Na skok do Bosny a Hercegoviny – 30.8. – 5.9. 2010

Bosna a Hercegovina, malý, relativně mladý, ale významný a v mnoha ohledech i neslavně proslulý stát na severozápadě Balkánského poloostrova. Stát s pohnutou minulostí, ale určitě nadějnou budoucností, stát, který jsem chtěl vždy navštívit a poznat. O to více mne poslední dobou přitahoval, když mi po cestě do evropské části Turecka zbyl, jako poslední z balkánských zemiček, ve kterých jsem ještě nebyl. Předposlední den měsíce srpna roku 2010 se mi toto malé přání splnilo a vstupem do země u Bosenské Gradišky jsem si jej odškrtl z pomyslného seznamu koutů světa, které bych rád viděl. Pojďme si ale vše popsat pěkně od začátku.

Mapa cesty.
Mapa cesty.

Když mi začátkem srpna 2010 napsal kamarád Václav Gvoždík zda bych neměl zájem navštívit Bosnu a v rámci našeho společného projektu, neváhal jsem ani minutu a hned odepsal, že samozřejmě měl. Tehdy bylo veškeré plánování cesty ještě v plenkách, ale hrubý náčrt jsme již oba měli nezávisle v hlavě. Vzhledem k našim aktivitám by bylo fajn navštívit zejména západ a jihovýchod země, ale v podstatě kterékoliv místo v Bosně pro nás bylo zajímavé. Cestu jsme plánovali na cca 10 dní, resp. týden a dva víkendy. Odjet jsme plánovali 27.8. s návratem 5.9.10. Naše původní plány zahrnovaly autobusovou jízdenku do Bělehradu, odtud opět busem do Sarajeva a ze Sarajeva se již pustit nějakou předem dohodnutou trasou po bosenských „polích“. Plán to byl smělý, ale ne nerealizovatelný. Co nás však strašilo byl omezený čas a trošku také zaminované, často neupřesněné oblasti a nejasné informace o situaci, kterou zavinila poslední balkánská válka. Padlo tedy ještě několik návrhů z nichž nejrozumnější se nám hned od počátku zamlouval nápad s autem. Přidal se k nám tak třetí spolucestující a zároveň řidič a tím byl náš společný kamarád a kolega David Jandzík. Věci se nám tímto velice zjednodušili. Jednak si člověk může do auta pohodlně naskládat různá harampádí, která potřebuje k práci v terénu, jednak je mobilní, může během jednoho dne navštívit vícero míst a lokalit, během zlého počasí může přečkat čas uvnitř auta, nemusí vláčet jídlo a pití na zádech, ale pěkně si jej vozit atd. atd. Ano, je to opravdu pohodlné a vzhledem k okolnostem, které nás svazovaly k omezenému času, jež jsme v BiH mohli strávit, ale také třeba k minové situaci a tomu, že všichni tři jsme do této země cestovali poprvé, to byla vynikající volba. Sraz a odjezd byl v Bratislavě. Vašek tedy docestoval ještě v neděli na autobusovou stanici Mlynské Nivy a v pondělí (30.8.) něco kolem půl třetí hodiny ranní jsme již plni očekávání vyjeli od Račianského mýta směr Bosna a Hercegovina.

Ač se to nezdálo, cesta ubíhala rychle. Ze začátku jsme byli celkem svěží a dlouho jsme různě debatovali, pak nás ale, kromě řidiče, zmohla únava a probudili jsme se někdy kolem 6:25 na Maďarsko – Chorvatských hranicích. Itinerář trasy byl až po bosenskou hranici po dálnici, tedy na Budapešť, Záhřeb a pak po skvělých chorvatských komunikacích směr Slavonski Brod. Hranici jsme však překračovali blíže na přechodu Novi Varoš/Bosanska Gradiška. Živě jsme však debatovali a tak se nám vstup do země asi o půl hodinu přetáhl díky všemi přehlédnutému exitu na hranici a neplánované zajížďce do městečka Nova Gradiška. To nás však nemůže rozházet, Bosně jsme přeci již tak blízko. Přechod do této země byl naprosto bez komplikací a k našemu mírnému zklamání, jsme byli odbyti pouze mávnutím rukou a ani razítko do pasu nám nebylo uděleno. V 9:15 jsme tak byli v Bosně a vyrazili k asi největšímu přírodnímu magnetu severní Bosny, resp. samosprávní oblasti Republiky srbské Národnímu parku Kozara.

V úvodě ale pár slov o samotné Bosně a Hercegovině: bosensky či srbsky Босна и Херцеговина je (kon)federativní přímořská republika na Balkánském poloostrově v jihovýchodní Evropě, sousedící na severu, západě a jihu s Chorvatskem, na východě se Srbskem a na jihovýchodě s Černou Horou. Hranice tvoří řeky hlavně na severu a na východě. Jihozápad pak tvoří přirozená hranice soustavy horského pásma Dinarid. Hranice státu se z velké části nekryjí s hranicemi etnickými. Do 5. dubna 1992 byla součástí bývalé Jugoslávie. S mořem je spojena úzkým koridorem k přístavu Neum. Pobřeží má délku 26 km a díky přístupu k Jaderskému moři rozděluje Chorvatsko na dva celky. Rozloha země je 51 233 km² s hlavním městem Sarajevem, které má cca 400 tisíc obyvatel. Celá země jich pak má něco přes 4 miliony.

Země je díky své minulosti zajímavá z hlediska administrativního dělení. Bosna a Hercegovina je tak rozdělena na dvě, resp. tři samosprávní jednotky (entity), jakýmisi státy ve státě, kterými jsou muslimsko – chorvatská Federace Bosny a Hercegoviny (25 989 km²) na západě, Republika srbská (25 208 km²) na východě a jihovýchodě s vlastní policií, armádou, poštou a dokonce aeroliniemi a oběma uvedenými entitami spravovaný Distrikt Brčko (493 km²) na severu. Všeobecné je dělení na dvě geografické a historické oblasti - větší Bosny (okolo 42 000 km²) a menší Hercegoviny na jihu. Bosna je velice hornatá země, totéž platí i o Hercegovině (okolo 9 000 km²). Na severu se horské oblasti přeměňují v nížinatou Posavinu, respektive dále v Panonskou nížinu. Dinárské části Bosny se táhnou od západu na východ. Hercegovina se skládá ze dvou částí: horské (vysoké) a jadranské (nízké) Hercegoviny, která se dotýká Jadranského moře v oblastech od Neumu po poloostrov Klek. Významná jsou také tzv. polje, rozsáhlá horská údolí, která se objevují při povodí bosenských řek (Uny, Vrbasu, Bosny, Driny), od jihu k severu, resp. na Neretvě od severu k jihu. Jedná se o ze všech stran uzavřená údolí, jejíchž dna jsou částečně periodicky zaplavována a veškerá podzemní voda pak odtéká podzemními cestami. V jedné publikaci jsem se pak dočetl o definici, která Bosnu a Hercegovinu dělí následovně: „odkud teče voda do Jadranu je Hercegovina, odkud do Dunaje – Bosna“. Zajímavostí pak v tomto směru je okolí města Kupres, které díky své poloze na vysoce položeném uzavřeném krasovém polji, není jasné kam voda odtéká. Snad na oba směry.

