíráme síly na dnešní výstup, nasedáme do busu a odjíždíme na sedlo, ze kterého se pustíme na okolní vrcholky. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Jedna, která se vydává na pohodovou túru k vysílačům a druhá, kde jsme jen my dva s Mariánem. Rozhodli jsme se dostat na nejvyšší vrchol pohoří za necelé 2 a půl hodiny. Neznačenou, ale přece trasu, jsme si vyhlédli včera večer. Dnešní „summit time“ byl zde. Hned ze začátku jsme nasadili rychlé tempo, abychom byli do určité doby alespoň pod hřebenem. Šlo to i přes náročný terén celkem rychle. Marián se držel za mnou a já měl proto čas se i rozhlížet co se kde šustne. Vystupuji a na již dosti vysoko položeném úseku si všímám dlouhého tenkého hadího těla. Oba jsme na sebe koukli, ale já byl tentokrát rychlejší. Již prchala, když jsem ji chytl asi v polovině těla. Odchytil jsem největší exemplář štíhlovky Platyceps najadum, který jsem do té doby viděl. Narychlo ji fotím a pak dávám do plátěného pytle s tím, že si ji později nafotím, když zbude čas. Pokračujeme dál, ale „zdržují“ nás nádherné výhledy, které vyšší nadmořská výška naskytuje. Hřeben, i přes náš rychlý postup, jakoby se vůbec nepřibližoval a čas letí. Do 12 h musíme být zpět dole. Pomalu nám začíná být jasné, že se tam vůbec nedostaneme. Proto postupujeme ještě chvíli, před námi se totiž otevírá planina těsně pod hřebenem. Zde asi kvůli nedostatku času zůstaneme a za chvíli budeme již sestupovat. Napadlo mne však sundat batoh a jen s foťákem vyběhnout ještě výše. Rychle postupuji, hřeben je již blízko, ale jednoduše nestíhám a opozdit se nechci. Dolu je to dost daleko. Stejně v okolí kromě několika „muralisek“ nic není. Vracím se. Dole, kde zůstal Marián, ještě stíhám vytvořit panoramatické foto níže položeného hřebene a pak již najisto sestupujeme.

Cesta zpět je celkem rychlá. Sestupujeme po cestičce vyšlapané místními, kteří do okolních hor nahánějí stáda ovcí a koz k pastvě. Do určitého momentu jsme sestupovali bezproblémově, pak ale stezka někde zmizela a my byli ještě dost vysoko. Rozdělili jsme se. Já to vzal přímo k cestě, která byla na dohled. Prodíral jsem se hustým ostružiním a pak jsem skoro neubrzdil před jedním svahem. Nakonec pěkně dodřený jsem sešel na cestu, kde už to k autobusu bylo jen kousek. Marián se objevil chvíli za mnou, přesně za pět minut dvanáct. Vydechli jsme, dali si vychlazenou Colu a nasedli do autobusu.

Cesta teď již jen klesala k Jónskému moři. Měli jsme naplánované tři řecké vesničky – Dhërmi, Ilias a Himarë. Z vrchu se to nezdálo, ale klesali jsme celkem dlouho, než jsme se dostali kousek nad úroveň moře k první vesničce Dhërmi. Tady jako by se člověk opravdu ocitl v Řecku. Typické stavby, charakter krajiny apod. V místním potoku jsem našel několik dospělců a pulců skokanů Phelophylax sp. Kousek dále, mezi vesnicemi Ilias a Vuno, pak obdivujeme nádherné „zemní pyramidy“, podobné těm, které se nacházejí v bulharském Melniku. Je však strašné vedro a za takovýchto podmínek hledat plazy je zcela zbytečné. Dostáváme se do vesničky Himarë, kde pro tuto noc bude další nocležiště. Vybalujeme se kousek od naprosto opuštěné pláže, kde si majitel, učitel historie, staví restauraci a kemp. Je zde opravdu nádherně a ani já neodolávám a jdu se okoupat do Jónského moře. Moře je, díky proudění a vývěru podzemní vody z hor celkem studené, za to ale naprosto čisté. Po posilnění se šlo do okolních kopců. I přesto, že to zde vypadalo zajímavě, nic podstatného jsem nenašel. V podrostu se hojně vyskytovaly želvy E. hermanni a občas zde proběhla i Lacerta trilineata. V noci jsem na budovách u pobřeží, ale i na opuštěných budovách dále do vnitrozemí, nalezl několik gekonů Hemidactylus turcicus. Všudypřítomní byli štíři Mesobuthus gibbosus a slíďaci. S myšlenkou, že to snad zítra jinde bude lepší jsem ulehl.

