Achtopol, NP Strandža a černomořské pobřeží

Dne 17.6.06 v sobotu se začalo psát nové balkánské dobrodružství. Po letech snění o herpetologicky bájném bulharském městě Achtopol a jeho okolí u NP Strandža, jsem teď byl pevně rozhodnut vyrazit. Lístky jsem si koupil na speciálně vypravovaný vlak mířící do bulharského Burgasu.

Přípravy na cestu byly rychlé, ale ne, jak už to tak bývá, bez problémů. Sobota, den odjezdu, byla obzvláště náročná. Po nezdařené domluvě s jedním mým kolegou jsem měl jet do Bulharska s mojí přítelkyní. Ten den ji však zastihly akutní zdravotní potíže, a tak jsem si už myslel, že nakonec vyrazím úplně sám, což by zrovna nebyla dobrá volba. Po několika hodinách léčby a přesvědčování však vše dopadlo dobře, a tak jsme jeli oba. Ještě před tím jsem udělal pořádek v mém chovu, zabalil se a za deset půl šesté odpoledne jsem autem vyrazil na nádraží Bohumín. Zde jsme pak už jen nasedli na rychlík 730 Slezan mířící do Brna a přesně v 18:47 jsme vyjeli.

Cesta byla naplánována celkem dobře, až na čtyř a půl hodinové čekání na brněnském nádraží. I to se však přes obtěžování různých tuláků a bezdomovců, dalo překonat. Nadešla chvíle, kdy rychlík Pannonia vjížděl s půl hodinovým zpožděním na brněnské nádraží a my trochu nervózně začali hledat na kilometru dlouhém vlaku lehátkový vůz mířící do Burgasu. Našli jsme jej a ve 3:09 nastoupili. Byli jsme spokojeni, celé kupé bylo jen pro nás. Ustlali jsme si na horních lehátkách a během deseti minut jsme šli spát.

Ráno se probouzím kolem půl šesté a vidím, že právě projíždíme Slovenskem, za chvíli totiž vlak zastavil v Bratislavě hl. stanici. Hranici jsme překročili u města Kúty, někdy po páté hodině ranní. Přejeli jsme slovenský Dunaj a jelo se směr Maďarsko, ve kterém jsme byli v 6:15. Hranice byla překročena u Rajky a my po velmi strohé pasové kontrole pokračovali na nádraží Budapešť - Keleti, ve kterém jsme byli v půl deváté. Byl jsem velmi unavený z předchozího náročného dne, a tak jsem si šel ještě na chvíli lehnout, moje přítelkyně se mezitím ještě ani neprobudila. Po hodince se však oba probouzíme a já vytahuji fotoaparát. Chci si totiž udělat několik, pokud možno pěkných snímků maďarské krajiny zachycených z vlaku. Maďarská puszta je nádherná, z vlaku pozorujeme hejna volavek bílých a čápů černých, nádherné mokřady i suché stepi a v duchu si říkám, že by stálo zato někdy tuto krajinu přímo navštívit. Maďarský krajinný ráz však na mne, jako milovníka kopcovité krajiny a hor, působí i trochu depresivně. Při takovýchto myšlenkách se po několika hodinách dostáváme do malého maďarského pohraničního městečka Lököscháza. Zde stojíme asi čtyřicet minut a čekáme na pohraniční kontrolu maďarských pasováků. Po pasové kontrole se dostáváme do prvního rumunského městečka na trase Curtici, a opět zde delší dobu stojíme než přijdou rumunští pohraničníci. Vyjíždíme z tohoto pohraničního města a okamžitě se nám naskýtá pohled na rumunskou bídu. Rozdíl mezi Maďarskem a Rumunskem je v tomto ohledu značný. Pokud jsem si říkal, při projíždění Maďarskem, že v některých oblastech se těžce žije, tak zde to platilo několikanásobně. A to byl jen slabý odvar toho co jsem viděl v hlubokém vnitrozemí Rumunska. Za Aradem po levé straně od trasy se zde zvedá pohoří Transylvánie a celkový ráz krajiny je nádherný. Neváhám a opět vytahuji fotoaparát a pokouším se udělat několik dobrých snímků. S foťákem pracuji celou trasu, při každé příležitosti dělám další a další snímek, dokud to světelné podmínky dovolují. Cesta mezitím pokračovala přes Devu, Simerii, Alba Lulii, kde se trať stáčí na sever a dostává se zde velice blízko Transylvánii. Dál cesta vede městy Blaj, Media, Sighisoara, Brasov, kde se trať zvedá v pohoří Carpatii Curburii. Bohužel zde již v době jízdy trasou byla tma a navíc zde začala bouřka, takže z fotek nic nebylo. Vlak pak pokračoval do největšího města oblasti Ploiesti, a pak jsme již dorazili do rumunského hlavního města Bukureště. Plánovaný příjezd rychlíku je zde ve 23:15, jenže rychlík měl asi 50 minut zpoždění. To však nevadilo a osobně si myslím, že se s tím i v této době tak trochu počítá, protože odjezd z Bukureště je, díky časovému posunu o jednu hodinu, v 1:30 minut. Zde také dochází k přepojení vagónů na jiný spoj mířící na Bulharsko. Bukurešť je na trase vzdálena přesně 1500 km od domovské stanice v Praze. Díky pokročilé noční době jsme však šli spát a probudili jsme se až v půl čtvrté ráno v posledním rumunském městě v oblasti před bulharskou hranicí v Giurgii. Po krátké pasové kontrole jsme již spát nešli a já si tak stihl udělat několik nočních snímků pohraničí. Spát jsme však nešli i z důvodu přejezdu přes Dunaj, který jsem v tomto místě už jednou obdivoval, a tak jsem si tuto příležitost nechtěl nechat ujít. Dunaj je v tomto místě díky relativní blízkosti Dunajské delty již velmi široký a most přes řeku je zde skutečně impozantní. Most má tři kilometry a je zvaný prostě Dunav Most. Ještě než jsme dorazili do pohraničního bulharského města Ruse, kde proběhla další pasová kontrola, jsme si z tohoto místa odnesli ještě jeden zážitek. Bulharsko je mimo jiné zajímavé tím, že v pohraničí dochází k chlorové dezinfekci všech dopravních prostředků, které přecházejí hranice. Osobně jsem si na to vzpomněl a říkal jsem si, jestli k tomu dochází i u vlaků. Odpověď nám přišla záhy, kdy jsme přes otevřené okno dostali pořádnou spršku chlorového roztoku. Tak došlo k nechtěné dezinfekci nejen exteriéru, ale i interiéru vlaku. Po této zkušenosti a zjištění, že se vlak v Ruse zdrží hodinu a půl, jsme se rozhodli jít znovu spát.