Země je dle klimatických charakteristik členěna do tří celků – Panonské nížiny, horských oblastí a pahorkatin a Jaderského moře. První z oblastí leží na severu země a převládá zde kontinentální klima s mírnými zimami a dlouhými a teplými léty. Horské oblasti a pahorkatiny, v bosenštině označované jako planiny, zabírají většinu plochy státu. Bosna tak přírodním rázem připomíná Albánii, kde v podobných oblastech převažuje dlouhá chladná zima nad krátkými, zato teplými léty. Oblast mediteránu je pak soustřeďována na malou plochu v okolí Jadranu. V jižní části země tak převládá teplé středomořské klima subtropického charakteru, které je charakterizováno horkými a suchými léty a mírnými zimami s dostatkem srážek.

Dostatek srážek jsme zažili i my a to hned první den v Bosně. Ze začátku to vypadalo slibně. Jemně se o stráně opíralo slunce a plazy to lákalo k vyhřívání. My měli namířeno právě k již zmiňovanému Národnímu parku Kozara, který se rozprostírá na ploše stejnojmenného pohoří na severu Bosny, resp. samosprávní jednotky Republiky srbské cca 40 km od hranice s Chorvatskem. Pohoří je to nevysoké, nejvyšší vrchol má asi 978 m a jako národní park bylo vyhlášeno z důvodů jak přírodních, tak historických. Více informací člověk získá na webu www.npkozara.com. My jsme do Kozary zamířili přímo od hranice směrem na Bukovac, Gornji Pogradci a Mrakovici, což je osada v sedle parku, kde je pomník místní památné bitvy. Mrakovica měla být totiž východiskem po místních značených stezkách, než jsme však zjistili, že jedeme opravdu správným směrem a že jsme vlastně již v centru národního parku, začalo nám silně a hustě pršet, takže na nějaké herpetologické bádání to nebylo. Totiž směrem od vesnice Gornji Pogradci vede do Mrakovice mnohem horší cesta, sloužící spíše pro svoz dřeva z parku (ano i tady se v národním parku těží dřevo). Jakmile jsme překonali sedlo a jeli směr Prijedor, cesta se jako mávnutím kouzelného proutku změnila na hladký a pro auto našeho typu, přece jen sjízdnější asfalt. Ještě, že jme na to přišli až později, protože v okolí té „horší“ cesty se dalo navštívit pár zajímavých míst. Prvním nálezem této výpravy byl přejetý skokan Rana temporaria, kterého jsme objevili na cestě nedaleko kamenolomu s názvem Trnava. Následovala opět přejetá ropucha Bufo bufo, což nás navnadilo a hned při krátké zastávce jsme nalezli adultní ještěrku Podarcis muralis a odchytili jednoho mladého jedince Lacerta viridis s.l. Těchto ještěrek zde bylo ostatně opravdu dost a při krátkých prosvitnutích posledního srpnového slunce vylézaly, aby se trošku vyhřály. Okolí se ukázalo jako celkem pěkná lokalita, kde jsme nalezli, či pozorovali několik exemplářů Bombina variegata, další ještěrky zední a kousek hlouběji do Kozary i opět přejetého jedince Zamenis longissimus, poměrně zajímavý nález pro BaH. Našli jsme i štíra rodu Euscorpius. Herpetologickým vrcholem dne byl však nález slepýše Anguis fragilis s.l., který se stal naším ústředním tématem pro herpetologická snažení v Bosně. Jednoho jedince jsme objevili pod kmeny ztrouchnivělých stromů hned vedle cesty. Pak se již den jen kazil. Stále v mírné naději, že přestane pršet, jsme se vyšplhali do sedla, kde jsme si dali krátkou přestávku s tím, že zde uvidíme třeba mloky Salamandra salamandra. I přes vyloženě vhodné počasí jsme to štěstí ale neměli. Z informační tabule v sedle na nás provokativně hleděl sameček Vipera ammodytes a my si tak říkali, že by to tu za pěkného, teplého a slunečného dne nemuselo být vůbec špatné. Původní plán, že zůstaneme v Kozaře přes noc a že zde zabivakujeme byl ten tam a po krátkých úvahách jsme se rozjeli dále. Počasí se totiž vůbec neměnilo a nezměnilo se ani o 100 km dále. Přejeli jsme vesnice Sanski Most, Ključ a Bosanski Petrovac, kde jsme si řekli, že to již zabalíme. Vyhlédli jsme si jeden osamocený vrcholek nad Petrovacem a obhlédli možnost stanování. Na kopečku však byl hřbitov a tak jsme první kolíky do země zapíchli kousek pod ním. Rozdělili jsme se do dvou stanů, pršelo však tak hustě, že i když můj stan již něco zažil, déšť v Bosně jej vyřídil. David si tedy šel ustlat v autě a svůj stan přenechal mně a Vaškovi. Dlouho jsme pak ještě s Vaškem debatovali, dokud jsem únavou úplně přestal vnímat. Tma přišla brzy, chlad do mého letního spacáku také. Únava byla ale tak silná, že jsem si to tuto noc ani nepřipouštěl.

