Expedice Strandža 2017

Z české kotliny k Černému moři

Ať chceme nebo ne, čas neúprosně letí a tak od poslední herpetologické expedice do Turecka uplynuly r. 2017 již 3 roky. V hlavách se nám proto již před zimou honil nápad uspořádat další, v pořadí pátou, takto zaměřenou výpravu. Expedicím po Balkáně v posledních letech činilo překážku politicko-společenské napětí v souvislosti s tzv. migrační krizí. Nechme teď stranou polemizování, jestli je tento problém opravdu tak vážný nebo se jen zbytečně nafukuje – každopádně nám toto mohlo způsobovat při cestování zbytečné problémy.

Nejprve jsme si hráli s myšlenkou, navštívit po letech opět sympatické Bulharsko (konkrétně oblast černomořského pobřeží) a na druhou část expedice se přesunout do vnitrozemské, ale krásné Makedonie. V této bývalé jugoslávské zemi, kterou někteří z nás ještě neměli čest osobně poznat, jsme se chtěli zaměřit na oblast okolo Prespanského jezera. Zjistili jsme však, že rozumný přesun veřejnou dopravou mezi těmito body je, když ne nemožný, tak alespoň značně složitý. V těchto částech Evropy bylo zrušeno mnoho vlakových i autobusových spojů, a to právě kvůli zmíněné migraci. Od Makedonie jsme tedy smutně upustili a rozhodli jsme se letošní výpravu započít tam, kde jsme skončili naši první herpetoexpedici v roce 2010. Tehdy jsme prozkoumali bulharské pobřeží Černého moře jižně od Burgasu při deltě řeky Ropotamo a poté došli do Primorska. Odtud na jih a na západ od pobřeží se rozkládá pohoří Strandža se stejnojmenným národním parkem a právě část této oblasti se měla stát cílem expedice 2017.

Začátek výpravy byl stanoven na 15. června. Termín už dosti mezní, s ohledem na riziko již příliš teplého počasí, byl nutný, aby mohli jet všichni, kteří projevili zájem. A i tak se mohlo jet pouze na 10 dní, z čehož 3 dny zabere cesta. Expediční tým se vyrýsoval ve složení: koordinátor Éťa, geografický referent Jelák, technický asistent Napoleon, kulturní referentka Anička, fotograf Svatý Pavel, meteoroložka Ráďa a zdravotnice Květinka. Co čert nechtěl, Éťa musel z pracovních důvodů účast v posledních chvílích odvolat. To nás velmi mrzelo, protože se svojí iniciativou byl vždy duší všech výprav. Koordinace se tak musela přenést na mne, což hrozilo zvrhnutím organizované expedice v anarchii a total chaos. Navíc jsem se tak stal jediným „haďákem“ výpravy, ostatní členové jeli čistě ze zájmu o cestování, přírodu obecně a společné zážitky.

Ve čtvrtek patnáctého večer jsme se tedy téměř všichni sešli před hlavním nádražím v Brně a po společném nákupu základních zásob jsme výpravu zahájili posezením v Expedition Clubu v centru moravské metropole. Postupně se tam sešel zbytek osazenstva, naši přátelé a i Éťa nás přijel podpořit, dokonce pro nás sestavil jídelníček na celý týden. Posilněni jsme se včas vydali na nádraží hlavní, osobním vlakem se přesunuli na Dolní nádraží, kde kvůli stavebním pracím na hlaváku náhradně stavěl náš předplacený noční rychlík do Budapešti.

Většinu cesty do Budapešti jsme prospali na lehátkách. Na nádraží Keleti pályaudvar jsme posnídali a našli si náš lehátkový vůz přímého vlaku do bulharského Burgasu. Tento spoj připravily maďarské dráhy pro letní sezónu a z maďarského hlavního města do černomořského Burgasu nás dopravil za 24 hodin. Je smutné, že v dřívějších dobách jste se dostali po železnici do Burgasu z Československa přímo a snad i rychleji, avšak dnes to tak nejde – nemělo by to být naopak? Náš lehátkový vůz měl na starosti postarší bělovlasý konduktér, který mě neustále sváděl kouřit ve vlaku, přestože jsem to po něm vůbec nechtěl. Nabít nám telefony však téměř nedokázal, protože jediná fungující zásuvka ve vagóně byla ta, ve které měl ve svém provozním kupé zapojenou ledničku. O uvaření kávy pak už rozhodně nemohla být řeč. Na to, že jsme jeli mezistátním rychlíkem, tu nebyl jídelní ani barový vůz či alespoň pojízdná služba. Dlouhá cesta lehátkovým vlakem šla skvěle využít k dohnání spánkových deficitů, což někteří členové až přepískli. Do cíle dorazily tři vagony z devíti. Nepoztráceli jsme je, nýbrž část se cestou připojila k jinému vlaku do Varny a část k dalšímu místu, které jsme však nepostřehli.

