Chorvatsko, jakožto jednu ze zemí Balkánského poloostrova, jsem navštívil celkem 8x, kdy jsem jej projel od Istrijského poloostrova až téměř po Dubrovník. Vždy jsem přitom navštívil jiná místa, ve kterých jsem pobýval zhruba 10 dní. Jelikož jsem při těchto cestách nejen z herpetologického hlediska, zažil a viděl mnoho zajímavého, a protože jsem si řekl, že si chci i trochu zavzpomínat a připomenout si některé okamžiky strávené na tomto zajímavém území, rozhodl jsem se sepsat tento cestopis.
Má první cesta se začala uskutečňovat někdy v březnu roku 1997. Tehdy jako poměrně malý kluk, jsem se na mou první delší cestu nemohl dočkat a již od prvního dne, kdy jsem se o cestě dozvěděl jsem se začal připravovat.
Co mě nejvíce zajímalo byla věc, do které části Chorvatska se vlastně pojede, a proto mě velice potěšilo, když jsem se dozvěděl, že to bude Istrijský poloostrov, přesněji obec Rabac. Rabac se nachází poblíž města Labin na východní straně tohoto poloostrova. Dnes se zhruba 20 km od tohoto místa nachází také velice pěkné území - Přírodní park Učka.
Téměř okamžitě jsem sáhl po všemožné, pro mě tehdy dostupné literatuře o plazech a hledal jakékoli informace o tomto území. Hrubou představu o výskytu jsem měl, ale to mi nestačilo. Sáhl jsem tehdy hlavně po knize Obojživelníci a plazi (Ikar) a do nejrůznějších map a porovnával jsem co všechno bych mohl v této oblasti pozorovat. Po prolistování jsem si se vší klukovskou naivitou představoval jak nacházím hromady želv zelenavých, štíhlovky H. viridiflavus a gemonensis, užovky Zamenis situla, a také vysněné zmije Vipera ammodytes, o kterých jsem si tehdy někde přečetl, že jsou na Istrii velmi hojné. Tehdy jsem si ale asi nejvíce přál vidět na vlastní oči macaráta Proteus anguinus, který se vyskytuje jen v několika jeskyních Chorvatska, Slovinska a Bosny. Co jsem však opravdu nalezl se dozvíme v následujících řádcích.Jak to tak ale většinou bývá, nevycházejí věci tak jak si je člověk přeje, a tak i má první cesta za plazy Balkánu nebyla bezproblémová. V cestovní kanceláři, se kterou se mělo jet něco popletli, a několik dní před plánovaným odjezdem se ozvali a řekli, že v objednaném místě u městečka Rabac již není místo, že se omlouvají, a že nám místo toho nabízejí ubytování u města Umag. Jakmile jsem se toto dozvěděl, sedl jsem zase mezi knihy a pročítal. Byl jsem z několika důvodů trochu zklamán. Umag totiž leží přece jen severněji něž Rabac, ale co bylo horší, je to centrum severozápadního cípu Istrijského polostrova a je spíše průmyslové městečko s velkým přístavem a velkým počtem rekreačních zařízení. Pomyslel jsem si: "Hlava na hlavě a žádní plazi". Nedalo se však nic dělat a proto se jelo.
Cesta trvala zhruba 12 hodin přes Vídeň a Lublaň a na chorvatskou hranici. Přijelo se na místo a já vyrazil na malou obhlídku okolí. První co jsem nacházel byly ještěrky Podarcis sicula, byl jsem z nich tehdy velmi nadšený, protože tak velké množství ještěrek jsem do té doby nikde neviděl. Ovšem bylo to taky to jediné co jsem z plazů v okolí Umagu pozoroval. Nacházel jsem jak dospělé, tak mladé jedince. Dokonce hned při příjezdu mě jeden exemplář přivítal zavěšený asi 3 m na stěně před vstupem do hotelu. Umag, jakožto město má sice historii sahající až do antiky, kdy zde stála římská osada Umacus, ale jinak zde pro člověka zabývajícího se přírodou není nic zajímavého.Jelikož nás zajímalo jak to vlastně vypadá v původně objednané oblasti města Rabac, sedli jsme do auta a vydali se tam. Bylo to vskutku pěkné místo, celkem odlišné od Umagu. Jde vlastně spíše o malou rybářskou vesničku, i když již také celkem zastavěnou hotely, kempy a sportovními zařízeními. Ovšem příroda v okolí byla podstatně divočejší a dosti se lišila od borovicové monokultury v Umagu. Velice se mi zde líbilo a dokonce jsem zde pozoroval i jiné druhy ještěrů, které si již s odstupem času nepamatuji. Blížil se však večer, a tak přišel čas vrátit se zpět do Umagu.
