Herpetofauna a batrachofauna Bulharska (2)

Pohoří Rila a Pirin mají charakter Vysokých Tater a jejich nejvyšší vrcholy dosahují téměř 3000 m n. m. (Musala v Rile 2925 m n. m. a Vichren v Pirinu 2914 m n.m.) V Rile jsme se pohybovali zhruba na trase mezi městečkem Jakoruda a vrcholem Musala. Opět se zde vyskytovala ještěrka živorodá, Lacerta (Zootoca) vivipara pannonica Lac et Kluch 1968. Ještě ve výšce asi 2250 m n.m. nedaleko horské chaty Grančar (dříve Boris Chadžisotirov) jsme pozorovali hnědé skokany (Rana sp.) Tito skokani už na první pohled habituelně nevypadali na běžné skokany hnědé Rana temporaria a také po chycení a natažení zadní končetiny dopředu dosahovalo tibiotarzální skloubení až před čenich, což by nasvědčovalo druhu Rana graeca, ale chybělo tmavě mramorované hrdlo se světlým proužkem typickým pro tento druh. Gasc et al., eds (1997) uvádějí z této oblasti 2 druhy hnědých skokanů: Rana dalmatina Bonaparte, 1840 a Rana graeca Boulenger, 1891 a z nedaleké oblasti ještě Rana t. temporaria Linnaeus, 1758. Rana dalmatina však vystupuje pouze do výše 1500 m n. m. (Engelmann et al., 1993), (Grossenbacher in Gasc et al eds. 1997), takže zůstávají jen dva možné druhy. Druh Rana graeca je z Bulharska uváděn ve výškovém rozmezí 280 až 1150 m n.m., což sice neodpovídá naší lokalitě, ale například v Jugoslávii vystupuje až do výšek 2000 m n. m. (Asimakopoulos in Gasc et al., eds. 1997). Také je pro něj typický biotop studených horských potoků, což odpovídá lokalitě námi nalezených skokanů. Skokan hnědý (Rana temporaria) je znám svou schopností vystupovat vysoko do hor, Engelmann et al (1993) jej uvádějí až do 2800 m n. m., nicméně tak dlouhé končetiny, jako měli námi nalezení skokani, by byly pro tento druh zvláštností. Přece jen se však asi jednalo o habituelně neobvyklé jedince druhu Rana temporaria pravděpodobně adaptované na vysokohorské prostředí. Je zde možnost uvažovat snad i o novém poddruhu skokana hnědého, ale bohužel jsme nepřivezli žádný dokladový exemplář, takže o přesné determinaci můžeme jen polemizovat.

V pohoří Pirin byla dominantním porostem borovice balkánská (Pinus leucodermis). Pohybovali jsme se mezi městem Bansko, kde jsme večer přímo na náměstí pozorovali ropuchu zelenou, Bufo v. viridis Laurenti, 1768, a vrcholem Vichren. Ještěrky Lacerta agilis bosnica Schreiber, 1912 jsme pozorovali i ve výšce 2000 m n.m.

Naši cestu po Bulharsku jsme ukončili v extrémně jihozápadní oblasti s mediteránním podnebím kolem města Sandanski, ležící v údolí řeky Strumy, místními označované jako Pirinská Makedonie. Ta byla v době naší návštěvy (konec července) již notně vyprahlá a teploty tu dosahovaly až 40 °C. Stromy byly většinou povadlé a shazovaly listy. Pokud se tu někde vyskytovala voda, byla využita k zavlažování políček. Západně od řeky Strumy byla voda vyloženě vzácná a území bylo tak vyprahlé, že jsme tu nenašli prakticky žádného plaza. Na východ od řeky Strumy se kolem políček vyskytovala všudypřítomná ještěrka zelená, Lacerta viridis meridionalis Cyrén, 1933 a ještěrka Podarcis erhardii riveti (Chabanaud, 1919). Z hadů jsme nalezli pouze užovky podplamaté, Natrix tessellata (Laurenti, 1768). Dalšími zástupci herpetofauny zde byly želvy zelenavé, Testudo hermanni boettgeri Mojsisovics, 1889, které byly často silně dehydratované. Nalezli jsme dva exempláře s nerozděleným nadocasním štítkem.