Černomořské radovánky

17.6. před polednem jsme dorazili na hezké, nově upravené, nádraží v Burgasu. Autobusový terminál je za rohem, tak jsme si zjistili spoje a šli se do centra občerstvit. V Achtopoli, kam jsme z Burgasu přijeli mikrobusem, nás přivítalo deštivé počasí. Těch pár kapek jsme přečkali večeří v restauraci a poté jsme hledali nástup na pobřežní stezku do 4 km vzdáleného Sinemorce. Ráz pobřeží je zde úchvatný – pobřeží je totiž členěné nespočtem drobných zálivů se skalnatými útesy. Nad nimi se pak pobřežní stezka vine travními porosty, které slouží jako pastviny, proto jsme moc naděje bohatému výskytu plazů nedávali. V takto otevřené krajině se tu a tam vyskytovala seskupení keřů, dále od břehu bylo vidět něco jako les. Před devátou hodinou se již stmívalo a po celou výpravu jsme zaznamenali (s přepočtem na hodinový časový posun), že tu o 8 stupňů zeměpisné šířky blíže k rovníku přichází tma dříve než u nás, a to je odsud na rovník ještě hezká řada rovnoběžek. Takto za šera jsme učinili první herpetologický nález – v průtočném kamenném žlabu pro napájení dobytka se v čisté vodě koupala dvaceticentimetrová želva bahenní (Emys orbicularis). Brzy jsme našli rovné místo a rozbili tábor pro první romantickou noc na bulharském pobřeží.

Nedělní ráno, 18.6., bylo slunečné, ale dost větrné. Zapalovat tedy vařiče v nekrytém prostoru s polosuchou trávou by nebyl nejlepší nápad. I posnídali jsme studeně a okolo půl deváté se vydali na průzkum přes křoviny směrem k lesíku. V jednom z keřů jsme našli dospělého blavora (Pseudopus apodus), nebyl však v pozici, ve které by se dal chytit. Hojné tu byly želvy žlutohnědé (Testudo graeca) (celkem 3 jedinci) a ještěrky zední (Podarcis muralis). Zmíněný lesík nebyl velký a zástupce plazů jsme v něm nenašli. Jednoznačně převládající dřevinou byl dub uherský (Qercus frainetto). Tento strom tvořil doubravy, které byly hlavním typem lesů v námi zkoumané části pobřeží. Slunce během dopoledne nabíralo na síle a všichni jsme jednohlasně zatoužili po koupeli v moři. Vybrali jsme si jeden ze zálivů, který byl dobře přístupný ze břehu s krosnami na zádech. Zatímco ostatní se šli koupat hned, já měl „službu“ na vaření. Ke kuchtění jsme měli 2 kotlíky a jednu pánvičku a plynové vařiče, vařilo se tedy vždy hromadně pro celou výpravu. Po spořádání uzeného salámu s bramborovou kaší jsem skočil do moře také. Až na výjimky jsme se koupali nazí, naštěstí tu nebyl nikdo, koho bychom pohoršovali, ani kdo by nás káral.