Uběhlo několik dalších, pro mě nudných dnů a čekal mě asi největší zážitek, který jsem si z navštívené oblasti odnesl. Nevím již jak k tomu přesně došlo, jestli náhodou nebo úmyslně, ale jednoho pěkného dne jsme se autem opět vydali projet Istrijský poloostrov, tentokrát ale směrem k jihu k městům Poreč a Rovinj. A právě u prvně jmenovaného města mě čekalo to překvapení. Všimli jsme si zde ukazatele, který upozorňoval na krasovou jeskyni, chorvatsky "jamu", která se měla nacházet poblíž vesnice Nova Vas. "Jama" nese pojmenování Baredine, a až později jsem se dozvěděl, že je asi nejvýznamnější krasovou jeskyní na Istrijském poloostrově, ne-li v celém Chorvatsku. To by mohlo být určitě zajímavé, a proto jsme auto stočili směrem, který ukazatel vyznačoval. Nevím proč, asi to bylo zklamáním nad zatím herpetologickými neúspěchy, ale cestou k jeskyni mě nenapadlo, že bych zde mohl nalézt něco zajímavého a spíše jsem to bral jako jakési zpestření. Až při vstupu do jeskyně, kdy jsme do rukou dostávali informační letáky o jeskyni Baredine a zajímavostech, které mohou návštěvníci vidět, mi došlo, že vcházím do významné lokality mého vysněného macaráta jeskynního. Pomalu jsme scházeli po prudce sestupujících kamenitých schodech, až jsme vstoupili na tvrdý povrch jeskyně. Jeskyně se pomalu svažovala a rozšiřovala, průvodce hovořil a já pořád netrpělivě nahlížel do každé větší či menší vodní nádržky, ve kterých by mohl být macarát. Samozřejmě pořád nic. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že opět nic neuvidím, ale to jsme docházeli na konec turisticky dostupné části jeskyně. Zde se průvodce nápadně zastavil a o něčem se rozhovořil a pořád ukazoval směrem k zemi. Přistoupil jsem blíže a tam ho spatřil, byl sice jediný, ale byl nádherný. Do té doby jsem si představoval macaráta podstatně většího. Tento jedinec měl nějakých 15 - 20 cm, byl dosti štíhlý s velmi výrazným růžovobílým zbarvením.
Byl nehybný, a až na zasvícení baterky se začal pomalu pohybovat na dně mělkého jezírka. Macaráti jsou všeobecně na územích výskytu velice chráněni, o čemž v jeskyni svědčilo to, že přes celé plochy jezírek byly nataženy kovové sítě, které mají macaráty chránit před nenechavými a příliš zvědavými návštěvníky. Pozoroval a prohlížel jsem si macaráta tak dlouho, jak to jen šlo. Bohužel i tyto krásné okamžiky končí, a tak i já se pomalu loučil s jeskyní Baredine a s macaráty, kteří tuto jeskyni obývají. U východu a zároveň vchodu mě ještě v malém skalním výběžku "pozdravila" samice Bufo bufo spinosus, které jsem si všiml snad jenom já a pomalu jsem vyšel z jeskyně, do které se již hrnula skupinka, která se s tou naší střídala... Tiše jsem jim záviděl...Teď ještě pár informací o jeskyni. Jeskyně je otevřena kromě ledna a února celoročně zhruba od 9:30 do 18:30 (v závislosti na měsíci). Teplota v jeskyni se pohybuje okolo 14 °C a její celková hloubka je okolo mínus 82 m od úrovně moře. Jeskyně leží zhruba 8 km od města Poreč v osadě Nova Vas. Tolik o jeskyni Baredine.
V rámci této první cesty jsem ještě navštívil Limský záliv, který se nachází mezi městečky Vrsar a Rovinj. Tento záliv se do pevniny ostře zařezává až do vzdálenosti 9 km od moře. Jedná se vlastně o jediný chorvatský záliv, který má charakter severského fjordu. Jeho srázné, přes 100 m vysoké stěny jsou částečně porostlé macchií, na jižním svahu se daří listnatým porostům. Je také součástí Limského krasového údolí. Toť vše o mé první cestě na Balkánský poloostrov.