Když jsme se ráno probudili, byli jsme již celkem hluboko v bulharském vnitrozemí, někde kolem města Kaspichan a opravdu, za chvíli vlak zastavil v této malé stanici. Zde opět došlo k přepojení lokomotivy, aby se mohlo pokračovat směr jih. Co mě zde zaujalo, bylo to, jak chaoticky a nervózně Bulhaři pracují s vlaky, a tak došlo k tomu, že z původního plánovaného dvacetiminutového času na přepojení se to protáhlo na nějakou slabou hodinku. Přece jen se nakonec vyjelo a vlak se několik kilometrů vracel, aby najel na trať směr Šumen a Karnobat. Na pohled okolí města Šumen jsem se těšil, protože když se vysloví jméno tohoto města, vybaví se mi okamžitě zřejmě poslední údajná lokalita nejvzácnější evropské zmije Vipera ursinii. Krajina je zde opravdu pěkná. Město je obklopeno zalesněnými kopci a na jednom z nich je jakási mohyla, která, jako celý Šumen je odkazem socialistického Bulharska. Pak již cesta pokračovala směrem na jih kolem Balkánského pohoří, až jsme se rychlíkem dostali k městu Karnobat. Odtud je to již posledních 61 kilometrů do cílové stanice v Burgasu, a proto jsme si pomalu začali balit pověstných pár švestek a připravovali se na výstup v tomto průmyslovém přímořském městě.

Po vystoupení jsme museli vyřešit jeden problém. Na nádraží nás měla totiž čekat jedna česky mluvící Bulharka, která nám měla pomoci s bezproblémovým příjezdem do našeho cílového místa. Jenže jak ji najít, když jsem ji předtím nikdy neviděl. Naštěstí ji však napadlo napsat na tabulku mé jméno, a tak jsme se nakonec potkali. Najít ubytování v Bulharsku nebo dopravit se kamkoli chcete však není, jak jsme se přesvědčili na vlastní oči, žádný problém. Již nikdo nespočítá kolikrát jsem ihned po výstupu musel říci bulharské "nět" nabízejícím se hotelářům, lidem se soukromým ubytováním, taxikářům, soukromým autobusářům apod., než jsme prošli celé nástupiště až jsme došli k náměstí Garov, kde je jižní autobusové nádraží, a kde také čekala již zmiňovaná bulharská spojovatelka.

Měli jsme štěstí, vlak přijel do Burgasu s desetiminutovým zpožděním, tzn. 13:15 místního času, prodrat se bulharským davem nám trvalo pět až deset minut, prostě vše tak akorát, abychom nasedli na spoj minibusu mířícím do Achtopole, který měl z nádraží odjezd ve tři čtvrtě na dvě. Další spoj prý jel až v 17:30, což by bylo dost pozdě. Nasedli jsme tedy do minibusu a za chvíli vyjeli. Na rozdíl od našich autobusových linek se zde platí až po příjezdu na místo nebo po cestě, kdy si řidič na nějaké stanici obejde cestující, zeptá se jich na cílovou stanici a řekne cenu. V lepších spojích dostanete i potvrzení o přepravě. Cesta trvala zhruba hodinku a půl, při níž jsme například jeli kolem známého Národního parku řeky Ropotamo, kde z cesty jde vidět známý skalní útvar ve tvaru lví hlavy. V Carevu byla malá zastávka, kde nastoupila největší skupinka cestujících do Achtopole. To už byl autobus až nezdravě přeplněn. Místní jsou na to však již bezpochyby zvyklí. Netrvalo to však naštěstí dlouho a my jsme dorazili do Achtopole. Konečně jsme vysedli, vzali bágly a šli se ubytovat. Jak už to tak bývá, první dojem jsem z městečka dobrý neměl, i když na druhou stranu jsem byl rád, že je to zde ještě tak trochu zanedbané, a že zde vyskytující se plazi nemusí čelit tvrdému turistickému tlaku, jako je to v severněji položených letoviscích. Achtopol je malé celkem klidné městečko, obklopené odborářskými zotavovnami, jehož poloha na poloostrově připomíná Sozopol nebo Nesebar. Jinak je to chaotické místo stále bojující o přízeň turistů, o čemž svědčí i obrovské množství rozestavěných novostaveb, díky kterým se městečko pomalu rozrůstá dále do okolní zatím neporušené krajiny.

Z prvního dne (19.6.) nám zbývaly nějaké čtyři hodiny světla, a tak po rychlém vybalení a malé svačině jsme vyrazili do okolního blízkého terénu. Vyšli jsme lehce za okraj městečka jihovýchodním směrem k pobřeží. Okolí bylo opravdu pěkné. Kolem městečka se vyskytoval řídký borový lesík a za ním již typické travnaté plochy táhnoucí se celým pobřežím až k turecké hranici. Na těchto plochách se pásli stáda ovcí a koní a já si odtud sliboval výskyt suchozemských želv Testudo hermanni a Testudo graeca, ten den jsme však žádnou nenalezli. Ovšem i přesto jsme první den brali jako úspěšný. Na jíž zmíněných travnatých plochách se totiž nalézal malý potůček vedoucí do moře. Po několika marně odvalených kamenech a jiných předmětech, které by mohly být dobrými úkryty plazů, jsme se rozhodli trochu prohledat okolí potůčku. Už jenom proto, že je to rezervoár sladké vody pro místní živočichy jsem předpokládal úspěch. A opravdu, prvním nalezeným plazem naší cesty bylo roční mládě želvy Emys orbicularis, stalo se tak kolem 17. hodiny a já měl obrovskou radost, že můžu po roce vytáhnout foťák a sklonit hledáček nad balkánským plazem, abych udělal několik snímků. Ještě před nálezem této želvy nás v bahně překvapilo také několik skokanů Rana ridibunda, kteří jsou zde každý úplně jiného vybarvení. Tyto první nálezy nás navnadily, a tak jsme se vydali dál k pobřeží. Při procházení nás provokovaly ještěrky Podarcis taurica, a tak jsem několik odchytil, abych mohl pořídit další snímky. Těchto ještěrek je zde opravdu hodně a jsou v hojnosti vlastně takovým černomořským opakem ještěrek Podarcis sicula, vyskytujících se na Jadranském pobřeží. Z bezobratlých nás zaujali zdejší velmi hojní májkovití brouci, které jsem minulý rok, v mnohem menším počtu, pozoroval ve středním Chorvatsku. Chvíli jsme ještě procházeli okolí pobřeží, ale pak mi to nedalo a já se ještě jednou vrátil k již zmiňovanému potůčku, který jak si uvědomuji, bude sloužit jako odpadní stoka. Každopádně vrátit se byla dobrá volba. Když jsme pomalu procházeli okolí vody směrem k moři, v hlubším zákoutí mě zaujal drobný pohyb a pár žlutých očí, které mě z pod špinavé hladiny pozorovaly. Za chvíli mi bylo jasné s čím jsem se setkal, neváhal jsem, rychlým pohybem vnořil ruce do vody a vytáhl jsem nádhernou velkou samici Emys orbicularis. Byla opravdu velmi pestře vybarvená, a proto jsem se opět jal fotografování. Po tomto úspěšném podvečeru, jsme se ale již opravdu unaveni odebrali zpět na pokoj. Cestou zpět jsme ještě procházeli potokem, který teče přes Achtopol, kde jsme pozorovali několik plavajících želv bahenních a samozřejmě velké množství skokanů skřehotavých. To už však byl opravdu večer, a tak se šlo spát.

