Bulharský Národní park Strandža z pohledu herpetologického

Dlouhou dobu jsem si plánoval cestu do herpetologicky velmi zajímavého místa v jihovýchodním Bulharsku, do okolí městečka Achtopol. S tímto místem jsem si okamžitě spojoval právě Národní park Strandža, který svou geograficky velmi zajímavou polohou a relativně nenáročným terénem byl dobrým místem pro pozorování tamější herpeto a batrachofauny. Zároveň si však s tímto místem vybavuji i cesty nejen našich teraristů, kteří v dobách, kdy nebyla možnost navštěvovat exotičtější místa světa, pořádali, mimo jiné, výpravy právě do těchto končin, kde lovili do svých terárií zdejší obojživelníky a plazy. Z tohoto hlediska mne i zajímalo jak se tyto „hromadné akce“ podepsaly na zdejších populacích obojživelníků a plazů. V polovině června roku 2006 jsem tedy, spolu ještě s jednou mou známou, vyrazil.

Tématicky bylo v naší odborné literatuře napsáno již mnoho článků, které se zabývaly především pozorováním herpeto- a batrachofauny Bulharska. Poslední záznamy, které byly publikovány jsou od V. Gvoždíka a R. Šnajdra (AT, 2001). Jelikož jsem se pohyboval ve stejné oblasti jako tito autoři v první části jejich cesty, rozhodl jsem se také tak trochu na tento pěkný článek navázat.

Achtopol, městečko dnes již známe především jako rekreační oblast, je výchozím bodem ze kterého se dá vyjít nejen do zdejšího zajímavého okolí, ale také právě do kopců NP Strandža. Toto městečko se tedy stalo i pro nás po 10 dní výchozím místem odkud jsme vyráželi za zdejší přírodou. Počasí jsme v době pobytu měli sice slunečné, beze srážek, ale zároveň doprovázeno vysokými teplotami, což pro pozorování plazů a hlavně obojživelníků není zrovna ideální.

Krajina je zde velice zajímavá a vůbec se nepodobá suchým a kamenitým oblastem, které známe např. z pobřeží Jadranu. Samotný park je pak duby Strandža hustě zalesněná kopcovitá krajina, přerušovaná jen příkopovými propadlinami. Lesnatost parku se pohybuje kolem 80%. Poloha parku, na hranici Evropy a Malé Asie, pak nahrála vývinu zejména mnoha rostlinným endemitům. Přes park protékají tři řeky; Rezovska, tvořící zde hranici s Tureckem, Mladejka a Veleka, které výrazně dotvářejí ráz okolní krajiny a jsou významné zejména pro život některých organismů. Park byl založen roku 1995 a jeho celková rozloha je 1116 km². Správní centrum parku sídlí v městě Malko Tarnovo.

Národní park Strandža je největší přírodní rezervací na území Bulharska a teplotně je to zároveň nejmírnější pohoří celého státu. Území NP Strandža jsme pochopitelně neprošli celé. Navštívili jsme jen vybrané lokality na východní straně parku od Achtopole po Rezovo. I přesto však byla druhová skladba námi pozorovaných živočichů celkem zajímavá a pestrá.

Již klasicky se zde člověk zabývající plazy setká nejprve asi s velmi početnými populacemi ještěrek Podarcis tauricus tauricus (Pallas, 1814). Tyto ještěrky zde obývaly veškeré biotopy vyhovující tomuto druhu. Vyskytovaly se od mořského pobřeží, kde byly obzvláště hojné na prosluněných travnatých plochách, přes výrazně pozměněná antoropogenní místa, až po kopcovitou krajinu Strandže. Zde je nahradily ještěrky Podarcis muralis albanica (Bolkay, 1919). S těmito ještěrkami jsme se setkali právě až v kopcích Strandže. Na skaliscích při pobřeží, jak popisují výše uvedení autoři jsme tyto ještěry, nepozorovali. Blíže pobřeží jsme je nalezli až v osadě Rezovo. Zde však nebyly tak hojné, jako ve vyšší nadmořské výšce. Nacházeli jsme je převážně na kamenitých biotopech porostlých křovinami. Ve Strandži obývaly zarostlé příkopy podél lesních cest. Rezovskou lokalitou jim pak byla skládka odpadu zavezená kamením, kterou obývaly společně s ještěrkami Podarcis t. tauricus.

