Národní park Paklenica - herpetologický klenot Chorvatska
Národní park Paklenica Je krásné pozorovat obojživelníky a plazy v teráriu, studovat jejich přirozené chování v uměle navozených
podmínkách, pozorovat jejich životní projevy a v neposlední řadě je i rozmnožit, ale je určitě ještě krásnější
pozorovat a následně srovnávat chování těchto nádherných tvorů v jejich přirozeném životním prostoru. Takovou možnost
jsem měl, společně se svým kolegou a kamarádem Alešem Drobkem, i já. Již mnohokrát jsem Chorvatsko, jakožto
jihoevropskou zemi navštívil a pozoroval temnější herpeto a batracho faunu, projel jsem jej od severu k jihu
a mimo jiná zajímavá místa mě právě velice zaujal Národní park Paklenica.
Ještěrka Algyroides nigropunctatus nigropunctatus V Chorvatsku se nachází celkem 8 Národních parků. V poměru s jinými národními parky Chorvatska patří NP Paklenica
k těm středně velkým. Jeho celková plocha je 9600 ha. Park byl založen v roce 1949 a administrativně patří pod město
Zadar. Management parku však sídlí v městečku Starigrad - Paklenica, které je od samotného parku vzdáleno asi 4 km a
ve kterém jsme byli i ubytováni.
Samice Lacerta v. viridis nalezená poblíž osady Ramiči Národní park Paklenica se nachází v severní Dalmácii, na jižních stranách Velebitského masívu, hned pod svým
nejvyšším vrcholem Vaganski vrh, který měří 1758 m. Centrum a zároveň nejnavštěvovanější místa parku tvoří dva
mohutné kaňony - Velká a Malá Paklenica, které jsou od sebe odděleny náhorní plošinou vysokou asi 500 m. Spodkem
obou kaňonů tečou dvě dravé řeky, které nesou stejný název jako kaňony jimiž protékají. Tyto řeky jsou v letních
měsících téměř úplně vyschlé. Kaňon Velké Paklenice měří kolem 14 km, kaňon Malé Paklenice je dlouhý 12 km. Spodní
část údolí tvoří strmé vápencové skály, které se tyčí až do výšky 400 m.
Slepýš Anguis fragilis fragilis Scenérie kaňonu je nádherná a divoká. V
místě nazvaném Klenac je široký pouze kolem 30 - 40 metrů. Nejimpozantnější skálou je Anića Kuk, měřící 715 metrů.
Bohatě se zde vyskytují také nejrůznější krasové jeskyně a prohlubně. Do Paklenice, přesněji řečeno do Velké Paklenice,
je placené vstupné, které činí pro dospělého člověka 30 kn, což je zhruba 150 Kč.
Okolí národního parku Paklenica - lokality H. gemonensis, P. najadum, P. sicula campestris atd. Většinu parku pokrývají lesy, především bukové, borovicové a jedlové. Lesní porosty zde patří k těm nejrozsáhlejším
na pobřeží, zaujímají zhruba 1840 ha plochy parku. Na okolních horských stěnách můžeme obdivovat chráněnou horskou
květenu. V národním parku byl zjištěn výskyt 800 druhů flóry, z toho 40 druhů je zde endemických. Rostlinou, která
se vyskytuje jen v Paklenici je např.
Arenaria orbicularis. Můžeme se zde setkat i s jinými rostlinnými druhy jako
třeba
Campanula fenestrellata,
Campanula pyramidalis,
Viola odorata atd.
Detail mladého jedince Pseudopus apodus thracius V národním parku se samozřejmě rovněž vyskytuje mnoho živočišných druhů. Vyskytuje se zde 50 druhů savců,
mezi nimiž např.
Ursus arctos,
Canis lupus,
Cervus elaphus apod. Bylo zde také popsáno 200 druhů ptáků atd. My
jsme se však samozřejmě zaměřili na pozorování obojživelníků a plazů, kterých zde bylo popsáno celkem 31 druhů.
Což je počet vskutku pozoruhodný, pokud vezmeme v úvahu velikost parku. Je vlastně názorným příkladem růstu druhové
diverzity obojživelníků a plazů směrem do subtropů. V celém Chorvatsku se pak vyskytuje kolem 36 druhů plazů a 19
druhů obojživelníků.