Po poledni jsme dále pochodovali směrem na Sinemorec a s fotografem Sv. Pavlem jsme udělali průzkum tůňky s potůčkem zde vtékajícím do moře. Mimochodem, my jediní dva jsme měli ve výbavě herpetologické hole. Svaťák lépe vidí, já se zase umím po hadovi lépe vrhnout. Souhrou těchto vlastností jsme lapili naši herpetologickou premiéru (myšleno v živém) – štíhlovku kaspickou (Dolichophis caspius). Byl to krásný kousek, 170 cm dlouhá a jak hezky kousala, ještě měsíc po expedici jsem měl stopy po zubech v dlani patrné. Nebyl to však žádný extra velký jedinec – pro dospělé exempláře je tato délka spíše spodní hranicí. Vzácně může dorůst až 3 m délky, je to totiž jeden ze dvou největších evropských hadů (společně s šírohlavcem). Holky prý o kus dál a výše nad mořem 2 hady tohoto popisu viděly také, avšak důkaz chyběl. V tůňce jsme ještě zaznamenali mladé užovky podplamaté (Natrix tesselata), mládě želvy bahenní (Emys orbicularis) a pro změnu želvy zelenavé (Testudo hermanni) s trnem na ocase a bez ostruh – až na jednu výjimku jsme po celou výpravu u těchto želv pozorovali dělený nadocasní štítek. V této části Bulharska žijí obě příbuzné suchozemské želvy.

Veleka je jednou z největších řek národního parku Strandža a výrazně přispívá k zavlažování tohoto území. Do Černého moře se vlévá právě v Sinemorci. Při její deltě je mezi posledním záhybem a mořem písečná duna, jejíž tvar spolu s šíří delty se mění v závislosti na množství vody, přílivu apod. Abychom se z pobřežní stezky dostali přímo na pláž bez velké okliky, museli jsme deltu přebrodit, což v danou dobu nebyl žádný problém. Tato severní pláž na písečné duně byla moc sympatická a nezalidněná, takže koupel byla jasná volba. Poté jsme se vypravili na okraj městečka do jedné z místních hospod. Meteoroložka Ráďa očekávala příchod bouřek a obloha vypadala opravdu všelijak, včetně větru. Ke spaní jsme proto pro jistotu zvolili jakousi krytou dřevěnou pozorovatelnu asi 5 metrů nad zemí, která se nacházela kousek od pláže u říčního rákosí.

V noci bouřky ještě nepřišly, ale ráno už ano, ani jsme před nimi nestihli uvařit snídani. Otevřené boky pozorovatelny jsme museli zaplachtovat, ale ani tak jsme nevyvázli bez zmoknutí. Takové počasí řádilo celé dopoledne, vcelku tak, jak to Ráďa z oblohy nad mořem vyčetla. Bouře sice ochladila vzduch, ale ne tak aby se nedalo koupat. Řádění ve vlnách v mírně rozbouřeném moři bylo úžasné, za většího vlnobití to však asi opravdu bude nebezpečné. Průzkum ukázal, že nejběžnějším hadem je tu užovka podplamatá (Natrix tesselata) – viděli jsme několik mladých i dospělých jedinců, jednu velkou samici se mi povedlo chytit. Rákosí jim poskytuje dostatek úkrytu i hojnost potravy. Tu jistě tvoří z velké části skokani, kterých tu žije mnoho (jen ty noční koncerty). Tito skokani patří do tzv. skupiny zelených skokanů, konkrétní druh jsme však přesně určit nedokázali. Rozlišování těchto druhů není nic jednoduchého a je k tomu potřeba zkušenost a zručnost (např. při měření natažené zadní končetiny), což nám chybělo, ostatně obojživelníci nebyli hlavním předmětem našeho zájmu. Z toho, co jsme viděli, tu byl dominantním druhem pravděpodobně skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus).

Džungle jménem Strandža

V následujících dnech jsme chtěli prozkoumat vnitrozemí národního parku Strandža. Území je to velké, takže nám bylo jasné, že jej za 5 dní neprochodíme. Osou trasy měla být řeka Veleka, tak nás napadlo, že by byla dobrá existence nějaké říční dopravy, která by nám mohla naše putování proti proudu urychlit a mohli bychom tak prozkoumat větší území. Zjistili jsme, že tam loďky plují, ale víc nic, tak jsme se vydali do přístavu nedaleko našeho vyvýšeného tábořiště. Plavidla slouží pro kochání turistů tak, že plují nejprve z přístavu k ústí řeky do moře a poté proti proudu přibližně 5 km, otočí se a zpět. Dál je prý řeka nesplavná pro spoustu překážek. Alespoň této možnosti jsme chtěli využít, a tak jsme se před šestou hodinou večerní nalodili. Cestou jsme v řece na kmenech pozorovali několik želv bahenních (Emys orbicularis) a želv kaspických (Mauremys rivulata). Řeka a okolí na nás působila jako v tropické džungli a uprostřed této džungle nás kapitán vysadil. Řekl si sice za přepravu dvojnásobnou sumu, než na jaké jsme se dohodli, ale i tak jsme jemu a zbylým pár pasažérům zamávali, motor zabrblal, plavidlo zmizelo a my jsme stanuli v divočině zatím na vcelku slušné lesní cestě.