Má druhá cesta do Chorvatska (srpen 1997) byla alespoň pro mne, mnohem zajímavější. Jelikož jsme si říkali, že první cesta nebyla to pravé, a že to bylo spíše o zkušenostech, rozhodli jsme se k mé velké radosti, podstoupit ještě téhož roku cestu druhou.
Cesta byla naplánována na polovinu srpna a směřovala tentokrát více na jih, až k městu Zadar na ostrov Ugljan. Cesta do Zadaru byla rovněž pestřejší. Opět se jelo na Vídeň, ale tentokrát se přes Slovinsko jelo jen zhruba hodinku, směrem na město Maribor a chorvatský přechod poblíž města Krapina. Tehdy v Chorvatsku ještě neexistovala dnešní moderní dálnice ze Záhřebu do Splitu a tak se jelo přes dosti drsné chorvatské vnitrozemí.
Z hlavního města Chorvatska, Záhřebu, pokračovala cesta na Karlovac, na kterém jsem na vlastní oči poprvé viděl čím si Chorvatsko prošlo za občanské války. Díry ve zdech domů po kulkách, rozbořené domy, nápisy, vyjadřující názory na válku i situaci po ní, to vše jsou následky války, kterou si mnoho turistů navštěvujících ročně jinak nádhernou zemi neuvědomuje, nebo uvědomovat nechce. Zde člověk pozná opravdovou tvář Chorvatského vnitrozemí.
Přejeli jsme Karlovac a řítili se stále směrem k jihu. Asi 80 km za Karlovacem nás zaujala cedule upozorňující na Národní park Plitvická jezera, protože však bylo velmi brzo ráno, rozhodli jsme se až na zpáteční cestě ke krátkému zastavení v tomto národním parku. Po přejezdu národního parku začala být cesta teprve zajímavá. U města Gračac se cesta začala zužovat a klikatit. Zde se muselo jet velmi opatrně, protože cesta byla bez svodidel a za ní čekala jen hluboká propast. Na dně propasti člověk mohl zahlédnout, jak to dopadne, když to někdo přežene a zatáčku nevybere nebo když se zde srazí dva auta. Pohled na relativně velký počet vraků na optimismu nepřidá. Takto cesta pokračuje až do města Obrovac. Zde jsme naopak míjeli území, kde přímo u cesty byla natažena páska s nekonečně se opakujícím nápisem vystihující vše "MINE". Právě miny jsou asi největším problémem dnešního Chorvatska. Do toho všeho již běžně se vyskytující rozstřílené a opuštěné vesnice.
Pomalu jsme se však blížili ke kulturnímu a historickému centru severní Dalmácie, městu Zadaru. Zadar se nachází na pobřeží na začátku Zadarského průlivu, který od pevniny odděluje skupina severodalmatských ostrovů. Jde o velké průmyslové město s důležitým přístavem, letištěm a přímořskými lázněmi. Co mě však osobně zaujalo, mimo kulturních památek, tak to byl bohatě zásobený rybí trh, na kterém byla vidět biologická rozmanitost zdejších mořských vod.
Naše cesta však směřovala na ostrov, bylo tedy nutností nalodit se na trajekt. Po chvílích komplikací jsme se nalodili a pluli. Cílem asi půl hodinové cesty lodí bylo město Preko na ostrově Ugljan. Mimo jiné trajekty směřující k městu Preku plují 14x denně. Ugljan je nevelký, kopcovitý ostrov nacházející se přímo naproti městu Zadaru. Jeho rozloha je 46 km2, od pevniny je oddělen Zadarským průlivem a od sousedního ostrova Pašmanu úzkým umělým průplavem Ždrelac, který v roce 1883 rozdělil tyto dva ostrovy, tvořící původně jeden celek. Průplav je 4 m hluboký, byl vybudován pro usnadnění plavby v této části Jaderského moře a je v něm velmi silné proudění. Přes tento průplav je postaven most, spojující oba ostrovy. Postojíte-li chvíli na tomto mostě, uvidíte jak je průplav frekventovaný. Jeho biotopy se nijak zvlášť neliší od biotopů na pevnině, tudíž i složení zdejší herpetofauny bylo stejné.