Úvodním plazem byla Podarcis muralis.
Úvodním plazem byla Podarcis muralis.
Martináč Antheraea yamamai v Kozaře.
Martináč Antheraea yamamai v Kozaře.
1.Užovka Zamenis longissimus přejetá na lesní cestě v Kozaře.
Užovka Zamenis longissimus přejetá na lesní cestě v Kozaře.
První nalezený slepýš Anguis fragilis s.l. z NP Kozara.
První nalezený slepýš Anguis fragilis s.l. z NP Kozara.
Zdejší kuňky Bombina variegata byly opravdu pěkně a sytě vybarveny.
Zdejší kuňky Bombina variegata byly opravdu pěkně a sytě vybarveny.
V celé Bosně hojní štíři rodu Euscorpius.
V celé Bosně hojní štíři rodu Euscorpius.
NP Kozara
NP Kozara
NP Kozara
NP Kozara
První noc u Bosanského Petrovace.
První noc u Bosanského Petrovace.
Okolí Bosanského Petrovace.
Okolí Bosanského Petrovace.
Okolí Bosanského Petrovace.
Okolí Bosanského Petrovace.
Okolí Bosanského Petrovace.
Okolí Bosanského Petrovace.
Vesnička Kolunić.
Vesnička Kolunić.
Trhající se mračna nad Kolunićem – předzvěst pěkného dne.
Trhající se mračna nad Kolunićem – předzvěst pěkného dne.
Starý hřbitov u našeho nocležiště.
Starý hřbitov u našeho nocležiště.

Někdy kolem půlnoci, kdy jsem letmým pohledem na hodinky krátce přerušil spánek, déšť ustal a já se těšil, co přinese ráno. Probudil jsem se (31.8.), jak už to tak v mém případě bývá, jako první okolo šesté hodiny ranní a začal se ohlížet po okolí. Mraky, resp. nízká oblačnost byla všude kolem nás a já se bál, že to bude další deštivý den. Za chvíli jsem však začal pozorovat objevující se modrou oblohu a pomalu se rozplývající oblačnost. Všude kolem nás byly nejrůznější útvary tvořené mračny a já si užíval toto pěkné rodící se ráno. Trošku jsem litoval, že jsem si nechal fotoaparát v autě, kde spal David. Nechtěl jsem jej budit a než oba vstali, prošel jsem si aspoň okolí. Bylo tu však celkem mrtvo. V ranní rose se pohupovala pouze samice kudlanky Mantis religiosa. To už ale oba spolucestující vstávali a já si šel vzít brašnu s fotoaparátem, abych měl toto pěkné ráno zachyceno i obrazem. Sbalili jsme se, vysušili stany a za opravdu pěkného počasí se vydali dále cestou vedoucí mezi malými pohořími Klekovača a Osječenica. V 1040 m nad mořem zde mělo být sedlo Oštrelj, kde jsme si udělali krátkou zastávku. Zde se poprvé setkáváme i s mementy války což zejména v tak strategických místech jako jsou sedla bylo notně citelné. Rozpadlé budovy, nefunkční restaurace, barikády a celkově ponurá atmosféra i za pěkného dne. Aniž bychom se podívali do naší mapy minových polí Bosny z roku 2006 (http://www.mine.ba/) vyšli jsme do okolí. Pár metrů od auta jsme nalezli dospělou samici Lacerta agilis, která se zde vyskytuje v poddruhu bosnica. Samička se klidně vyhřívala a nechala se nafotografovat, což nás hned z rána těšilo. Kromě agilisek pak v přímo v sedle na opuštěných pasekách příjemně potěšili další slepýši A. fragilis s.l. Hned dva exempláře jsme objevili pod starým kmenem a třetí byl o kousek vedle. Zajímavostí však krom slepýšů byly v sedle poněkud přesně rozmístěny podivné plechové disky notně připomínající miny. Těžko říci zda se opravdu o miny jednalo (kameny jsme na to raději neházeli) a zda právě toto sedlo neslo ještě krom zbořených a rozstřílených domů i další dědictví války. Nicméně, když jsme pak po nafotografování slepýšů nahlédli do naší mapy minových polí, přímo v sedle jsme našli dva puntíky označující danou polohu.

Ještěrka Lacerta agilis ze sedla Oštrelj.
Ještěrka Lacerta agilis ze sedla Oštrelj.
Zajímavě zbarvený Anguis ze sedla Oštrelj.
Zajímavě zbarvený Anguis ze sedla Oštrelj.
Detailní pohled na A. fragilis s.l. ze sedla.
Detailní pohled na A. fragilis s.l. ze sedla.
Mementa války v sedle.
Mementa války v sedle.
Vyhořelé či polozbořené domy jsou všude.
Vyhořelé či polozbořené domy jsou všude.

Miny

Nášlapné miny jsou v Bosně opravdu obrovským problémem. Ne-li tím největším. Mnoho lidí necestuje do této země právě z důvodu min a nejasné situace kolem nich, i když realita je následně poněkud jiná. Miny jsou problémem jak pro rozvoj hospodářství, tak zejména turistiky, protože ne všechny zaminované oblasti vhodné pro horskou turistiku jsou řádně označeny. V Bosně zůstává kolem 2000 objevených a údajně zhruba dvojnásobek neobjevených minových polí rozesetých hlavně v oblasti fronty, která odpovídá zhruba současnému členění na FBaH a RS. Nejvíce zaminované bylo po dobu války obléhané Sarajevo, i když dnes jsou města a okolí spíše odminována. Ve zmiňovaném Sarajevu tak dnes není po minách ani stopy. Současná představa je Bosnu úplně odminovat do roku 2019. Stále však činí celková plocha s rizikem existence min 1 555,34 km2, což jsou 3,0 % území BaH, počet zaminovaných lokalit je pak 13 077, min a nevybuchlé munice asi 220 tis. (odhady z r. 2009). Dodnes dochází v souvislosti s minami na území Bosny ke třem až deseti případům neštěstí měsíčně. Vláda se však snaží udělat vše proto, aby se země této tíhy zbavila. Je to opravdu zvláštní pocit, když kráčíte po evidentně válečné krajině a nevíte, zda bude další krok bezpečný. A právě v místech jako bylo sedlo Oštrelj si to člověk uvědomuje dvojnásob. Všeobecně se doporučuje nevstupovat na volný terén mimo asfaltové cesty (což je tedy v případě pátrání po plazech poněkud problém), mimo prokazatelně užívaných silnic a pěšin, nevstupovat do zarostlých nevyužívaných luk a ploch, zejména v okolí zničených domů a infrastruktury. Nechodit také volně po lesích a neopouštět značené stezky, někdy totiž začíná minové pole hned vedle cesty, jak jsme se o tom i my sami mohli v následujících dnech přesvědčit. Setkal jsem se i s informacemi, které říkají, že ani dobytek na pastvách není průkazným ukazatelem odminovaných oblastí. Například ovce prý některé typy min nemohou aktivovat, zato člověk bez sebemenších problémů. V Bosně se navíc údajně praktikuje, resp. v letech po válce praktikovala zvláštní zásada, kdy se na nejasná území vypustil dobytek a teprve pokud po dva roky nedošlo k výbuchu, odvážil se zde i člověk. Miny v Bosně, případně Chorvatsku či Srbsku jsou vděčné téma, které by se dalo rozebrat na mnoho řádků. Bohužel ne vždy jsou informace relevantní a použitelné a tak je celková situace po balkánských občanských válkách opředena mnohými otazníky. My však nemohli myslet jen na miny. Člověk sice přemýšlí co vše se může za dalším trsem trávy skrývat, ale vždy by si měl zachovat určitý zdravý rozum a nepanikařit. Žádný faunistický nález sice nestojí za utrženou nohu, ale na druhou stranu do Bosny jsme přijeli zejména kvůli plazům. Ale také za krásnou přírodou, kterou tato země rozhodně disponuje.