Do nejbližšího sídla Brodilovo vedly podle naší mapy 2 turistické cesty, každá po jiném břehu řeky. Nám kapitán výletní loďky doporučil tu levou proti proudu, že je prý i pro cyklisty. Po chvíli pochodu jsme začali potenciální cyklisty obdivovat či spíše litovat. Cesta se stávala místy ztracenou ve vysoké vegetaci, navíc byla po deštích dost zamokřená. Ještě tento den jsme na cestě našli mrtvého hada. Bohužel již ve značném rozkladu ve formě kostry s kůží, kde nebyla znát barva či kresba, jen hladké šupiny. Charakter vysoké travinné a bylinné vegetace v poměrně vlhkém lese značně ztěžoval možnost nacházet živé plazy. Blížil se soumrak a tento charakter krajiny omezoval i možnosti noclehu. Narazili jsme však na poměrně velký, ale zpustlý turistický přístřešek. Někteří členové výpravy zde spát nechtěli, protože na ně místo působilo negativně, ale jelikož jsme poblíž vhodné nocležiště nenašli, zakotvili jsme tu. Pod střechou bylo pár kdysi bytelných lavic se stoly a krbové ohniště. Na ohni jsme udělali večeři a po jídle pomalu zalehli ke spánku – noc proběhla bez strašidel.

20.6. ráno jsem chtěl vylézt na kopec nad tábořištěm kvůli rozhledu, ale v půlce jsem to vzdal. Obecně mne pohoří dost překvapilo. Zatím jsem poznával balkánské hory jako bezlesé, zde však převažovaly lesní porosty. Kromě již obeznámených doubrav také bučiny, těsně u řeky neznámý druh jasanu apod. Pohoří Strandža není vysoké – nejvyšší vrchol v Turecku má jen málo přes 1000 m, v Bulharsku sedmistovka a daleko od nás. My jsme za celou expedici nepřekročili 200 m n. m., už proto, že jsme výzkum směřovali spíše do blízkosti vody. Je to však jedno z nejméně probádaných pohoří v Bulharsku. Davy turistů tu rozhodně nečekejte, spíše naopak. Po snídani na nás narazila trojice Švédů – dědeček, tatínek a malá holčička. Po přátelském rozhovoru jsme jim nabídli kávu a kořalku – kromě děvčátka neodmítli. Více než turistů je tu spárkaté zvěře a někde se vyskytují zóny s omezením vstupu v době lovu.

Pokračující cesta do Brodilova se zdála nekonečná, čím více jsme se však blížili, krajina se stávala kulturnější (pastviny) a otevřenější. Z nalezených hadů vedla u. podplamatá (Natrix tesselata), ale našli jsme i užovku obojkovou (Natrix natrix). Zdejší lokality (i ty na pobřeží) by svým charakterem vyhovovali užovce levhartí (Elaphe situla) a jistě tu žije. S jejím skrytým způsobem života se však nedivím, že jsme ji v této „džungli“ nenašli. Z ještěrů jsme pozorovali pravděpodobně ještěrky zelené (Lacerta viridis) a krásně jsme nafotografovali krátkonožku evropskou (Ablepharus kitaibelii).