Rod Lacerta by v oblasti měl být zastoupen dvěma druhy Lacerta viridis a Lacerta trilineata. Ovšem druhou ze jmenovaných jsme zde my, ani předchozí autoři nenalezli. Osobně si myslím, že se přímo zde asi tento druh ani vyskytovat nebude. Ovšem Naumov et . Stanchev (2004 – 2007) uvádějí ve své mapovací databázi plazů a obojživelníků Bulharska lokalitu poblíž vesnice Sinemorec. Možný výskyt proto není vyloučen, ale bude i tak velice vzácný. Na druhou stranu je zde určitý populační tlak ze strany Lacerta viridis, která se zde vyskytuje opravdu hojně a zabírá tak možná stanoviště ještěrkám L. tirilineata.

Ještěrky Lacerta viridis meridionalis (Cyręn, 1933) jsme nacházeli hlavně ve světlých dubových lesích. Dále v okolí řeky Veleky a podél cesty mezi Achtopolí a Rezovem, kde jsme naopak nacházeli převážně mladé nebo nedospělé jedince. Některé jsme bohužel nalezli přejeté i přímo na ni. Nejvíce jedinců se však vyskytovalo podél lesních cest v NP v okolí vesnice Brodilovo. Doslova na každý krok uprchlo několik těchto ještěrů. Čím jsem stoupali výše, tím se početnost kupodivu ještě zvyšovala. Zajímavé bylo pozorovat jakési monogamní svazky u těchto ještěrů. Vždy jsme totiž nalezli adultní jedince v páru, kteří „obsadili“ strom, nebo keř u kterého se i u opakovaného sledování nacházeli.

Juvenilní exemplář poddruhu Natrix natrix persa.	Šírohlavec Malpolon insignitus odchycený poblíž vesničky Brodilovo.	Užovka Natrix tessellata nalezená při lovu rybek v Černém moři.
Detailní pohled na samici blavora Pseudopus apodus thracius.	Sladkovodní krab rodu Potamon.	Jediný jedovatý had oblasti – zmije Vipera ammodytes montandoni.
Dospělá samice štíhlovky Dolichophis caspius.	Ve stinných partiích lesa se vyskytovali skokani Rana dalmatina.	Samec užovky Zamenis longissimus.

Zdejší poddruh je zajímavý i po celkové morfologické stránce. Na rozdíl od nominotypických populací ještěrek zelených, třeba ze západního pobřeží Balkánu, ale i jiných částí Bulharska jsou zdejší jedinci proporcionálně štíhlejší, celková velikost je ve srovnání třeba s chorvatskými populacemi také menší. Rozdíly jsou i ve vybarvení. V okolí řeky Veleky jsme dokonce nalezli samici s modrým hrdlem, což je znak vyskytující se u samic jen vzácně.

Dalším ještěrem, tentokrát z čeledi Scincidae, kterého jsem v oblasti pozorovali, byla místy hojná krátkonožka Ablepharus kitaibelii subspecie stepaneki (Fuhn, 1970). Na tyto ještěry jsme zde narazili v podstatě náhodou při procházení prosluněným dubovým lesíkem v němž bylo množství spadaného listí. Tyto velmi drobné ještěry je zde velice těžké objevit, pokud v suchém listí nezašustí přímo pod nohama. Pokud však najdete jednoho jedince určitě se zde nebude vyskytovat solitérně a někde nedaleko bude další. Krátkonožky jsme v celku hojně nacházeli v dubových lesících v celé pozorované oblasti, vždy však až za hlavní cestou oddělující jakoby pobřeží od vnitrozemí. Všechny jedince jsme bez výjimky nalezli v příkopech, okrajích lesních cest, prosluněných travnatých remízcích atd. Podmínkou však byla vrstva suchého spadaného listí, která jim sloužila hlavně jako úkryt. První krátkonožky jsme objevili v pozdních odpoledních hodinách, kdy jejich aktivita v rámci dne dosahovala vrcholu. Několik jedinců jsme nalezli i ráno a dopoledne, nikdy však přes poledne.