Lokalita slepýšů a minové pole?
Lokalita slepýšů a minové pole?
Mina?
Mina?
Směr Drvar.
Směr Drvar.

I když byl konec srpna, v Bosně již bylo citelné značné ochlazení a podzim ve vzduchu. I listí se pomalu zabarvovalo do oranžova, červena či žluta a na pasekách kvetly ocúny, jedovaté protějšky jarních šafránů. Míříme úžasnou krajinou západní Bosny podél chorvatských hranic směrem na Bosansko Grahovo, kde jsme měli zamířeno vyšplhat se pod vrchol Veliky Šator. Odbočku jsme však přehlédli, zato jsme si udělali zastávku před oblastí Livanjsko polje, o níž jsem si na první pohled řekl, že bude plná zmijí růžkatých. Krásná kopcovitá krajina s krasovými prvky mezi Svilajou a Staretinou v cca 900 m nad mořem předurčovala k zajímavým nálezům. Jediné co jsme však hned po zastavení objevili, byly ještěrky L. viridis s.l. Zato jsme zde mezi kopci nalezli vypálenou vesnici Gornje Peulje, jejíž bíla torza kamenných domů s dynamickou krajinou při pohledu z kopců neuvěřitelně kontrastovala. Osada však v žádném případě nebyla pustá, počet jejich obyvatel byste však pravděpodobně spočítali na prstech jedné ruky. I dobytka tu měli více. Jeden místní nám vyprávěl, jak zde, nejspíše z nostalgie, jezdí na léto a ve zbylou část roku sídlí jinde. Ruiny domů působily pochmurně. Vaškovi to ale nedalo a trošku se po tomto skeletu prošel – prý když tam procházejí krávy, tak proč ne on. Nebylo to však nejbezpečnější, neboť miny byly často pokládány právě do okolí vypálených vesnic, kde se mohli dobře ukrývat partyzáni. Vše však dopadlo dobře a Vašek se vrátil do auta v pořádku. Na večer jsme se následně přesunuli před městečko Bugojno, kde jsme přečkali další noc. Opět se zatáhlo, cestou jsme v podvečerním světle míjeli cedule upozorňující na další minová pole a tak jsme raději zamířili do jednoho místního motelu.

Ještěrka Lacerta viridis s.l. od Kority.
Ještěrka Lacerta viridis s.l. od Kority.
Kudlanka z Livanjského polje.
Kudlanka z Livanjského polje.
Pozor miny!
Pozor miny!
Velký Šator u Bosanského Grahova.
Velký Šator u Bosanského Grahova.
Krajina v okolí Livanjsko polje.
Krajina v okolí Livanjsko polje.
Opuštěná vesnička.
Opuštěná vesnička.
Z domů zbyl jen skelet.
Z domů zbyl jen skelet.