Na tomto ostrově se plazi vyskytují v celkem hojné míře, ovšem já zde pozoroval jen několik druhů. Ugljan bylo místo, na kterém jsem se ale poprvé setkal v Chorvatsku s hady. Bohužel však jen s jedním druhem a to s Hierophis gemonensis. Prvního svého hada v Chorvatsku jsem si odchytil při jednom z mých četných "úniků" z nudných pláží. Procházel jsem se kolem starých kamenných zídek, lemovaných vzrostlými fíkovníky, mimo jiné v této době již dozrálých a velmi chutných, a v tom jsem ji spatřil. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, poprvé vidím ve volné přírodě jiné hady, než ty, které nacházím u nás doma. Nevím čím to bylo, ale stál jsem jako přibitý a nehnul se údivem z místa. Teprve až mě, asi 30 centimetrový hádek zahlédl, skočil jsem po něm a odchytil. Měl jsem obrovskou radost a vůbec jsem si nevšímal toho, že se do mě bránící se štíhlovka neúnavně zakusuje. Strčil jsem ji do plátěného pytlíku a hrdě odnesl. V průběhu pobytu jsem těchto hadů pozoroval ještě několik. Těchto štíhlovek zde bylo opravdu hodně. Mladí hadi osídlovali zejména škvíry ve zdech i přímo v městečku. Dospělci pak různé sutě, hromady kamení, ale nalézt se dali i jen tak volně odpočívající v borových lesích. Poslední den pobytu jsem si opět vyšel od pobřeží u městečka Ugljan do borového lesíka. Cestou jsem si všiml jemného pohybu mezi spadaným borovým jehličím. Podívám se tím směrem a tam vidím nádhernou velkou štíhlovku. Pozorujeme jeden druhého, já si však kleknu a rychlým pohybem pravičkou chytám hada, po minulých kousavých zkušenostech, těsně za hlavou. Opět se mě zmocnila vlna štěstí a já se šel s úlovkem pochlubit. Štíhlovka to byla opravdu velká a nádherná a i proto jsem se nakonec rozhodl dát ji opět svobodu. Ještěři byli na ostrově také hojní. Mezi nejhojnější ještěry zde patřili Podarcis sicula a Podarcis meliselensis. Ještěrky se zde nacházely na různých stanovištích, na zdích, hromadách kamení, ale i blízko lidských obydlí a dokonce na smetištích. Co jsem zde pozoroval a z čeho jsem neměl vůbec radost bylo množství zdivočelých koček domácích, které zde hojně lovily právě ještěrky rodu Podarcis.Z celkového teraristického hlediska jsem zde poprvé v Chorvatsku narazil na štíry Euscorpius italicus. Šlo o asi 4 cm velké štíry tmavého zbarveni s mohutnými klepety. Nejvíce jsem štíry nalézal na asi 2 m vysoké zdi u pobřeží. Hojní byli zejména těsně po soumraku, zhruba po 21 hodině. Tito štíři zde byli opravdu hojní a já byl potěšen, že poprvé ve volné přírodě pozoruji opravdové štíry na svých přirozených lokalitách. Zajímavý je fakt, že v budoucnu jsem severněji nad Zadar štíry už nikdy nepozoroval.
I přesto, že jsem ostrov Ugljan a Pašman projel celý, druhová skladba pozorovaných plazů se od výše jmenovaných nezměnila a já se spokojený a plný nových zážitků a zkušeností vracel domů.
Uběhl celý rok a opět přišla doba cestování. Po minulém roce bylo rychle rozhodnuto, a tak se jelo opět do Chorvatska (červen 1998). Tentokrát bylo v plánu jet zatím nejdále a to až k historickému a kulturnímu centru střední Dalmácie městu Splitu. Nejelo se však úplně ke Splitu, nýbrž do malého městečka Trogiru. Cesta probíhala obdobně jako na Ugljan, ovšem u města Gračac se jelo dále vnitrozemím na město Knin, přes obec Kosovo na městečko Drniš a z Drniše již velmi nekvalitní cestou číslo 33 na Trogir, kde jsme vyjeli na cestě již za tímto městem u blízkého letiště.