Druhý den (20.6.06) ráno jsme se probudili relativně brzo, a tak se po malé snídani šlo zase do terénu. Šli jsme opět obhlédnout stejné místo jako minulý den, zvědavi co zde potkáme ráno. Doufal jsem, že ráno zde suchozemské želvy opravdu najdeme, protože biotop to byl vskutku vyhovující, ovšem nic. Bylo mi jasné, že jsou to místa přece jen velmi blízká lidským obydlím, a proto jsme zde po suchozemských želvách již nepátrali. Na druhou stranu jsem se v dostupné literatuře dočetl, že se právě v nejbližším okolí Achtopole, kolem pobřeží vyskytují želvy velmi hojně. I místní nám pověděli, že želvy potkávají třeba na zahrádkách apod. Realita pro herpetologa je však vždy jiná. U pobřeží jsme alespoň našli snůšky nejspíš skokanů, jinak zde již nic zajímavého nebylo. Trochu zklamaný jsem vytáhl mapu místní oblasti v měřítku 1:100 000 a zadíval se na chráněný potok vyhlášený díky hojnému výskytu želv Mauremys rivulata. Řekli jsme si, že by to tam mohlo být celkově hodně zajímavé, a tak jsme se vydali na cestu. Tato místní přírodní rezervace je kousek za městem u hlavní cesty směrem na Carevo, a tak jsme za chvíli byli na místě. Nejprve nám trochu dělalo problém vůbec rezervaci najít, protože potok byl dost zarostlý a cedule informující o chráněném území zde, pokud nejde o významné a velké oblasti, nevedou. Byl zde však most, a tak nám došlo, že se bude asi jednat právě o tento hledaný potok. Nakoukli jsme z mostu a hned jsme viděli několik větších či menších želv bahenních a jednu obzvlášť velkou, o které jsem si myslel, že to bude "rivulatka", při přiblížení se však jednalo o netypicky velkou samici E. orbicularis, kterou jsme pak na stejném místě pozorovali ještě několikrát. Želvy zde byly obzvláště plaché, a tak již při minimálním pohybu prchaly do vody. Jak jsem již psal byl potok alespoň kolem ústí dost zarostlý a tak hlubší průzkum v tomto místě byl téměř nemožný. Nedaleko potoka však vedla polní cesta, která končila někde ve Strandži, a proto jsme se vydali touto cestičkou. Při procházení tímto územím nás upoutalo množství předmětů, pod kterými by se mohli skrývat plazi, a tak jsme se je jali odkrývat. Při jednom takovémto ústupu z cestičky za odvalením kusu dřevěné bedny mě čekalo překvapení. Jdu pomalu k bedně, přítelkyně za mnou a najednou slyším překvapený tichý výkřik "háád" otočím se, vidím jak ukazuje na místo nálezu, a tak se bez většího rozmýšlení vrhám po drobném hadím těle. Jakmile se blíže skloním vidím, že se nejedná o nějakou štíhlovku, jak jsem předpokládal, ale o mou starou známou zmiji Vipera ammodytes, poddruhu montadoni. Byl jsem nadšený a rychle jsem se sháněl po nějakém klacíku, který mi byl záhy nabídnut, a který jsem potřeboval, abych zmiji bezpečně jak pro ni tak pro mě dostal z hustého travnatého postupu. Zmije se však šikovně zamotala, a tak to šlo jen těžko. Nakonec se to podařilo a já jsem roční samici dostal na přehledný povrch cestičky. Zmiji jsem po chvíli uklidnil dostal do fotografické pozice a začal fotografovat. Následně jsem si fotil i místo odchytu a lokalitu, která byla skutečně netypická a ani ve snu bych zde zmije růžkaté nešel cíleně hledat. I proto jsem se po hadovi takto nezodpovědně vrhl. Jak jsem se později dozvěděl, dokonce jsem zmiji, bez povšimnutí, těsně přešel. Jak říkám, opravdu bych zde zmiji nečekal a můj pohled plně směřoval na válející se dřevěnou bednu. Takže kdyby za mnou nikdo nešel, zmiji bych patrně bez povšimnutí přešel a nikdy se s ní nesetkal. Neuvěřitelná náhoda.

Kousek za tímto místem jsme si všimli nezarostlého přístupu k výše zmiňovanému potoku, a tak jsme se k němu konečně vydali. Byla to dobrá volba. Potok byl opravdu pěkný, voda byla mělká a průhledná takže bylo dobře vidět na dno. Okolí zde bylo pro pozorování také vyhovující. I proto jsme měli během několika minut další želvy bahenní, které se zde většinou slunily na břehu potoka nebo ležely volně v mělké dně. Řekl jsem si, že bych mohl blíže prozkoumat i levou stranu potoka, a proto jsem si s foťákem "vyšláp" do kopečka, který se zvedal nad potokem. Přítelkyně zůstala u potoka, že si ještě prohlídne nejbližší okolí. Já jsem na vršku kopce samozřejmě nic nenašel, co hůř utekl mi tam nějaký had. Našel jsem zde alespoň zachovalou kostru, nejspíše užovky Zamenis longissimus. Alespoň jsem si ale nafotil nějaké ty hvozdíky, které zde ve velkém kvetly a šel jsem zpět k potoku. Tam mě čekalo další překvapení. Jedním z cílu pozorovaných živočichů, které jsem si vytyčil před odjezdem, byla želva Mauremys rivulata, a právě toto, mezi tím když jsem byl pryč, chytla moje přítelkyně. Když jsem se blížil k potoku viděl jsem, že si prohlíží další želvu, nejprve jsem si myslel, že jde o další "bahenku". Ne, byla to opravdu hledaná "rivulatka". Hodně dlouho jsem strávil, abych udělal dobré snímky, protože na rozdíl od želv bahenních, byla dost pohyblivá a nebojácná. I když bylo vidět, že želva má svá léta, byla opravdu pěkná. Pořídil jsem potřebné snímky a želvě dal svobodu. Jakmile jsem ji položil ke břehu, okamžitě se dala na úprk a zahrabala se v bahně. Šli jsme dál podél břehu a odvalovali kameny a kořeny. Pod jedním takovým kořenem jsem našel další překvapení - sladkovodního kraba, nejspíš druhu Potamon potamois. Jak jsem se později přesvědčil tito krabi jsou zde opravdu hojní. Udělalo se několik snímků a šlo se dál, tentokrát však do suššího biotopu. Zde mě překvapilo velmi rychlé mládě nejspíš štíhlovky Dolichophis caspius, a také hojnost ještěrek Lacerta viridis meridionalis. Bylo však již velmi horko a voda docházela, a tak jsme se rozhodli pro návrat s tím, že se zde odpoledne vrátíme.