Dospělý exemplář Pseudopus apodus thracius Národní park a jeho nejbližší okolí jsme navštívili začátkem června roku 2005. Za 11 dní našeho pobytu jsme
prošli nejen kaňony Velké a Malé Paklenice a částečně i vnitrozemí Národního parku, ale i přilehlé oblasti za
hranicemi parku, směrem od pobřeží Jaderského moře. Počasí v době našeho pobytu bylo pro pozorování skvělé. Nebylo
zde totiž, i přes zvolený termín pobytu, moc horko. Teplota přes den se pohybovala jen okolo 26 °C. Za celou dobu
pobytu nám pršelo jen třikrát a jednalo se spíše o krátkodobé přeháňky. Uvnitř parku, směrem k horám, však byla
teplota podstatně nižší a druhová skladba obojživelníků a plazů se také měnila. Ačkoliv jsme naší cestou
Dospělá užovka Natrix n. persa při thanatóze k žádným
zásadním výsledkům nedošli a naše cesta měla spíše charakter pozorovací, stojí však druhová skladba zde se
vyskytujících obojživelníků a plazů alespoň za povšimnutí.
Dospělá štíhlovka H. gemonensis Nejběžnějším plazem, kterého jsme v parku a v okolí pozorovali a na kterého se dá v Chorvatsku narazit jako
na jednoho z prvních je ještěrka
Podarcis sicula campestris (Betta, 1857). Tento druh se nacházel hlavně u pobřeží
odkud zasahoval až do kaňonů Velké a Malé Paklenice. Jeho výskyt jsem však již nezaznamenali hlouběji v parku. Na
místech výskytu osídloval převážně rozpadlé kamenité zídky zarostlé křovinami a jim podobná suchá místa. Běžným
druhem čeledi
Lacertidae je zde také
Podarcis melisellensis ssp. (Braun, 1877). Tento druh se vyskytoval na stejném
území jako předchozí. Obýval však stinnější lokality, které nebyly tak prosluněné a měly spíše humidní charakter.
Samec P. sicula campestris
Dalším druhem rodu
Podarcis byla ještěrka zední,
Podarcis muralis muralis (Laurenti, 1768). Tato ještěrka byla hojná
pouze v centrální části parku, ve vyšších nadmořských výškách. Obývala zde suché, stinné lokality jako hromady
kamenní, často jsme ji však nacházeli i volně pobíhat po horských stezkách. Společné lokality často obývala s
ještěrkovcem
Algyroides nigropunctatus nigropunctatus (Duméril & Bibron, 1839). Tento druh se rovněž vyskytoval
jen na území parku, v okolí mimo něj jsme výskyt nezaznamenali.
Samec P. a. thracius Rod
Lacerta je zde zastoupen také. Z tohoto rodu se zde nejhojněji vyskytovala ještěrka balkánská
Lacerta trilineata major (Boulenger, 1887). Tento impozantní ještěr obýval prosluněné hromady kamenní, kamenné
zídky, suťoviska, vždy však porostlé křovinami. Zajímavým faktem bylo, že na společných lokalitách se vždy izolovaně
vyskytovali jen dva jedinci a vždy to byli dva samci a o několik metrů dál se situace opakovala. Z chovu vím, že jsou
samci tohoto druhu vůči sobě velice agresivní a proto si toto chování ve volné přírodě nedovedu nějak přesněji
vysvětlit. Za celou dobu našeho pobytu jsme kupodivu nenalezli ani jednu adultní samici tohoto druhu.
Vstup do kaňonu Velké Paklenice V populacích
však byli hojně zastoupeni juvenilní a subadultní jedinci. Tyto ještěrky jsme nacházeli jen v okolí směrem od moře
a částečně i nedaleko za hranicemi NP. Hojné byly ale v kaňonu Malé Paklenice. Hlavně pak mladí jedinci, kteří obývali
vyschlé koryto řeky Malé Paklenice. Dalším, i když méně hojným druhem je zde ještěrka zelená
Lacerta viridis viridis
(Laurenti, 1768). Ta se sporadicky vyskytovala v kupodivu chladnějších a ve výše položených lokalitách Národního parku.