Střední Dalmácie, která začíná za městem Šibenik a končí přibližně před deltou Neretvy, patří po Istrii a Kvarnerských ostrovech k nejnavštěvovanější oblasti chorvatského pobřeží. K přírodním zajímavostem zde patří zejména pohoří Kozjak, Mosor a Biokovo, které poskytují pobřeží ochranu před studenými větry z vnitrozemí, kraj je bohatý na vegetaci a počet hodin slunečního záření je rovněž vysoký - ideální místo pro výskyt plazů.
Zpět však k městu Trogiru. Trogir je starobylé město, zařazené organizací UNESCO do seznamu památek kulturního dědictví. Rozkládá se na malém ostrůvku vtěsnaném mezi pevninu a ostrov Čiovo asi 30 km od Splitu. Trogir patří mezi nejkrásnější města na Jadranu. My jsme však nebyli ubytováni přímo v centru města, nýbrž na jeho klidnějším západním okraji. Pamatuji se, že po příjezdu k hotelu nás překvapily početné jednotky mezinárodních vojsk KAFOR operujících v oblasti, které zde měli základnu. Proč zrovna zde to nevím a ani mě to nějak zvlášť nezajímalo. Pro mne bylo důležité co mi následující dny přinesou a o jaké nové teraristicko - herpetologické poznatky mě obohatí.
První vycházky do okolí nebyly nijak zajímavé. Procházel jsem si hlavně okolí hotelu, protože díky mému relativně nízkému věku, ale i díky ohrožení minami, které v této oblasti byli a jsou, jsem se neodvážil jít do hlubšího chorvatského vnitrozemí. Ovšem i okolí hotelu bylo tehdy pro mne zajímavé. První, s čím jsem se z plazů setkal byli jak jinak než ještěrky Podarcis sicula. Z teraristického hlediska mě pak zaujaly velké počty kudlanek Mantis religiosa, se kterými jsem se tehdy setkal na chorvatském území pravděpodobně poprvé. Pamatuji se, že mi zde také unikl celkem velký a tlustý had, ze kterého jsem jen viděl mizející poslední třetinu těla. Nevím proč, ale tehdy jsem stál jak zaražený a jen pozoroval jak hadí tělo mizí v houští. Pak jsem z toho byl samozřejmě sám na sebe naštvaný.
Největší zážitek s plazy jsem zde však prožíval za soumraku a v noci. Tehdy totiž začali z úkrytů vylézat gekoni Hemidactylus turcicus. Po prvním setkání s tímto soumračným lovcem jsem si připadal, jako bych byl někde mnohem dál, než jen v Chorvatsku a nemohl jsem uvěřit vlastním očím, že zde opravdu nacházím své vysněné plazy. Gekoni zde byli všude a já s baterkou jsem prošmejdil každý kout, každý roh, abych znovu viděl dalšího a dalšího gekona. Byl jsem šťastný a ani mi nevadilo, že až do konce pobytu jsem již na žádný zajímavý plazí druh nenarazil.Čtvrtá (srpen 1998) výprava za plazy Chorvatska byla asi nejméně zajímavá, a proto se o ni zmíním jen velmi stručně. Cesta byla vybrána pro změnu na Istrijský poloostrov, přesněji do letoviska Duga Uvala, poblíž města Pula. Navštívil jsem toto největší istrijské město a viděl alespoň římský amfiteátr, který je velmi podobný tomu v Římě. Jelo se opět po stejné trase, ale tentokrát na slovinskou Lublaň. Duga Uvala je malé turistické centrum, které ničím zajímavým nevyniká. Ani zajímavými plazy. Opět běžné Podarcis sicula a Lacerta sp., na které si dnes již nevzpomínám. Co mě zde ale překvapilo, byly kudlanky Ameles decolor. Až do té doby jsem znal jen "mantisky" a "empusky", tato malá kudlanka mě ale dostala. Než jsem přijel domů, lámal jsem si hlavu s tím, co je to jen za druh, který je ve svých třech a půl centimetrech dospělým. Pamatuji se, že jsem je pak i delší dobu choval a dokonce odchoval a překvapilo mě, že mladí jedinci nebyli zas až tak malí, jak jsem předpokládal. Hady jsem zde tedy opět nechytil, zato jsem zde chytil nějakou virózu a poprvé se mi potvrdilo pravidlo, že Balkán nejde přežít bez trávicích potíží.