Z obojživelníků jsme pod kořeny stromů našli dospělé ropuchy obecné, Bufo bufo spinosus, Daudin, 1803. Tento jihoevropský poddruh se vyznačuje špičatými výrůstky na bradavkách a oproti nominotypickému poddruhu kontrastnějším zbarvením. Se svými až 18 cm délky (Engelmann et al. 1993) je největší původní evropskou žábou, nepočítáme - li introdukovaného skokana volského, Rana catesbeiana Shaw, 1802. Bauer (1991) však uvádí, že příslušnost balkánských populací k tomuto poddruhu je sporná. V lese jsme nacházeli u potůčku také skokany štíhlé, Rana dalmatina Bonaparte, 1840 a ve vodních nádržkách skokany skřehotavé, Rana ridibunda Pallas, 1771. Severně od města Sandanski je terra typica pro endemického mloka Salamandra salamandra beschkovi Obst, 1981 (Klewen, 1988), kterého jsme však bohužel nenašli.

Při odjezdu jsme večer na stěnách nádražní budovy v Sandanski pozorovali gekony Hemidactylus turcicus turcicus (Linnaeus, 1758). Zajímavé je, že tento druh není v nám známé literatuře z Bulharska uváděn (viz Buresch et Zonkow 1933, G.Diesener et al. 1986, Engelmann et al. 1993, Gasc et al., eds. 1997). Nejblíže jej Gruber (in Gasc et al. eds. 1997) uvádí ze severořeckého pobřeží. Pravděpodobně se tedy tento druh dostal v posledních letech severněji než je známo, a nejspíše k tomu využil železniční dopravu (nález na nádražní budově).

Na závěr je ještě třeba uvést druhy bulharské herpeto- a batrachofauny námi nepozorované a ani výše dosud nezmíněné (viz Gasc et al., eds. 1997): Z čeledi ještěrkovitých je to ještě na malém území v jižním Bulharsku se vyskytující Ophisops elegans ehrenbergii (Wiegmann, 1835), z hadů pak hroznýšek Eryx jaculus turcicus (Olivier, 1801) vyskytující se vzácně i na jihu Bulharska, štíhlovka Coluber najadum dahlii Schinz, 1833 rovněž z jihu Bulharska, hlavatka (skvrnovka) Telescopus f. fallax (Fleischmann, 1831) a užovka Elaphe q. quatuorlineata (Lacépede, 1789) z extrémně jihozápadního Bulharska. Z některých oblastí jihozápadního Bulharska je znám sympatrický výskyt nominotypické Elaphe quatuorlineata a Elaphe (cf. quatuorlineata) sauromates (Pallas, 1814) - viz Vlček (1999). Z mořských želv je znám pouze jeden případ, kdy byla pozorována v roce 1898 poblíž Sozopolu kareta obrovská, Chelonia mydas (Linnaeus, 1758). Z plazů v Bulharsku nezaznamenaných ale žijící v pohraničí okolních států, je to řecká agama Laudakia (Plocederma) stellio daani (Beutler et Fror, 1980), žijící poblíž jihozápadní části Bulharska. V rumunském pohraničí (u severovýchodní části Bulharska) se vyskytuje také paještěrka Eremias arguta desertii (Gmelin, 1789). Z obojživelníků potom ještě kromě výše zmiňovaných patří do bulharské batrachofauny čolci Triturus alpestris (Laurenti, 1768) z horských oblastí západní části státu a Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) z dunajské oblasti, z žab blatnice Pelobates f. fuscus (Laurenti, 1768) a skokan zelený, Rana kl. esculenta Linnaeus, 1758 ze severní části státu z podunajské oblasti. Z řeckých obojživelníků žijících v těsném pohraničí s Bulharskem, a tudíž se dá u nich předpokládat výskyt i v Bulharsku, to je vodní skokan Rana balcanica Schneider, Sinch et Sofianidou, 1993. Teoreticky by mohl zasahovat do jihozápadního Bulharska. Mnoho odborníků však považuje tento druh za totožný s druhem Rana ridibunda. Na rumunské straně Dunaje je možné zřídka nalézt také skokana krátkonohého, Rana lessonae Camerano, 1882.