Po obědě a chvíli odpočinku od toho vedra, jsme se kolem 16. hodiny místního času vrátili trochu jiným směrem k potoku. Než jsme k němu však došli, prošli jsme si starou zanedbanou zahradu s rozbořeným rezavým plotem. Z hmyzu zde například byly hojné kudlanky Mantis religiosa. Trochu jsem se vzdálil obhlídnout křovinaté okolí a u jednoho hustého trsu trávy nacházím první suchozemskou želvu této výpravy. Jednalo se o dospělou samici Testudo graeca ibera. Byla velmi pěkná a krunýř měla krásně lesklý, díky prolézání travnatým biotopem. Přešli jsme potok a pokračovali dál po cestičce, ze které jsme ráno, díky malé zmiji sešli. Cestou jsem si nafotil ještě skokana skřehotavého. Na konci polní cesty byl plot a za ním malé stavení. Před stavením však bylo hodně zajímavých úkrytů, a tak jsme je šli prozkoumat. Pod jedním dřevěným úkrytem na nás čekalo asi tříleté mládě želvy řecké. Spokojeně, ale vlastně i trochu zklamaně z toho, že jsme nenašli další hady, jsme se vrátili zpět na pokoj.

Třetí pozorovací den (21.6.) byl i přes velké horko velmi zajímavý. Ráno se přes vysoké teploty nešlo nikam, a proto jsme se na průzkum okolí vydali až odpoledne. Tentokrát jsme se rozhodli jít jižním směrem po silnici vedoucí až do vesnice Rezovo. I přesto, že je to jediná silnice spojující všechny vesnice u pobřeží až po tureckou hranici, je ve velmi špatném stavu a v některých místech tak úzká, že se zde dva auta prostě neminou. O jízdě místních již raději ani nehovořím. Došli jsme několik km za Achtopol a odbočili do zajímavého terénu. Kousek od cesty byl světlý dubový lesík, a tak jsme do něj vešli. Zaujalo mě množství spadaného listí v němž byly různé přírodní předměty, pod kterými by se mohlo něco skrývat. Odkrývali jsme jeden za druhým, ale jako vždy nic. Najednou mě upoutal drobný pohyb v listí, koukám, nic nevidím, až po chvíli, kdy se znovu živočich pohnul vidím mého oblíbeného ještěra krátkonožku Ablepharus kitaibelii subspecie stepaneki. Byl jsem nadšen a okamžitě jsem chtěl pořídit opravdu dobré snímky. Manipulace z tímto drobným živočichem je však velmi těžká, a tak to šlo z tuha. Nakonec se podařilo odchytit a nafotit i další krátkonožky, a tak jsme spokojeni šli dál. Prošli jsme pomalu širokým remízkem až k dalšímu potoku, mimochodem bohaté lokalitě želv bahenních, kde pod starým pařezem nacházíme juvenilní Natrix natrix persa. V nedalekém okolí jsme také nalezli zajímavý úkaz, několik hlavohrudí roháče Lucanus cervus, zbytek těl chyběl. Zajímavé to bylo o to víc, že byla naskládána těsně vedle sebe. Co to mohlo udělat nám je záhadou. Přešli jsme potok a cestu, která vedle od hlavní, na travnatou pastvinu a tam na nás čekalo asi největší překvapení tohoto dne. Vyšel jsem na malý kopeček a najednou vidím prudký hadí pohyb - štíhlovka. Okamžitě odhazuji batoh a rozbíhám se za prchajícím hadem. Chvíli se mnou kličkoval, ale za chvíli jsem jej měl. Byla to nádherná velká adultní samice Dolichophis caspius a navíc gravidní. Rychle jsem ji nafotil a šel hledat další. Říkal jsem si, že jich zde bude určitě více. Tentokrát jsem se nemýlil. Půl hodiny jsme sice nic nenašli, ale při návratu jsem už z dálky viděl jak se na dalším blízkém kopečku něco mihlo. Rozbíhám se a za chvíli držím další, ještě větší samici. A do třetice další samice čekala u cesty, kde se mi pokusila schovat v ostružiníku. Trochu poškrábaný, hada nakonec přece jen vytahuji. Ještě poslední foto lokalit "caspiusek" a šlo se zpět.

Na tento (22.6.) již čtvrtý den byla, po včerejším úspěchu, naplánována trasa hlavní silnící směrem do vesnice Sinemorec. Chtěli jsme vyjít již brzy z rána, abychom se vyhnuli polenímu žáru. Vyšli jsme tedy něco před místní šestou hodinou ranní a hned za vesnicí jsem měl první "úlovek". Byla jim přejetá dospělá, ale již rozpadlá štíhlovka kaspická. Kousek za touto mršinou byla další, přibližně stejná "kaspiuska". Silnice, jak jsme se později přesvědčili, byla pro místní drobné živočichy silnicí smrti. Než jsme došli do sedm kilometrů vzdáleného Sinemorce, nalezli jsme ještě rozjetou gravidní ještěrku Lacerta viridis, skokana Rana dalmatina, subadultního jedince Dolichophis caspius, mladého šírohlavce Malpolon monspessulanus insignitus a to mě nejvíce mrzelo, juvenilní zmiji Vipera ammodytes montadoni. Zmije, jak mi později z fotografií došlo, však nebyla přejeta, ale ubita nějakým domorodcem. Vždycky mě to vyvede z míry, když si pomyslím, že u mě mohla žít. Okolí zde však bylo pěkné, cesta zde vedla přes hustý les porostlý duby Strandža.