Ráno (16.6.) se budím do celkem chladného a zataženého dne. Vyjíždíme směrem k osadě Queparo a pokračujeme na známé albánské město Sarandë. Do tohoto města se pořádají zájezdy pro turisty, kteří navštíví řecký ostrov Kerkyra, nespisovně nazývaný Korfu, jenž je coby kamenem dohodil. Krátkou zastávku v Sarandë využíváme hlavně pro výměnu dalších leků (albánské měny). Dopoledním cílem je však archeologický park v okolí Butrintského jezera a NP Butrint.

Po příjezdu k Butrintu se rozhoduji, jestli jít do archeoparku či ne a jít tak hned do samotného národního parku. Nakonec se rozhoduji, že půjdu. Udělal jsem dobře. Při prohlídce starověkých pamětihodností, jež některé jsou obklopeny vodními plochami, nalézám větší množství želv Emys orbicularis hellenica, které jsou opravdu pěkně vybarvené. Žluté pásky jsou výrazné, plastron je čistě žlutý, což je naprostý opak želv bahenních, které jsem nalézal minulý rok v Bulharsku. Vyskytuje se zde celkem početná populace, což je, i přes časté rušení turisty, dané především stojatou vyhřátou vodou, dobrými krytovými možnostmi a vhodnými podmínkami pro kladení vajec. Všude v okolí pak pobíhají ještěrkovci Algyroides nigropunctatus. Později se dozvídám, že v jednom z jezírek u amfiteátru viděli i želvy Mauremys rivulata. Vracím se tam a opravdu. S údivem pozoruji dospělou samici, která se živila řasami v jezírku. Vidím i několik mláďat. Najednou se ale vytratily a já tak ztratil možnost nafotit je.

Opouštím archeologické naleziště Butrint a spolu s ostatními se přeplavujeme místním „trajektem“ přes kanál spojující Butrintské jezero a Jónské moře. Je opět strašné horko a tak to vidím s pozorováním čehokoliv bledě. Postupujeme podél dvou kanálů. Jeden již výše zmiňovaný a jeden menší, který odděluje butrintské močály. Zde došlo k události, na kterou budu, alespoň já, s humorem vzpomínat. Všiml jsem si, že z druhé strany kanálu vystupuje směrem k nám výběžek, na který by se dalo skočit a dostat se tak k močálům, kde už něco být může. S Mariánem se rozhodujeme, že to vyzkoušíme. Ostatní s údivem a čekající, že oba mokří skončíme v kanálu, přihlíží. Roman Rozínek dokonce pohotově připravil foťák a čekal na skoky. První se rozběhnul Marián. Přeskočil vodu, jenže těsně došlápl na konec výběžku, neudržel balanc a opravdu se ve vodě vymáchal. Nikdo z nás se neudržel a vypukl smích. I Marián se s nadávkami začal smát. Jenže teď byla řada na mně. Skočím a přesně doskakuji na pevnou zem, což pro ostatní pochopitelně již až tak zajímavé nebylo. Zaslechl jsem jen pár pochvalných slov. Fotky se každopádně Romanovi povedly. Zatímco já jsem obhlídnul a nafotil několik močálů, kde bylo neuvěřitelné množství juvenilních „zelených skokanů“ a ropuch Pseudepidalea viridis, Marián si celou dobu máchal špinavé a zablácené věci. Bral to však s humorem, ostatně jako vše. Teď však nastal problém, jak se dostat zpět. Tam to šlo těžce i s tím, že břeh, ze kterého jsme skákali byl výše jako, ten na nějž jsme doskočili. Já se to opět pokusil přeskočit, což se mi nakonec kupodivu suchou nohou podařilo. Marián se to preventivně s pomocí manželů Trávníčkových, kteří šli okolo rozhodl přebrodit. Podařilo se a my se vydali zpět k trajektu. Přeplavili jsme se, došli k busu, ale mě to stále nedalo a rozhodl jsem se spolu Jardou Trávníčkem jít ještě jednou na lokalitu „rivulátek“ a některé nafotit. Ukázali jsme vstupenku u brány a šli směrem k místu, kde jsem je ráno pozoroval. Žádné ale nevidím. Zklamaně až naštvaně se rozhoduji jít zpět, když tu, ve stinném místě mezi dvěmi hradbami, leží ve vodě dospělá Mauremys rivulata. Rychle ji chytám a nadšeně vytahuji na břeh, kde už mám připravený foťák. Chytl jsem i další „bahenku“. Obě želvy rychle fotografujeme a jdeme zpět k autobusu.