Bulharsko se v posledních letech již netěší takovému zájmu našich herpetologů a teraristů, jako tomu bylo ještě nedávno, a je zastiňováno cestami do exotičtějších krajin. Přitom může nabídnout mnoho přírodních krás, obojživelníky a plazy nevyjímaje.

použitá literatura:
Bauer, K., 1991: Kröten. Urania Verlag, Leipzig - Jena - Berlin: 191 p.
Buresch, I. Et Zonkow, J., 1933: Untersuchungen über die Verbreitung der Reptilie und Amphibien in Bulgarien und auf der Balkanhalbinsel. I Teil: Schildkröten (Testudinata) und Eidechsen (Sauria). Mitteilungen aus den königlichen naturwissenschfatlichen Instituten in Sofia - Bulgarien. Band VI.: pp. 150 - 207.
Diesener, G., Reichholf, J. et Diesener, R., 1986: Lurche und Kriechtiere. Mosaik Verlag, München: 287 p.
Engelmann, W.-E., Fritsche, J., Günther, R. et Obst, F.J., 1993: Lurche und Kriechtiere Europas. 2. Aufl. Neumann Verlag, Radebeul: 440 p.
Gasc, J- P., Cabela, A., Crnobrnja- Isailovic, J., Dolmen, D., Grossenbacher, K., Haffner, P., Lescure, J., Martens, H., Martínek Rica, J. P., Maurin, H., Oliviera, M.E., Sofianidou, T. S., Veith, M. et Zuiderwijk, A. (Eds.), 1997: Atlas of Amphibians and Reptiles in Europe. Societa Éuropaea Herpetologica & Muséum National ďHistoire Naturelle (IEGB/SPN), Paris: 496 p.
Gvozdík, L. et Zavadil, V., 1997: Zootoca vivipara (Jacquin, 1787). In: Nečas, P., Modrý, D. et Zavadil, V. (Eds.): Czech Recent and Fossil Amphibians and Reptiles. An Atlas and Field Guide. Edition Chimaira, Frankfurt am Main 1997: pp. 76 - 77.
Hegner, D., 1999: Jedovatí hadi v přírodě a v teráriích. Ratio, Úvaly: 188 p.
Klewen, R., 1988: Die Landsalamander Europas I. Die Gattung Salamandra und Mertensiella. A Ziemsen Verlag, Wittenberg Lutherstadt: 184 p.
Kminiak, M., 1992: 1. rod Anguis Linnaeus, 1758 - Slepýš, Slepých. In: Baruš, V. et Oliva, O. (Eds.): Fauna ČSFR / Plazi - Reptilia. Academia, Praha: pp. 101 - 106.
Schiemenz, H., 1985: Die Kreutzotter. Die Neue Brehm - Bücherei, Bd. 332. A. Ziemsen Verlag, Wittenberg Lutherstadt: 108 p.
Vlček, P., 1999: Užovka Elaphe quatuorlineata quatuorlienata v přírodě a teráriu. Akvárium terárium (Praha), 42, 8: pp. 48 - 50.

pokračování:
Herpetofauna a batrachofauna Bulharska (1)

dříve publikováno (původní zdroj článku):
Gvoždík, V., Šnajdr, R., 2001: Herpetofauna a batrachofauna Bulharska (2). Akvárium terárium, 44 (9): 74-78.

autor/autoři:
Václav Gvoždík
Roman Šnajdr

datum publikace: 28.10.2006