Pomalu jsme se blížili k Sinemorci, ale ještě před tím jsme museli překročit rákosem zahalenou řeku Veleku, která zde ústí do moře. Zde jsem si také stačil nafotit jinak plaché mládě Lacerta viridis. Došli jsme k mostu, pod kterým teče Veleka a šli dál až k malé vyhlídce na tzv. Písečnou kosu u Sinemorce. Sinemorec leží na vrcholu kopce a až do roku 1989 byla tato vesnice díky své blízkosti tureckých hranic pro běžné turisty zapovězena. S tím trochu souvisel i náš následující zážitek. Nevím jestli jsme působili nějakým zvláštním dojmem, ale za chvíli kolem nás projelo bílé terénní auto a prudce zabrzdilo. Nějak jsem se raději neotáčel, ale došlo mi, že si nás posádka prohlíží. Za chvíli stáhli okénko a bulharský policista na mě volá "pašport molja!" otáčím se, ale vím, že pas nemám. Trochu nervózně podávám občanku a volám na přítelkyni ať mi podá svou. Ona však sebou žádné doklady nemá. Rychle tedy vysvětluji, že jsme turisti, a že jsme ubytováni v Achtopoli. Policista odpovídá, že vše je v pořádku, přeje hezký den a občanku mi vrací. Oddychli jsme si a vycházíme na malý kopec. Nic zde však nebylo, a tak jsme se rozhodli prozkoumat okolí písečné kosy. Bylo to tam opravdu pěkné a zajímavé, ale stejně jako můj kamarád Petr Balej, který okolí navštívil v roce 2003, musím i já podotknout, že zde nic významného k pozorování nebylo. Jako v Achtopoli tak i zde bylo velké množství skokanů skřehotavých. Prošli jsme okolí řeky, zpět k mostu a pozorovali několik užovek Natrix natrix persa. Jednu obzvlášť pěknou a velkou jsem se rozhodl odchytit. Nějak jsem si v zápalu lovu nevšiml hustého trní, a tak jsem do toho trní vtrhl, a když jsem vylezl byl jsem doškrábaný až za ušima. Hada jsem ale držel. Byla to opravdu velká a mohutná samice před svlekem, a tak jsem si ji nafotil. Prošli jsme celý břeh až za most, kde nás zaujaly zajímavé zvuky připomínající hlasové projevy žab rodu Pelobates. Žádné blatnice jsme však nenašli. Zato zde byly malé tůně plné želv Emys orbicularis.

Chtěl jsem však prozkoumat i levý břeh směrem od Achtopole, a tak jsme se k němu vydali. Šli jsme po velmi travnatém levém břehu a prvním úlovkem zde byla želva, se kterou jsme se zde zatím nestkali - želva Testudo hermanni boettgeri. Byla to pěkná vzrostlá samice. Po krátkém fotografování se šlo dál kolem břehu Veleky. U malé zátoky jsme chytli krásnou gravidní samici Lacerta viridis meridionalis s modrým hrdlem, což je na samice celkem netypické. Kousek od tohoto místa jsme našli, v rámci poměrů, dalšího atypicky zbarveného plaza. Byla jim užovka Natrix natrix persa, která se mimo jiné vyznačuje dvěma podélnými světlými pruhy, ovšem tato užovka žádné pruhy neměla. V této oblasti to ale není ojedinělý jev. Pokračovali jsme dál polní cestou, já si udělal další fotky až jsme došli k další zátoce. Zde jsme nalezli dalšího samce Emys orbicularis. Hodina však již dost postoupila k poledni a tudíž i teplota citelně stoupla, nastal čas pro návrat. Podle bulharské mapy místní oblasti, která je mimochodem velmi "přesná", jsem se pokoušel najít trasu označenou na mapě červenou značkou. Žádné takové značení zde však nebylo. Podle úsudku jsme se však rozhodli jít po jedné trase, která měla vést k hlavní cestě. Opravdu vedla. Než jsme k ní však došli nalezli jsme ještě skokany Rana dalmatina a velkého evropského tesaříka Cerambyx cerdo. Byli jsme spokojeni a tak jsme se vraceli přečkat polední žár na pokoj. Ovšem teplota byla i odpoledne dosti vysoká a tak se již ten den nikam nešlo.

Stále mě lákalo okolí lokalit, kde jsme před dvěmi dny nalezli "kaspiusky". Říkal jsem si jak to tam asi bude vypadat ráno. A tak právě tyto lokality byly naším zájmem dnešního (23.6.) pátého dne. Prošli jsme znova místa nálezů štíhlovek a pokračovali jsme dál do vnitrozemí kolem potoka, u kterého jsme nalezli juvenilní Natrix n. persa. Jak se ukázalo byl potok, i přes dosti stinné okolí, velmi bohatou lokalitou želv Emys orbicularis. Jinak jsme v okolí již nic zajímavého nenašli. Dále na prosluněných místech v lese jsme ještě nacházeli množství krátkonožek evropských a ještěrek Podarcis taurica taurica a Lacerta viridis meridionalis. Ještěrky zelené zde vylézaly za sluncem vysoko na keře a stromy, což jim vytvářelo i dobrý úkryt. Kolem malé černé skládky jsme se dostali opět k hlavní cestě. Přešli jsme cestu a narazili na asfaltku vedoucí k pobřeží, byli jsme zvědavi kam cesta vede a tak jsme se po ni vydali. Za chvíli jsme došli k budově, která sloužila jako meteorologická stanice pro změnu počasí na moři. Jevila se však velmi zchátrale. Opět začalo být dosti horko a tak jsme se po pobřeží šli směrem k Achtopoli. Byli jsme překvapeni, jak blízko městečko bylo, protože hlavní cestou by nám trasa trvala dvakrát déle.

Odpolední program průzkumu okolí byl zaměřen opět na stejnou oblast jako ráno s tím rozdílem, že jsem si chtěl ověřit existenci trasy přes planinu vedoucí ze Strandži do Achtopole. Taky jsem chtěl najít novou bližší trasu do pohoří Strandža. Byla to dobrá volba. I přes první nálezy jen ještěrek trávních, jsem pak narazil na živočicha, ze kterého jsem měl velkou radost. Beznohého největšího evropského ještěra blavora Pseudopus apodus thracius. Tito ještěři zde nejsou tak hojní, jako jsem zaznamenal minulý rok ve střední Dalmácii a i proto mě nález potěšil. Blavor byl, na rozdíl od pozorovaných jedinců v Chorvatsku, dosti mohutný. Přitom šlo o samici. Volně se vyhříval a ani si nevšiml, kdy jsem se k němu přiblížil. Ostatně já si taky nevšiml, že přede mnou něco leží. Byl jsem však rychlejší a než blavor stačil zaznamenat držel jsem jej v ruce. Udělal jsem potřebné snímky a šlo se dál.