Vracíme se do Sarandë a odsud jedeme směrem ke známému městu Gjirokastër. Cestou se ještě zastavujeme na místě zvaném Syri i Kaltër, což znamená Modré oko. Nacházíme se v pohoří Kurveleshi. Jedná se o vyvěračku, jejichž dosavadní hloubka není přesně známa. Je prozkoumána jen do hloubky 50 m. V okolí vyvěračky jsem pozoroval hlavně ještěrky Lacerta viridis a Podarcis muralis. Dále ještěrkovce Algyroides nigropunctatus a ubitého slepýše Anguis fragilis. Z hadů lovila ve zdejších betonových nádržích pulce užovka Natrix natrix. V okolních kopcích se pak nalézaly želvy Eurotestudo hermanni.

Přes pohoří Gjerë se dostáváme do údolí řeky Drino, kde je naším cílem město Gjirokastër. Zde se na jednu noc výjimečně ubytováváme v hotelu. Gjirokatër je opravdu pěkné město na úpatí hor. Známé je zejména díky dvěma slavným rodáků – spisovatel Ismail Kadare a diktátor Enver Hodža – oba jsou známi po celém světe, ovšem druhý z nich poněkud negativně. Samotný Gjirokastër začal vznikat kolem místního hradu a tak většinu města tvoří jeho historická část. Zajímavostí starého Gjirokastëru jsou např. kamenné střechy. Ono většina města je z kamene, což vyhovovalo hojně pobíhajícím jěšterkovcům.

Příští den ráno (17.6.) ještě prohlížíme starou část města a následně kolem 10 hodiny odjíždíme dále na město Tepelenë a míříme do hor. U města Këlcyrë děláme zastávku na místní nádherné vodopády. Je strašné horko a nic krom fotografování se mi nechce. V okolí pozoruji ještěrky Lacerta trilineata, ješterkovce a v lesíku podél cesty skokany Rana dalmatina. Poblíž města Përmet, odkud táhl Hodža ve válce, pak nacházím mládě želvy zelenavé. Pokračujeme podél pohoří Gramoz, kde na vrcholcích pozorujeme roztroušená sněhová pole. Tady vjíždíme do průsmyku v horách, kde je cesta opět opravdu úzká. Stavět takové cesty byl údajně záměr, který měl zmařit sovětským tankům obsadit území. Touto cestou klikatící se v neuvěřitelných serpentinách se dostáváme poblíž řecké hranice, kde je nedaleko vidět pohoří Drimos. Přijíždíme do horského městečka Leskovik a odtud k jezeru Shelegurë, obecně nazývané Leskovické jezero, kde bylo pro nás dnešní cesta končila.