Hojné byly především v okolí horské chaty Planinska kuća a na cestě vedoucí směrem k Vaganskému vrchu. Zde obývaly
především zarostlé okraje cesty,
Biotop želv T. h. boettgeri a jiných plazů podhorské kamenité pastviny, rozpadlé domy apod. Hojné byly též v prosluněných
borovicových lesích. Tyto ještěrky byly na lokalitách až neskutečně klidné a prchaly teprve až po přiblížení na
bezprostřední vzdálenost. Poslední ještěrkou oblasti, se kterou jsme se setkali byla
Archaeolacerta oxycephala
(Duméril & Bibron, 1839). Tento druh byl v oblasti nejméně početný. Našli jsme jen několik jedinců v okolí Malé
Paklenice. Obývala zde hlavně skály obklopené křovinami.
Adultní samec L. trilineata major Z čeledi
Gekonidae by se v okolí na pobřeží měl vyskytovat gekon turecký
Hemidactylus turcicus (Linnaeus, 1758).
Ovšem jeho výskyt se nám zde nepodařil potvrdit, i když jsem jej v minulosti nedaleko tohoto místa nacházel.
Larvy Salamandra s. salamandra před metamorfózou V NP Paklenica se vyskytují i zástupci čeledi Anguidae. Prvním zástupcem je blavor žlutý
(
Pseudopus apodus thracius Obst, 1978 ). Tak velkou denzitu tohoto druhu jako zde jsem nikde v Chorvatsku ani jinde
na Bálkáně nezaznamenal. Blavoři zde byli doslova všude. Dokonce jsme nalezli i několik subadultních a juvenilního
jedince, kteří mimo jiné žijí velice skrytě a nalézt je ve volné přírodě je celkem problematické. Umožňuje jim to
nejen jejich zbarvení, které se podstatně liší od dospělých jedinců, ale také rychlost, kterou dokáží vyvinout a
ztratit se vám doslova před očima. Blavoři se vyskytovali hlavně v oblasti městeček Starigrad a Seline, odkud
zasahovali na okolní kopce až po kaňony Velké a Malé Paklenice. Uvnitř parku se již
Celkem vzácným druhem v NP Paklenica je krajník Calosoma sycophanta nevyskytovali a když už, tak
jen velice sporadicky. Zajímavá byla také převaha samčího pohlaví na lokalitách. Po uchopení se všichni blavoři
bránili stejným způsobem - vyprazdňováním trusu a rotací kolem své osy. Blavoři obývali lokality jako staré zahrady,
zarostlé kamenité svahy, smetiště apod. Dokonce jsme je nalezli na okrajích dosti frekventované Jadranské magistrály.
A bohužel, některé již mrtvé přímo na ni. Přímo v parku jsme jej nalézali hlavně v okolí potoků. Naopak nehojným
druhem čeledi v NP Paklenica je slepýš křehký
Anguis fragilis fragilis (Linnaeus, 1758). Našli jsem je téměř poslední
den před našim odjezdem v okolí Šumarské kuči, která se nachází asi 1,5 hodiny pěšky od kaňonu Velké Paklenice.
Další exeplář jsme nalezli také v okolí Planinské kuči. Jedince jsme nalezli vždy odpočívat na kamenité lesní cestě.
Lokalita L. v. viridis nedaleko osady Ramiči, v pozadí kaňon Velké Paklenice Hadi jsou rovněž v NP Paklenica a jeho okolí hojně rozšířeni. Mezi námi nejčastěji pozorovaný druh patří
štíhlovka balkánská
Hierophis gemonensis (Laurenti, 1768). Tento druh nebyl sice přímo v parku až tak běžným,
ale v jeho okolí, hlavně pak na území mezi pobřežím a parkem jich bylo opravdu dost. Tito hadi jsou při odchycení
velice agresivní a často opakovaně a citelně kouše. Často se také, podobně jako blavoři bránili vyprazdňováním.
Z jejich trusu bylo patrné, že se na lokalitách živí hlavně nejrůznějším rovnokřídlým hmyzem. A to i dospělí
jedinci. Tento druh, díky své relativní přizpůsobivosti, zde osídluje nejrůznější typy stanovišť. Hojný byl
především na kamenitých svazích porostlých stromy a keři. Dalším druhem štíhlovky
Samice Vipera a. ammodytes nalezená nedaleko chaty Lugarnica vyskytující se na pozorovaném
území byla
Platyceps najadum najadum (Eichwald, 1831). Nalezli jsme jej pouze na svazích východně od městečka
Starigrad, ve výškách okolo 400 m n. m. Přímo v parku jsme tento druh nezaznamenali. Na místech výskytu obývali
"najadky" stejný typ lokalit jako předchozí druh.