Brodilovo je ospalá vesnice, stejně jako nespočet dalších bulharských vnitrozemských vesnic. Za minulého režimu tu asi bylo více živo, viděli jsme polorozpadlé domy, které sloužily jako kino, kulturní dům, škola apod. Dnes tu nejsou pracovní příležitosti, mnoho obytných domů zeje prázdnotou. Sem tam tu projede auto či povoz, většinou místních obyvatel nebo terénní auta strážců národního parku. Na této výpravě jsme si všimli, jak si Bulhaři potrpí na parte – ve všech sídlech jich bylo vyvěšených mnohem více, než jsme zvyklí u nás. Nejzajímavější bylo, že většina jich byla třeba rok i více stará. Ve vsích velikosti Brodilova tak máte pocit, že je tu více mrtvých než živých. Naší spásou na náměstíčku byla občerstvovna, měli jsme vyprahlá hrdla a zapařené nohy v mokrých botách. Její obsluha – žena a asi její muž nebo tak něco – si nás rozhodně neoblíbila, byli to nejméně příjemní Bulhaři na světě. Nějaké zásoby jsme dokoupili v obchodě za rohem a šli jsme raději pryč kolem pěkného kostelíka zpět k řece a směrem na další vesnici Kosti (asi 11 km odsud).

Na zatím znatelné stezce, která opustila silnici, jsme takto v podvečer nalezli blavora (Pseudopus apodus), pod kamenem mladou užovku podplamatou (Natrix tesselata), želvy žlutohnědé (Testudo graeca) různých velikostí, a možná i ještěrky zelené (Lacerta viridis), což jsme nemohli potvrdit, protože se nám je nepodařilo chytit. Zakrátko jsme přišli k lovecké chatě, která byla oplocená, leč branka otevřená. Někteří ji chtěli využít, ale slušnost velela pokračovat. Za brodem potoka se cesta větvila, ale dost zmateně a neznatelně a především to absolutně nešlo porovnat s mapou. Když jsme pokračovali po jedné, po chvíli se nám nezdála a vraceli jsme se. Zkusili jsme jinou variantu, ale dopadlo to stejně, tak jsme raději rozbili tábor na rozcestí u vody a nechali rozhodování na ráno. Pásli se tu krásní koně a celkově to byla příjemná noc.

21.6. dopoledne, po ranní hygieně v potoce, jsme se vydali na průzkum zpět po cestě, po které jsme včera přišli. Účelem nebyly jen herpetologické nálezy, ale také nalézt konečně správnou cestu vpřed. Hned za brodem v křoví se nám ukázala mladá zmije růžkatá (Vipera ammodytes). Byla to na této výpravě první a chytit se nám ji nepodařilo. Další jedinec v travnato-křovinných plochách u cesty byl mnohem větší a asi samice. Určení pohlaví růžkatých zmijí podle zbarvení není stoprocentní. Samci bývají nejčastěji stříbřití či tmavošedí s velice tmavým hřbetním klikatým vzorem. Zbarvení samic jde spíše do hněda nebo červena a často chybí kresba hlavy z proužků. Spolu se zmijí se na polehlém ostružiní vyhřívala i statná užovka obojková (Natrix natrix). Je vidět, že si tyto 2 druhy v potravě příliš nekonkurují – užovka tu jistě loví obojživelníky v přilehlém potoce, zmije dává přednost četným hlodavcům. Aby byl potravní řetězec úplný, našli jsme tu ježka, jako jednoho z hadích predátorů. Tak jako na většině míst tu nechyběly žlutohnědé želvy. Na onu značenou cestu do Kosti jsme měli odbočit už tak půl kilometru před loveckou chatou – byla označena kousky igelitu přivázaných na keřích. Tomu jsme předešlý večer vážně nevěnovali pozornost, pokud jsme si toho vůbec všimli.