Samice zmije Vipera ammodytes meridionalis nalezena u Laskovikého jezera (Shelegurë).

Čolci Lissotriton vulgaris.

Pár kuněk Bombina variegata.

Okolí jezera bylo velmi pěkné. Hned po příjezdu jsme na zdi domu nalezli ješterky Podarcis muralis, které měly výrazně červeně zabarvené břicho. Bylo odpoledne a kupodivu již ani ne moc horko. Po rozbalení stanu a uložení věcí jsme s Mariánem opět vyrazili do terénu. Místní terén představovaly lesostepní biotopy, s hromadami kamení pod vápencovými stěnami. Hojné zde byli želvy zelenavé. Našel jsem zde jednu opravdu vzrostlou samici. Z ještěrů Lacerta viridis a Algyroides nigropunctatus. Mým hlavním objektem zájmu však byly hromady vhodně situované kamení, na kterých jsem předpokládal výskyt zmijí růžkatých. U jedné podobné hromady jsem ve škvíře mezi kameny zahlédl mizející hlavičku, která nemohla patřit nikomu jinému, než právě tomuto druhu. Rychle jsem odvalil několik šutrů a pod posledním jsem trošku neopatrně chytl za ocas dospělou samici Vipera ammodytes meridionalis. Ta se škubala a kousala kolem sebe. Rychle jsem ji vynesl na travnatou plochu a zavolal na Mariána, který se náhodou objevil. Potřeboval jsem pomoct s fotografováním. Opravdu pěkné zakončení odpoledne. Pak jsem se ještě chvíli toulal okolní krajinou a s překvapením objevil lokalitu vzácnějších motýlů Aporia crataegi. Cestou zpět za západu slunce jsem také nalezl podmáčená místa s kuňkami Bombina variegata. Když jsem se vrátil ke kempu, dozvěděl jsem se od manželů Trávníčkových, že v nádržích u domu, pozoroval Roman Rozínek nějaké velké čolky. Šel jsem to tedy obhlídnout. Hned u břehu nádrže lovím vzrostlou samici Triturus carnifex macedonicus. Tito čolci jsou dosti velcí a zespoda oranžově zbarveni. Od břehu vidím ještě několik jedinců. Roman mi prozradil, že zde našel i čolky Lissotriton vulgaris. Ty však nevidím. Mimo to se zde ale vyskytovali skokani Pelophylax ridibundus a Pelophylax kurtmuelleri. S Romanem se domlouváme, že později zajdeme ještě na jednu lokalitu, kde by mohli „vulgarisové“ být. Obešli jsme celé jezero a u nedalekých tůněk opravdu nacházíme několik čolků L. vulgaris. Slyšíme zde skřehotat i několika rosniček Hyla arborea, po kterých s úspěchem pátráme. Lokalita Shelegurë, i přes svou nadmořskou výšku 1000 m, byla herpetologicky opravdu zajímavá.

Rosnička Hyla arborea.

Čolek Triturus carnifex macedonicus.

Čolek Triturus carnifex macedonicus.