Ráno (1.9.) to však nevypadalo o nic lépe. Stále zataženo, jemně poprchávalo, teplota okolo 12 °C. Máme namířeno směrem na Mostar, po Sarajevu asi nejznámější město v celé Bosně a Hercegovině. Hned za Bugojnem ale pozorujeme pěknou krajinu a před vesnicí Gračanica odbočujeme k osadě Kordiči, kde v okolí byla opět hojnost minových polí začínajících hned při kraji silnice. Zrovna pocit bezpečí to v nás nevyvolávalo, nicméně okolí bylo zajímavé. Cestou nacházíme přejetou ropuchu B. bufo a hned další zastávku děláme u smetiště hned za vesnicí, jako potencionálně vhodnou lokalitu slepýšů a jiných jim příbuzných. Počasí nám sice nepřeje, ale i tak pod kartony objevujeme další L. viridis s.l. a B. bufo. Podél potoka, který zde vytvořil celkem impozantní kaňon pokračujeme ještě dále, kde by měly být další osady. Jsme celkem vysoko, nějakých 900 m nad mořem a u torza jednoho domu děláme kvůli zajímavým místům další zastávku. A ta se oplácí. Dokonce i slunce vyšlo zpoza hustou oblačnost, což podél kamenitých okrajů cest vyhnalo k vyhřívání mladé i dospělé ještěrky P. muralis. Vedle toho v loužích okolo potoka nacházíme kuňky B. variegata, včetně skoro metamorfovaných jedinců, dospělce R. temporaria, pěknou samičku B. bufo, ale hlavně dalšího slepýše, kterého David objevil pod pohozeným kusem prkna. Vše jsme si řádně nafotili a zejména mne navíc zaujala mnou odchycená mladá ješterka L. cf. bilineata s pruhovaním na dorsální straně těla. Přemítám zda se jedná o L. viridis, nebo právě o L. bilineata, které od sebe jen těžko rozeznáte. U mladých viridisek ale v juvenilním zbarvení absentují pruhy, které jsou celkem typické pro juvenily bilineát. Navíc dle analýzy mtDNA provedené kolektivem Manjy U. Böhme (publikováno roku 2006) je předpoklad výskytu linie L. bilineata právě v této oblasti Bosny zasahující přes Černou Horu až do východní a jihovýchodní Albánie. Pro nás však byl předně důležitý další puntík v mapě pro rod Anguis. Mohli jsme tedy pokračovat dále. Cestou nás čekala některá další sedla a průsmyky nad 1000 m. Hned v tom prvním děláme krátkou zastávku, předně kvůli nádherným výhledům do okolí nad městem Prozor. David zde však pozoruje některé zástupce Lacertidae. Předně velké a nápadné ještěrky L. viridis/bilineata a při okraji komunikace pozorujeme málo početné ještěrky L. agilis. Nejzajímavějším nálezem je zde ale drobná ještěrka Podarcis melisellensis. Tento druh vystupuje i vysoko do balkánských hor, její areál rozšíření se však vztahuje spíše k Velebitu a krajině podél pobřeží Chorvatska. Nejhojnějšími ještěrkami vůbec jsou v Bosně ale P. muralis, které nacházíme v poměrně teplém kaňonu u města Jablanica, kolem kterého se v úžasné krajině táhne Jablaničko jezero. Vyskytují se zde i užovky Natrix tessellata o čemž vypovídal jedinec nalezený přejetý přímo na cestě. Zde, už podél toku řeky Neretvy, projíždíme město Mostar, abychom se do něj večer ještě jednou vrátili. Den je zatím stále před námi a slunce vysoko nad obzorem, což se musí ještě využít. Za Mostarem jsme si vyhlédli další sedlo v pohoří Bišina, které se před vesnicí Nevesinje nachází v 1093 metrech. Okolí Mostaru a vůbec celá oblast přímořské Hercegoviny nás dost zajímá, protože zde bychom již mohli najít slepýše zařaditelné do druhu Anguis graeca. Bukové lesy a polosuché světlinky jsou pro výskyt slepýšů jako dělané. Vystupujeme tedy pomalu sedlem ještě výše až k zdejším vysílačům, kde v podrostu šramotí mrštné Podarcis muralis a juvenilové P. melisellensis. Mláďata druhého druhu byla pěkně pruhovaná, s několika odstíny hnědé a skvrnkami na všech končetinách. Krajina byla znamenitá! Na každou stranu nějaké hory – Bjelasnica, Velež, Sniježnica, Viduša. Jen ten slepýš nám nějak chybí. Blížíme se však k planince s roztroušenými balvany a pomalu každý jeden odvalujeme. Štírů rodu Euscorpius je zde dost, včetně gravidních samic, či již odrozených s mláďaty pěkně na zádech. V tom však David s Vaškem objevují slepýše. Je to však, jak se ukáže, pouhé torzo, i když relativně zachovalé. Radost pochopitelně máme a já nález předběžně a od oka hodnotím jako A. greaca, dle jedinců odkoukaných z Albánie. Slepýš mne s poněkud ohlodanou hlavičkou zaujal zejména svými celkem dlouhými zuby, při kterých jsem si uvědomil, že jsem nikdy lebku slepýše vlastně neviděl. Mimo to jsme objevili i prvního živého colubrida, resp. užovku Coronella austriaca. První mládě donesl David a pak jsme každý našli jednoho adultního jedince. Celkově se nám však v Bosně s hady příliš nedařilo a to i přes fakt, že se jich zde vyskytuje relativně dost. Jeden nález však stál za to (viz níže). Nebudeme ale předbíhat a vrátíme se zpět ke „koronelám“. Tyto hádky jsme zde nacházeli převážně pod kůly, či jinými kusy dřeva pohozenými pěkně na planince. Jejich fotografování a v případě jednoho jedince i „svlékání“ z jeho staré kůže a celkové poflakování se po této krásné krajině nám zabralo dost času. Pomalu se již začalo smrákat a tak jsme se na večer přesunuli zpět do Mostaru. Toto město ležící v kantonu Hercegovina – Neretva v muslimsko–chorvatské části země je se svými 105 tisíci obyvateli pátým největším městem v zemi a stalo se jakýmsi symbolem občanské války z devadesátých let. Když v roce 1992 vyhlásila Bosna a Hercegovina nezávislost na tehdejší Jugoslávii, Bělehrad tento status několik let rozpadající se země neuznal a poslal do země tanky. A začala válka. V Mostaru bylo během bombardování trvajícího od 3. dubna 1992 zničeno mnoho mešit, křesťanských svatostánků, ale také civilní budovy. Historie však nejvíce pamatuje události z doby 9. listopadu 1993, kdy byl střelbou bosenských Chorvatů zničen světu proslulý „Stari most“, památka UNESCO, který byl vystavěn v roce 1566 a od kterého pochází i samotný základ názvu města, resp. od strážců mostu, kterým se říká „čuvar mosta“ čili „mostar“. Most byl postaven za vlády sultána Sulejmána Velkolepého a je unikátní zejména svým jednolitým obloukem, bez podpůrných sloupů o rozpětí 29,5 metrů délky a 20 metrech výšky. Klenbu pak tvoří až 456 kamenných kvádrů. Znovuvýstavba tedy nebyla jednoduchá, trvala pět let a stavitelé během ní museli přesně dodržovat stavební techniky starých Turků. Dne 23.7. 2004 však byl slavnostně otevřen plně zrekonstruovaný a v roce 2005 opět zapsán do seznamu UNESCO. Dnes se po něm ve dne v noci prochází turisté a obdivují výšku nad kterou se klene přes modré vody Neretvy. Na mostě se pořádají i slavné skoky do Neretvy, kdy neskáčou jen místní, ale i turisté, což občas skončí tragicky, jak nám vyprávěl jeden místní klučina. Po městě jsme se tedy prošli v krátkosti i my, dali si skvělou večeři a za vysmlouvaných 25 eur jsme přespali v jenom místním hostelu.