Cesta vedla nejprve mezi poli a poté se opět přiblížila k řece a začal les. Posvačili jsme v místě, kde cesta dělila řeku a prudký skalnatý svah s křovinami. Takové místo pochopitelně lákalo k průzkumu, ale nenašli jsme živého nic, snad ani ještěrky. O tom, že to asi zapříčinila denní doba a její horké počasí nás přesvědčila nalezená hadí svlečka. Hladké šupiny a štítky na hlavě šly dobře rozpoznat a právě typický protáhlý frontální štítek dokazoval šírohlavce ještěrčího (Malpolon insignitus). Bohužel jsme zatím nikde tuto bojgu neviděli živou, natož pak chytili, snad je tedy tato svlečka první vlaštovičkou. Vzhledem k tomu, že had dorůstá až přes 2 metry, patřil tento svlek mladšímu jedinci. Po osvěžení v řece jsme pokračovali dále. Po asi pěti kilometrech od dnešního startu jsme došli na křižovatku a cesta pokračovala jako sjízdná prašná a kamenitá silnice. Do Kosti zbývalo okolo čtyř kilometrů. Tu byla krásná krajina – údolí lemované lesnatými kopci se rozšířilo, pokryto pastvinami, křovinami a břehovými porosty řeky a drobných přítoků. Kvetly tu vysoké divizny a žluté květy holky sbíraly na nápoje. Za odpoledne jsme našli blavora (Pseudopus apodus), želvu zelenavou (Testudo hermanni), užovku podplamatou (Natrix tesselata) a do holí chytili 2 velké zmije růžkaté (Vipera ammodytes) – u nich určení pohlaví podle barvy ještě ztěžovalo „zakalení“ před svlékáním pokožky. Před Kosti silnice stoupala a vedla zaříznuta do svahu, aby odtud poskytla krásný výhled na tuto vesnici v údolí Veleky. Informační tabule o chráněném území Kalkata (v rámci národního parku) zobrazovala z plazů pouze blavora a suchozemské želvy.

Kosti je o něco větší a rozhodně o mnoho sympatičtější sídlo než Brodilovo. Obě „vodní“ užovky (podplamatky a obojkovky) tu žijí i v umělém korytě potoka na návsi. V tuto podvečerní dobu nás však už na návsi více zajímala restaurace, na jejíž předzahrádce jsme zasedli k jídlu a pití. Docela se nám tu líbilo, tak jsme se rozseděli do tmy. Nocleh za nás vyřešil asi majitel či provozovatel hospody – nabídl nám odvoz terénním UAZem na asi 2 km vzdálené místo St. Eliah (Sv. Ilja). Koupili jsme ještě pár plechovek piva a nabídku využili. Na místě je památný strom a odpočívadlo s ohništěm a zajímavým přístřeškem. Rozdělali jsme oheň a před spaním ještě ztenčili zásoby jídla a alkoholu.

22.6. dopoledne, se vybízelo prozkoumat úsek mezi nocležištěm a vesnicí, už proto, že jsem si toho z noční cesty moc nepamatoval (navíc byla tma). Zdejší prostředí vypadalo slibně a tak jsme na průzkum vyrazili s fotografem Svaťákem, zatímco ostatní se vzpamatovávali. Bohužel, téměř vždy, když jsme v tomto složení vyšli, tak jsme se navzájem ztratili. Když jsem já něco našel, tak to neměl kdo vyfotografovat a bylo tomu tak i nyní. Šel jsem tedy po cestě směrem do vsi až tam, kde z širokého údolí pozvolna stoupala nad vesnici. Nad cestou tu byl skalní sráz a na něm se plazila mladší štíhlovka kaspická (Dolichophis caspius). Byla příliš vysoko, abych na ni rukama dosáhnul. Chtěl jsem si pomoci holí, když vtom hadovi uklouzlo tělo a doslova mi téměř spadl do náruče. Samozřejmě jsem utržil pár kousanců a chvíli jsem se pomazlil s tímto symbolem této expedice. Kousek vedle mi u kraje cesty utekla užovka podplamatá, dále tu byly k vidění ještěrky a želva žlutohnědá.

Odpoledne jsme se přemístili pod vesnici k řece na malou plážičku, kde bylo nádherné koupání. S fotografem jsme ještě šli prozkoumat okolí a opět jsme se navzájem ztratili. Kromě obou suchozemských želv jsme však nic nenašli v prudkém kamenitokřivitém svahu pod silnicí, v listnatém lese, ani v okolí dosluhující salaše. Při koupání v řece nám alespoň dělaly společnost podplamaté užovky. To už jsme byli rozhodnutí odjet kolem páté hodiny autobusem zpět na pobřeží do Sinemorce. Oproti původnímu plánu jsme tak chtěli strávit u moře ještě jeden celý den – kvůli koupání i herpetofauně, která se jevila na pobřeží bohatší nebo alespoň lépe nalezitelná. Tak jsme malou část národního parku shlédli ještě z autobusu a přes Achtopol dojeli v podvečer do Sinemorce.