Trasu směrem od Strandže do Achtopole jsme našli, a tak byl zítřejší den již pevně naplánován.

Je 330 minut po půlnoci, 24.6. sobota a před námi část NP Strandža, kopců vzdálených nějakých šest kilometrů směrem do vnitrozemí od Achtopole. Říkám si, že dneska bychom mohli najít něco zajímavého. Jak jsme se začali blížit ke kopcům, začala se okolní krajina měnit. Při průchodu planinou nám přeběhlo pod nohama několik ještěrek travních, ale jinak, i přes relativní brzkou ranní dobu, a tím začínající aktivitě plazů, nic. Doufal jsem, že výše v kopcích toho bude více.

Vešli jsme na kraj dubového lesa a mě zaujal pohyb nějakého ještěra. Podívám se blíže a vidím drobnou hnědou ještěrku. V prvním momentě jsem si myslel, že to budou vysněné ještěrky Darevskia praticola. Pozoruji ještěra blíže a je mi jasné, že se setkávám se samicí ještěrky Podarcis muralis. I tak jsem rád, protože je to další pozorovaný druh oblasti. Fotím si ji, ale za chvíli objevujeme těchto ještěrek mnohem více. Je to opravdu bohatá lokalita. Někteří jedinci jsou obzvláště pestře vybarveni a to nejen samci. Opět fotografuji. Jenže abychom byli ve výše položených místech rychleji než úmorné vedro musíme postupovat. Jdeme dál dubovými lesy a pomalu si uvědomujeme, že jsme již dost vysoko. Odbočujeme od cestičky a před námi se otevřel nádherný pohled na zalesněné kopce Strandži. Jde vlastně o oblast rovin a kopců, přerušovanou příkopovými propadlinami a zavlažovanou řekami Ropotamo, Veleka a na hranici s Tureckem také Rezovskou řekou. Prostě nádhera. Byl tu i pěkný prosluněný svah. A tak jsme se rozešli do okolí. Za chvíli slyším volání. Přítelkyni utekl další had, podle pozdějšího popisu asi šírohlavec Malpolon monspessulanus.

Nacházíme zde také dost exuvií po hadech, takže lokalita to je asi bohatá. Svlečky patřily, podle všeho, ale jen štíhlovkám Dolichophis caspius. Na chvíli se odtrhuji a v podrostu ve svahu nalézám dospělou Testudo graeca. Z nálezu máme oba velkou radost a já o to větší, protože bych zde čekal vše, jen ne želvu. Co jsem zde předpokládal, byly zmije. Žádnou však nenacházíme, a tak postupujeme dále. Stoupáme výše, naším původním cílem bylo dojít přes kopce až do pobřežní vesnice Varvary a odtud pobřežím do Achtopole. Teď se pohybujeme někde v okolí vnitrozemské vesnice Brodilovo. Cestou nacházíme spousty ještěrek Lacerta viridis, které jsou zde velmi zajímavě vybarvené a na rozdíl od jiných populací, které jsem měl možnost pozorovat jinde v Evropě, jsou zdejší i mnohem menšího vzrůstu. Nacházíme také několik krátkonožek a další ještěrky zední. Po hadech, ale jakoby se slehla zem. Zato horko začalo být náramné. Varvara je ještě dost daleko, a tak se raději vracíme stejnou cestou zpět. Bylo však dobře, že jsme tak učinili. Na lokalitě, kde jsme původně prvně našli ještěrky zední, jsem se rozhodl, že si ještě nějaké nafotím. Při focení však přítelkyně odběhne a něco pozoruje. Za chvíli vidím, že něco chytá, ale marně. Dozvídám se, že viděla a za ocas chytila "štíhlovku", která ji však vklouzla do nějaké škvíry. Chtěl jsem to místo vidět. Podívám se na místo činu a vidím, že nad dírou, do které se had schoval je kořen. Říkám si, že to bude nejspíš propojené, a že had bude pod ním. Mám pravdu. Trhnutím odvaluji kořen a rychle vytahuji velké a hbité hadí tělo. V momentě mě oblila vlna radosti. Konečně chytám šírohlavce. Šlo o opravdu nádherný kousek. Pokouším se tohoto neskutečně kousavého jedince zklidnit, abych udělal aspoň jeden dobrý snímek. Pokládám jej na zem a co nevidím, další překvapení, se kterým jsem se u těchto hadů doposud nesetkal. Šírohlavec se obrací na břicho, zkroutí se do několika smyček a nepatrně pootevírá čelisti. Nemohu uvěřit. Thanatóza u "malpolonů"? Tento jev, předstírání smrti před rušitelem, je v hadí říši běžně znám třeba u hadů rodu Natrix, ale u šírohlavců jsem o tom doposud nikde neslyšel. Vyzkoušel jsem jestli se třeba vzpamatuje, když je vezmu zpět do rukou. On však nereagoval na nic. Pořídil jsem alespoň dostatek tolik potřebných snímků a byl jsem rád z nové zkušenosti. Nechávám hada na chvíli v klidu a pozoruji jak se pomalu obrací a rychle prchá. Jde se dál. Jenže u malého stromku mě překvapuje další hadí tělo. Už jej téměř mám, ale byl přece jen rychlejší. Chvíli okolí stromku pozoruji, tělo hada vidím, ale najednou jakoby se propadl do země. Už jsem jej nenašel. Škoda, nešlo ani poznat o co přesně šlo, každopádně "ammodytka" to nebyla. Řekli jsme si ale, že i tak to byl, přes to strašné horko, pěkný a úspěšný den.

Jedním z míst, které jsem chtěl v rámci této cesty navštívit byla i poslední pobřežní bulharská osada před tureckou hranicí - Rezovo. A právě tato vesnička byla na programu posledního (25.6.) pozorovacího dne před odjezdem. Večer předchozího dne jsem dostal info, že se do vesničky pojede, po předchozí domluvě v 9:00 od jedné z restaurací. Mělo se jet s jedním místním občanem, který chtěl za cestu tam i zpět 20 leva pro oba. Tohoto statného maníka jsme poznali hned první den, přes naši česko-bulharskou známou, a tak jsme se na této cestě domluvili. Oba se po otázce, co tam chceme dělat, divili, když jsme řekli, že pozorovat některé plazy. Do Rezova jsem se ale těšil, protože zde byla například odchycena největší známá Mauremys rivulata z Bulharska.