Vyhořelý dům u Gračanice.
Vyhořelý dům u Gračanice.
Skokan Rana temporaria.
Skokan Rana temporaria.
Další ze slepýšů nalezený v kaňonu u obce Ost.
Další ze slepýšů nalezený v kaňonu u obce Ost.
Lacerta cf. bilineata?
Lacerta cf. bilineata?
Ropucha B. bufo.
Ropucha B. bufo.
Ještěrka Podarcis melisellensis.
Ještěrka Podarcis melisellensis.
Ještěrka zední od Jablanice.
Ještěrka zední od Jablanice.
Městečko Blagaj.
Městečko Blagaj.
Přejetá užovka Natrix tessellata.
Přejetá užovka Natrix tessellata.
Malebná krajina Jablanice.
Malebná krajina Jablanice.
Prenj planina.
Prenj planina.
Gabrovická přehrada pod Prenj planinou.
Gabrovická přehrada pod Prenj planinou.
Turecká pevnost Stjepangrad a okolí.
Turecká pevnost Stjepangrad a okolí.
Mládě P. melisellensis.
Mládě P. melisellensis.
Torzo slepýše A. fragilis s.l.
Torzo slepýše A. fragilis s.l.
Štír s nedávno narozenými potomky.
Štír s nedávno narozenými potomky.
Mládě užovky C. austriaca.
Mládě užovky C. austriaca.
V sedle nad Mostarem.
V sedle nad Mostarem.
Adultní jedinec C. austriaca.
Adultní jedinec C. austriaca.
Další z užovek hladkých.
Další z užovek hladkých.
A ještě jedou koronela.
A ještě jedou koronela.
Habitat v sedle nad Mostarem – P. muralis, P. melisellensis, A. fragilis a C. austriaca.
Habitat v sedle nad Mostarem – P. muralis, P. melisellensis, A. fragilis a C. austriaca.
Barvy blížícího se podzimu.
Barvy blížícího se podzimu.
Bišina.
Bišina.
Mezi kopečky pohoří Bišina.
Mezi kopečky pohoří Bišina.
Velež.
Velež.
Pohoří Crvaj planina.
Pohoří Crvaj planina.
Noční Mostar.
Noční Mostar.
Most v Mostaru.
Most v Mostaru.
Ranní Mostar.
Ranní Mostar.
A ještě jednou ráno nad Neretvou.
A ještě jednou ráno nad Neretvou.

Ráno (2.9.) po posilnění místním pečivem vyjíždíme z Mostaru a míříme si to přes sedlo u Nevesinje a město Gacko do Sutjesky – zajímavého národního parku na pomezí BiH a Černé Hory. Cestou se ještě zastavujeme na jedné lokalitě, kde pozorujeme v nadmořské výšce okolo 950 m mladé ještěrky P. muralis a jednu adultní samici L. viridis s.l. Moc ale nehledáme a spíše se těšíme na zajímavou krajinu NP Sutjeska. Ta je opravdu úchvatná. Horské exponované masívy s řídkými porosty tzv. „Flag Pine“, které deformované větrem ční ze skal na místech, kde byste tak vysoké a urostlé stromy opravdu nečekali. Podobné deformované borovice rostou také např. v NP Llogarë v Albánii, ale množství, které bylo v Sutjesce se rovnat nemohou. Tento nejstarší národní park v Bosně založený roku 1962, dostal své jméno podle řeky, která vymodelovala místní kaňon. Park však nebyl vyhlášen jen kvůli přírodním krásám, ale také, podobně jako v případě NP Kozara, kvůli oslavě partyzánské jugoslávské armádě, která zde na jaře roku 1943 dosáhla významných úspěchů. Centrem dnešního národního parku je vesnice Tjenjištje, kolem které vyrostlo v 50. a 60. letech minulého století mnoho objektů masové rekreace. Hory však zůstaly a zůstávají dodnes nedotčeny. Hlavními přírodními atrakcemi jsou masívy Maglič, Volujak, Trnovački Durmitor, Bioč, mnohé rozhledové vrcholy, ze kterých je za jasných dní kruhový rozhled několik desítek kilometrů, prales Peručica pod masívem Magliče, který je největším nedotčeným lesním komplexem na Balkáně a také průzračné Trnovačko jezero se svým srdcovitým tvarem, ležící v centru jmenovaných pohoří. Jezero se však nachází na straně Černé Hory, kterou však v této oblasti mohou turisté překračovat zcela volně. My jsme si v Sutjesce udělali dvě terénní zastávky. První byla lokalita v Suha dolině hned u soutěsky Prosečenica. Vesnice Suha byla za války vypálena a v okolí se stále vyskytují minová pole, jak naznačovaly i zdejší tabule. Stezkou, která se zde klikatí podél potoka, se dostaneme také k Trnovačko jezeru a kdysi se tudy dalo dostat také na hřeben Prijevoru či Volujaku a do pralesa Peručica. Dnes jsou všechny boční cesty zarostlé a díky potencionálnímu nebezpečí min neprůchodné. Cesta k jezeru je však bezpečná a nabízí krásné výhledy na okolní hřebeny a soutěsku. Z plazů se zde hojně vyskytovaly ještěrky zední a různá věková stádia L. viridis s.l. Nalezli jsme zde i další druh obojživelníka v podobě nedospělého skokana Rana graeca. Marně jsme však pátrali po slepýších a tak jsme to po pár hodinách již vzdávali a vraceli se k autu. Cestou jsem si říkal, že by bylo vtipné najít slepýše přímo u auta a když jsem jako první vyrazil směrem k parkovišti, tak jsem nevěřil vlastním očím, když mi pod nohami ležel adultní samec tohoto druhu. Slepýše jsem s úsměvem zvedl ze země a když jsem jej ukazoval kolegům pátračům, jen nevěřícně kroutili hlavou. Po tom množství odvalených kamenů a ztrouchnivělých kmenů to byl opravdu vtipný nález – přímo na asfaltu. A netrvalo dlouho a našli jsme dalšího. Tentokrát však již o pár kilometrů dále, když jsme i s autem šplhali do hor. Nástup začíná dole v Tjentištji naproti benzínové pumpy. Trasa má asi 15 km a pokud nemáte auto, je třeba vyjít již brzy nad ránem a dostat se až na sedlo Dragaš ve výšce 1260 m. Zde je nádherný pohled na prales Peručica a na vodopád Skakavac vysoký 75 m, který jsme však z časových důvodů nenavštívili. Cestou jsme nalezli právě dalšího slepýše a také ropuchu Bufo bufo a zaplatili 6 bosenských marek na osobu za vstup do národního parku. Mají tu zajímavý systém, kdy vám výběrčí po zaplacení poplatku vydá vstupenku s asi nejlepší mapkou okolních hor, kterou mají místní k dispozici. Cestou dále jsme se proklikatili až k menší „náhorní plošině“ a malému hřebenu s železnou rozhlednou. Teprve po úžasném pohledu na místní krajinu jsme si všimli masívu, který se nad námi tyčil – Bosanski Maglič, nejvyšší vrchol Bosny a Hercegoviny, který se svými 2386 m působí opravdu impozantně. Všude byly horské louky, na kterých kvetly ocúny a dozrávaly borůvky a nás při pohledu na roztroušená kamenná pole a nízké jalovcové porosty hned napadlo, že by se zde mohly vyskytovat druhy jako Zootoca vivipara. Vipera berus bosniensis či snad Vipera ursinii. Také jsme se po fotografickém vyřádění na Magliči pustili do terénního průzkumu. Každý jsme se vydali trošku jiným směrem a čekali odkud se zašustí první zmije. David ani já jsme však nic neviděli a ani neslyšeli. Zato Vašek přišel s novinkou, že mu pod jeden jalovec zajela zmije, která když se dostala do úzkých začala výhružně syčet, ale to už na ni neviděl a nemohl ji tudíž odchytit. Všem nám to zvedlo náladu a tak jsme intenzivně pátrali. Výsledkem však byli „jen“ dva nalezení slepýši. Šli jsme se tedy pomalu rozbalit nocleh (běžně je tolerováno táboření a bivakování ve volné přírodě) a rozhodli se, že zde určitě přespíme s ranním plánem najít nějakou tu zmiji. Noc přišla rychle, množství hvězd a viditelná hustota mléčné dráhy byl imponující. I teplota nám pěkně klesla a když jsem se ráno kolem 6 h probudil, byla na vegetaci, kterou ještě nezasáhly sluneční paprsky, silná námraza. Byla to rozhodně nejkrásnější noc v Bosně.