A zase zpět

V Sinemorci se nám líbilo, ale nechtěli jsme spočinout úplně na stejném místě. Rozhodli jsme se proto prozkoumat pobřeží jižně od městečka – je to odtud už jen 10 km k turecké hranici. První dny výpravy jsme strávili na severní straně Sinemorce – to je ta nekomerční část. Lidí se tu koupe málo, místní mladá dvojice, se kterou jsme se již seznámili, tu má půjčovnu a učí surfovat. Věděli jsme, že z poklidného pobřežního městečka v samém rohu Bulharska se v posledních letech rychle stává další letovisko, ale v jižní části sídla jsme se o tom opravdu přesvědčili. Vynořily se před námi hotely rozestavěné i už fungující, vybavené pláže s lehátkami a bary. A už touto dobou tu byla spousta turistů a aut, co pak teprve v plné sezóně. Tady jsme tedy nocovat nechtěli, tak jsme museli jít dál a až za několika útesy se otevřela velká písčitá pláž již mimo hotelové areály. Cestou k ní jsme již skoro za tmy našli malou zmiji růžkatou (Vipera ammodytes). Rozhodli jsme se strávit noc přímo na této písčité pláži. Znamenalo to spoustu písku ve spacácích, oblečení, nádobí, jídle, puse, zkrátka všude, a to bylo vskutku romantické.

Probuzení 23.6. na pláži bylo příjemné, ale slunce tu začalo brzy pálit. Bylo tedy potřeba co nejdříve vyrazit na průzkum, konkrétně jižním směrem od pláže. Vidět ale byly pouze ještěrky a suchozemské želvy. Zesilující vedro proto velelo spíše oddávat se vodním radovánkám v moři. I přitom je však možno provádět herpetologický průzkum. V zálivech tu a tam plavaly užovky podplamaté (Natrix tesselata) – bylo zajímavé se k nim plaváním opatrně přibližovat a chytat je, zkoušet tak jejich ostražitost v pro ně přirozenějším vodním prostředí. Podplamatky byly jednoznačně nejčastějšími hady na této expedici. Ještě zábavnější bylo chytání krabů tímto způsobem. Bylo jich tu velké množství – krásně barevní, od malých po velké (téměř jako dlaň). Ti se však většinou chytit nenechali. K těm, co byli nahloučkovaní na vyčnívajících kamenech z moře, se dalo doplavat maximálně těsně na dosah ruky – pak hned zmizeli pod vodou. Pod vodou byli rovněž rychlejší než po nich lapající ruka.

Osvěžování v moři zde bylo skutečně jedinou spásou před horkem, ale někteří členové výpravy propadli netečnosti a roztékali se ležící v písku se slamákem na obličeji a stínící plachtou na zapíchnutých klackách. Během dne lidí na pláži přibylo, ale rozhodně se nejednalo o přeplněnou pláž, bylo to už dál od hotelů. Když jsme odpoledne opouštěli stanoviště a krkolomně přecházeli s batohy po útesech do jednoho z nejmalebnějších zálivů, našli jsme na skalisku bez jakékoliv vegetace krásnou mladou růžkatou zmiji (Vipera ammodytes). Pravděpodobně samčí jedinec se na tomto podkladu nemohl dost dobře schovat a uniknout, tak se povedlo pořídit několik zdařilých fotografií. Poslední noc v přírodě jsme se rozhodli strávit na naší staré známé pozorovací boudě při ústí Veleky. Přesun proběhl přes restauraci, takže jsme na místo došli za tmy. Přímo pod boudou u schodiště jsme světly vyrušili další zmiji růžkatou, věkově i velikostí srovnatelnou s tou na útesu. Byl to poslední had na této výpravě a tento druh zmije se tu stal druhým nejčastěji pozorovaným hadem.