Je ráno, pondělí 18.6. Fotím ještě několik vyhřívajících se ještěrek v blízkosti kempu a pak se již vyjíždí dále na cestu. Čeká nás trasa až k Ohridskému jezeru, ale ještě před tím máme navštívit národní park Drenove. Opět jedeme velmi úzkou silnicí. První malou zastávku děláme před městečkem Ersekë, kde kolem potoka nacházím skokany R. graeca, z ještěrů pak slepýše Anguis fragilis a ještěrky Podarcis muralis a erhardii. Nacházíme se teď v oblasti Moravského pohoří (Moravë). Začíná být strašné horko a túra ve vyprahlé krajině NP Drenove nás teprve čeká. Do této oblasti jsme se dostali něco kolem 10h ranní. Krajina je tvořena jen horami kamení, bez vegetace. Občas se kolem nás mihnou ještěrky Podarcis erhardii, jinak je zde vyloženě pusto. Setkáváme se ale s místními horníky, kteří v povrchovém dole dolují uhlí. S Mariánem přicházíme k opuštěným budovám v blízkosti dolu, kde na kameni nalézám ubitou zmiji Vipera ammodytes meridionalis. Řekli jsme si, že si okolí prohlédneme důkladněji. Kolem budov však lovíme jen ještěry Lacerta trilineata. Pokračujeme ještě chvíli do centra parku, ale zastavujeme se u potoka, kde bylo větší vlhko, bohatší vegetační pokryv a tím i případná vhodná místa k pozorovaní herpetofauny. Tady se mi podaří nafotit dva druhy žab – skokany Rana graeca a kuňky Bombina variegata. Popravdě už se nám ani nic hledat nechtělo a v tom horku to nemělo smysl. Šli jsme zpět na místo, kde byl sraz. Být zde na jaře, tak je to určitě mnohem pestřejší a zajímavější.

Člověk si ale nevybere a my se za nedlouho přesouváme do města Körce, ležícího na albánsko – řecko - makedonském pomezí. Zde dokupujeme zásoby a cestou přes Pogradec dojíždíme k nocležišti u Ohridského jezera (albánsky Liqeni i Ohrit), druhého největšího jezera Balkánu. Čekala nás poslední noc na albánském území. Kemp v osadě Bočes byl však poněkud nevhodný ke stavbě stanů. Navíc postavit stan znemožňoval velmi silný vítr, který je u Ohridského jezera častým jevem. I to se však povedlo, ale díky již pokročilejší době, nezbyl čas na pátraní po místní fauně. Potulovali se zde však dva místní kluci, kterým jsme slíbili jedno euro, když nám přinesou živého hada. Hady přinesli dva, ale oba mrtvé, což mne rozhodilo. Nedalo se však již nic dělat, kluci dostali euro a jako bonus „přednášku“ proč nezabíjet hady. Šlo vidět, že si z toho možná něco vzali, což by bylo fajn. Zbytek večera jsme již proseděli v místním rodinném restaurantu, kde si někteří z nás dali k večeři proslulé obří ohridské pstruhy – korany.

Makedonie

19. června se budíme do krásného slunečného rána. Po větru ani stopy a my se pomalu přesouváme k hranici s Makedonií. S Albánií jsme se rozloučili jak jinak, než pohledem na množství bunkrů, postavených díky blízkosti makedonské hranice. 10:12 vjíždíme do Makedonie. Hned na první zastávce za hranicí nacházím ještěrky Podarcis muralis.

Republika Makedonie je bývalou svazovou republikou Jugoslávie, která se po rozpadu Jugoslávie v roce 1991 rozhodla jít vlastní cestou. Dnešní Makedonie má dva podstatné problémy – 1/3 obyvatelstva tvoří Albánci, kteří si stále něco nárokují a druhým problémem je, že se od svého vzniku potýká s ostrým nesouhlasem Řecka vůči oficiálnímu názvu a symbolům nezávislého státu, které Řecko považuje za zcizené historické Makedonii. Zajímavostí je také samotná Makedonština. Například sousední Bulharsko tento jazyk vůbec neuznává a tvrdí, že se jedná o pouhý dialekt bulharštiny. Makedonie však na druhou stranu patří mezi ekonomicky nejrychleji se rozvíjející země regionu.

Přijíždíme do města Ohrid (Охрид). Jedná se o moderní město na březích Ohridského jezera, ve kterém svého času strávili část života i Cyril s Metodějem. Z Ohridu se přesouváme k turisticky známé lokalitě, osadě Svatý Naum, která nese, stejně jako zdejší klášter, jméno podle světce Nauma, žáka výše zmiňovaných slovanských věrozvěstů. Sv. Naum leží nedaleko pramenů Černého Drimu, který je znám výskytem ohridských pstruhů a neuvěřitelně průzračnou vodou. Zde se, i přes velmi chladnou vodu, vyskytovaly želvy Emys orbicularis. V okolí kláštera pak pobíhaly ještěrky Podarcis muralis albanica. Pozoroval jsem i užovku Natrix tessellata a v okolí znělo skřehotání skokanů P. ridibundus.