Setkali jsme se zde i s největším evropským ještěrem, zastupujícím čeleď Anguidae, blavorem Pseudopus apodus thracius (Obst, 1978). Nalezli jsme pozdě odpoledne jediný exemplář na travnaté planině vedoucí do vnitrozemí poblíž Achtopole. Byla to opravdu velká samice, snad největší se kterou jsem se kdy setkal. Lokalita měla stepní charakter s roztroušenými křovinami a nízkými stromy. Mimo blavora jsme zde nalezli již zmiňované ještěry Podarcis t. tauricus.

Hadi jsou v NP Strandža a jeho okolí také zastoupeni několika druhy. O žádném druhu se zde však nedá říct, že je vyloženě hojný. Druh se kterým jsme se však setkávali ale asi nejčastěji byla užovka Natrix natrix persa (Pallas, 1814). Zdejší populace tvoří jak typicky pro tento poddruh zbarvení hadi, tedy s dvojicí světlých proužků na hřbetě, tak hadi, kteří tyto proužky postrádají. Taxonomické postavení tohoto poddruhu je však nevyřešené. Je tedy možné, a osobně tento názor zastávám, že je tento poddruh jen barevnou aberací, která se více či méně vyskytuje v jednotlivých populacích Natrix natrix.

Užovky se zde nejčastěji zdržovaly v okolí zdejších potoků, kde lovily hojné skokany Pelophylax ridibundus. Nacházeli jsme je také poblíž tůní a jiných vodních nádrží. Nejvíce jsme těchto hadů nalezli ale v okolí řeky Veleky. S dalším druhem rodu Natrix jsme se setkali až v den odjezdu kolem poledne. Užovka Natrix tessellata tessellata (Laurenti, 1768) lovila mezi skalisky v moři u pobřeží malé rybky. Tito hadi žijí zpravidla poblíž potoků a řek, ovšem v přímořských oblastech často využijí příležitost lovu i ve vodě slané.

Hadem, který je pro Bulharsko asi nejtypičtější, a se kterým se dá na vhodných lokalitách setkávat celkem často je štíhlovka Dolichophis caspius (Gmelin, 1789). My jsme za našeho pobytu však nalezli jen tři gravidní samice a jeden mladý exemplář. Tyto štíhlovky jsou zde však hojným druhem, čemuž nasvědčovalo množství přejetých exemplářů na hlavní silnici. Lokalitou štíhlovek byly kamenité haldy porostlé křovinami a nízkými stromy.

V kopcích Strandže, poblíž vesničky Brodilovo, jsme také narazili na dva exempláře druhu Malpolon insignitus (Geoffroy De St-Hilaire, 1809). Tito hadi obývali hlavně strmější kamenité svahy bohatě zarostlé vegetací. Jeden exemplář jsme také nalezli na již uváděné lokalitě Podarcis m. albanica. Tento velice agilní jedinec mě překvapil tím, že po odchycení nejprve zaujal obranou pozici a začal kolem sebe kousat, což by však zatím nic zvláštního nebylo. Po chvíli ale strnul a při položení na zem zaujal typickou polohu hadů předvádějících thanatózu; obrátil se na hřbetní část svého těla a mírně pootevřel čelisti. Navíc na dotyk dále nereagoval a při opětovném uchopení bylo tělo téměř bezvládné. Až teprve po několika minutách klidu se jedinec „vzpamatoval“ a rychle se odplazil.