Sobota 24.6. byla posledním dnem, kdy jsme na této výpravě měli šanci ještě něco nalézt. Ranní průzkum jsme s fotografem směřovali od tábořiště směrem k říčnímu přístavu, chtěl jsem ještě prozkoumat stráň mezi lesem a silnicí – svým charakterem se pro hady přímo nabízela. Našli jsme 2 želvy zelenavé (Testudo hermanni) – jedna z nich byla výjimka potvrzující pravidlo – nadocasní štítek měla nedělený, avšak její druhovou příslušnost prozradil trn na ocase a absence ostruh. Na kraji silnice byl přejetý blavor a to bylo z plazů vše. Hady, ani třeba jejich svleky, jsme už nenašli. Zpozorovali jsme ale jejich potenciálního predátora – jezevce. Když už jsme se motali okolo přístavu, pořádně jsme si prostudovali naučnou tabuli. Podle ní zde žije mimo jiné užovka sarmatská (Elaphe sauromates) (její příbuzná quatuorlineata žije mnohem více na západ) či štíhlovka Platyceps collaris .

Po návratu do tábořiště jsme se naposledy vykoupali v moři, a to docela kvapně, protože jsme museli stihnout kolem poledne autobus do Burgasu. Pozor – přímé spoje ze Sinemorce tam jezdí denně jenom tak dva, tři, jinak pak možná s přestupem v Achtopoli, ale to jsme nechtěli riskovat. Vlak v 17:50 z Burgasu do Budapešti jsme museli stihnout, měli jsme v něm rezervaci. Raději jsme si nechali rezervu, která se dala využít na porozhlédnutí po Burgasu. I tak to uteklo, nečekaně dlouho nám trvalo najít vhodnou restauraci na oběd. Tam jsme se rozseděli a pak bylo třeba ještě nakoupit jídlo a pivo na cestu, případně nějaké suvenýry či dárky pro naše bližní. Tak jsme poté pospíchali na nádraží nejprve do úschovny pro batohy a pak do vlaku, který přesně na čas opustil černomořské pobřeží.

Cesta do maďarské metropole proběhla klidně – jedlo se, pilo, občas nějaká ta hra, většinu času ale opět všichni prospali. Přes hornatou část Rumunska jsme tentokrát konečně jeli za světla. Hory jsou tu pěkné, jinak se tu čas zastavil tak před třiceti lety. Na nemodernizovaných tratích jel rychlík průměrně sedmdesátkou. Být tu koridory jako u nás, trvala by cesta poloviční dobu a snad by železnici více lidí upřednostnilo před silniční nebo leteckou dopravou. V neděli 25.6., jsme bez zpoždění přijeli na Keleti Pu, odkud hned navazoval přípoj do Brna. Jen jsme přijeli na Slovensko, byl problém. V Kůtech jsme nakonec stáli přes hodinu (to bylo cigaret). Naše bratrské dráhy za to však nemohly, příčinou byla bouřka, která porazila kus stromu na trolejové vedení. Do Brna jsme tak dojeli místo v půl desáté večer, okolo jedenácté a byl kupodivu problém, abychom v okolí hlavního nádraží stihli rozlučkové pivo. Mimobrněnská polovina z nás se již tuto hodinu domů nedostala, tak nás Anička s Napoleonem ochotně ubytovali a zbytek cesty domů jsme dokončili v pondělí.

A tak skončila v pořadí pátá herpetologická expedice. Co do počtu druhů nalezených plazů, jsme moc úspěšní nebyli, ale i přesto jsme si výlet ve skvělé sestavě moc užili. Teoreticky jsme v této části Bulharska mohli nalézt 14 druhů hadů, my jich tu potvrdili 5 a je zajímavé, že se všude víceméně stále opakovaly. A to právě zde na jihovýchod Bulharska zasahuje několik druhů, které zbytek státu postrádá. Třeba ale želvy jsme našli všechny 4 druhy, které tu žijí. Bulharsko se opět ukázalo jako hezká a přívětivá balkánská země a tímto mu za to děkujeme. Cestu sem můžeme všem herpetologům i neherpetologům vřele doporučit. A my už se těšíme, kam nás osud příště zase zavane. „Šupinám zdar!“

Autor: Marek Jedlička (Jelák)

Fotografie: Petr Novák (Sv. Pavel) – 7x, Marek Jedlička – 1x

Díky: všem ostatním členům expedice, nezúčastněnému Éťovi za podporu z „exilu“, redakčnímu týmu Balcanica za zveřejnění cestopisu a případnou pomoc s určením druhů, Matce Zemi za vše ostatní

autor/autoři:
Marek Jedlička

datum publikace: 11.12.2017