Po této prohlídce jsme zamířili do hor národního parku Galičica, kde bylo o poznání chladněji. Překonali jsme převýšení přes tisíc metrů, což se hned projevilo. Každopádně ten chládek byl příjemný. Nic zajímavého jsem zde ale nepozoroval. Co mne osobně uchvátilo, byly zdejší bujné porosty kavylů. Honza Hromádka nás ale překvapil. Na cestě odchytil do svého batohu slepce rodu Spalax, což je velmi zajímavý hlodavec přizpůsobený životu pod zemí, který svými hlodáky dokáže prokousnout i lidskou dlaň. Dokáže se rovněž velice rychle zahrabat, což po nafocení také předvedl. Tolik nám park za hodinu a půl, kterou jsme si vyhradily, byl schopen předvést. Celkem spokojeni jsme zamířili k Prespanskému jezeru, jehož břehy se staly dalším naším nocležištěm. Chvíli po příjezdu k Prespanu a rozbalení stanu nacházíme s Mariánem ještěrky Podarcis tauricus a pod kusem betonu zahrabanou ropuchu Pseudepidalea viridis. Z ornitologického hlediska bylo pěkné vidět těžkopádné lety pelikánů nad hladinou, kteří se zde vyskytovali v celku hojné míře. Prespanské jezero leží v mezihorské tektonické kotlině a je poměrně členité. Jeho rozloha je 285 km² (z toho 185 km² v Makedonii, 51,5 km² v Albánii a 48,5 km² v Řecku). Výškově se nachází o necelých 200 m jako jezero Ohridské.

V okolí je nádherná horská příroda. Jdu se tedy projít směrem k jednomu z památníků. V suché trávě se mi něco mihne, ale nepátrám blíže co to bylo, protože je mi jasné, že se jedná o některou z „podarcisek“. Jak jsem se spletl. Už jsem jen marně hleděl jak mi mizí štíhlé lesklé tělo krátkonožky Ablepharus kitaibelii kitaibelii. Dlouho jsem po ní pátral, ale bezúspěšně. S Mariánem pak nalézáme v okolí Prespanu ještě několik statných želv Eurotestudo hermanni a pak se šlo spát.

Příští den (20.6.) se probouzím časně z rána, protože krátkonožka, která mi včera prchla, mi nedala spát. Chtěl jsem mít alespoň jeden snímek. Spolu s Mariánem se tedy vydáváme obhlídnout ještě jednou lokalitu. Marně. Malou útěchou nám byly fotografie jazýčku jadranského (Himantoglossum adriaticum), který jsme včera večer na lokalitě krátkonožek nalezli. Z plazů jsme toho rána viděli jen ještěrkovce a „erhardky“. Nasedáme do autobusu a odjíždíme od jezera. Na tento den byl naplánován nejdelší přejezd. Přes makedonská města Bitola, Prilep a Skopje míříme až do Srbska, kde je naším cílem další z jezer, tentokrát ještě výše položené jezero Vlasinské. Je však ještě ráno, celý den před námi a my právě projíždíme pohořím Baba, známé také pod názvem Pelister se stejnojmenným nejvyšším vrcholem měřícím 2601 m. Nejbližší zastávkou je město Prilep. Zde dojíždíme kolem 9 hodiny ranní a jdeme omrknout známé místo - Markovi kuli (což v překladu neznamená nic jiného, než Markův hrad), které se nachází v nádherné partii obrovských žulových bloků. Je to nádherné místo, nebýt opět velmi horkého počasí. I tak v jedné z louží nalézám několik kuněk Bombina variegata a všude dokola pobíhají v hojné míře výrazně vybarvené ještěrky Podarcis erhardii riveti.