Běžným druhem motýla v parku je bělopásek jednořadý (Limenitis reducta) Velice sporadicky, ale přece se v parku vyskytuje užovka stromová,
Zamenis longissimus (Laurenti, 1768).
My jsme ji nalezli pouze v okolí osady Ramiči. Zde, ve výšce okolo 550 m n. m., obývala křovinami a nízkými
stromy zarostlé svahy. Vzácným druhem NP Paklenica je užovka Zamenis situla (Linnaeus, 1758). Tento druh se
nám bohužel v parku nepodařilo pozorovat. Ale podle místních zdrojů je zde hojná. Měla by se prý vyskytovat
v okolí Anićej luki a také v kaňonu Malé Paklenice, ovšem na této lokalitě bych výskyt nepředpokládal, jelikož
má lokalita dosti aridní charakter. Také se zde má vyskytovat užovka pardálí,
Elaphe quatuorlineata quatuorlineata (
Lacépede, 1789) ani tento druh jsme v oblasti nenalezli.
Jedinec druhu Podarcis melisellensis Bohaté jsou zde však populace užovek
Natrix natrix persa (Pallas, 1814). Tyto hady jsme zde zastihli
většinou lovit ve výše položených korytech řeky Velká Paklenica, ale také v menších periodických nádržích.
Několik jedinců jsme nalezli také na lokalitě Anića luka. Zdejší populace měly velmi variabilní zbarvení, u
všech jedinců však byly přítomny typické více či méně patrné podélné pruhy na hřbetě.
Samice želvy Testudo hermanni Rod
Vipera zastupuje v Paklenici, mimo jiné u místních velmi obávaná, zmije růžkatá,
Vipera ammodytes ammodytes
(Linnaeus, 1758). I když na její nebezpečnost a hojný výskyt vás upozorní informační tabule hned u vstupu do Národního
parku, je i tak velice těžké v tomto členitém terénu zmiji najít a to i přesto, že zmiji přímo hledáte. Podařilo se
mi najít jedinou zmiji (dospělou samici) 2 dny před našim odjezdem. Nacházela se v bočním vyschlém a stinném říčním
korytě poblíž chaty Lugarnica, ve výšce okolo 400 m n. m. Správní centrum NP Paklenica také uvádí, že se v parku
vyskytuje velice vzácná a silně
Štíhlovka druhu Platyceps najadum ohrožená zmije
Vipera ursinii macrops (Méhely, 1911). Tento druh se nám bohužel
nepodařilo najít. Jelikož však jde o zmiji tzv. horské formy (komplex
V. ursinii), předpokládám, že by se mohla
vyskytovat na severovýchodní straně parku, kde se nacházejí typické biotopy vhodné pro výskyt tohoto druhu.
Samice ropuchy Bufo bufo spinosus K dalším hadům, které jsme ve zdejší oblasti nepozorovali, ale jsou odtud hlášeni patří ještě užovka
Coronella austriaca austriaca (Laurenti, 1768), šírohlavec
Malpolon monspessulanus insignitus (Geoffroy, 1809) a
hlavatka
Telescopus fallax fallax (Fleischmann, 1831). Obzvlášť poslední druh se zde prý dosti hojně vyskytuje,
hlavně pak v oblasti Malé Paklenice.
Cestou k osadě Ramiči, lokality L. viridis, P. muralis Z želv jsme v pozorované oblasti nalezli pouze suchozemské
Testudo hermanni boettgeri (Mojsisovics, 1889). Jednu
samici jsme dokonce zastihli při vyhrabávání jámy pro nakladení vajec. Přímo v NP jsme však žádné želvy neobjevili.
Vyskytovaly se však těsně za hranicí Národního parku. Nalezli jsme je poblíž osady Torniči, v malém údolí mezi kopci,
které místním sloužilo jako pastvina pro ovce a kozy. Osobně mě nález těchto želv velice potěšil, protože oblast
kolem Zadaru a přilehlé oblasti, byly v minulosti, ale jsou bohužel částečně i dnes, devastovány nelegálními sběry
tohoto druhu. Ještě před několika lety jsem potkával na trasách kolem Zadaru chorvatské prodejce těchto želv.
Letos
Kaňon Velké Paklenice jsme sice žádného nepotkali, ale situace se asi o moc nezlepšila.