Ani pátá (černen 1999) výprava nebyla nic moc. Vlastně zde taky nic moc nebylo. Jelo se tentokrát, k mému malému zklamání, za Rijeku do městečka Crikvenica. Zklamání, protože od jisté doby jsem měl pocit, že pokud se nepojede minimálně za Zadar, nic zajímavého mě nečeká. Je to samozřejmě nesmysl, ale tento další výlet mi to tehdy jen potvrdil. Jak říkám, v městečku Crikvenica opravdu nic nebylo. Co jsem zde pozoroval v obrovských množstvích tak byli akorát zlatohlávci rodu Cetonia a Potosia, které jsem si tehdy dovezl a dlouho choval a rozmnožoval v insektáriích. Dále také běžné kudlanky Mantis religiosa. Z plazů, mimo pár ještěrek, nic.
Jednoho dne se však rozhodlo, že se pojede na ostrov Krk. Blýsklo mi v očích. O tomto ostrově jsem do té doby již hodně slyšel a taky jsem si o něm už něco přečetl. Věděl jsem například, že zde byla nalezena, i když jen svlečka zmije Vipera ursinii macrops. Nepředpokládal jsem, že bych něco takového našel, ale těšil jsem se. Doufal jsem, že uvidím alespoň štíhlovky Hierophis viridiflavus carbonarius, nebo "pardálky" vlastně doufal jsem, že uvidím alespoň nějakého hada. Jenže ostrov jsme vzali takovým švihem, že z toho opět nebylo nic. Našel jsem ještěrky Podarcis melisellensis, Podarcis sicula campestris a to bylo opět vše. A tak jsem jen viděl jak za mnou mizí po 1300 m dlouhém mostě, spojující ostrov s pevninou, bájný ostrov Krk. Řekl jsem si ale, že se zde určitě jednou vrátím...
Nastal červen roku 2000 a my měli znovu naplánovanou cestu na Balkánský poloostrov. Tedy přesněji do Chorvatska. Tentokráte ale opět k Zadaru. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se do Chorvatska další čtyři roky nepodívám, ale jako vždy jsem se hrozně těšil. Cílem cesty byla malá přímořská vesnička Petrčane. V rámci této cesty jsem také navštívil i dva ostrovy Kvarnerského souostroví Vir a Pag. Cestou z Pagu jsem pozoroval nádherné ještěrky Lacerta trilineata.
Petrčane bylo místo odlehlé a klidné. Byly zde, podle mého názoru, zajímavé lokality. První dny jsem věnoval právě vycházkám do okolí. Opět mě "vítaly" ještěrky Podarcis sicula campestris a Podarcis melisellensis. Jenže to bylo vše. V noci jsem zde zato pod kameny a na zídkách objevil bohatou populaci štírů Euscorpisus italicus. Jednoho dne jsem se však vydal prohledat jeden křovinatý biotop, kousek od místa ubytování. Bylo to před polednem a mě v trávě vyrušil prudký pohyb velkého těla. Nejprve jsem si myslel, že to snad bude velká štíhlovka nebo něco podobného. Neváhal jsem a rychle skočil po mizející poslední třetině těla. To co jsem chytl mě tehdy ohromilo. Bylo to moje první setkání s největším evropským ještěrem, blavorem Pseudopus apodus thracius. Radost, kterou jsem měl se nedala popsat. Byl to pěkný, vzrostlý sameček, protože první co při obraně udělal bylo, že vystrčil párový hemipenis a vykálel se. Toto je typická obrana blavorů spolu ještě s rotací těla kolem své osy, která následovala. Tehdy jsem blavora strčil do plátěného pytlíku a šel se s úlovkem pochválit. Byl to pro mně tehdy vzácný úlovek. Dnes už vím, že v této oblasti patří blavoři k nejhojnějším plazům. Od té doby jsem až po konec pobytu chodil jen na tuto lokalitu ve snaze chytit dalšího blavora.To se však již nepovedlo. Lokalita mě však i dál překvapila a to hojností kudlanek Empusa fasciata. Jenže kudlanky nejsou hadi, a tak se opět vracím domů aniž bych viděl alespoň hadí ocásek.Zde mě čeká překvapení. Volají na mě, že viděli hada, ale, že se schoval. Nic nedbám, jdu se tam kouknout. Had se prý schoval do malé dírky. Beru klacek a se zvědavostí co z díry vyskočí do ni dloubnu. Jaké překvapení, z otvoru jako blesk vyjede mládě štíhlovky Hierophis gemonensis. Jsem šťastný, ale najednou mi dochází ten paradox. Trmácím se někde po kopcích a přitom mám hada hned pod barákem. Volba zůstat zde se oplatila a večer se mi to ještě více potvrdilo.