Městečko Gacko u hranice s Černou Horou.
Městečko Gacko u hranice s Černou Horou.
Kaňon Sutjesky.
Kaňon Sutjesky.
NP Sutjeska.
NP Sutjeska.
Soutěska Prosečenica.
Soutěska Prosečenica.
„Flag Pine“ v NP Sutjeska.
„Flag Pine“ v NP Sutjeska.
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
Prales Peručica v NP Sutjeska.
Prales Peručica v NP Sutjeska.
NP Sutjeska
NP Sutjeska
Bosanski Maglič (2386 m).
Bosanski Maglič (2386 m).
Lokalita zmijí Vipera berus pod Magličem.
Lokalita zmijí Vipera berus pod Magličem.
Hory v okolí.
Hory v okolí.
Sutjeska.
Sutjeska.
Skokan Rana graeca ze Sutjesky.
Skokan Rana graeca ze Sutjesky.
R. graeca.
R. graeca.
Slepýš z parkoviště.
Slepýš z parkoviště.
Pohled na ventrální část A. fragilis s.l.
Pohled na ventrální část A. fragilis s.l.
Další slepýš ze Sutjesky.
Další slepýš ze Sutjesky.
A. fragilis s.l. od Tjentište.
A. fragilis s.l. od Tjentište.
Fotografování z pod Magliče.
Fotografování z pod Magliče.
Mladý slepýš z pod Magliče.
Mladý slepýš z pod Magliče.
Slepýš.
Slepýš.
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
NP Sutjeska
Západ slunce nad NP Sutjeska.
Západ slunce nad NP Sutjeska.

Probuzení (3.9.) bylo celkem mrazivé a než jsem došel za stín Magliče a oslnily mne vysokohorské paprsky slunce pěkně jsem se klepal. Teplota se však zvyšovala a jasná modrá obloha předurčovala krásný den. Postupně jsme se tedy všichni vydali obhlédnout místní terén. Po zmijích jako by se však zem slehla. Nejprve jsme obcházeli okolí kolem rozhledny, protože z rána tam slunce padalo nejdříve. Když se však paprsky začaly padat i na místa, kde včera Vašek zpozoroval zmiji, vydali jsme se s Davidem tím směrem. Těžko se dalo odhadnout, jestli zmije již byly vyhřáté nebo teprve vylézali, nicméně možná jsme mohli být trpělivější. Asi tak jako Vašek. Toho jsem již zdálky pozoroval, jak kolem jedné hromady kamení pobíhá jako by se snažil něco odchytit. Jeho úsměv a dotaz kolik zmijí jsme našli my dva prozrazoval, že pro nás něco má. A opravdu. V pytlíku, který měl u sebe, nesl celkem velkou, zajímavě zbarvenou samici V. b. bosniensis, odchycenou na místě, kolem kterého jsme já i David několikrát prošli. Z nálezu jsme byli všichni nadšeni a těšili se, že jsme zde opravdu zmiji nalezli. Nebyla to sice ursinka, kterou jsme také předpokládali, ale bosniensiska v Bosně také potěšila a mě asi dvakrát tolik, protože jsem tento poddruh zmije obecné viděl ve volné přírodě vůbec poprvé. I když se nám s hady v Bosně příliš nedařilo, tento nález stál za mnohé. A Maglič nám přichystal i další překvapení. Když jsme pak šli na místa, kde Vaška překvapila zmije včera, pod nohami mi přejelo dlouhé černé hadí tělo. Jasná zmije. Rychle jsem se po něm ohnal a v půlce těla zachytil. V tom momentě jsem se ale zarazil a rychle než by se potencionální zmije měla ohnat a uštknout jsem stáhl ruku zpět a uchopil tělo za ocas. Jaké bylo moje překvapení, když daný jedinec začal vypouštět obranný sekret užovek rodu Natrix. Daný jedinec byl totiž opravdu zástupce rodu Natrix, přesněji Natrix natrix. Vašek, po mém prvotním zvolání „zmije!“ doběhl a jaké bylo naše překvapení, když daná „zmije“ začala předvádět thanatózu a zapáchat tak, že se kolem ní rojily hromady much. Nikdo z nás by v 1700 m a na suťovitém svahu s jalovci, kde nejbližší větší vodní habitat byl na kilometry daleko, tyto hady moc neočekával. Nález však každopádně udělal radost. Než jsme všechny nálezy fotograficky zpracovaly a pustily zpět na místa odchytu zabralo nám to pěkný kus dopoledne a tak bylo nutné pomalu Maglič a celou oblast NP Sutjeska opustit. Dnešní den bylo v plánu Sarajevo, hlavní město Bosny a Hercegoviny, které se pyšní pověstí „historického místa styku tří náboženství“ (islám, křesťané a judaismus) dnes sžitých ve vzácné symbióze. Kolem 14 h jsme tak přijeli do hlavního města, ale vzhledem k lokalitním nálezům jsme si vyhlédli další sedlo cca 35 km za Sarajevem směrem na městečko Olovo. Zde jsme krátkou zastávkou u vesnice Nišiči v 1100 metrech nad mořem v Čemerské planině nalezli další lokalitu L. agilis, svlečku blíže neurčeného zástupce čeledi Colubridae a samozřejmě dalšího slepýše, kterého nám těsně před námi přejelo auto společně s jedním již přejetým před delší dobou a jednou slepýší svlečkou pod kamenem. Plni dojmů a radosti z úspěchu jsme se vraceli k autu a jeli zpět do Sarajeva. Možná právě kvůli tomu, jsme při odstaveném autě zapomněli důležitou součást našeho terénního výzkumu, která nás donutila se při uvědomění se v Sarajevu vrátit se v noci zpět na lokalitu. Vše nakonec dopadlo dobře a z daného zážitku tak zbyla jen humorná vzpomínka. Mezitím jsme si v rychlosti prohlédli noční Sarajevo, které v pátek - v islámských zemích sváteční den - bylo opravdu rušné. V některých islámských zemích týden začíná v neděli a končí v sobotu, podobně jako židovský a křesťanský týden. Ve většině dalších islámských zemích, jako je např. Saúdská Arábie nebo Irák, však týden začíná sobotou a končí pátkem. Sarejevo tvoří více jak 80% muslimů (výjimkou je východní pravoslavné Sarajevo) a v drtivé většině jde o příslušníky liberálního směru islámu. V Sarajevu i dalších městech tak lze běžně potkat šátkem zahalené ženy všeho věku (zejména právě v pátek, kdy se v mešitách konají společné modlitby), závoj přes obličej jich ale nosí jen minimálně. Sarajevo je velice zajímavé město s pohnutou minulostí. Rozkládá se na relativně rozsáhlém, směrem od západu rozšiřujícím se údolí řeky Miljacky a částečně zasahuje i do velkého údolí řeky Bosny. Díky úpatí údolí Miljacky má město v mnoha místech strmý charakter, což lze pozorovat na místní zástavbě a uličkách s velmi prudkým klesáním a serpentinami. Kromě starého města, které je dnes velmi pěkně zrekonstruované, je Sarajevo nápadné i mnohými hřbitovy, často relativně novými přímo v centru města (křesťanské i muslimské), které jsou výsledkem až 12 tisíc mrtvých jež si občanská válka 90. let pro Sarajevo vyžádala. Odhady hovoří, že do předválečného stavu se však Sarajevo navrátí až někdy kolem roku 2020. My jsme krátkou zastávku v hlavním městě ukončily okolo 21 h a vydali se směrem na sever k městu Kladanj, kde jsme přečkali další noc.