Náš řidič přijel přesně v devět starou, jako mikrobus upravenou modrou sanitní škodovkou, dostal 20 leva, hned natankoval a jelo se. Cesta byla zajímavá. Nedokážu si ale představit jak Bulhaři dělají řidičák, alespoň tady mi připadalo, že přednost ve všem má ten nejrychlejší. Pro našeho řidiče neexistoval nějaký jízdní pruh, protisměr, ostatní auta a vůbec kdejaká pravidla, která se běžně užívají. A mezi tím stačil z okýnka mávat všelijakým známým, protijedoucím a dokonce i poplácat koně. Pobaveně jsme tomu všemu nevěřili. Řidič se nás ještě cestou zeptal, jestli máme pasy. Přítelkyni jsem vzal, ale sobě jsem zapomněl, nosil jsem jen občanku. Nějak jsem však nechápal proč se nás ptá, hranici přece nepřekračujeme. Že by kontrolovali v Rezovu? Za chvíli jsem ale pochopil a divím se, že mi to před odjezdem nedošlo. Nevím proč jsou Bulhaři na pohraničí až tak hákliví, ale před všemi hranicemi, hlavně ale na jihu, mají ochranná pásma, která bez kontroly nesmí nikdo překročit, i když jste třeba 20 kilometrů před hranicí. Prostě jsou zde budky, ve kterých sedí dva pohraničníci a zapisují si data lidí, kteří překračují tuto zónu. Trochu nervózně podávám občanku a pas, ale jak vidím vše je v pořádku. Náš řidič má také jen občanku. Dotazují se proč do zóny vjíždíme, řidič odpovídá, že jsme turisti, a že se chceme podívat do Rezova. Když odjíždíme od pohraničníků všímám si, že za námi je další auto, rychle se podívám na jejich pasy a co nevidím, jsou to pasy české. Jaká náhoda.

Po zapsání dat otevírají závoru a my jsme vpuštěni do zóny. Za chvíli jsme v Rezovu. Rezovo je malá zanedbaná osada s několika domy se strážní věží a se spoustou policistů, kteří zde střeží nevím co. Přes hranici totiž teče Rezovska řeka, a proto se zde hranice prostě přejít nedá. Rezovo bylo hodně dlouho zapomenuté, což jde dnes pořád vidět. Za komunistů jakoby ani neexistovalo. Všude zde však pořád mají cedule s bulharským nápisem "granica - zabraněno", hranice vstup zakázán. Při jedné takové ceduli byl potok, který jsme chtěli trochu prozkoumat. Přítelkyně tam totiž pozorovala želvu. Jenže odkud se vzal, tu se vzal bulharský pohraničník a volal na nás co tu děláme, že je to zakázaná oblast a ať se jdeme legitimovat. Vysvětlil jsem mu, že jsme češi ubytováni v Achtopoli, a že jsme si cedule "nevšimli", a tak jsme za chvíli šli. On si totiž původně myslel, že jsme Rumuni, kteří chtějí přejít do Turecka, což nás celkem pobavilo. Před tím jsem si ale všiml dvou jezírek, a tak jsme se k nim, směrem od hranice, vydali. Jenže kromě několika skokanů skřehotavých zde téměř nic nebylo. Na svazích pobíhaly ještěrky travní a zední, a tak jsem si alespoň udělal snímky rezovských ještěrů. Šli jsme dál do vnitrozemí. Potok, od kterého nás předtím vyhodil bulharský policista zde dost meandroval a tak jsme jeho okolí prozkoumali o něco dál. První co jsme nalezli byla slunící se užovka Natrix natrix persa, která si se mnou začala při pokusu odchytit ji, hrát na schovávanou. Nakonec jsem ji nechal plavat. Z plazů zde ještě byla spousta želv bahenních, ale jinak nic. Byl jsem zklamaný, protože od Rezova jsem si sliboval víc. Jenže v tom vedru jsem se plazům ani nedivil. Z hadů jsme našli jen několik svleček. Zabalili jsme to, dál nemělo smysl jít, a tak jsme šli nazpět. Zastavili jsme se ještě u zmiňovaných dvou jezírek, kde přítelkyně zpozorovala dvě želvy Mauremys rivulata. Chtěl jsem se podívat na Rezovskou řeku, a tak jsme se k ní ještě vydali. Cestou jsme nalezli blíže neidentifikovatelného ubitého hada bez hlavy. Opravdová škoda. Podle mě mohlo jít nejspíš o melanickou užovku Zamenis longissimus, nebo o šírohlavce. Těžko říci. Had už byl taky ve značném rozkladu.

Udělal jsem si zde několik "zakázaných" fotografií pohraničí, podívali jsme se na smutně vyhlížející liduprázdné písčité pláže na turecké straně, na které je z útesu nádherný výhled, a šli probudit řidiče, aby nás odvezl zpět. První otázka řidiče byla jestli máme nějaké zmije. Odpověděl jsem, že bohužel ne, a tak se jelo. Cesta zpět byla stylem podobná té sem, a tak jsme byli rádi, když jsme zhruba za dvacet minut vystoupili celí na náměstí v Achtopoli.

Tento den bylo obzvláště horko, ale jelikož to byl poslední celý den, který jsme mohli využít pro pozorování plazů, vyšli jsme zase do okolí. Pořád nás to lákalo na již známou lokalitu, kde jsme našli zmiji. Mě právě kvůli zmijím a přítelkyni kvůli želvám. Za patnáct minut jsme zde byli a namířeno jsme to měli až na konec cestičky k plotu, za kterým jsme před několika dny našli mladou "greku". Já jsem si obešel okolí plotu, protože zde byla spousta úkrytů, pod kterými by něco mohlo být. Zvedl jsem i stejný kus dřeva, pod kterým předtím byla mladá želva, tentokrát tam však nebyla. Všiml jsem si, že se mi přítelkyně někam zatoulala, a tak jsem ji počkal u plotu. Za chvíli na mě volá, že mi něco ukáže. Jdu s ní. Našla pěknou lokalitu, kde jsme mimo jiné našli i larvy čolků Triturus karelinii, pulce skokanů Rana ridibunda, mladou užovku Natrix natrix persa, spousty želv Emys orbicularis a mnoho sladkovodních krabů.

Největší překvapení toho dne nás ale zastihlo při návratu. Měl jsem nafoceno co jsem potřeboval, a tak jsme šli. Když však procházím kolem jedné hromady klestí, zarazí mě tak dobře známý nepřerušovaný pohyb. Podívám se na to místo a vidím mizícího hada, rychle po něm skočím a už ho držím. Jedinec kouše, ale já už vidím, že se jedná o samce užovky Zamenis longissimus. Jsem z tohoto nálezu velmi rád, a tak rychle fotím dokud to světlo ještě dovoluje, hada i lokalitu. Spokojeni odcházíme kolem sedmé hodiny večerní zpět na pokoj.