Vždy si sebou vozím baterku a lokalitu, kde se právě nacházím si obcházím i v noci. Takto jsem postupoval i tentokrát. Všude kolem bylo mnoho pěkných starých i nových zdí, kde by se mohlo něco nacházet. A opravdu. Po šesti letech se opět setkávám s mými oblíbenými gekony Hemidactylus turcicus. Lokalita je to opravdu bohatá, a tak každou noc pozoruji několik desítek těchto nádherných nočních tvorů. Jenže všechno končí a my tuto lokalitu opouštíme, abychom navštívili i jiná, severněji položená místa. Jedeme zpět, vracíme se až za Šibenik, abychom zde opět hledali místo k ubytování. Vjíždíme i na ostrov Murter. Ostrov je to opravdu zajímavý. Patří do skupiny tzv. Šibenických ostrovů a má poměrně plochý povrch. Nejvyšší kopec zde má jen 125 m. Na ostrov se dá dostat přes dvanáct metrů dlouhý most. Opouštíme ale toto turisty přeplněné místo a vracíme se na pevninu. Jedeme ještě nějakých 12 kilometrů, ale protože se začíná stmívat, hledáme a nacházíme na rychlo ubytování v malé osadě u Vranského jezera - Drage. Vypadalo to zde, díky přítomnosti jezera, zajímavě a tak jsem si řekl, že hned ráno vyrazím do okolí. Vnitrozemské poloslané Vranské jezero má rozlohu 30 km čtverečních. Jezero je kryptodepresivní, což znamená, že jeho dno leží pod úrovní mořské hladiny. Jezero má i jmenovce na ostrově Cres, které je stavěno podobně jako toto u obce Pakoštane. S mořem jej propojuje 800 m dlouhý průplav Prosika. Jinak jej odděluje úzká pahorkatina, kolem které vede jadranská magistrála. A právě tuto pahorkatinu a okolí jezera jsem se rozhodl prozkoumat. Vyšel jsem si na nejvyšší kopec pahorkatiny Miličevac ležící 71 m nad úrovní moře. Zde mě však čekalo překvapení v podobě vojenské strážní boudy a hlídky. Nějak jsem se octl v hlídaném vojenském sektoru. Nevím co zde střežili, ale zastavili mě a asi ptali se co zde pohledávám. Jak to šlo jsem odpověděl, že zde hledám hady. Jen se usmáli a ukázali mi, místo kde podle nich je jejich dostatek. Prý zde měli být i zmije. Obešel jsem si to tam, ale kromě několika velmi rychlých štíhlovek Hierophis gemonensis, nic. Terén zde však byl velmi členitý, škvíry a trnité keře byly všude, takže úspěch jsem ani nepředpokládal. Raději jsem se vrátil s tím, že se zde vrátím brzy ráno. Ráno jsem se vrátil, ale výsledek byl stejný. Udělal jsem proto, alespoň několik fotek okolí, byl odtud nádherný výhled a pomalu jsem se balil na cestu domů.Minulými cestami Chorvatskem jsem si všímal různých národních parků Chorvatska, které by stálo z faunistických důvodů navštívit. Nejvíce mě ale lákal herpetologicky velmi zajímavý Národní park Paklenica. A tak jsem se k němu v červnu roku 2005 s mým kamarádem a kolegou Alešem Drobem vydal.
Jak jde vidět je Chorvatsko herpetologicky velmi zajímavou zemí, kterou budu, pokud to bude jen trochu možné, navštěvovat i nadále. Chorvatsko mi dalo hodně zajímavého, ale zároveň mi dalo spousty herpetologických otázek, na které bych chtěl znát odpověď. Taky bych chtěl alespoň pozorovat všechny chorvatské druhy obojživelníků a plazů, protože mnou nalezený počet je jen zlomek toho co se zde vyskytuje. Už se těším...
autor/autoři:
Daniel Jablonski
datum publikace: 18.09.2006