Pohled na Anića Kuk Na námi pozorované obojživelníky už NP Paklenica tak bohatá nebyla. Z ocasatých obojživelníků jsme zde
pozorovali pouze mloky skvrnité,
Salamandra salamandra salamandra (Linnaeus, 1758). Mloky jsme nalezli na
lokalitě Anića luka, kde se v periodických tůních nacházely larvy tohoto druhu, které byly těsně před metamorfózou.
Společně s mloky jsme na lokalitě, v jezírcích, nacházeli pulce ropuchy Bufo bufo spinosus (Daudin, 1803) a pulce
skokanů Rana sp. V těchto jezírcích lovily, již zmiňované užovky
Natrix natrix persa. Jedna užovka na nás po
odchycení vyvrhla 5 larev mloka skvrnitého a velké množství pulců ropuchy. Dospělé ropuchy osídlovaly hlavně vlhká
zákoutí lesních cest, okraje potoků, okolí studánek apod.
Mladý jedinec Pseudopus a. thracius Národní park Paklenica je také zajímavý z entomologického hlediska. Vyskytuje se zde 84 druhů motýlů, mezi
nimiž např. jasoň P
arnassius apollo (Linnaeus, 1758) se
ssp. velebiticus. My jsme však pozorovali jen otakárky
Iphiclides podalirius (Linnaeus, 1758), bělopásky
Limenitis reducta (Linnaeus, 1758) a nejrůznější druhy modrásků
a okáčů. Zajímaví jsou též zástupci řádu
Coleoptera jako třeba střevlíci
Carabus croaticus (Dejean, 1826),
Carabus creutzeri (Fabricius, 1801), krajníci
Calosoma sycophanta (Linnaeus,1758), kozlíčci rodu
Dorcadion atd.
Okolí Malé Paklenice, lokalita Lacerta trilineata major Oblast je zajímavá též z celkového teraristického hlediska. Našli jsme zde, v Chorvatsku běžné, kudlanky
Mantis religiosa (Linnaeus, 1758), štíry
Euscorpisus italicus (Herbst, 1800) a
Euscorpius "carpathicus" croaticus
(Caporiacco, 1950) a stonohy
Scolopendra cingulata (Latreille, 1829).
Pro mne zůstává do budoucna otazník nad výskytem vzácných druhů jako je Z. situla, E. q. quatuorlineata,
V. ursinii macrops, Telescopus f. fallax a případně dalších druhů, jejichž výskyt zde byl sice potvrzen, ale jen v
několika exemplářích. Výskyt těchto druhů bych chtěl objasnit některou z dalších cest do pozorované oblasti.
Jak je vidět z předešlých řádků, nabízí NP Paklenica a vlastně celé Chorvatsko mnoho přírodních zajímavostí a
krás, které určitě okouzlí nejen herpetology, ale vůbec všechny profesionální i amatérské obdivovatele přírody.
použitá literatura:
Arnold, E. N., Buton, J. A., 1992 - 2002: A field guide to the Reptiles and Amphibians of Britain and Europe. Collins, London.
Balej P. & Jablonski D., et al. 2006: Balcanica.cz - obojživelníci a plazi Balkánu. Dostupné z: https://www.balcanica.cz/
Baruš, V., Oliva, O., a kol., 1992: Fauna ČSFR, Plazi - Reptilia. Academia, Praha.
Baruš, V., Oliva, O., a kol., 1992: Fauna ČSFR, Obojživelníci - Amphibia. Academia, Praha.
Brodmann, P., 1987: Die Giftschlangen Europas und Gattung Vipera in Afrika und Asien. Kümmerly & Frey, Bern.
Diesener, G., Reichholf, J. et Diesener, R., 1986: Lurche und Kriechtiere. Mosaik Verlag, München.
Uetz, P., 1995 - 2006: The EMBL Reptiles database. Dostupné z: https://www.embl-heidelberg.de/
Verner, I., 1995: Stonohy rodu Scolopendra. Akvárium Terárium 38, 7: 27 - 29
Vlček, P., Čurda, M., Šmejkal, R., 2000: Herpetofauna ostrova Krk. Akvárium Terárium 43, 9: 67 - 70. (on-line verze na těchto stránkách)
https://www.lacerta.de
https://www.ub.ntnu.no/scorpion-files/euscorpius_id.htm
https://www.paklenica.hr
dříve publikováno (původní zdroj článku):
Jablonski, D., 2006: Národní park Paklenica - herpetologický klenot Chorvatska. Akvárium terárium, 49(3): 53-61.
autor/autoři:
Daniel Jablonski
datum publikace: 06.07.2006