Dalším druhem hada, kterého jsme v oblasti pozorovali byla užovka Zamenis longissimus (Laurenti, 1768). Samce tohoto druhu jsme nalezli v křovinatém biotopu několik metrů od jednoho z potoků u Achtopole. Nalezl jsem i jeden ubitý dospělý kus melanické formy, mimochodem typické pro tuto oblast, v obci Rezovo. Jedinou zmijí, kterou je možné v námi pozorované oblasti nalézt je Vipera ammodytes montandoni (Boulenger, 1904), která zde obývá většinou kamenité stráně, řídce porostlé vegetací. Juvenilní exemplář jsme nalezli na celkem netypickém stanovišti, jimž byla hustě zarostlá travnatá paseka poblíž obce Achtopol. Další exemplářem byla čerstvě ubitá zmije poblíž osady Sinemorec.

Z želv jsme v pozorované oblasti nalezli všechny čtyři zde hlášené druhy. Bezesporu nejhojnější, ale byla želva Emys orbicularis hellenica (Valenciennes, 1832). Tento druh jsme nalézali ve všech menších či větších vodní nádržích, potocích a řekách. Od několika kusů ve stokách přímo u pobřeží až po desítky jedinců v řece Velece. Nejvíce jedinců se však zdržovalo ať už v uměle nebo přírodně vytvořených tůních, kde se poblíž břehu vyhřívali. Při sebemenším přiblížení želvy okamžitě prchaly do vody. Tyto želvy patřily mezi hojnější zástupce zdejší herpetofauny. Na určitých místech bylo možné pozorovat desítky exemplářů tohoto druhu.

Vzácnou želvu Mauremys rivulata (Valenciennes, 1833) jsme nalezli v potoce poblíž městečka Achtopol, který zde byl vyhlášen jako přírodní rezervace právě kvůli údajnému hojnému výskytu tohoto druhu. Na této lokalitě jsme však pozorovali jen jedinou dospělou, opravdu vzrostlou, samici. Lokalita to byla opravdu pěkná a kromě „rivulatek“ jsme zde nalezli také Emys o. hellenica a užovky Natrix natrix persa. Další lokalitou kde jsme pozorovali několik jedinců M. rivulata byly uměle vytvořené vodní nádrže v obci Rezovo poblíž místní skládky.

Suchozemské želvy Testudo graeca ibera (Pallas, 1814) a Eurotestudo hermanni boettgeri (Mojsisovics, 1889) jsme sporadicky nacházeli rovněž na celém území, hojnější však byla prvně jmenovaná. Nejvíce jsme je nalézali v údolích kolem Veleky a na pastvinách. Přímo v kopcích Strandže jsem nalezl pouze jednu samici T. g. ibera. E. hermanni boettgeri jsme pak našli právě v okolí levého břehu Veleky, kde se v poledním žáru ukrývala v hustém podrostu.

Na obojživelníky jsme kvůli přílišnému horku neměli již takové štěstí. Nejčastěji jsme se u vody střetávali se skokany Pelophylax ridibundus (Pallas, 1771), kteří zde ve velkých množstvích vytvářejí nejrůznější barevné aberace. Snůšky těchto skokanů jsme nalezli přímo u mořského pobřeží, nějaké tři metry od mořské vody. V níže popsané nádrži s larvami čolků jsme nalezli také pulce tohoto druhu. Dalším druhem skokana byl skokan Rana dalmatina (Bonaparte, 1840). Tito skokani obývali stinná zákoutí dubových lesů a často se ukrývali mezi hromadou spadaného listí.

Z ocasatých obojživelníků jsme pak pozorovali jen již skoro metamorfované larvy čolků Triturus karelinii karelinii (Strauch, 1870). Tyto larvy jsme nalezli v periodických nádržích jednoho zavlažovacího systému poblíž potoka s želvami M. rivulata.