Po hodinové prohlídce přímo města Prilep, respektive tržiště, odjíždíme a směrem na hlavní město Skopje se napojujeme na místní dálnici. Jedeme se zastávkami několik hodin. Za Skopje máme po levé straně Šar planinu, oddělující Makedonii od Kosova. Údolím říčky Tabanovačka překračujeme makedonsko – srbskou hranici, kde čekáním trávíme další hodinu. Po přejezdu hranice jedeme kousek od území Kosova. Za hodinu a půl se dostáváme do oblasti Bardeniku (Staré Planiny) a do okolí Vlasinského jezera (srbsky Власинско језеро), které leží v nadmořské výšce 1211 m. To se nachází vzdušnou čarou cca 10 km od bulharské hranice. Příroda zde byla zajímavá, ale my přijeli již navečer a brzy ráno jsme okolí jezera opuštěli, takže čas na alespoň kratší průzkum nebyl. Ve večerních hodinách jsme s Mariánem vyšli alespoň k břehu jezera, kde jsme pozorovali skokany P. ridibundus.

Srbsko

Ráno, jíž 12. den na cestě (21.6.), vyjíždíme od jezera brzy. Míříme směrem k srbskému městu Niš a dále pak do oblasti zemních pyramid, jejichž okolí se díky množství pověr říká Ďáblovo město (Ђавоља варош). Zde jdeme na lokalitu po svých, což bylo nějaké tři kilometry ve velmi horkém počasí. Cestou jsem našel ještěrky zední a ve značně vyhřáté kaluži u cesty kupodivu kuňky Bombina variegata. Lokalita Ďáblovo město se nachází asi 3 km od Kosova na jižních svazích pohoří Radan. Na 4300 čtverečních metrech zde vodní eroze zformovala andezitový podklad do cca 200 pyramid vysokých od 2 – 15 metrů. Přímo na území pyramid jsem pozoroval skokany Rana dalmatina a ještěrky P. muralis a Lacerta viridis. U místního potoka pak byla ubita užovka Natrix natrix.

Poslední dny naší cesty byly ve znamení delších přejezdů a množství stráveného času v autobuse. Všichni jsme však již pociťovali, díky stálému horkému počasí, určitým způsobem únavu a tak nám to ani nějak zvlášť nevadilo. Míříme na Smederevo, což je městečko asi 40 km od Bělehradu. Přesně ve 20 hodin opouštíme přejezdem řeky Dunaj Balkánský poloostrov a přijíždíme do srbského Banátu. Banát je oblast, která se rozkládá na území třech zemí. V Srbsku, Maďarsku, kde je charakterizován nížinnou oblastí a v Rumunsku, kde jej tvoří hlavně hory. Dnešní poslední večer v terénu trávíme v zajímavé krajině Deliblatské peščary, která je známá zajímavou florou a faunou. Je např. významným hnízdištěm mnoha druhů ptáků, kvete zde přes 20 druhů čeledi vstavačovitých a i herpetologicky stojí za poznání. Jak sem se dozvěděl, vyskytují se zde druhy jako Pelobates syriacus či Darevskia praticola. Byl jsem proto zvědav, co následující den přinese.

Poslední den v terénu, 22.6., však krom strašného vedra nic nepřinesl. Měli jsme od 10:00 do 16:00 naplánováno několik významných lokalit Deliblatské peščary i s místním průvodcem. To jsme uskutečnili. Z obojživelníků a plazů jsem pozoroval jen skokany P. ridibundus, ještěrky Lacerta viridis a na břehu Dunaje užovku Natrix natrix. S naším průvodcem jsem se ale domluvil, že oblast vzhledem k některým zajímavým herpetologickým nálezům ještě, ve vhodnější roční dobu, určitě navštívím.