Překvapení v podobě samice Vipera berus bosniensis.
Překvapení v podobě samice Vipera berus bosniensis.
Bosenská V. b. bosniensis.
Bosenská V. b. bosniensis.
Další překvapení v 1800 m – Natrix natrix.
Další překvapení v 1800 m – Natrix natrix.
Dospělá samice N. natrix.
Dospělá samice N. natrix.
Dva druhy z jedné lokality – N. natrix a V. berus.
Dva druhy z jedné lokality – N. natrix a V. berus.
Celkový pohled na nalezou samici.
Celkový pohled na nalezou samici.
A ještě jednou.
A ještě jednou.
Bosniensiska na své lokalitě.
Bosniensiska na své lokalitě.
Habitat V. b. bosniensis a nejen jí.
Habitat V. b. bosniensis a nejen jí.
V nočním Sarajevu.
V nočním Sarajevu.

Poslední den v Bosně a Hercegovině (4.9.) již pro nás byl spíše oddychový s přípravou na večerní a zejména noční přesun přes Chorvatsko a Maďarsko do Bratislavy. Ráno jsme pokračovali na Tuzlu, což je město se zhruba 120 tisíci obyvateli ležící v muslimsko-chorvatské Federaci Bosny a Hercegoviny na severu země u hranic s Republikou srbskou, které se na své slané jezero snaží nalákat mnohé turisty. Z Tuzly jsme to měli namířeno ještě o něco východněji k sedlu ve výšce 643 metrů. Když jsme však na hlavní silnici uviděli přejetého slepýše u obce Požarnica, nemohli jsme nezastavit. A zastávka se nám oplatila, protože krom dalšího slepýše jsme nalezli také adultní užovku C. austriaca a největšího evropského střevlíka druhu Procerus gigas. Pak jsme se přesunuli do údolí řeky Spreca a přes město Doboj jsme dorazili do městečka Teslić, kde jsme se zastavili na krátký oběd. Ještě předtím jsme však poblíž obce Tešanj u řeky Usora nalezli lokalitu se skokany Pelophylax ridibundus a ještěrkami L. viridis. Před námi bylo ještě jedno sedlo v malém pohoří Borja planina, kterému jsme se ale již tak intenzivně nevěnovali. Spíše náhodně jsme zde nalezli lokalitu s larválními stádii čolků Triturus cristatus, kuňkami B. variegata a v okolí hojnými ještěrkami P. muralis. Tyto ještěrky byly také posledním lokalitním nálezem Bosny a vůbec celého tohoto terénního průzkumu. Pomalu jsme se loučili s Bosnou. Do Banja Luky, druhého největšího města Bosny a Hercegoviny a de facto hlavního města Republiky srbské jsme dorazili okolo půl osmé večer a po natankování zamířili krátkým úsekem dálnice na hranici s Chorvatskem. Den je v závěru, nad Bosnou zapadá žhavé slunce a nám tím končí i několikadenní pobyt v této zajímavé zemi. Teď už nás čekal jen celonoční přejezd zpět do Bratislavy.

Užovka hladká od Tuzly.
Užovka hladká od Tuzly.
Mladý skokan Pelophylax ridibundus nalezený u obce Tešanj.
Mladý skokan Pelophylax ridibundus nalezený u obce Tešanj.
Kuňka B. variegata z pohoří Borja planina.
Kuňka B. variegata z pohoří Borja planina.
Pohoří Borja planina.
Pohoří Borja planina.

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 16.05.2011