Z entomologického a celkově teraristického hlediska zde stojí za zmínku hojné nálezy nosorožíků Oryctes nasicornis (Linnaeus, 1758), roháčů Lucanus cervus (Linnaeus, 1758), tesaříků Cerambyx cerdo (Linnaeus, 1758), zlatohlávků Potosia aeruginosa (Linnaeus, 1767), majkovitých brouků Mylabris variabilis (Pallas, 1781). Z dalších bezobratlých jsme pak pozorovali stonohy rodu Scolopendra a žlutě zbarvené nymfy kudlanek Mantis religiosa (Linnaeus, 1758). Nejvíce mne však z tohoto hlediska zaujali sladkovodní krabi rodu Potamon, kteří obývali vodní toky v okolí.

Z námi pozorované oblasti je hlášeno 9 druhů obojživelníků a 25 druhů plazů, tzn. že jsme v rámci cesty nalezli přesně 3 druhy batracho- (33%) a 15 druhů (60%) herpetofauny. Věříme, že kdybychom oblast navštívili o něco dříve a kdyby nebylo tak horké počasí, jsou výsledky ještě lepší.

I tak jsem ale rád, když mohu nakonec říci, že zde obojživelníci a plazi stále žijí. Někdo by dokonce řekl, že zde žijí v neohrožených a početných populacích. Takovéto informace jsou však velice irelevantní, protože je nutno dodat, že za úbytek zdejších populací, nemohli jen sběratelé, ale hlavně místní obyvatelstvo, které je dodnes k těmto živočichům chová velice laxně až opovržlivě. Jak se tato situace bude dále vyvíjet záleží i na několik ochranářských programech, které se v Bulharsku rozběhly. Byla by totiž škoda přijet do herpetologicky „bájné“ Achtopole a nevidět ani šupinu.

Literatura:

Arnold, E. N., Burton, J. A., 1992 – 2002: A field guide to the Reptiles and Ambhibians of Britain and Europe. Collins, London.

Balej, P. & Jablonski, D., et al. 2006 – 2007: Balcanica.cz - obojživelníci a plazi Balkánu. Dostupné z: https://www.balcanica.cz/

Buresch, I., et Zonkow, J., 1933: Iuzucwanija wrchu razprostranenieto na wlecugitj i zemnowodnitj w B´lgarija i po Balkanskija poluostrow. Cast I: Kostenurki (Testudinata) i Guščeri (Sauria) Izw. Carsk. Prirodonaucn. Inst. Sofia, 7.: 150 - 207

Buresch, I., et Zonkow, J., 1934: Iuzucwanija wrchu razprostranenieto na wlecugitj i zemnowodnitj w B´lgarija i po Balkanskija poluostrow. Cast II: Zmii (Serpentes) Izw. Carsk. Prirodonaucn. Inst. Sofia, 7.: 106 -188.

Gvoždík, V., Šnajdr, R., 2001: Herpetofauna a batrachofauna Bulharska. Akvárium Terárium 44, 8: 72 – 77.

Gvoždík, V., Šnajdr, R., 2001: Herpetofauna a batrachofauna Bulharska (2). Akvárium Terárium 44, 9: 74 - 77.

Jiroušek, V., 1969: Herpetologický průzkum jihovýchodního Bulharska. Akvárium terárium, 12 (4): 109-113.

Naumov, B., M. Stanchev 2004 – 2007: Amphibians and reptiles in Bulgaria and Balkan Peninsula. An online edition of the Bulgarian Herpetological Society. Dostupné z: https://www.geocities.com/herpetology_bg/

Původní zdroj článku::
Jablonski, D. 2007: Bulharský Národní park Strandža z pohledu herpetologického. Akvárium terárium, 50(5): 50-56.

autor/autoři:
Daniel Jablonski

datum publikace: 22.01.2008