Pomalu jsme se chystali zpět na návrat. V městě Dolovo jsme udělali malé zásoby na cestu, abychom utratili zbylé dináry a 16:18 vyjeli směr na Bělehrad. Jedeme kolem města Pančevo, které bylo díky významné rafinérce svého času bombardováno. Pořád zde jsou vidět domy, na které dopadaly bomby. Po průjezdu Bělehradem vyjíždíme na dálnici a míříme na Novi Sad. Za vyhrávání srbských písní v podání zpěváka Gorana Bregoviće se dostáváme již na srbsko – maďarskou hranici, což bylo asi o půl deváté večer. Vjeli jsme do EU. Maďarsko projíždíme nejdéle, většina z nás již spí.

skok	skok	Příjezd k Obedske bare
Sv. Naum.	Albánskou národní hrdost prezentují všudypřítomné vlajky.	Tak a tady jsme všichni až na fotografa, čili mne.
Kozlíček Morimus funereus.	Jazýček jadranský, patří mezi vzácnější druhy orchidejí.	Slepec rodu Spalax odchycen v NP Galičica.
Ohridský pstruh, tzv. koran.	Dopravou v Albánii jsou často plně naložení osli, případně mezci a mulové.	Kopulující pár bělásků ovocných Aporia crataegi u Laskovického jezera.
Porosty agáve nedaleko osady Qeparo.	Slíďák	V okolí osady Himarë se v noci mimo gekony a slíďáky vyskytovali i štíři Mesobuthus gibbosus
Okrotice Cephalanthera rubra.	Stepník rudý (Eresus cinnaberinus).	Socha Gjergja Kastriota neboli Skanderbega v albánském městě Krujë.
Štír Mesobuthus gibbosus.	Štíři rodu Euscorpius byli hojní zejména ve vlhčích oblastech, zde např. v NP Biogradská gora.	Bunkry byly v Albánii opravdu všude. Zde v NP Karavastë.
Deliblatska peščara v Srbsku.	Nocleh u chalupy Mikulja v srbském Banátu.	Davolja varoš (Ďáblovo město) a záhadné vřetenovité zemní pyramidy.
Okolí Prespanského jezera.	NP Galičica a všudypřítomné porosty kavylů.	Cestou do NP Galičica mezi Ohridským a Prespanským jezerem.
Na břehu Ohridského jezera.	Nocležiště u Shelegurë.	V údolí řeky Vjosa. V pozadí řecké pohoří Drimos.
Vodopády poblíž města Këlcyrë.	Rodný dům albánského diktátora Envera Hodži v Gjirokastře.	Odpolední, noční a ranní Gjirokastër.
Ledová vyvěračka Syri e Kaltër (Modré oko).	NP Butrint v pozadí řecký ostrov Kerkyra (Korfu).	Liduprázdné pláže poblíž osady Himarë
NP Llogarë, v pozadí poloostrov Karaburun.	Večer v NP Llogarë.	Pohoří Cikës.
Kaňon řeky Morača před Podgoricou.	U kaňonu řeky Tara v Černé Hoře.	Kaňon Biogradské řeky.
Vodopády v Sokolských horách.	Řeka Drina tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou.

23.6., poslední čtrnáctý den, dojíždíme Maďarsko a projíždíme na Slovensko. Za chvíli Bratislava a ve 3:03 vjíždíme zpět do České republiky. Cesta, alespoň, pro některé z nás končí v Brně. Oficiálně však celá cesta končí již v Brně, protože odsud jsme před 14 dny v této sestavě odjížděli a teď se zde již někteří rozdělujeme. Byla to opravdu zajímavá cesta, kterou bych si klidně zopakoval. Loučíme se a odcházíme na nádraží v Brně, kde s Mariánem zjišťuji, že nejbližší vlak nám jede až za 3 hodiny. Zpět doma jsme byli v 10 h ráno.

Cesta Albánií, Srbskem, Makedonií a Černou Horou byla za námi, jsem ale pevně rozhodnutý jet do těchto končin opět a vidět to, co mi uniklo. Je toho opravdu dost…

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 18.07.2007