Je ráno, pondělí 26.6. a my se začínáme balit, protože pokoj musíme opustit v jedenáct hodin místního času. Byla to trošku nevýhoda. Autobus do Burgasu nám totiž jel až v 16:30. Řekli jsme si ale, že aspoň budeme mít čas obhlídnout okolí pláží za Achtopolí. S pokojem a paní domácí jsme se tedy rozloučili a šli s batohy k jedné paní, u které jsme si je mohli nechat než půjdeme na autobus. Bylo opět hrozné horko, a tak jsme poledne přečkali v místním parku porostlém lípami a jasany. Trochu jsme se najedli a šli na zmiňované divoké pláže za městečkem. Doufali jsme, že ještě něco najdeme. A opravdu. Cestou jsme se totiž zastavili u staré známé lokality, kde jsme hned první den nalezli dvě želvy bahenní. Pozoruji bahno, fotím si jednoho obzvláště pěkně vybarveného skokana a nejednou vidím další malou želvu bahenní, jak se mi chce schovat v bahně. Rychle ji odchytávám a fotím. Nevím čím to je, jestli nostalgií, že je to asi poslední želva, kterou zde za pobyt pozorujeme, ale zdá se mi hrozně pěkná. Želvu pouštíme a jdeme dál.

Dojdeme ke skalním útesům ošlehaných mořem a pozorujeme okolní prostředí a vlastně se i tak trochu potichu loučíme. Z ticha nás však vyruší pohyb v mořské hladině, který nápadně připomíná plovoucího hada. Je to tak, v mělčině mezi skalisky loví rybky užovka Natrix tessellata. Popravdě jako první si ji všimla přítelkyně. Já proto rychle přeskakuji na nejbližší kámen a volám na ni ať mi jde podržet ruku, abych se mohl pro užovku pořádně natáhnout. Podařilo se. Hada jsem rychle vynesl na břeh, kde on na oplátku vyvrhl dvě ulovené rybky a vypustil, jak to mají "natrixky" ve zvyku, páchnoucí sekret. Byl jsem ale šťastný, že jsem i poslední den ulovil hada. Užovka nakonec předvedla i pěknou thanatózu, takže o pěkné snímky nebyla nouze. Při jednom takovém záběru mě však užovka převezla a rychlým pohybem, k nelibosti přítelkyně, které se hrozně líbila, sjela pod kámen v moři a byla pryč. Chvíli jsme pak pozorovali ještě mořské kraby a rybky, jenže čas rychle utíká, a tak jsme se pomalu vrátili do městečka. Zde nás čekal nepříjemný zážitek v podobě dvou starších dam, které uklízely u paní, kde jsme měli schované batohy. Nějak jsem se s nimi nebavil, jen jsem pak rozumněl něco ve smyslu "vemte si ty batohy a vypadněte", tak jsem byl ihned dostatečně přesvědčen o tom, že bulharská pohostinnost, alespoň tady, se opravdu někam vytratila. Nakoupili jsme si ještě nějakou vodu a jídlo na cestu a počkali na autobus. Něco jako autobus přijelo, a tak jsme si šli nastoupit. Jenže s námi do Careva a následně do Burgasu chtělo asi 30 dalších lidí. Mikrobus byl sotva pro patnáct a ostatní by se tam opravdu nevešli. Ještě, že nám pomohla naše místní bulharská známá. Odjíždíme s patnáctiminutovým zpožděním, a tak si říkám, jak stihneme spoj v Carevu. Cestou nás ještě pozdrželo stádo krav, které přecházelo přes cestu, a tak vše dopadlo tak, že jsme spoj v Carevu prostě nestihli. To bylo zlé. Narychlo objednáváme taxi, které nás v přepočtu stojí nějakých 700 Kč. Dáváme tedy řidiči 20 $ a 20 leva a jedeme. Byl jsem rád, že vše stíháme. Odjezd vlaku je v 19:05, další by jel až ve čtvrtek. V Burgasu jsme něco kolem půl sedmé. Jdeme na perón, hledáme vagón s číslem 367, lehátka 51, 52. S pomocí nepříjemného průvodčího, o kterém jsme si mysleli, díky civilu, že je obyčejný turista, jsme kupé našli. Našli by jsme to však i bez něj. Usedáme do kupé, ukládáme batohy. Já se však ještě vydávám s foťákem udělat poslední snímky nádraží v Burgasu. Je 19:05 konečně vyjíždíme, je totiž strašné horko, a tak to jízda vlaku alespoň trochu profoukne. Okna v celém vagónu jsou otevřena naplno. Za chvíli jsme v Karnobatu, cesta rychle pokračuje. Ve dvě ráno se probouzíme na Bulharsko - Rumunských hranicích. Přejezd přes Dunaj, kde byla opět sprška dezinfektu, Giurgiu, Bukurešť, kde jsem nad ránem viděl jak vypadá opravdová bída. Je ráno 27.6., cesta Rumunskem se nám zdá o poznání kratší. Je to ale jen pocit. Čas jsme si posunuli opět na středoevropský, tedy o hodinu zpět. Rumunsko - maďarská hranice, za několik hodin Budapešť, vzdálená už 1338 km od Burgasu a mě se začíná zmocňovat nepříjemný pocit, že to nádherné dobrodružství, na které jsem se těšil celý rok už pomalu, ale jistě končí. Je noc, už ani nespíme, naspali jsme to přes den. Rajka - Slováci už na přechodech ani nechodí, jen maďarský pasovák si ještě pas vyžádal. Za chvíli Bratislava, Malacky, Kúty, tady už nekontroloval vůbec nikdo, Břeclav, poslední půlhodinka a my přesně na čas 28.6. ve 2:15 vystupujeme na nádraží v Brně. Měli jsme hodinku čas na osobák do Vyškova. Z Vyškova pak už jen do Přerova. Na této trase mě zmohl ale takový spánek, že mě nezbudil ani budík, který jsem si chystal na každou stanici. Nevím proč, ale ženy jsou v tomhle ohledu silnější, a tak mě naštěstí přítelkyně včas probudila. V Přerově jsme přestoupili na přeplněný rychlík Excelsior, a tak jsme poslední hodinu a půl domů prostáli v chodbičce. Byla to moje nejrychlejší hodinka a půl v životě, a tak jsme se v Bohumíně na nádraží už jen rozloučili.

Tak a je sobota 8.7.06 večer a já konečně dopisuji tento nechutně dlouhý cestopis. I přesto se ale už teď těšíme na další balkánskou výpravu za plazy...

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 16.07.2006